X

O čtyři roky později

Dnešní noc se mi o něm zdálo znovu. Sny se stále vracely, i když jsem se snažil je zahnat. Častokrát jsem noci trávil v knihovně a oddaloval spánek, co nejdéle to šlo. Ty první týdny a měsíce po otcově smrti byly kritické, ale pak, jako by se má mysl uklidnila. Zaplnil jsem ji studiem a četbou.
Již to byly skoro čtyři roky, od oné události. Sny se znovu vrátily, i když jsem netušil proč, proč zrovna teď. Možná díky tomu, že přede mnou byl poslední půl rok v Ewersticku. Pak jsem mohl být konečně volný. Ale kam jsem mohl jít? Bál jsem se vracet do našeho sídla, bál jsem se vzpomínek. Navíc teta nebude jistě ráda, když se vrátím. Chtěl bych utíkat, od všeho, donekonečna být dítětem. Ale to nebylo možné. Čekalo mě mnoho důležitých a těžkých rozhodnutí. Již jsem byl skoro dospělý.
Zaklapl jsem svoji knihu a protáhl se. Viděl jsem, jak starší studenti pošťuchují mladšího nováčka. Musel jsem zasáhnout. Za půl roku mi mělo být osmnáct let, byl jsem v posledním ročníku, jeden z nejstarších studentů zde. Mnoho mladíků odešlo, mnoho jich raději vstoupilo do armády. Nad několika se slitovaly jejich rodiny a vzali si je zpět a některé čekala svatba. Než jsem však stačil zasáhnout a neposedné studenty umravnit, vstoupila mi do cesty sestra Marlene s milým úsměvem.

"Edgare, někdo vás přijel navštívit. Čeká na vás v salonku. Mám vás přivést."
"Kdo to je, sestro?"
"Vypadá na velmi bohatého muže z města, ale neznám jeho jméno, představoval se jen matce Adeline."
Neměl jsem žádné přátele. Ani bohaté, ani chudé. Příliš jsem se nepřátelil ani s chlapci na této škole. A už vůbec jsem neznal nikoho z Londýna. Strýček Ruben to být nemohl a tetička by sem nikoho ze svých milenců neposílala, tím jsem si byl jist. Nečekaná návštěva mě tedy hodně udivila, ale následoval jsem sestru Marlene až do salonku.

Seděl rozvalen na jedné z lenošek a o zem si poklepával hůlkou, sem tam s ní protočil mezi prsty. Zdál se být znuděný čekáním, možná trochu netrpělivý. Do obličeje jsem mu po svém příchodu neviděl, ukrýval ho pod krempou slušivého, moderního klobouku. Věděl jsem však hned po prvním pohledu, že tohoto muže neznám. Možná jen došlo k omylu? Sestra Marlene se tiše vzdálila a nechala nás o samotě.
Nevšiml si našeho příchodu, byl zahleděný k oknu a zdál se zamyšlený. Proto jsem si musel odkašlat, abych upoutal jeho pozornost.
Okamžitě se otočil a na chvíli si mě jen bez výrazu ve tváři prohlížel, což mi příliš jistoty nepřineslo. Ano, vyrostl jsem, moje tělo nyní bylo více mužnější. Tvář jsem ale měl stále hodně jemnou a ženskou, i když už mi rašily první vousy.
Okamžitě vstal a překonal těch pár kroků ke mně. Přišel tak blízko, až jsem měl tendenci o krok ucouvnout. Bylo to trochu nepříjemné. Koncem své hole, který tvořil obrovský čirý krystal, dokonale zaoblený, mi pozvedl bradu a chvíli si mě prohlížel zblízka, až teprve pak se usmál a sejmul svůj klobouk.
"Máte oči po otci, Edgare. Plné síly a odvahy."
"Kdo jste? Znal jste mého otce?"
"Och, já se nepředstavil. Lord Kesnnom."
Sundal si i kabát a zůstal jen v lehkém sáčku. Mohlo mu být tak přes třicet a úsměv z jeho tváře nemizel.
"Lord K… no jistě."
Vzpomněl jsem si na otcovy deníky. Několikrát se tam zmiňoval o příteli z Londýna, kterého nazýval jen Lordem K. Nikdy neuvedl jeho celé jméno. Ale kdo to byl, ani co po mě chtěl jsem netušil.
"Vidím, že se o mě Joseph zmiňoval, to je milé."
"V několika svých denících. Pokud jste byl jeho přítelem, proč jste nebyl na jeho pohřbu?"
"Nebylo to pro mě možné, mladý hrabě Deandre, nacházel jsem se v Americe a o jeho smrti jsem se doslechl až před měsícem. Velmi mě mrzí, že jsem nemohl být přítomen, ani vám nápomocen. Hledal jsem vás ve vašem sídle, ale narazil jsem jen na poměrně protivnou ženštinu v příliš těsném korzetu."
"Tetička…"
Ušklíbl jsem se, aniž bych mu nějak vysvětloval mé momentální majetkové a rodinné poměry. Nevěděl jsem, zda mu můžu věřit, ani kolik toho ví o otcově práci.
"Nepříjemná osoba. Co byste řekl malé vyjížďce? Toto místo mi nahání hrůzu."
"Nemohu opustit tuto školu a už vůbec ne s cizím člověkem."
"Jste opatrný, to je moudré. Věřte mi ale, že já vám nemám v úmyslu jakkoliv ublížit a jsem i vaším přítelem. Váš otec se často pohyboval v nebezpečných kruzích, proto mě tolik překvapila zpráva o jeho smrti. Jsem si jist, že by nepodlehl nějakým lupičům, to přeci není možné. Rád bych znal pravdu. Proto jsem tady, Edgare."
"Opravdu nevím, o čem to mluvíte."

