05

Uběhl týden, kdy mě hodně zaměstnávala práce na statku, navíc jezdecké závody se blížily, takže jsem v klubu musel zůstávat déle, abych dohlížel na tréninky holek. Aby se tam nikdo nepřizabil, či něco nezničil. Marika všechnu starost hodila na mě. Jelikož si našla nový objev. Byl to nějaký kluk z města, dokonce prý podnikatel. V čem podnikal jsem netušil, ale auto měl slušné. Určitě nějaké ty nekalé obchody. Ale Marika z něj byla na větvi, i když jsem ji stokrát říkal, ať si dá bacha. Ale to bylo jak mluvit do dubu. Ozvala se jen dutá ozvěna. No je dospělá, musí vědět co dělá. Ale jestli mi bude zase brečet na rameni, jako minule, tak ji odešlu do nějakého církevního kláštera na zaučenou.
I přesto jsem si všiml, že svou práci začínám flákat. Už jsem nezůstával i po skončení tréninků, jak jsem měl ve zvyku. Dokonce i otec mi rád mlátil o hlavu, že jsem ten závit utáhl málo a že teď náprava spadne. A proč jsem jel s hnojem jen ke Kolíní když už tam je plno, měl jsem jet až do Skorošic, což by zabralo tak hodinu. A já chtěl tu hodinu ušetřit. Ano těšil jsem se totiž až zase usednu k PC a k chatu. Nikdy jsem tu touhu necítil tak silně. I mamka začala po týdnu brblat, že od té doby co mám ten počítač ji s ničím nepomůžu a že domácí práce má dělat celá rodina.
Promiň mi maminko, já to vážně nemyslím zle, nejsem líný jak tvrdíš, ani tam nekoukám na porno jak tvrdila Marika.
Ne já...já jsem tam potkal zajímavého člověka, se kterým si rád povídám.

Ano, po tom počátečním nezdaru v komunikaci se mi povedlo spřátelit se i s tím mužem. Febrro, zvláštní nick, ale líbil se mi. Byl krátký, žádné krkolomnosti, žádné ty EMO patvary, ani znaky. Pamatovalo se to snadno. Ten týden jsme příliš nekomunikovali, většinou se bavil jen s Eliškou, nebo s Taneční vílou. Většinu mužské populace v místnosti Čajovna ignoroval. Občas býval trochu ostrý ve svých názorech a mohl by se zdát jako chladný bručoun. Ale mě tahle lest nezmátla. Sledoval jsem jeho rozhovory, jeho názory. Psal vždy spisovně, používal zajímavé obraty, které jsem dosud viděl tak leda u učitelů. A měl jednu zvláštnost. Do vět se mu často pletla anglické slovíčka či výrazy.
Můžete si udělat první dojem o člověku z toho jak píše? Jak komunikuje? Aniž byste ho znali či ho viděli? Myslím že ano. Ona tahle chat komunikace právě díky tomu, že vás nikdo pořádně nezná a nevidí, může být o to jednoduší. To co byste nesvěřili svému nejlepšímu příteli, po pár týdnech klidně svěříte osobě na chatu. Proč? Možná právě proto, že ta osoba je cizí, nemá vůči vám předsudky a vidí situaci úplně zvenčí. Paradox? Ne...myslím že tomu by víc rozuměli ti, co měli ve škole psychologii. Ale pravdou bylo, že se takhle snáz komunikovalo i lidem, kteří byli kupříkladu úplní introverti, a že jich v Čajovně bylo hodně. A tady na chatu mohli vypadat jako úžasní a zábavní lidé. Možná to byl trochu klam...možná jen díky klofání do klávesnice mohli ze sebe vyjádřit více než normálně, mohli se projevit naplno a být samy sebou.

