04

A takhle nějak začal můj nový život v útrobách internetu.
Ze začátku jsem PC bral jako zpříjemnění dne. Občas jsem si zahrál nějakou hru, občas pokecal s děvčaty z našeho klubu po icq, občas napsal pár svých myšlenek. Počítač mě v běžném životě nijak neomezoval. I otec ho občas využil, jako spojení se světem. Dokonce i máma si občas objednala nějakou knihu, či dárek k narozeninám.
Můj svět se i nadále točil kolem statku, kolem vzteklého kohouta Pepy, který mě nechtěl nechat sbírat vajíčka. Vždy to byl boj kdo z koho. O kydání hnoje telatům, o jejich venčení na pastvu ven na louku, kde strašily celý den a byl od nich klid. O blížících se závodech jezdeckého klubu, na které jsme trénovali. O veselých historkách o klucích, které si holky štěbetaly při jízdě kolem polí, o tom jak jim Marika dala poučení od velké mistryně v lámání mužských srdcích a všechny se zařekly, že radši vstoupí do kláštera. Tak nějak se život ani nezastavil, stále byl stejný, stále šel dál.

Změnu jsem začal pociťovat až po dvou měsících. Jaro bylo v plném proudu a dubnové počasí si dělalo co chtělo. Jeden den bylo krásně jako v máji, druhý lilo jako v háji.
Deštivých dnů však převažovalo a člověku se nic nechtělo, ani nic dělat nešlo. A tak jsem svůj čas trávil u PC. A moje kroky vedly na chat. Tuhle věc pro komunikaci desítek lidí najednou jsem už znal. A tak jsem si udělal také svůj nick. Chvíli jsem nad ním přemýšlel, ale nezdálo se mi to důležité. Tak jsem použil to první co mě napadlo. Svou přezdívku.
LuckyLuk. Ani nevím proč mi tak Marika začala říkat, ale hned se to u holek chytlo. Chat bylo přeci jen pro mě anonymní místo.
Ze začátku jsem hodně chodil do místnosti o koních a jezdectví (*). Ale jak se zdálo, místní náctileté slečny mě vítaly skoro pozváním do postele, což mě trochu děsilo. Ale pár přátel jsem si tam našel. Zjistil jsem však, že mi komunikace s mou věkovou skupinou, či mládeží mladší nějak nevyhovovala. Tak nějak jsem si s nimi neměl co říct. Navíc když ještě byli hodně z velkoměst, jejich starosti byli diametrálně odlišné.
Pak jsem párkrát zavítal do takzvaných balících místností typu Flirtíček (*), ale vycouval jsem tak rychle, až mi za patama hořelo. Větší úchylárnu jsem snad nepotkal. Navíc nabalovat tam stejné pohlaví, bylo prakticky nemožné.
A tak jsem jednou jen tak, zabrousil do skoro opuštěné místnosti s názvem Čajovna (*). Byl jsem mile uvítán a něco...něco mě tam zdrželo. Nevím ani co to bylo, jestli ta příjemná skoro rodinná atmosféra, mezi lidmi tam nebo to, že všem bylo přes dvacet pět. Ale opravdu hezky jsem si tam popovídal.