Zdálo se však, že to muže nijak nepřesvědčilo. Nemohl jsem přeci odhalit celé otcovo tajemství, i kdyby ho tento muž znal jako přítele. Pousmál se a znovu si začal pohrávat se svou hůlkou. Přešel až k oknu a já si mohl povšimnout, že kulhá.
"Budu hádat. Váš otec si pohrával se silou, která se mu vymkla, to by mu bylo podobné. Nebo… to byl ten jeho schovanec?"
Měl jsem pocit jako by ten muž věděl o všem. Proto jsem se rozhodl mu přeci jen důvěřovat.
"Vy víte o Riskym?"
"Ach tak, no jistě, to bylo jeho jméno. Ano, vím, co si váš otec doma choval za zvířátko, také jsem ho varoval. Přivedl ho ke mně jen jednou, docela…roztomilé stvoření. Váš otec věřil, že když pozná blížeji démony, jejich jazyk, jejich strukturu velení, jejich schopnosti i touhy, naučí se o nich mnohem více, než když je bude jen vymítat. Váš otec byl v tomhle docela snílek.
Byl jsem tam, té noci, kdy byl vyvolán ten váš Risky. Ti hlupáci chtěli povolat jiného démona, ale měli špatné jméno, amatéři. Neměli šanci…všechny je zabil a mě zanechal… takto. I přes to jsem měl štěstí, že jsem přežil."
Muž si poklepal na svou chromou nohu a konečně se na mě s lišáckým úsměv otočil. Teď už jsem věděl, že není třeba lhát. Možná po těch letech, možná najdu odpovědi, které hledám...
"Risky… on zabil mého otce a zranil strýčka Rubena."
"Nemožné! Démon nesmí napadnout toho, kdož zná jeho jméno."
"Tomu nerozumím, jak to myslíte?"
"Jen pokud znáte pravé jméno démona, to, které dostal v podsvětí, můžete ho donutit k poslušnosti. Váš otec věřil, že dokáže domestikovat démona. Po jeho vyvolání ho ovládl jeho jménem a přinutil démona, aby se stal jeho synem, jeho pomocníkem, jeho přítelem. Není možné, aby vašemu otci ublížil… pokud…"
"Pokud? Tak mluvte!"
Přeběhl jsem k lordu Kesnnomovi a sevřel jeho sako pod krkem. I když jsem byl o hlavu menší, vzedmula se ve mně obrovská síla a zacloumal jsem s ním.
"Běžte si sbalit, Edgare, odjedete se mnou. Vše vám řeknu, ale zde ne, tady mají i stěny uši."