Ale zpět k Febrrovi. Jeho komunikace mi velmi imponovala, většinou jsem dával za pravdu i jeho názorům a on si pak ze mě rád střílel ostrými poznámkami, co 19 kluk může vědět o životě. Ale mě tímhle nemohl nijak odradit ani urazit. Každý si za svůj život tvoří názor, podle toho co prožije, co potká...a i v devatenácti už jsem nějaký ten měl.
Ale v pátek, naši odjeli do Jeseníku. Mamka tvrdila, že chce nový vysavač a žehličku, staré už dosloužily. A i když táta obojí provizorně opravil, mamka to odmítla používat když na ni ze žehličky prskla horká voda. A tak byl otec nucen otevřít peněženku. Dokonce vzali i babičku, prý ji trochu provětrat na výlet. Já se rodinného výletu vzdal. Za prvé se mi nechtělo a za druhé...jsem chtěl dělat jiné věci.
Ten pátek jsem si udělal pohodlí, otevřel si kolu a usedl k chatu. Jaké bylo mé překvapení, když jsem v místnosti narazil právě na Febrra. Většinou chodil jen když v místnosti byl někdo, koho znal. Což já se zatím do té kolonky nepočítal. Eliška mi tajně šeptem sdělovala, že Febrro má dny kdy chodí často a pak ho třeba měsíc nevidí. Tohle bylo tudíž asi jeho společenské období. Věděl jsem, že Eliška v pátek nepřijde, říkala mi něco o návštěvě sestry. Oblažil jsem touto informací i Febrra a čekal, že místnost opustí. On však zůstal. Proč? Kdo ví. Možná si jen chtěl povídat a já k jeho smůle byl jediný, kdo šel kolem.
Ten pátek se mi zaryl hluboko do paměti, jelikož jsme spolu mluvili celé hodiny. Nejdřív jen tak o blbostech, nebyl zrovna sdílný a trvalo mu než mi začal věřit. O sobě mluvil nerad, ale mě to nevadilo. I když bych rád věděl víc...jsem už jak zvědavá ženská.
Povídal jsem mu o tom, že žiju na konci světa v takové malé vesnické prdeli. Taky mu popisoval farmaření. A on jako rodilý Brňák se tomu mohl usmajlíkovat... No jo asi mu to přišlo vtipný, jako z jiného světa. Vyprávěl jsem mu historku, jak mě každé ráno nahání náš kohout, jak králíci prokousali neznámo jak králikárnu a několik se jich šlo proběhnout, jiní využili tento čas k množení.
Taky o našem jezdeckém klubu, o tom že si tam připadám jako šejk v harému, protože i těch pár kluků co jsme tam měli, buďto ze školy odešlo jinam, nebo přestoupili na jiný obor.

Febrro: Takže si máš z čeho vybírat? Kolik už máš nabídek k sňatku?
LuckyLuk: fakt vtipný. Ale tak...asi dvě. Ne že by mě to nějak zajímalo.
Febrro: No jistě...kterého mladíka by nezajímala parta sličných slečen. Jedině že by tvé hrdinské srdce bylo již zadané a odolával si náporům ženství ze všech stran.
LuckyLuk: co??? Ale kušuj. Moje srdce je jen moje. A s ženskýma si poradím jedna dva.

Myslím že jsem ho i pobavil. I když později k večeru dorazili ostatní návštěvníci Čajovny tak převážně reagoval jen na mě. Bylo to příjemné. Ani nevím proč se mi s ním tak dobře psalo. Bavil mě jeho sarkasmus a ostré narážky. Dokázal být až překvapivě milý a okouzlující.
Ten pátek jsem se zeptal, zda si ho smím přidat do přátel. Souhlasil s tím. A tak nějak jsme pokročili od známého "Ahoj, jak se máš. Mám se dobře a co ty" na vyšší levl.
A pokud to doteď se mnou šlo z kopce, tak po tom co jsem začal komunikovat s ním, jsem už rovnou padal ze srázu.

Setkávali jsme se tam i další dny. A já si začal uvědomovat, že i když je místnost plná lidí...stejně mi něco chybí. Stejně na někoho čekám, vyhlížel jsem ho a říkal si...přijde dnes? Když se ukázal, měl jsem radost že můžeme pokračovat v našem pošťuchování, či filozofických úvahách. Eliška byla ráda, že jsme se spřátelili. Občas mi říkala ať jsem na něj hodnej a nenechám se odehnat. Nerozuměl jsem jak to myslí, ale ten jeho trik s morousem, ala "všechny vás pokoušu když mi řeknete ahoj", už jsem dávno prohlédl. Nejsem tak pitomej. Trvalo to dlouho. Dva týdny, než mi začal trochu věřit. Než se mnou začal mluvit jinak. Víc jako by důvěrněji, přátelsky.
A já ty dva týdny práci flákal jak jen to šlo. Ale pořád jsem si uvědomoval, že to není dobré. Ale nedokázal jsem se přinutit odejít, když tam Febrro byl.
Na začátku prázdnin jsem se dozvěděl konečně něco o jeho životě. Trvalo to dlouho to ano. Ono to není ze dne na den...ani pravé přátelství se nerodí jen tak. A mě na tom podivně záleželo.
Dozvěděl jsem, že bydlí v jakémsi domě na předměstí Brna. Moderní novostavba se dvěma patry. Dole že bydlí on a nahoře jeho žena a dcera. To rozpoložení se mi zdálo podivné. Velmi podivné. Nebydlel s rodinou? Ale pořád žili v jednom domě? Řekl mi že je rozvedený, ale proč s nimi dál bydlel? Když jsem se pídil kolem této otázky, zjistil jsem že tudy cesta nevede. Naše vztahy na zbytek dne ochladly. Byly věci o kterých nechtěl mluvit.
Mluvit o své ženě mu nedělalo problém. Vždy o ní mluvil s úctou i když jsem tenhle přístup nechápal.