A tak i druhý den, kdy jsem marně hledal kam bych zapadnul a kde by se mnou aspoň trochu inteligentně konverzovali, znovu zvolil Čajovnu. Tato místnost se na dlouho stala mým domovem. Občas jsem prolézal ještě jiné, ale vždy jsem se vracel sem. Brzy jsem se spřátelil s paní správcovou, která měla místnost na starosti. Jmenovala se Eliška. Byla to příjemná čtyřicátnice. A hned mě pojala skoro za vlastního, že prý jsem takové malé opuštěné štěňátko a že mě bere pod svá křídla. I když náš věkový rozdíl byl veliký, vždy jsme si dokázali povídat hodiny. Vtipkovat, smát se spolu, občas i spolu plakat.
Brzy jsem pochopil, že chat není vůbec anonymní místo, ale každý ten člověk, skrývající se pod nic neříkajícím nickem, má svůj příběh, své starosti.
Zjistil jsem, že se i přes den, když jsem měl povinnosti těším až zasednu k PC a zase navštívím svou oblíbenou místnost. Jak dopadl ezekiel a jeho rande přes internet? Co Eliška udělala za buchtu? A jestli pak tanecnivila zvládla vykopat svého násilnického přítele z domu.
Každý s těch lidí se pro mě stal opěrným bodem. Těšil jsem se na jejich příběhy.
Můj vztah k PC se tedy po dvou měsících značně změnil.
Jednou večer, když jsem zase chatoval, tak mi Eliška vyprávěla o svém životě. O nevěrném manželovi, který z ní dělal jen služku, o tom že odešel aniž by ji nechal jedinou korunu. Že musela živit své dvě děti. Dcera ji zemřela při autonehodě a syn se odstěhoval kdesi do Holandska za prací. Zůstala v rodinném domku sama, se dvěmi kočkami a psíkem. Proto tak často chatovala, jediný způsob jak si popovídat s lidmi.
Pár dní poté jsem sbíral odvahu říct ji o sobě. Protože mě už párkrát snažila předhodit nějaké milé slečně, co do místnosti zavítala náhodou. A já se vždy vehementně bránil. Nakonec jsem ji to na prvního Máje vyklopil. Když vypravovala jak se má líbat pod rozkvetlou třešní, najednou mi bylo úzko a strašně smutno. Řekl jsem ji o mé orientaci. Bál jsem se její reakce. Co kdyby mě odsoudila, nebo tak podobně? Co kdyby se její přístup ke mě změnil?Neměl jsem odvahu to říct vlastní rodině, tak proč jí?

LiskaE: Ty si ale hlupáček, proč bych tě neměla mít ráda Luky? Na tak tě bůh stvořil jinak, to neznamená že špatně. Všichni nemůžeme být stejní.
LuckyLuk: to asi ne, jsem rád že ti to nevadí.

Tenkrát jako kdyby ze mě spadla velká tíha. Říct to někomu dalšímu, i když by se zdálo cizímu. Eliška pro mě cizí nebyla, znal jsem ji dobře, skoro jako svou matku. Od té doby jsem byl v místnosti vždy uvolněnější, bavil hosty i stálé členy této domnělé Čajovny. Dokázal jsem snad každého rozesmát. I když měl den blbec, všechno se mu bortilo, nic se mu nedařilo, přece jen mohl být tady chvíli a povídat si o všedních hloupostech a zapomenout na své starosti. A ono to fungovalo.
Eliška mě v průběhu května skoro dokopala k dalším rozhodnutím. Chtěla vidět jak vypadám a trvala na tom, že si musím dát fotku do profilu. Bránil jsem se statečně jako lev, ale nakonec jsem byl poražen.

LiskaE: Nemyslíš že je spravedlivé vědět s kým mluvíš? Když sedíš na kafi s přáteli tak na obličeji taky nemáš černou masku ne? My tě tu přece neukousneme.
tanecnivila: no jasně, jen tě vykoukáme, povzdycháme si jak jsme byli i mladí a jak bychom do tebe před několika lety šli...
LuckyLuk: vždyť jste mladé pořád, ženské jedny marnivé. Tak fajn, něco snad najdu.

Bylo mi nakázáno bez fotky se nevracet. Musel jsem uznat, že má Eliška pravdu, všichni v místnosti měli své fotky v profilu. Já se asi přeci jen styděl.
Dokonce i odpůrce fotek ezekiel si ji tam musel dát, jinak ho prý někde znásilní za rohem. I on mě toho hodně naučil. Zvlášť důležité pravidla, které pramenily ze spousty a spousty zklamání.
1. Nevěř nikomu bez fotek v profilu.
2. Věř jen desetině toho, co ti člověk na chatu napovídá, zbytek je lež či přikrášlování.
3. Neříkej nikomu kde bydlíš, ani mu neposílej kredit, či nedávej hesla ani čísla.
4. Nehraj si na to co nejsi.

Ezekiel byl už skoro padesátiletý muž. Vím že se jmenoval Jiří, jak mi prozradil tajně. I on byl svobodný. A na chatu už ostřílený mazák. Sám mi vypravoval své zkušenosti o seznamování přes net, které mě na dlouhou dobu měli od toho odstrašit. Jak jsou lidé sprostí a lžou ve všem. Jak si našel přítelkyni, se kterou byl půl roku, měla být o pár let starší. Ale ve skutečnosti to byla mladá studentka, která po něm chtěla jen dobíjet kredit a dárky. A o takových případech mluvil rád. O tom jak nikdo na chatu není tím kým se dělá. Měl celé spiklenecké teorie o tom a onom nicku, až jsme si mysleli že trpěl stihomamem. Ale nejednou se ukázalo že měl pravdu či od ní nebyl daleko. Proto chodil jen do Čajovny, protože většinu z těch lidí znal ze setkání, které se konalo loni v létě. Jedině tady lidem ukrytým za nicky dokázal věřit.