Nevyčkával jsem příliš dlouho. Udělal jsem to, co lord požadoval. Okamžitě jsem pustil jeho sako a zamířil ke dveřím. Byla to jen chvíle, kdy jsem sbalil všechny své potřebné věci. Tušil jsem, že ať mi ten muž řekne cokoliv, do Ewersticku už se nevrátím. Doufal jsem, že konečně zjistím proč. Co se tehdy noci stalo? Nechtěl jsem, aby mě to týralo i nadále ve vzpomínkách.
Před branami školy na mě již čekal lordův kočár. I když se mi sestra Marlene snažila zabránit v odjezdu, nedbal jsem jejich slov, jejich proseb a výhrůžek, že informuje tetu. Otevření dvířek kočáru mi jasně napovědělo, že je čas. Kam jedeme jsem netušil.
Celou dobu v kočáře jsem se snažil vyčíst z tváře lorda Kesnnoma cokoliv, co by mi napomohlo. Pokoušel jsem se ho donutit, aby pokračoval v našem započatém rozhovoru, ale jen mě odbyl, abych si prý užíval cestu. Chvílemi se zdál velmi zamyšlený, než jsme dorazili do Londýna. Teprve pak pookřál. Kočár zastavil u krásného, rozložitého domu. Otec mi vždy říkal, že Londýn je příliš malý pro všechny nové zbohatlíky. Zrovna na jeho slova jsem si vzpomněl. Lord Kesnnom mě náležitě uvedl do svého domu, ve kterém bylo až nadmíru služebnictva. Jeden sluha mi vzal kufr a odnesl ho do pokoje, jiný můj kabát, další donesl vodu. I když jsem měl hraběcí dědický titul a zdálo by se, že jsem zvyklý na sloužící a přepych, přesto jsme žili vždy na našem panství mnohem skromněji. Otec neměl rád tolik lidí kolem sebe. Cítil jsem se tedy trochu rozpačitě.
"Dáte si třeba víno, Edgare"?
"Ne, chci, abyste dokončil to, co jste načal!"
"Tak horlivý, no dobrá. Uděláme dohodu, Edgare. Vy mi povíte, co všechno se před čtyřmi lety stalo, bez lží a tajemství a já vám zase řeknu, co vím já. To je fér nabídka, co říkáte."

Usadili jsme se v přijímací hale. Byl to velmi příjemný prostor, vkusně zařízen. Lord Kesnnom tiše poslouchal mé líčení událostí a popíjel v klidu víno. Bylo těžké znovu to celé popisovat, musel jsem to celé znovu prožít, vidět to před očima. Riskyho pohled… jeho ocásek smočený krví. Musel jsem rychle zavřít oči, abych ty obrazy vyhnal z podvědomí.
"Děkuji, že jste mi vše vypověděl, Edgare. Jistě to pro vás bylo těžké. Váš otec mě toho dne, kdy byl váš démoní přítel vyvolán, zachránil a od té doby jsme častokrát spolupracovali. Váš otec měl kontakty, jak na církev, tak i na… jak bych to řekl, temnější podsvětí Londýna. Byl to jeden z nejlepších vymítačů."
"Vím přesně, co otec dělat, proto jděte raději k věci."
"Nu dobrá. Démona může ovládat jen ten, kdo zná jeho pravé jméno. Problém je, že tyto jména nikdy nebyla zaznamenána a znají ho jen démoni, kteří málokdy nějaké jméno prozradí. Když máte správné jméno, správný rituál a dostatečnou sílu, dokážete vyvolat démona. Takových lidí je však velmi málo. Když ale jeho jméno neznáte, či ho neinterpretuje správě, neposlechne vás a zabije. Není možné, aby ten démon napadl vašeho otce, pokud by někdo jiný neznal jeho jméno a donutil ho k poslušnosti násilím. To je jako kdyby loveckému psovi dávali příkazy dva páni. Ani jednoho nemůže neuposlechnout, takže je jasné, že z toho pramení agrese a zmatení."
"Někdo, kdo znal Riskyho pravé jméno?"
"Co ten mnich? Pokud vím, ovládal jazyk démonů a s vaším otcem spolupracoval."
Strýček Ruben? Ne, to přeci nemohlo být možné. Proč by se snažil Riskyho ovládnout. Proč by chtěl zabít mého otce? Byli to přátelé. Byl jako má rodina. Cítil jsem pohled lorda Kesnnoma, ale nedokázal jsem ho vnímat. Mám pocit, že mi ještě něco říkal, ale mě myslí běhaly jen obrazy z toho dne. Otec se… nebránil. Strýček Ruben měl zbraň. Risky vypadal zmateně. Nic nedávalo smysl, až do teď. Důvod, proč se strýček po tom incidentu už nikdy neozval.
Nechtěl jsem o tomhle přemýšlet, nechtěl jsem slyšet víc. Obviňovat strýčka bylo kruté. Nemohlo to být takhle. Proč by strýček Ruben…
"Poslal jsem ho pryč… poslal jsem Riskyho pryč. Aniž bych… znal celou pravdu, aniž bych ji chtěl znát."
A Risky poslechl. Odešel, vyděšený, zmatený, zabil mého otce, kterého měl rád. Zabil ho, protože… neměl jinou možnost než poslechnout. Proto napadl strýčka Rubena, proto ho chtěl také zabít. Zmanipulovali ho a já ho vyhnal.

