04

Nastala doba velkých změn. Dětská léta skončila a bylo na čase si vybrat povolání pro budoucí život muže, jak to říkal otec. No jo...ale to byl pro mě celkem problém.
Seděl jsem doma a sledoval ten šeredný útočný papír co na mě vystrkoval rohy a strašil mě. Ano byla to přihláška. Tak hezky krasopisně jsem ji povyplňoval, ale zadrhnul jsem se na zvolení škol. Ještě dnes si pamatuju tu přednášku třídního učitele.
"Budoucí povolání je důležité pro váš rozvoj a pro utváření vašeho já. Nejen že strávíte další roky ve škole, ale bude to příprava na vaše zařazení do pracujícího lidu"...
No vážně nedělám si srandu. Náš třídní na základce byl zapřísáhlý komunista...dokonce ho holky podezřívaly, že nosí i spodky se srpem a kladivem.

A tak jsem koukal do toho papíru, měl rozložen před sebou soupis škol a ohlodával jsem tužku.
Moje známky byly dobré, mohl jsem si vybírat. Ale otec tvrdil, že mám zkusit nějakou tu nóbl vzdělanou školu, třeba jako zdrávku, či právničinu. Jo abych nemusel dřít rukama jako on celý život. Chtěl pro mě něco víc. Ale mě doktořina ani právničina nezajímaly. Všichni kamarádi už měli vybráno a odesláno. Ale já stále váhal. Otec se rozhodl nezasahovat, jen mi sdělil předpoklady, škola nesmí být drahá a moc daleko, tudíž výběr byl značně omezený. A tak jsem se rozhodl pro konzultaci s Nelou. Už pár let jsem ji neříkal teto, nechtěla abych ji tak říkal, prý si potom připadá stará.
Navíc měla celkem rozhled. A když tu nebyla máma...neměl jsem s kým jiným se poradit.

Teta to pojala velmi razantním stylem. První její otázka zněla jestli chci dostudovat. Odpověď byla celkem jasná. Proto mi poradila ať si do přihlášky napíšu jen ty školy, které mě zajímají, které by mě bavily...škola člověka musí bavit. Když se čtyři (nedej bože více) let musí učit něco, co ho nezajímá, je to utrpění. Chytrá to žena.
A tak jsem tedy do přihlášky napsal uměleckou průmyslovku.
A bylo po problému. Otec jen doufal, že zvolím nějaký užitečný obor třeba architekta nebo tak něco...ale vypálil jsem mu rybník a napsal tam schválně obor grafického designu. Nela to odkývala a řekla, že je to dobrá škola, že chodila taky na podobnou.
Bylo rozhodnuto. Otec se nadšeně netvářil, ale já si tu školu záhadně obhájil a tak svolil.
Přijímačky jsem udělal s klidem, talentovkám se vyhnul díky doporučení ze základky a tak jsem si mohl jen hvízdat s nohama na stole.
Pamatuju si na ten den kdy mě otec vezl na školu podívat. Bylo to přesně koncem školního roku. Jo a musím uznat že jsem se zamiloval hned na poprvé. Nádherné prostředí, milý učitelé..jeden hezčí než druhý, och bože...
Ani mi nepřišlo, že jsem celou prohlídku okoukával průvodce, kterým byl jeden starší student. Prostě jsem z něj nemohl spustit oči, byl to divný pocit, nikdy jsem nic podobného nezažil. Díval jsem se jak se usmívá a hřálo mě to u srdce.
Do čeho jsem se to dostal? No...vlastně jsem to raději nechtěl řešit. Odjížděl jsem se spokojeným pocitem, že za dva měsíce se zase uvidíme...se školou ne s průvodcem, i když...

