XII

Do Londýna se mi ani trochu vracet nechtělo. Tentokrát už jsem koně nehnal, nechával jsem ho odpočinout a šoural se k velkému lesu krokem. V hlavě mi vířilo tolik myšlenek, až mě rozbolela. Konečně jsem znal celou pravdu. Nic z toho se přece nemuselo stát. Koho teď můžu nenávidět? Koho teď můžu obvinit? Vše byla jen má chyba. Kdybych dával větší pozor a Riskyho nějak umravnil…
Ale na takové myšlenky už bylo pozdě. Čtyři roky, celé ty roky…

Když jsem dorazil k lesu, bez nějakého většího přemýšlení jsem seskočil z koně a zamířil k nejbližšímu stromu. Už jsem to nemohl snést. Vší silou jsem do stromu udeřil pěstí. Ta bolest, která mnou projela, však nemohla utišit mé nitro. Se šíleným křikem jsem se vrhl na strom a bušil do něj stále dokola. Dokud mé klouby nebyly bolestivě odřené a na kmeni stromu se nezačaly objevovat první krvavé stopy. I pak jsem do kmene ještě několikrát vrazil pěstí, než jsem se skácel k zemi. Nejednal jsem racionálně. Opřel jsem se o nebohý strom a obě ruce si přitiskl těsně k tělu, strašně bolely. Byl to jediný způsob, jak ze sebe vše dostat než bych vybuchl, než bych se z toho zbláznil. Třásl jsem se zimou, i když bylo horké léto. Chvíli jsem jen tak seděl a tupě hleděl na koně, který se v klidu a bez sebemenšího zájmu pásl o kus dál. Pak jsem si vzpomněl. Vzpomínka hluboko v mé kapse. Třesoucími prsty od krve se mi po chvilce povedlo z kapsy vytáhnout kámen. Ten, který mi Risky dal toho dne, kdy jsem odjížděl do Ewersticku. Stále jsem ho měl. Nezahodil jsem ho, nýbrž neustále přendával z kalhot do kalhot. Proč, to bych asi nedokázal nyní vyjádřit. Možná jako upomínku na ty chvíle…
Sledoval jsem, jak se leskne na slunci a vzpomínal na ta dobrodružství, která jsme spolu prožili. Na všechny ty klukovské rozpustilosti, které jsme natropili. Bohužel mi hned na mysl přišly i vzpomínky už mnohem dospělejší a já opět toužil cítit jeho tělo, jeho pevné paže, polibky i chmatavé ruce. Cítil jsem, že bych musel do kmene stromu bušit další hodinu, abych bolestí přehlušil takovéto vzpomínky, ale nebylo to možné.
Kde asi je? Kde asi Risky teď je? Může být kdekoliv. A nejspíš už to ani není můj Risky. Nebo se pletu a je tam někde sám a opuštěný, aniž by chápal proč? Prudce jsem se postavil a přeběhl ke koni.
Ano, já ho musím najít, musím mu říct… co vlastně? Že to nebyla jeho chyba? Že za to nemohl? Že ho miluju! Že chci, aby se vrátil…
Ale kde hledat takového démona? Svět je příliš velký, vždyť už ani nemusí být v Anglii. Přesto se mi do žil nalila nová síla, nový cíl. Najít Riskyho za každou cenu. A věděl jsem moc dobře, kdo mi s tím může pomoci.

