XI

I když se mě lord Kesnnom snažil od této cesty odradit, nebral jsem jeho slova v potaz. Čtyři roky jsem tápal a mučil se otázkami, proč to Risky udělal. Celé čtyři roky pekla, kdy jsem se snažil nenávidět vraha svého otce, kterého jsem však miloval. Pokud strýček Ruben opravdu Riskyho využil, aby zabil mého otce, musel jsem znát důvod tohoto šíleného jednání.
Zradil svého nejlepšího přítele? Zradil naší rodinu, do které patřil? Lhal mi do očí a donutil mě Riskyho vyhnat. Najednou se má mysl potácela v desítkách otázek, zda jsem jednal správně, zda jsem tomu mohl zabránit.

Pozvedl jsem svůj odhodlaný pohled k lordovi Kesnnomovi a on se jen přívětivě usmál a povzdechl si.
"Vážně máte oči po otci, těm se nedá odolat, ani odporovat. Propůjčím vám tedy svého koně, pod jednou podmínkou. Ať se v tom opatství dozvíte cokoliv, vrátíte se sem a vše mi vypovíte."
S tím jsem s klidnou duší souhlasil. Rozhodně jsem věděl, že se dozvím pravdu, byť bych ji měl ze strýčka Rubena vymlátit!
Lord Kessnom mě odvedl do svých stájí a nabídl mi krásného, statného hnědáka, jednoho z nejspolehlivějších koní ve své stáji. Byl jsem poctěn a sliboval, že se mu jistě odvděčím, ale jen nad tím mávl rukou. Chtěl, aby se ke mně přidal jeho démon nebo on sám, ale já to rázně zatrhl. Ne, tohle byla má záležitost. Už jsem byl dost starý, abych si uměl poradit. Byla to má starost, mé břímě. Nestál jsem o společnost ani doprovod. Čekala mě několika hodinová cesta a chtěl jsem si vše ještě promyslet. Přesto jsem byl lordovi Kesnnomovi velmi vděčný. Nebýt jeho nejspíš bych i nadále žil ve lži a s pocitem viny.
"Přesto mě jedna věc udivuje, Edgare. Říkal jste, že po tom, co se stalo, jste toho démona vyhnal."
"Ano, byl jsem rozrušený a plný nenávisti. Aniž bych zjistil, co se stalo. Bylo to ukvapené."
"Ne, o to mi nejde, jistě by každý jednal stejně. Spíš mě zajímá, proč vás poslechl. Měl přijímat rozkazy jen od toho, kdo zná jeho pravé jméno, ale vy jste mi řekl, že ho neznáte."
Nechápavě jsem pohlédl na lorda, jako kdybych nerozuměl, co mi říká. Nepřišlo mi to nikdy divné.
"Risky… on mě poslouchal už od dětství. Nevím proč, prostě to tak bylo. Nikdy mi to nepřipadalo divné."
Lord mi však nevysvětlil, co svou poznámkou myslel. Pomohl mi jen osedlat koně a popřál mi šťastnou cestu. Musel jsem slíbit, že budu opatrný. A i když jsem toho muže dnes viděl poprvé, přesto mi mé srdce říkalo, že mu mohu důvěřovat.
--------------------------------------------------------