Ty prázdniny byly asi to poslední dobré, co si vybavuju. Otec se rozhodl že bude pracovat, čekala ho velká zakázka v přístavu, aby mi mohl zaplatit školu. Nic jsem nenamítal. Já se už dávno uměl zabavit sám. Navíc mi Nela nabídla pobyt u jezera, kde měl její nový milenec...či přítel jak ho slušně nazývala letní chatu. Nadšeně jsem souhlasil, trocha slunění, koupání, nic nedělání, no kdo by odmítnul.
Jo chata to byla obrovská, co si budeme povídat. Ten chlápek byl...nevím co přesně, nějaký podnikatel s uměním (čti nějaký skoro rusky mluvící překupník kdesi z Finska). Vážně nevím kam Nela na tyhle amanty chodila, ale ty výhody...taky bych si dal říct.
Jo tenkrát jsem poprvé viděl jak to vlastně funguje. Dáš mi sex, pozvu tě na chatu...jednoduché a účinné.
Tento Fin si sebou dovezl ještě smečku svých psích mazlíčků, které Nela přímo nesnášela, takže místo nic nedělání a válení se na dece u jezera, jsem věčně venčil. A že to byly obr psy...jeden dokonce byl těší než já sám a to už bylo co říct.
A tak se mi asi týden po příjezdu stala menší nehoda. Venčil jsem zrovna tu velkou slintající obludu. V klidu jsem si hvízdal. Obešli jsme pár chatek, jako každé ráno. S čím jsem nepočítal však bylo, že poslední chatka byla přes noc obsazena novými nájemníky, nějakou rodinou s malýma dětičkama a kočkou!
Asi správně tušíte, že mé venčení dopadlo neslavně, nejen že se ta slintající obluda rozběhla za kočkou, nezvládl jsem ji zastavit, takže mě ten čokl táhnul za sebou přes křáčí ostružin či čehosi podobného bodavého. Já naivně jen v šortkách...
No skončil jsem na cizí zahradě, kočka na stromě, pes pod stromem, děti zavřené v altánku kam utekly před Maxi psem a já na zemi s rozbitou hlavou a bůh ví čím ještě.
Naštěstí přišla záchrana, ta nejkrásnější jakou jsem kdy viděl. Byl to kluk, mnohem starší než já, takových přes dvacet. Všichni obyvatelé chatky se seběhli a místo nadávání mi se tomu jen rozesmáli. Sundali kočku, přivázali psa a já byl ošetřen svým princem.
Jmenoval se Filip, byl to bratr paní domu (teda chatky).
Celkem jsme se skamarádili,
rodinka z jižního Slovenska mi dala najíst, napít, za moji odvahu při praní se z příšerou psovitou.
A tak to začalo.

Místo slunění u jezera jsem chodil často k nim. Hrál si s jejich dvojčaty Karlou a Kamilou...i když jsem absolutně netušil mnohdy která je která, ale holkám to bylo jedno. Vlastně jsem tam spíš chodil kvůli Filipovi, který se často přidával ke hře.
Stříkání hadicí, věšení špekáčků na strom, schovávání pokladu...zjistili jsme, že se s Filipem skvěle nápadově doplňujeme. Hlavně jsme zabavili ty dvě bosorky a tak nám celá rodina byla vděčná, jelikož taky měli chvíli klidu.
Při jedné hře se nám to ale trochu zvrtlo. Už pár dní jsem pozoroval, že na mě Filip kouká nějak divně. I paní chatky na mě koukala podobně, moc jsem to nechápal.
Utvořili jsme dva týmy, vzali si staré noviny a udělali sněhovou bitvu a koulování.
Bohužel můj tým prohrál a já jako velitel byl obsazen.
Prostě řečeno zjistil jsem, že k Filipovým přednostem nepatří jen uklidňování dravé zvěře a ošetřování zraněných, ale i bojové umění. Takže se mnou sprostě fláknul na zem a zasedl mě. Moje křehké tělíčko pod jeho váhou zaúpělo, ale nemohl jsem z něj spustit oči. V krku jsem měl jak na sahaře. Srdce mi bylo jako po maratonu a nezmohl jsem se na jakýkoliv protest. Jen jsem tupě zíral na jeho krásně zelené oči a na jeho skvěle tvarovanou tvář...na jeho rty. Bylo mi úzko.
Když jsem pak ucítil jeho dech na svém krku, myslel jsem že bouchnu nebo že vyletím z kůže, to se nedalo. Zašeptal mi do ucha ať se zítra zastavím, že si se mnou chce promluvit, pak se odtáhl a beze slova zmizel v domě. Nechápavě jsem za ním pomrkával. Co to mělo znamenat? 
Když jsem si večer vybavil tu chvíli, ten pocit když byly naše rty tak blízko...ani jsem si neuvědomoval, že mě ta myšlenka vzrušila. Až ráno jsem podle značně odstávajícího pyžama zjistil, že jsem měl asi bujné sny.
Bylo mi patnáct, nepřemýšlel jsem nad tím že cítit něco ke klukovi je značně divné. Tak nějak moje mysl zakalila jen vidina toho, že ho znovu uvidím.

