03

Jak si matka usmyslela tak také udělala. Když jsem se chystal v sobotu na raní procházku kolem stájí, jak jsem měl poslední dny ve zvyku, čekala na mě dole v hale. I takto brzo ráno byla perfektně nastrojená. Trochu mě to překvapilo. Políbil jsem ji na tvář a optal se jak se vyspala. Jen mě odehnala vějířem a jala se mi vysvětlovat jak je dnešní den důležitý...ale bohužel po první větě jsem ji nějak přestal poslouchat a věnoval se svým myšlenkám. To se stávalo často. Matka se rychle rozhovořila a tak jsem její řeči pouštěl jedním uchem tam a druhým ven. Zahleděl jsem se na kytici, kterou zrovna Anne upravovala ve váze a úplně se zasnil. Dozvěděl jsem se včera od Morrise že dnes Sam pojede plavit koně k řece. To byla výborná příležitost.

Bohužel ze zasněného stavu mě probudil až matčin tvrdý vějíř, kterým mě zpohlavkovala. "Poslouchal jsi vůbec co jsem ti říkala"?
Záludná otázka. Ať odpovím jakkoliv je se mnou zle. A tak jsem se tvářil jen nepřítomně.
"Dnes chci abys tu byl už v deset. Slečna Derrisonová dnes přijde na čaj. Poslala jsem ji pozvání. Takže se slušně oblékneš a opovaž se smrdět koňmi. Slyšela jsem, že je to prý velmi půvabná dívka, takže se snaž udělat na ni dojem".
Zhrozil jsem se. V deset? Ne, to nemyslí vážně. "Ale matko"...
Hraběnka de Saint de Rochester se na mě s prudkostí stepní šelmy obrátila a přímo mě propalovala pohledem. Pochopil jsem že odmlouvat nemá cenu.
Proto jsem jen sklopil hlavu a připadal si poražený. "Jistě matko".
S tím matka odešla, nezapomněla předním však pokárat Anne za to že květiny jsou nesouměrné a špatně barevně sladěné.
Prásknul jsem tvrdě bičíkem o své stehno. Tohle jsem musel několikrát opakovat dokud ze mě ten vztek nevyprchal. Někdy jsem si opravdu připadal jako vězeň, či jako matčina loutka.
Anne na mě koukala lítostivě, ale já ji obešel a zmizel raději venku. Hlavně mi teď nikdo nechoďte na oči nebo si svůj vztek vybiji na vás.
Když však jsem uviděl jak Sam odvádí koně zadní branou k řece, zlost pomalu mizela a objevovalo se něco jiného. Něco mnohem děsivějšího. Touha.
I když tenkrát jsem si to ještě neuvědomil.
Proto jsem ho doběhl a půjčil si od něj koně. I když Sam protestoval, že to nejde aby pan hrabě jezdil plavit koně, že se to nesluší a že mu za to stájník vynadá. Jen jsem se zářivě usmál a vyprávěl mu jak jsem jako malý pomáhal Morrisovi ve stájích. Takže mu to vadit určitě nebude.
"Ale..ale...".
"Žádné ale Same, přeci jsem ti slíbil společnou vyjížďku ne? A pokud někdo bude mít problémy budu to jen já. Z toho ty si nemusíš dělat hlavu".
Proto dál už mladík neprotestoval. Copak na tom záleží? Já chci mít problémy.
Věděl jsem, že pokud se domů vrátím mokrý a navíc smradlavý tak mě matka buď přerazí nebo vydědí...oboje by šlo velmi těžko, ale můžu doufat že ji alespoň způsobím bolest hlavy z rozčilení. Na tváři se mi rozlil ďábelský úsměv. Rád jsem dělal pravý opak toho co mi matka přikázala, či jsem rád dělal věci co mi zakázala. Nevím proč, prostě to tak bylo.