-------------------------------------------------------
Když jsem dorazil zpět do Londýna byla už tma. Měsíc skoro nesvítil a já měl velký problém najít dům lorda Kesnnoma. Bloudil jsem ulicemi města nazdařbůh, než jsem povolil uzdu a nechal koně jít vlastním směrem. Překvapivě jsem zjistil, že na rozdíl ode mě přesně ví kam jít. Po chvíli jsem stanul u toho bílého, velkého domu a musel se tomu rozesmát.
Lord mě velmi mile přivítal a donutil mě nejdřív něco sníst a trochu se opláchnout, než jsme se oba usadili ve velké knihovně a já musel dostát svému slovu. Slíbil jsem mu, že mu vše, co se dozvím, vypovím. Dalo mi práci utřídit své myšlenky tak, aby vypravování dávalo smysl. Lord však byl vděčným posluchačem. Nepřerušoval mě, jen tiše poklepával prsty do opěrky křesla. Když jsem mu osvětlil, jak to tedy vše bylo a skončil své vypravování, jen jsem se na lorda zahleděl, jako bych žádal o pomoc. Nejspíše vytušil, co mám ještě na srdci, ale nenechal mě to vyslovit. Nelitoval mě, nepronášel hloupé fráze o smůle a nehodě, věděl přesně, co má říct.
"Chcete ho najít, že?"
"Ano, já… Musím ho najít, mluvit s ním…a tak."
Jeho tajemný úsměv mě trochu vyděsil. I když jsem se o mém poměru s Riskym nezmiňoval, v tu chvíli jsem měl pocit, že to mám napsané na čele. Lord Kesnnom ve mně četl tak lehce, jako ve své oblíbené knize.
"A víte, kam by tak mohl jít?"
Neměl jsem tušení, kam by Risky šel. Od dětství znal jen naše sídlo a vesničky kolem. Tam jsem ho však již hledal několikrát. Ani v lesích kolem sídla, kam teta jezdívala na hony, by se neukryl.
"Přemýšlejte, Edgare, kdybyste byl démon, kam byste se schoval? Ten váš Risky, jak jste mi řekl, neumí převzít na sebe čistou lidskou podobu, takže by byl velmi nápadný, nemyslíte? Pohyb takového stvoření by určitě nezůstal utajen dlouho. Jistě by se o tom psalo v novinách."
"Máte pravdu, ale nic takového v novinách nebylo. Kontroloval jsem je pokaždé, když…"
Až pozdě jsem si uvědomil, že jsem se právě prozradil. To, že jsem ho hledal od samého začátku, jsem Lordu Kesnnomovi neřekl. Neměl jsem ani příliš možností, byl jsem dítě. Ale nyní, nyní to bylo jiné. Na jeho tváři to však vykouzlilo mírný úšklebek, dál se tím ale nezabýval.
"Kdybych byl já takovým démonem, určitě bych se ukryl tam, kde bych nebyl tolik podezřelý. Kde by můj vzhled zapadl mezi další podivná stvoření. Tam, kde bych byl všem na očích, například jako atrakce."
"Máte na mysli cirkus?"
"Přesně tak, Edgare. V cirkusu se dají ukrýt různá podivná individua. Tak jako v různých místech zvaných panoptikum, či u pojízdných kejklířů a cikánů, nebo v jiných kočovných společnostech, které si stavějí na tom, že předvádějí odlišnosti a věci, které lidé často nechápou."
"Tak… navštívím všechny! Všechna ta místa, kam by se Risky mohl schovat."
"Víte kolik jich jen v Anglii je, Edgare? To nemá smysl. A to ještě nepočítám kočovné spolky, které mohou jezdit po celém světě. Pokud tam někde váš démon je, určitě to má nějaký důvod. Démoni se často váží na okultisty, či lidi s obdobnými magickými schopnostmi. Zkusím se pozeptat svých přátel, zda by nevěděli o někom takovém a uvidíme. Vy byste se měl zatím vrátit zpět do školy, než vaše tetička chytí psotník."