Cesta do opatství Northerncross byla dlouhá. Po hodině jízdy jsem už byl unavený, ale věděl jsem, že mě nejméně ještě hodina čeká. Zastavil jsem se jen jednou, v malé vesničce, kde jsem nechal napojit koně i sebe. Ten den bylo i docela horko, takže než jsem dorazil do opatství a konečně zahlédl tu pískovou cestu, která vedla k obrovskému komplexu opatství, byl jsem poměrně zapocený. Ale pobídl jsem unaveného koně ještě naposledy. Když jsem dorazil k bráně, musel jsem se nejdříve ohlásit. Chvíli mnich váhal a radil se s ostatními, než mě vpustil do opatství.
Seskočil jsem z koně a uhnaný, se šíleným výrazem ve tváři, jsem odstrčil dva mnichy, kteří mi šli naproti. Nehodlal jsem se zdržovat. Už jsem tu jednou byl... to mi bylo tak sedm let? Vůbec se to tu nezměnilo. Mířil jsem přímo do hlavní budovy komplexu. Až u opatových dveří mě zastavil špalír mnichů, kteří mě odmítali pustit.
"Chci mluvit s mnichem jménem Ruben Langstone!"
Musel jsem křičet natolik, že to opata vyrušilo z jeho modliteb. Vyšel ze svých skromných komnat a uvítal mě.
"Jenom klid, mladíku, jenom klid, jsem si jist, že se vše vyřeší. Prosím, pojďte dál, napijte se trochu vody a pak mi povězte, co vás sem přivádí."
Trochu jsem se uklidnil a přijal jeho pozvání. Trval jsem však na návštěvě strýčka Rubena.
"Neodpovídal mi na mé dopisy, musím s ním nutně mluvit!"
"Mladý hrabě Deandre, bojím se, že to nebude možné. Bratr Ruben složil slib mlčenlivosti před několika lety. Vzdal se slov."
"To je mi jedno. Bude se mnou mluvit. Kašlu na ten jeho slib."
"Nechápete to, opravdu to není možné. Navíc je na tom bratr Ruben zdravotně velmi špatně."
"Ne, to vy nechápete mě. Chci ho vidět! Má mi co vysvětlovat. A já to z něj dostanu."
Sevřel jsem pěsti, bublal ve mně vztek. Ujel jsem tak dlouhý kus cesty, konečně jsem měl možnost se se strýčkem Rubenem setkat a on si složí slib mlčení? Jako by mě to zajímalo.
"Posaďte se prosím, hrabě, snažím se vám tu říct, že bratr Ruben s vámi mluvit nemůže, ale zavedu vás k němu, pokud ho nebudete příliš vysilovat."
"Proč? Mám mnoho otázek, musí mi odpovědět!"
"Bratr Ruben složil slib mlčení… ne počkejte, nepřerušujte mě. Tento slib se skládá jako potrestání za špatná slova, někdy se složí tento slib i celoživotně. Ale bratr Ruben tento slib porušit nemůže, i kdyby chtěl. Před necelými čtyřmi roky si sám ve své cele… on…vyřízl si jazyk. Od té chvíle se jeho stav velmi zhoršoval."
Překvapeně jsem na opata pohlédl, nyní už jsem to chápal. Jak něco takového mohl udělat? Pamatoval jsem si ho vždy jako legračního, zavalitého mnicha, který měl rád otcovu brandy a různé hádanky a hlavolamy, které mě učil. Vždy to byl dobrosrdečný člověk, cuchající mi vlasy. Nosil mi dárky… copak jsem ho opravdu neznal? Nebo jsem byl jen naivní dítě?
"I tak… chci ho vidět, prosím."