Nyní se mi zjevila celá pravda. Všechny indicie najednou dávaly smysl, vše, co jsem četl v otcových denících a spisech. Jen jediné bylo stále záhadou. Proč to strýček Ruben udělal.
"Edgare? Edgare, jste v pořádku?"
"Co víte o spojení církve a mého otce?"
Svůj hlas jsem skoro nepoznával, zněl tak hrubě a skoro se lámal. Ne, nechtěl jsem, aby mě slzy přemohly. Nyní ne. Neudělám stejnou chybu. Nejdříve chci znát všechno a až poté dělat závěry.
"Nevím toho moc. Jen to, co se proslýchalo. Dokud váš otec démony vymítal, církev byla spokojena. Poté, co je však začal studovat, těžko hájil své závěry, že ne všichni démoni jsou nebezpeční a s církví se začal dost často rozcházet v názorech."
"Ne všichni démoni jsou nebezpeční?"
Jeho smích mě vytrhl z přemýšlení. Lord se natáhl pro malý zvonek, ležící na stolku a zazvonil. Vešel jeden z livrejovaných sluhů a uklonil se.
"Zavolej Ganiho, ať sem hned přijde."
Po chvíli se v přijímací hale objevil vysoký muž a bez úklon přešel až lordovi.
"Edgare, rád bych vám představil Ganiho. I když vypadá celkem lidsky, z člověka v něm není ani kousek."
Překvapeně jsem zamrkal, když muž poklekl ke svému pánovi a brzy se kolem něj vytvořilo několik černých kruhů, které ho obalily. Pak jsem viděl něco děsivého. Mladý muž, který vypadal jako kterýkoliv sloužící, se najednou změnil v děsivé monstrum s obrovitými drápy na nohou a rukou. Jeho tělo bylo poseto hlubokými rýhami v nějakých obrazcích. Otevřel jsem překvapeně ústa, ale popravdě mě vzhled muže nemohl tolik překvapit. Byl jsem zvyklý na Riskyho.
"Nemusíte mít strach. Gani je můj ochránce. Jinak je v podstatě neškodný až na jeho zajímavou schopnost…"
Než to však lord stačil doříct, sklenka s vínem ze stolu záhadně zmizela a objevila se v ruce démona.
"Takže i vy máte démona. Můj otec to věděl?"
"Ano, věděl o Ganim i o jiných démonech, kteří se potulují světem a lidem nijak neubližují. Většina jich přebere lidskou podobu a žijí mezi lidmi i celá desetiletí nepoznáni. Ganiho jsem našel asi před deseti lety, kdy působil jako asistent jednoho kouzelníka. Jeho schopnost se dala skvěle využít jako kouzlo."
"Otec je chtěl chránit, tak jako Riskiho…"
"Přesně tak, Edgare. Snažil se vás ušetřit tohoto těžkého a nebezpečného údělu."
"Já… potřebuju koně, chci koně! Musím jet do opatství Northerncross. Musím najít strýčka Rubena. Donutím ho říct pravdu!"