Ale já se vracet ani v nejmenším nechtěl. I když jsem si na Ewerstick už zvykl, přesto jsem věřil, že už mě tam nemají co naučit. Moje tetička si bude užívat otcova bohatství ještě pár měsíců, než budu plnoletý a pak… pak ji přinutím odejít z mého života. Byl jsem rozhodnut neustoupit. Můj otec byl mrtvý… ale přesto jsem se nevzdal snu učit se okultní vědy. Teď přede mnou seděl tento záhadný muž, který toho o černé magii a démonech jistě věděl také mnoho. Má prosba tedy byla nasnadě.
"Nevrátím se do Ewersticku. Učte mě vy! Učte mě okultismu, učte mě, jak se stát vymítačem. Vy to přece znáte…víte…"
Jeho smích mě ale přerušil. Nevím, co přesně ho z mé prosby tolik pobavilo, ale v tu chvíli jsem si opravdu přišel trochu jako hlupák. O to větší pro mě bylo překvapení, když se lord Kesnnom po chvíli uklidil a dopil sklenku svého vína.
"Dobrá. Věřím, že na světě není takové síly, aby vás donutila se vrátit do školy, ani která by vás odradila od osudu, který vám byl předurčen, když jste se narodil do rodu Deandre. Myslím, že i váš otec by to tak chtěl."
Vůbec jsem s jeho souhlasem nepočítal a tak jsem jen na něj chvíli hleděl pln otázek, jestli jen nežertuje. Věděl jsem, jak moc toho žádám od muže, kterého ani neznám. Možná mi jen připomínal otce? Možná proto, že mu otec věřil? Neznal jsem odpověď.
Lord Kesnnom se nyní stal mým jediným přítelem, ochráncem a učitelem. A já věděl, cítil jsem, že mě naučí co potřebuji. Nechal jsem si přivést z Ewersticku všechny své věci, protože mi lord nabídl dočasné ubytování. Domů jsem se vrátit nemohl. Teta by mě vyhnala. Nyní jsem se stal něčím jako učedníkem.

----------------------------------------------------------------
Celé čtyři měsíce jsme se snažili najít nějaké vodítko k nalezení Riskyho. Sháněli jsme všemožné letáky cirkusů, panoptik a kouzelníků a hledali jsme něco, co by nám dalo nápovědu.
"Ďáblovo stvoření, Přízrak z pekla, Záhadný tvor s rohy."
Všechny tyhle nadpisy ve mně znovu a znovu vyvolávaly naději, že by se mohlo jednat o Riskyho. Naléhal jsem pokaždé na lorda Kesnnoma, abychom tam jeli, ale i když souhlasil, bylo to marné. Pokaždé to byly jen reklamní tahy na přilákání diváků. Ani jeden nebyl pravdivý. "Ďáblovo stvoření" byl fakír, který uměl manipulovat s ohněm. "Přízrak z pekla" zase jen podivný kouzelník, který mizel v černé mlze a "záhadný tvor s rohy" byl jen nemocný muž s nádorovým onemocněním. Všechno byla jen faleš a přetvářka. Objeli jsme snad všechny cirkusy a podobné spolky v celé Anglii a já pokaždé doufal. Pokaždé jsem taky odjížděl zklamán.
Celou tu dobu mě lord Kesnnom učil o démonech, učil mě jejich jazyku. Bylo to snadné. Základy jsem už ovládal. Byl jsem však hladový po každé nové informaci.

Mé osmnáctiny se však rychle přiblížily. Lord Kesnnom trval na večírku a já nemohl odmítnout. Prý se takový věk musí oslavit. Nic jsem nenamítal. Večírek to byl krásný, plný hostů, které jsem však ani neznal. Neviděl jsem na tom nic ke slavení. Proto jsem se krátce po přípitku vytratil do knihovny. Nikdy jsem si to nepředstavoval tahle. Chyběl mi Risky, otec, Molly, všechny ty známé tváře. Kde teď asi jsou? Rozprchli se po Anglii, možná i po světě. Uvidím je ještě někdy? Tolik otázek bez odpovědí.
Lord Kesnnom mě však našel velmi rychle. I když jsem ho výslovně žádal, aby mi nedával žádné dárky, přeci jen mi do knihovny přinesl obálku, pečlivě omotanou červenou stužkou a zapečetěnou. Nechtěl jsem hádat co v ní je, nechtěl jsem ji rozbalit. Ale když jsem viděl, jak lord naléhal, otevřel jsem svůj dárek. Čekal jsem mnohé, ale to, co se v ní nacházelo, mě překvapilo. Vypadl z ní krásně malovaný leták cirkusu Carsone. Vypadalo to jako italský cirkus hlásající akrobaty, dravé šelmy a také… také bytost zvanou "démon", který byl nakreslen na letáčku. Dlouhý ocas a růžky ve vlasech, mohutné tělo a otrhané oblečení.
Zalapal jsem po dechu. No ano…vypadalo to jako Risky, mohl to být Risky. I když už jsem znal všechny podobné triky cirkusů… tohle vypadalo nadějně. Zvedl jsem překvapený pohled k lordovi a on kývl.
"Majitelem je jistý Bertucci Carsone. Je to malý pojízdný cirkus, bez valných atrakcí. Ovšem před čtyřmi lety se mu začala významně dařit s novou atrakcí, kterou nazývá prostě jen "démon".
Pan Carsone není ale jen obyčejný švindlíř. Dlouhou dobu působil v kruhu okultních věd a několika sektách, než byl vyhnán pro své pokusy a názory. Podle informací mých zdrojů ten člověk ovládá jazyk démonů a různé rituály. Pokud tedy narazil na Riskyho… mohl ho klidně ovládnout. Risky s ním nemusí být dobrovolně, Edgare. Mohl si jeho poslušnost vynutit. Myslím, že je to nejlepší vodítko za poslední měsíce."
"Věříte, že je to opravdu Risky?"
"Ano, je to pravděpodobné. Problém je, že ten cirkus nyní sídlí v New Orleansu, v Americe."