Podařilo se mi nakonec opata přesvědčit. Má nezdolná touha znát pravdu se s tímhle nemohla smířit. Proto se mnou opat poslal bratra Loise, aby mě doprovodil. Mnich celou cestu dlouhou chodbou kláštera mlčel a mě to o to více znervózňovalo. Když jsme dorazili k jedněm z mnoha dveří, tiše zaklepal a pak vstoupil dovnitř. Já však váhal. Dokážu čelit tomu všemu? Dokážu být silný, ať se dozvím cokoliv?
"Bratře Rubene, máte návštěvu. Mladý hrabě Deandre za vámi přijel až z Londýna."
Zaslechl jsem nějaké podivné duté zvuky a mumlání, kterému nebylo rozumět. Bez vyzvání jsem tedy vstoupil do potemnělé komnaty a zahlédl na posteli ležet muže. Strýčkovi Rubenovi se však podobal pramálo. Jeho vyhublé zkostnatělé paže i prsty, propadlá tvář a šedé vlasy. Velké kruhy pod očima a popraskané rty. Vypadal jako stařec, nemocný stařec a to mu nemohlo být více jak padesát. Kde byl ten bodrý úsměv? To zavalité břicho v hnědé kutně? Ten pohled mě na chvíli naprosto vyděsil. Jen jsem na něj zíral, než jsem se zmohl alespoň na pozdrav.
"Zdravím tě, strýčku Rubene, už je to mnoho let…"
Pohlédl jsem na bratra Loise a požádal ho, aby nás nechal o samotě. Sice chvíli protestoval, ale nakonec opustil tu chladnou kopku, která jako by voněla smrtí.
"Slyšel jsem, že se netěšíš dobrému zdraví, strýčku, to mě velmi trápí. Ale přesto… jsem tady, abych znal pravdu. A neodejdu, dokud ji nedostanu."
Překvapoval mě můj chladný, věcný hlas, podbarven nenávistí. Překvapoval mě můj klid, se kterým jsem si přitáhl židličku ke strýčkovu loži. Děsil jsem tím sám sebe. Strýček Ruben však odvrátil ode mě zrak, jako kdyby si nepřál se na mě dívat.
"Opat mi řekl, že nemůžeš mluvit. To mě ale nezastaví. Psát můžeš stále. Celé ty čtyři roky jsem se obviňoval z toho, že jsem tam nebyl. Že jsem to nezastavil. Celé ty čtyři roky jsem Riskyho nenáviděl… a přesto ho miloval. Netvař se tak překvapeně, určitě ti o tom otec řekl, nebo ne? To, jaký mám s Riskym velmi blízký vztah. Byla to pravda. Sdíleli jsme spolu lože, jako muž a žena. Sdíleli jsme svá těla! Hnusím se ti, strýčku? Proč odvracíš svou tvář? Dívej se na mě, tak se sakra dívej! Četl jsem otcoviy deníky snad tisíckrát a mučil se otázkou proč. Celou tu dobu. Psal jsem ti tolik dopisů. Desítky ročně. Ale ani na jeden si mi neodpověděl. A já ti tak věřil!"
Vše to ze mě vylétlo, chtěl jsem ho šokovat, chtěl jsem ho nenávidět, chtěl jsem ho ztrestat, přesto jsem k tomu muži na posteli cítil především jen lítost. Nenáviděl jsem se za to, že ho nemůžu nenávidět.
"Tápal bych jistě celý svůj život, až do smrti. Kdybych nepotkal lorda Kesnnoma, pamatuješ si ho, viď? Byl to přítel mého otce. Zbohatlý měšťan se zálibou v okultní magii. Řekl mi, jak se démon ovládá a mě to vše došlo. Otec ve svých denících toto nezmínil. Bál se, že se dostanou do špatných rukou. Byl příliš opatrný než aby zapsal tak velké tajemství. Ale tys ho znal… znal jsi Riskyho pravé jméno. Byl jsi tam s otcem tu noc, kdy byl vyvolán. Tak mě nech hádat… chtěl jsi Riskyho ovládnout… abys zabil mého otce, který věřil, že démony musíme studovat, dozvědět se o nich víc. Ale to se té vaší církvi nelíbilo, viď? Znal si všechny ty rituály, stačilo připravit ten správný a ovládnout démona jeho jménem. Povedlo se ti to, ale asi jsi nečekal, že tě také napadne… hloupá chyba, strýčku."

