05

Po pár útocích byl ale spíše unavený Sirion. Vykrývat tak mocné kouzla bylo náročné.
Ale vypadalo to, že se tím Ethan skvěle baví. A to bylo zatím dobře. Protože jakmile si Ethan přestane hrát tak z něj nezbude víc jak hvězdný prach.
--------------------------------------------------------------------------------------
Add 1: Každý čaroděj se po smrti začne rozpadat, jeho tělo se mění v tzv.hvězdný prach...který stoupá k nebi. To je důstojná smrt, která je určena dřív či později každému čaroději.
--------------------------------------------------------------------------------------
Konečně se Sirionovi povedlo přímí útok a Ethan nejistě zavrávoral. Pak následoval druhý útok, po kterým čaroděj upadl do zkrvaveného sněhu bojiště.
Ale Sirion byl obezřetný, takhle jednoduché to přeci být nemůže. A nemýlil se.
Ethan znovu povstal, tentokrát už ale s opravdu nakvašeným výrazem. Hra skončila.

Po dvou hodinách byl Sirion polomrtvý. Měl po celém těle hluboké rány a už neměl sílu k dalšímu kouzlu. Věděl, že teď je znovu vydán na milost tomu proradnému bastardovi.
Snažil se odplazit a sebrat poslední důstojnost, ale ani to mu nebylo dovoleno. Ethan ho porazil, opět. Tentokrát však k tomu použil i zakázanou magii, která z něj samého vysála mnoho života. Sirion proti tak mocným kouzlům byl bezmocný.
"Je mi líto, že jsem zničil tak krásné tělo...chtěl jsem si tě ještě užít. Je čas tohle vše ale skončit Sirione. Pozdravuj v pekle"!
S tím Ethan zasadil Sirionovi poslední ránu a stříbrný čaroděj padl bez života k zemi.
Bitva byla u konce....a nebo ne?

Sirionova duše však odmítla opustit jeho tělo. A nestal se z něj hvězdný prach tak jak sám očekával. Ne, Sirion se nechtěl vzdát. Nemohl.
Začalo prudce sněžit. Sirionovo tělo leželo ve velké louži krve a jeho oči byly otevřeny k nebesům. Proč? Proč jsem ho nedokázal porazit. Používal temnou magii, podváděl. Bez ní bych mu byl rovnocenným soupeřem. Slyším píseň...co je to? Volá mě...volá mě k sobě. Proč nemůžu jít za ní?
Sněhové vločky dopadaly na jeho obličej a on se snažil své mrtvé tělo přimět, aby vstalo. Snažil se pohnout, ale nešlo to.
Sirion moc dobře věděl, že tohle je mnohem horší než smrt. Byl uvězněn ve svém vlastním nehybném těle. Nemohl ani v klidu zemřít, ne s tou hanbou.
Pak uslyšel blízko dusot koňských kopyt. Jezdec prudce seskočil ještě za jízdy. Měl na sobě pozlacenou zbroj a helmici. Byl to král Dunas. Našel tělo čaroděje a myslel, si že je mrtvý. Ale když se k němu sklonil více, překvapením skoro vykřikl. Jeho šedé oči byly nyní sice chladné, ale přesto v nich král tušil život. Viděl jak se ty oči pohnuly a zahleděly se na něj.
Odpusť králi, nedokázal jsem ho zabít. Tvé království, není mu už pomoci....Zklamal jsem.
"Ty ještě žiješ? To je neuvěřitelné".
Sirion by překvapením zamrkal, kdyby jen mohl. Jak ví...jak ví že nejsem mrtví?
Sirion nevěděl jak se mu povedlo vydat hlásku. Jen jedno slovo, poslední věc, která je mohla zachránit. Král se sklonil ještě blíž, aby slyšel čarodějova poslední slova.
"Jo...sed".
Král ztuhnul. Čarodějové přeci nevěří v žádné bohy. Proč tento chce na pokraji smrti vzývat Joseda? Ale hodlal mu dopřát alespoň klidnou smrt. To bylo to jediné co mohl ještě pro něj udělat. Proto čaroděje vzal do náručí a i s ním se mu povedlo vysednout na koně. Byl překvapený, že čaroděj skoro nic nevážil.
On bojoval do posledního dechu, bojoval za Askádii, ať už k tomu měl jakýkoliv důvod. Nechce se vzdát. Je to silný čaroděj.
Král zamířil do svatyně boha Joseda, která stála nedaleko. Povedlo se mu dosmýkat čarodějovo tělo přímo do chrámu a položit ho před obětní stolec.

Dunas měl pravdu. Sirion se nechtěl vzdát. Stále žil...i když jen napůl. A Josed byl jeho poslední šance. Věděl, že to je jako smlouva s ďáblem, ale neměl na výběr.
Sirion jen doufal že Josedor bude mít zájem o to co mu nabídne. Ale byl tu problém. On sám už neměl síly ho vyvolat. Takže to celé bylo zbytečné?
Zahleděl se na krále nad sebou.
Jako by to Dunas pochopil a začal se snažit úpěnlivými modlitbami vyvolat boha Joseda.
Po chvíli se to také povedlo, chrám se otřásl v základech a objevila se podivná černá mlha, která obklopila obě postavy.
"Co si žádáš člověče od svého boha"?
Ten hlas byl přímo hrůzostrašný a v mlze se objevili dvě červené zářící oči. Král nebyl schopen slova. Takhle si Josedovu podobu nepředstavoval. Kněží tvrdili, že je to dobrý bůh, ale král se z něj chvěl po celém těle. Takže ty staré runy tenkrát měly pravdu. Až teď si král uvědomoval co jeho lid po desetiletí uctíval. Ďábla v jeho pravé podobě.
Pak ale černá mlha obrátila pozornost na čaroděje.
"Dobrý bože Josede, ten čaroděj....já...".

Král byl velmi chrabrý, ale stát proti něčemu takovému bylo nad lidské síly. Jeho srdce divoce tlouklo, na hrudi ho bolelo a nemohl se nadechnout.
Černá mlha udělala kličku kolem čarodějova těla.
"Umírá....". Pronesla ta zlověstná černá mlha.
A pak už Sirion cítil jak je odnášen pryč ze svého těla, pryč od veškeré bolesti...nerozuměl tomu až do doby než se ocitl na podivném místě. Zem byla rudá krví, nebe černé jako tér...a uprostřed stála postava. Postava malé holčičky.