 -----------------------------------------------------------------------------------

Tak dobře už jsem se celé měsíce nebavil. Sam byl výborný společník. A ze mě spadla všechna tíha. Bylo mi všechno v tu chvíli jedno.
V řece jsme pořádali závody na koních. Nutno podotknout, že mě ten hoch dvakrát porazil a já se dokonce jednou nedobrovolně vykoupal. Voda byla ještě studená, ale slunce už poměrně hřálo.
Když jsme byly oba dost mokří vylezli jsme si na břeh se usušit. Leželi jsme vedle sebe na břehu řeky a sledovali stádo koní, které se páslo okolo. Bylo mi opravdu krásně. Otočil jsem se na zrzavého chlapce a studoval jeho pihatý obličej. Nevím proč mě to nutilo dívat se stále na jeho pootevřené rty. Nevím co mě to posedlo, prostě jsem se v jednu chvíli nad Sama naklonil a pak...já..nevím co jsem chtěl. Dlouho jsem si to nedokázal přiznat. Ano tenkrát jsem ho chtěl políbit. Chtěl jsem políbit chlapce! Navíc jednoho ze sloužících!
Ale nedošlo k tomu. Když jsem byl skoro u dosažení svého cíle na chvíli jsem zaváhal, než jsem však sebral odvahu Sam otevřel oči. Dosud je měl zavřené a vypadal jako by spal.
Nyní však na mě upíral svůj pronikavý zelený pohled. Asi nechápal co to dělám. Ani já jsem to nechápal. Nervózně se ošil a už chtěl vstát když jsem ho chytil za zápěstí a stáhnul zpátky do trávy.
"Ale...ale pane hrabě, co... co to..děláte....".
Zkusil jsem to tedy znovu. Nedbal jsem na to jak se Sam na mě podezřele dívá a jak kroutí svou rukou v mém sevření. Když jsem se přiblížil ještě víc, tentokrát s jasným úmyslem ho políbit, povedlo se mu prudkým škubnutím uvolnit svou ruku a vyskočit střelhbitě na nohy. Tím pádem jsem ani já neudržel rovnováhu a můj hraběcí nosánek skončil v trávě. Připadal jsem si tak směšně a trapně. Vůbec mi nedocházelo jak se to chovám.

Sam se zatím ukryl za jedním s koní a jen nenápadně vykukoval, asi aby se ujistil že se jeho pán dočista pomátl na rozumu. Ano protože to byla pravda. Ta směšnost se najednou přeměnila na vztek. Proč jen sakra uhnul? Co si to ke mě vůbec dovoluje spratek jeden.
Vstal jsem. Přímo ve mě bublal hněv. Ani nevím na koho jsem se zlobil. Jestli na Sama, nebo spíše na sebe pro svou hloupost. Chytil jsem si toho nejbližšího koně a vyhoupl se na jeho hřbet. Bez sedla jen s uzdou v ruce. Bylo to nebezpečné, protože tenhle ryzý hřebec byl dost náladový a já ho neměl moc v lásce. Navíc byl ještě mokrý.
Ať se klidně na jeho hřbetě zabiju, ať mě vyklopí někde do křoví či příkopu. Je mi to už jedno. Víc se zesměšnit už nemůžu.
Tvrdě jsem pobídl ryzáka do cvalu patami a on vyrazil prudce vpřed. Nechal jsem za sebou toho kluka i vše ostatní. Vítr mi šlehal do tváře a pálil mě v očích. Opravdu jsem měl co dělat abych se na jeho hřbetě udržel.
Když jsem dorazil před stáje John už tam čekal a asi vyhlížel své čtyřnohé svěřence. Musel rychle však uskočit z cesty, protože jsem se vřítil do dvora jako šílený.
Snažil se mi pomoci uklidnit mého koně a něco na mě pokřikoval. Já však uvnitř stále zuřil, takže jsem nebyl schopný vnímat co mi říká.
Když se mi konečně povedlo toho hloupého koně přimět, aby se přestal točit na místě jako nějaká káča rychle jsem seskočil.
"Pane Christiene co se stalo? Proč jste přijel na Erasmusovi? A kde je Sam se stádem"?
Neměl jsem chuť mu tentokrát odpovídat. Jen jsem po něm střelil hněvivým pohledem a on trochu zacouval.
"Toho koně nechám utratit, málem mě zabil ďábel jeden"!
S tím jsem i v potrhané košili (to zvíře mě prohnalo i křoviskami všeho druhu, takže jsem si roztrhal košili ) vyrazil k domu. John se na mě ještě asi z dálky díval a nic nechápal. Znal mě dobře a věděl že bych tohle normálně nikdy neřekl.