Bolela mě ta slova. Pálila jako rozžhavené železo na jazyku. Trhalo mi to i srdce, přesto jsem věděl, že mám nejspíše pravdu. Překvapilo mě, když mě strýček Ruben se vší svou poslední sílou chytil za ruku a horlivě začal gestikulovat někam k velké knihovně, která stála u zdi pokoje. Všiml jsem si tam na poličce dřevěné truhličky, na kterou strýček ukazoval. Proto jsem vstal a přinesl ji. Když jsem ji však otevřel, překvapivě jsem zjistil, že se v ní ukrývají všechny mé dopisy. Všechny byly pečlivě seřazeny a uschovány. Všechny byly otevřeny. Všechny je četl. Nábožně je třesoucíma se prsty vytáhl a ukázal na poslední dopis, který ležel úplně vespodu. Ten byl jako jediný zalepený a jako jediný nebyl ode mě. Právě naopak, byl adresován mně. Vnutil mi ho do ruky a já ho tedy rozlepil.
Byl to velmi dlouhý dopis. Psal ho krátce po té události v našem sídle. Jeho úhledný rukopis byl však ten tam. Rychlé tahy brkem byly neúhledné a slova mnohdy zmatená. Byl to dopis pro mě, který mi měl být doručen až po jeho smrti, jak se psalo v úvodu.
Když jsem se do dopisu začetl, zjistil jsem, že v něm strýček popsal vše, co se stalo. Své pocity, rozpory s mým otcem ohledně jednání s démony, i jeho nelibost nad výchovou Riskyho jako mého bratra. Poslední kapka bylo mé odeslání do internátu. Když se strýček Ruben dozvěděl, kvůli čemu se to událo, rozhodl se Riskyho zbavit. Nemohl ho nechat, aby dál očerňoval mou mysl a prznil mé tělo. Bylo to neslýchané.
Až tehdy jsem pochopil, že jsem se mýlil….
Strýček nechtěl nikdy zabít mého otce. Učinil daný rituál s představou, že až ovládne démona, donutí ho odejít. Vrátit se zpět do podsvětí, nebo prostě jen utéct. Chtěl ho přimět, aby se vzdal lidského života a už nikdy se nevrátil. Strýček neměl žádné zlé úmysly a já cítil, jak mě v očích pálí slzy.
Popisoval svůj rituál, který stvořil nahoře, v pokoji pro hosty. Stalo se ale něco, co nečekal. Risky byl i po ovládnutí agresivní a strýčka napadl. Vymklo se mu to kontrole. Stačil jen vyběhnout ke schodům, odkud celou situaci zahlédl otec. Jistě že mu přispěchal na pomoc, i v té nepřehledné situaci. Nevěděl však, že ho to bude stát život. Jakmile se snažil Riskyho přimět k poslušnosti, démonova zloba se obrátila proti druhému pánovi… Nebylo možné, aby ho ovládali oba, aby mu rozkazovali. Ale můj otec to netušil. Netušil, co strýček Ruben, v bláznivé snaze zbavit se démona, učinil. Netušil, že pokud démonovi dá rozkaz, zemře.

Konečně jsem znal celou pravdu. Jako by ze mě spadla jistá velká tíha. Nedokázal jsem strýčka Rubena nenávidět. Nechtěl otce zabít, jak jsem si myslel. Vše byla jen nehoda, špatná nehoda, která se neměla stát. Cítil jsem, jak se mi po tváři kutálí tiché studené slzy. I když jsem si slíbil, že už plakat nebudu.

Když jsem dopis dočetl dokonce, pochopil jsem. Strýček se za to vše musel nenávidět sám. Byla to vše jeho chyba. A kvůli tomu, že jednou provedl rituál a vyslovil Riskyho pravé jméno, už to nešlo vrátit zpět. Udělal tuhle osudovou chybu s dobrým úmyslem. Proto si z bolesti vyřízl jazyk, aby se potrestal. Trestal se za to, co se stalo, celé ty roky. Aniž by mu mohl někdo odpustit. Proto neodepsal ani na jeden můj dopis, nemohl mi říct pravdu.

Vstal jsem z tvrdé, dřevěné židle a přešel k malému kruhovému okénku, které vedlo do zahrad. Shlížel jsem na starý strom u studny i na mnichy, kteří chodili pro vodu. I když má tvář byla klidná, uvnitř mne zuřila nelítostná bitva. Nyní bylo mé dětství definitivně pryč. Zemřelo spolu s pravdou. Nemohl jsem si vybít zlost na chudákovi, umírajícím muži. Neměl jsem kam obrátit svou zlost a nenávist.
"Odpouštím ti..."
Slova, která toužil jistě slyšet celé ty roky. Pronést je bylo ovšem těžké. I já přece toužil po odpuštění. Za to, že jsem Riskyho vyhnal. Teď už jsem věděl, že to nebyla jeho vina. Nemělo se to nikdy stát. Sevřel jsem dopis v ruce a otočil jsem se ke strýčkově posteli. I on plakal. Nedokázal jsem s ním však soucítit.
"Sbohem, strýčku Rubene…"
Opustil jsem jeho kobku ve spěchu a tiše. Svou pravdu jsem získal, nechtěl jsem dále setrvávat na tom místě plné smrti. Odpustil jsem mu ve svém srdci, ale zda mu odpustí i Bůh, jsem netušil.