Ze seriálu v TV a takhle po známých jsem věděl, že když se dva rozvedou, většinou to není zrovna přátelský vztah a nemůžou se vzájemně vystát. Ale Febrro rád tvrdil, že jeho žena je jeho přítelkyně a je ji za mnohé vděčný. O dcerce Terezce se občas taky zmínil. Občas básnil o tom jak to bylo jednoduché, když byla malá, stačilo ji přečíst pohádku, koupit plyšáka a byl hrdina. Ale teď už ji vůbec nerozumí.
Pamatuju si příhodu, kdy přišel dost rozezlen. Nebylo s ním kloudné řeči. Eliška z něj vytáhla, že si jeho dcera nechala píchnout piercing. Že s tím nesouhlasil, že je na to malá. Ale ona trvala na tom, že to mají teď už všechny holky a že to vypadá divně když ona nemá. Bohužel většina lidí v místnosti Čajovna byla staršího data výroby, takže ho politovali a vyjádřili svou soustrast. Dokonce mu to odkývali. Udělal jen tu chybu, že se zeptal na názor mě, jelikož jsem tam byl nejmladší. Váhal jsem zda mu ho sdělit, co když ho tím naštvu? Ale měl by znát oba úhly pohledu. A i když já nebyl zastáncem propichování těla, ani tetování mě moc nebralo, vysvětlil jsem mu to z pohledu mládeže. Chvíli se sice bouřil a označil mé argumenty za směšné, ale vyslechl je.

Druhý den se ukázal už klidnější. A dokonce se mi omluvil. Prý jsem měl pravdu. Že si s dcerou promluvil a pochopil, že tak to prostě chodí. Pokud se chce začlenit, musí pro to něco dělat a dnešní móda a to co je in je pro ní důležité.
Jeho dceři bylo sladkých patnáct. A zrovna končila základku, takže za vysvědčení dostala piercing. Od tatínka pak super nóbl notebook (což jsem mu taky poradil já). Ptal se mě co dceři koupit k narozeninám a taky za vysvědčení. A myslím že to zabralo. Terezka zářila prý blahem a málem ho celého oskákala radostí.

Byl jsem rád že jsem mu mohl pomoci. Od té doby jsme mluvili tak nějak o všem. Zjistil jsem že býval překladatel...tedy no tlumočník, jak se tomu správně říká. Že rodiče byli oba z Anglie, ale on už se narodil v Čechách. I tak jeho angličtina byla perfektní. Pak prý přešel na překládání knížek. Většinou pohádek pro děti. Říkal že má rád pohádky. Že jsou tak naivní a tak snové, vždy vše končí dobře, všichni jsou šťastní až do smrti. Takže už jsem chápal proč ta spisovná čeština, zvláštní výrazy i anglická slovíčka ve větách. Označoval to za nemoc z povolání.
Byl to vzdělaný člověk, s vysokou školou pedagogickou, původně chtěl být učitel. Prý angličtina a tělocvik. Takže jsem mu ze srandy, když jsem ho chtěl poškádlit vždy říkal pane profesore, nebo pane učiteli.
Dokonce jsem se ho snažil za pomocí Elišky donutit, aby si dal taky fotky do profilu. Eliška argumentovala tím, že už se znají rok a chce ho vidět. A já radši neargumentoval, protože ...no, to je těžké vysvětlit. Možná že takhle to bylo lepší. Mohl jsem si ho představovat jako zkušeného třicátníka, s vysportovanou postavou, možná s inteligentně posazenými brýlemi na rovném nose, s příjemným hřejivým úsměvem, možná s pár denním sexy strništěm. Stačila mi moje představa. Nechtěl jsem si ji kazit opravdovým vzhledem. Protože co když...by jeho vzhled neodpovídal mé představě? Bylo by mi to líto? Nebo tak něco? Zklamalo by mě to? Kdyby to byl pupkatý neoholený neandrtálec? Proč mi vlastně na tom tolik záleželo?
Chtěl jsem si nechat tuhle iluzi. Bál jsem se že kdyby ta iluze zmizela, už by pro mě nebyl tak záhadný, tak lákavý. Že bych s ním začal jednat jinak. Ten kdo tvrdí že vzhled není důležitý lže.
Naštěstí Febrro jakékoli fotky velmi razantně odmítl, že to nejde a že není fotogenický a kdesi cosi. Pak místnost raději opustil. Bez rozloučení. Jako kdyby utekl z boje.

ezekiel: Lidé co se bojí ukázat své fotky vždy něco skrývají. Ať už svou skutečnou podobu, o které si myslí, že je škaredá nebo lži.

Což mi absolutně nedávalo smyl. Febrro se vždy prezentoval dost charakterně, hrdě. Nemyslím si že by byl ten typ, co by se za vzhled styděl. Každý jsme nějaký, nikdo není dokonalý model. V čem je tedy problém? Čekal jsem na něj druhý den, ale neukázal se.