 ---------------------------------------------------------------------------------------

Bohužel jsem si neuvědomil, že můj výlet se trochu protáhl a bylo skoro jedenáct hodin.
Úplně jsem zapomněl na ten čajový dýchánek. S nehezkým vrčením jsem si to rázoval halou ke schodišti. Doufal jsem, že mě matka nezastihne, jinak bych ji vážně asi roznesl v zubech.
Bohužel jsem měl smůlu a slyšel jsem ji už ze salonku.
Nedokázal jsem to nutkání potlačit. Jako kdyby se ve mě usídlil nějaký šotek či démon, který mi našeptával samé zlé a zvrácené věci. Proto jsem se rozhodl ztropit matce pořádný skandál.
Byl jsem ještě mokrý, voda mi stékala z mých vlasů , které byly rozpuštěné a zacuchané. Košili jsem měl potrhanou a narůžovělou od krve z drobných oděrek a škrábanců. Kalhoty jsem měl špinavé a zablácené. A v tomhle stavu jsem otevřel dveře salonku.
Matka seděla zády takže jen pronesla "Hrabě nás poctil svou blaženou společností"?
Ironie z jejího hlasu jen odkapávala.
Slečna Derrisonová nadskočila na stoličce u piána a vypískla jako myš. Její společnice nějaká starší madam jen protočila oči v sloup a zakryla si ústa a nos kapesníkem.
"Ano matko poctil. Omlouvám se, že jdu pozdě", vystřihl jsem slečně poklonu a do očí mi spadl pramen vlasů, "ale měl jsem velmi napilno".

S tím se matka na mě otočila a když mě spatřila myslel jsem, že ji přepadávají mdloby, protože se začala sunout z lenošky. Bohužel se to nepotvrdilo. Ne, hraběnka de Saint byla silná žena, ta by neomdlela ani kdyby mě před jejíma očima trhali vlci.
Jen se pravděpodobně nadechovala.
Obdivoval jsem ji jak s prudkostí a ladností dokázala od lenošky ke mě skoro přelétnout. Chytila mě pevně za paži a jala se mi ji drtit svým sevřením.
"To bolí matko".
Pronesl jsem to naprosto chladně. I když to asi bolelo já to ani necítil. Po dnešku jsem byl otupělý a unavený.
Matka mě vytáhla ven před salonek. Čekal jsem nadávky, osočování, vyhrožování a spílání. Čekal jsem, že mě zatratí a pošle na mne nějakého kněze z inkvizice...všechno možné...jen ne to, co udělala.

Hraběnka de Saint se totiž napřímila v celé své výšce, a že byla stejně vysoká jako já. A udeřila mě do levé tváře tak prudce, že jsem sotva zalapal po dechu. Hned se mi na postiženém místě objevil rudý otisk její štíhlé ruky.
Díval jsem se na ni naprosto konsternovaně. Nemohl jsem uvěřit, že našla tu odvahu a uhodila mě. Bylo to poprvé v životě.
Ještě chvíli na mě koukala s naprosto vražedným pohledem. Pak se beze slova otočila a odešla zpátky do salonku. Já tam zůstal stát jako hlupák, kterým jsem byl.