Když jsem dorazil tedy k jejich chatce trochu mě to překvapilo. Rodinka byla pryč. Filip mě vítal sám a mě to ještě víc znervóznilo. Tvrdil, že rodina odjela do města na nákupy a na kolotoče, ale jemu se nechtělo.
"Proč si se mnou chtěl mluvit".
Nastalo ticho. Viděl jsem jako kdyby Filip s něčím uvnitř sebe bojoval, nakonec se ode mě odvrátil se slovy: "Nechci aby si sem dál chodil".
Nepopírám, bodlo mě z toho u srdce, vyháněl mě od sebe a mě to bolelo. Přesto jsem naivně doufal, že jsem se přeslechl.
"Já myslel...no...nechtěl jsem vás nijak obtěžovat, holky jsou fajn...a".
Začal jsem koktat a snažil se zůstat v klidu, ale když jsem uviděl ten jeho smutný pohled musel jsem pryč. Vyskočil jsem z rohové lavice a zamířil rychlým krokem ke dveřím.
"Jo dobře to je..v pohodě".
Ale Filip mi dveře před nosem zavřel až jsem se lekl. Byla ve mě malá dušička, ale bál jsem se na něj otočit. Co to se mnou kruci bylo?
"Jsi...jsi tak mladý a já...nemůžu už dál, tě vidět každý den". Přeskakoval v řeči při rozrušení do Slovenštiny, což znělo trochu komicky, ale já se nesmál.
"Já tomu rozumím, já nebudu dál otravovat, určitě si chcete užít taky vlastní klid".
"Nerozumíš".
Prudce mě k sobě otočil a namačkal na dveře. Stačil jsem vydat jen zvuk podobný hýknutí pak už jsem nebyl schopen ničeho. Filip se ke mě sklonil a jemně mi přejel svými rty přes ty mé. Krve by se ve mě nedořezalo. Ten první polibek, byť byl sebehloupější...myslím že na něj nikdy nezapomenu. Kdo by na svůj první polibek mohl zapomenout.
Nevěděl jsem co dělat, tak jsem ho jen nechal a pokoušel ho napodobovat. První polibek se tak rychle zvrhl ve vášnivé líbání, které bralo dech.
Až teď jsem pomalu začal chápat.
Polibek skončil, jeho oči krásně zářili a já si připadal jak...zamilovaná blondýna, která je schopná jen citoslovce ACH.
Bylo to navýsost trapné.
"Bene já ti to musím říct, teď už musím. Víš já ...líbí se mi muži už od mládí...jsem homosexuál".
Moje uši zaznamenaly slova, ale mozek je nedokázal rozluštit, jen jsem tupě zakýval.
Až po chvíli mě to trklo. Takže proto mě políbil?
"Nedávno jsem se rozešel s přítelem a tak mě sestra vytáhla na chatu kde...kde jsem měl na něj zapomenout. A to se taky stalo, když jsem ale uviděl tebe tak...celou tu dobu si mě přitahoval. A já věděl že nemůžu vždyť ti je patnáct".

Tenkrát mi to celé vyprávěl, o svém příteli, kterého miloval a který ho podváděl z kde kým. Pořád sliboval, že už to neudělá ale udělal to znovu. Až minulý měsíc Filipovi došla trpělivost a ukončil to.
Cítil jsem s ním, vlastně ani nevím proč. Možná kvůli těm smutným zeleným očím...
"Včera při té hře když jsem tě složil na zem...viděl jsem jak na mě reaguješ a utekl".
Nepopírám, zrudnul jsem a snažil se to zamluvit, ale další polibek mě nadlouho umlčel.
Líbali jsme se hladově a chtivě, jeho ruce bloudili po mém těle, které jako by křičelo že chce ještě. Ten pocit naprostého poblouznění, kdy člověk cítí až bolestnou touhu po tom druhém, kdy by chtěl aby mu někdo fyzicky ublížil, kdy potřebuje cítit bolest, to vše se ze mě vyplavilo.
A bylo tak vše naprosto jasné. Zůstali jsme spolu celé dopoledne...ale k ničemu nedošlo. Jen jsme se líbali a dotýkali se navzájem.
"Já...nikdy jsem o tom nepřemýšlel že budu..taky no teplej".
Asi to Filipa hodně pobavilo. Rozcuchal mě a pohladil po tváři. "Jo to věřím, ani já o tom nepřemýšlel, to prostě...tak nějak samo přišlo".
Neřešil jsem to, tehdy mi bylo tak krásně v jeho náručí. Věděl jsem, že to nebude na věky, ale byl jsem zamilovaný. Moje první láska...