Byl jsem jako smyslu zbavený. Tu noc jsem nemohl usnout. Neustále jsem se převaloval a snad tisíckrát četl daný leták. Jestli tam Risky je… bylo to možné? Chtěl jsem tomu věřit. Ráno jsem si okamžitě sbalil věci s tím, že jedu do Ameriky. I když jsem netušil, co taková cesta obnáší. Lord Kesnnom se mě snažil zastavit, ale já ho neposlouchal.
"Edgare, no tak počkejte. Do Ameriky vás doprovázet nemohu. I když je mým druhým domovem, nadělal jsem si tam příliš mnoho nepřátel."
"Já to chápu, lorde a věřte, že jsem za všechno vděčný, ale já musím jet. Musím! Nevím, jak to popsat ale… něco ve mně ví, že tam Risky je."
Nechtěl jsem déle čekat, ale neměl jsem na vybranou. Lord Kesnnom se nade mnou slitoval a vyřídil mi cestovní povolení. Také mi dal mnoho dobrých tipů na ubytování přímo v New Orleansu a také na pár svých přátel, kdybych se ocitl v tísni. Byl jsem tak vděčný za jeho pomoc. Celou tu dobu mi pomáhal a nechtěl nic na oplátku
"Musíte být opatrný, Edgare, Carsone je nebezpečný člověk schopný všeho. Jednejte s rozvahou. A pokud svého démona najdete, rád vás uvítám v mém domě."
"Proč mi tolik pomáháte? Jen kvůli tomu, že vás můj otec zachránil? Jestli jde jen o to, jsem si jist, že je dluh již splacen."
"Ne, Edgare. Váš otec byl výjimečný člověk. Nezachránil mi život jen jednou, spíše mi ukázal, jakou cestou dál jít. Zní to podivně, já vím. A nejspíš to nemůžete chápat, ale věřte, že tohle je pro mě jen maličkostí, kterou můžu učinit. A navíc… až se stanete dobrým vymítačem, budu to mít u vás."
V tu chvíli mi z lordových slov přeběhl mráz po zádech. Věřil jsem v jeho vděčnost, ale nejspíše měl i jiné, postranní úmysly, proč mi pomáhá. Rozesmál jsem se tomu a kývl. Chápal jsem, co se mi snaží naznačit.
"Loď odplouvá pozítří v osm hodin. Jmenuje se Despontia. Odveze vás bezpečně až do přístavu v New Orleansu. Tam na vás již bude čekat jeden z mých přátel, který vás doprovodí do hotelu a bude vaším průvodcem."
"Věděl jste to… že budu chtít…"
"Odjet okamžitě? Och ano, jste impulsivní mladík. O tomto cirkusu vím již dva týdny, když jsem si byl plně jistý, že ta šance, že v něm je váš démon, je velká, vše jsem zavčasu zařídil."
Překvapeně jsem na něj hleděl a díky tomu jsem si toho muže vážil ještě více.
"Já ho najdu…a přivedu ho zpět domů."