 ----------------------------------------------------------------------------------------------

Věděl jsem moc dobře co se ode mě očekává. Vztek tak nějak vyprchal a zůstala jen lhostejnost. Když si matka přeje abych dělal společnost té slečince tak proč ne.
Rychle jsem se ve svém pokoji převlékl a upravil.
Pak jsem sešel znovu dolů, tentokrát už jako gentleman. Zdvořile jsem se poklonil jak slečně Derrisonové tak její společnici, nějaké podivné Francouzce, která se stále pohihňávala.
Strávil jsem s nimi více jak dvě hodiny, za tu dobu tato....no velmi půvabná mladá dáma vyprávěla o své cestě do Francie a o svém pobyty v Londýně. Popravdě slečna Derrisonová byla velmi milé děvče, když tedy dokázala být pět minut zticha. A to se ji povedlo jen jedinkrát, to když polykala jablkový koláč. Ostatní dvě hodiny stále švitořila. Brzo mi to začalo pěkně lézt na nervy. S tímhle mě oženit tak asi týden po svatbě si raději hlavou proženu kulku.
Matka se za tu dobu na mě ani nepodívala. Věděl jsem, že se zlobí. A bude se zlobit ještě několik dnů. Nevěděl jsem jestli je to dobře nebo špatně.
Matka vždy zuřila potichu a spíše uvnitř sebe. Tím se stávala nevypočitatelná a já dostával strach.
Podařilo se mi slečnu Derrisonovou přesvědčit, aby nám zahrála nějakou skladbu na piáno. Matka se také zdála tím nápadem potěšena. Takže jsme se všichni usadili v hudebním salonku a připravili jsme se na ....no připravovali jsme se na všechno, jen ne na to co nás čekalo.
Slečna Derrisonová nebyla zrovna nijak zvlášť hudebně talentovaná, jako všechny dívky v té době. Ale její hra na piáno byla naprosto famózní. To se nedalo nazvat jinak. Sledoval jsem její ruce jak kloužou po klávesách tak lehce. Velmi mi to imponovalo. Ani ne tak Helen...jak se jmenovala, ale spíše její hudební projev. Sice jsem sám příliš ve hře na tenhle ďábelský nástroj moc nevynikal, ale dokázal jsem rozeznat co je dobrá a co špatná hra.
Sám jsem Helen povzbuzoval, aby přidala ještě jednu skladbu a ona se vždy zarděla a pokračovala.
Poté jsem ji vzal na procházku kolem domu. Neměl jsem žádné postraní úmysly, jen jsem prostě potřeboval trochu na vzduch.

"Velmi jste se zlepšila ve hře na piáno. Čím to"?
"Vy jste si všiml hrabě"?
Ty její hrané rozpaky mi nepřišly nijak zábavné.
"Ano všiml".
"V Londýně jsem brala soukromé hodiny, bylo to velmi....velmi překrásné. Byl to neskutečný zážitek".
Pozvedl jsem obočí, protože mě to celkem zaujalo. I slečna Derrisonová se zastavila v chůzi.
"Měl by jste se někdy podívat do Londýna. Je tam spousta novinek a zábavných lidí. A také spousta umělců".
"Myslím, že to by nebylo místo pro mne".
Helen se začala od srdce smát a já se jen zašklebil. Věděl jsem, že naráží na mé vystoupení ráno.
A pak začala Helen popisovat své hodiny klavíru a seznámení s velmi impozantním mladým umělcem panem Albertem Destonem. A dokázala o něm básnit další půl hodinu. Úplně se při tom rozplývala a jako kdyby byla duchem nepřítomna. Podezříval jsem ji z toho, že s ním měla románek.
"To zní jako kdyby jste se do něj zamilovala".
Nakrabatila nosík a zrudla. "To je od Vás netaktní hrabě. Jak můžete něco takového říct. Kdyby jste pana Alberta znal, věděl by jste, že to není možné. On je...on je naprosto éterická čistá bytost a já nechci aby jste ho přede mnou hanil. Je to ten nejtalentovanější pianista jakého jsem kdy slyšela. On je jako ...anděl".
Tato její reakce mě celkem překvapila. Taková srdcervoucí obrana? Ale nehodlal jsem to nějak řešit. Jen jsem se začal smát "Jistě madam".
"Jste zlý hrabě".

Tím náš rozhovor skončil. Ale hra slečny Derrisonové a její skladby mi dlouho nedaly večer spát a stále jsem je slyšel. Proč na mě tak působily? Nevěděl jsem to. Ale bylo to zvláštní. Ta hudba byla tak strašně smutná, jako kdyby uvězněná v tom piáně. Nebo se to zdálo jenom mě?