Naprosto jsem ho chápal. A tak jsem dal holkám v JK za úkol donést si digitální foťák (který jsem já nevlastnil) a vyfotit mě. Ale nějak se to zvrhlo skoro v modeling. Marika mi to mlátila o hlavu ještě dlouho a měla z toho strašnou legraci.
"To jsi svěřil těm pravým".
No ano, požadoval jsem jednu fotku, na které nebudu vypadat jako mimoň, jako na většině fotek. Ale dostal jsem jich asi dvacet a holky se ještě dohadovaly, kde mi to sluší víc. Teda já se za nějak hezkého nepovažoval. Obyčejný kluk, z obyčejné vesnice.

"A otoč se takhle, tam nám svítí slunko a z tohohle profilu vypadáš sexy a zkus si rozepnout bundu vypadáš jak strašák...".

Zapřísahal jsem se, že tohle už fakt nikdy víc. Nakonec jsem se ještě povinně musel vyfotit s každou a pak se všema, jako na památku, do alba. A tenhle horor byl za mnou.

A jak se zdálo byl jsem nějak moc sympatický i pro lidi v Čajovně. Najedno mě všichni chválili jaký jsem šikovný klučík. Taneční víla mě dokonce pozvala na rande, já jsem taktně odmítl. Ten den jsem se musel u PC v pokoji tak smát, že na mě vyběhla dokonce babička, proč prý se řehtám jak oplodněná kobyla. To mi ještě dodalo, takže výrok babičky mě sesunul skoro k zemi.
Nakonec babi kroutíc hlavou odešla, nechápaje co mi na té věci, u které sedím každej večer připadne tak směšné.
Dokonce jsem začal trochu zanedbávat rodinu. Dřív jsem neměl po večerech co na práci, takže jsem si buď v pokoji četl, nebo si představoval různé věci, prožíval ve fantasii nějaké své budoucí rande a budoucího přítele, či krásné milování. Nebo jsem prostě seděl v obýváku, cpal se sušenkami a koukal na německou telenovelu spolu s babi a mami.
Ale teď jsem svůj čas raději využil na chatu, takže si babi věčně stěžovala, že mě nevidí co je den dlouhej i když bydlíme v jednom baráku.
Otec to zatím ignoroval. Dokud jsem plnil své povinnosti a práci co mi uložil, byl spokojený. A já se to snažil dodržovat.
Ale nadešel červen a...všechno se tak nějak rozsypalo.

Léto znamenalo víc povinností, víc práce, víc zážitků. A já měl takový dojem, že najednou své přátele na chatu taky zanedbávám. Jednou v sobotu, když jsem zase bavil na chatu Elišku vyprávěním, jak jsme byli plavit koně a jak jedné slečně, která nedá mobil z ruky ten drahý přístroj skončil ve vodě, potom ten řev, jako by se topila sama, kůň se splašil a odklusal s ní až do hloubky....
V téhle pobavené atmosféře se v místnosti zjevil někdo, koho jsem neznal. Nick, který jsem viděl poprvé.
Až později jsem si uvědomil, že ho od někud znám. Ano, Eliška ho měla v seznamu přátel.

LiskaE: Ale ne, no koukejte koho nám sem čerti nesou, my už jsme tě tady oplakali a ty nás jen sprostě ignoruješ.
Febrro: Taky tě rád vidím, čekal jsem vřelejší přivítání.
A tak se na skle objevilo plno objímajících smajlíků. Docela mě to pobavilo a tak jsem taky nějaké poslal, i když jsem toho muže neznal a bylo to trochu divné.
LiskaE: Stačilo?
Febrro: Dokonale. Nějak se vám to tu rozrostlo jak vidím.
LiskaE: No jistě, všechny vábím na makové koláče. Ale nesahat, všechno moje.

Co mě trochu překvapilo, že pod tímto nickem se skrýval neznámo kdo. Jako jeden z mála, co navštěvovali tuto místnost, neměl vyplněný profil. Chyběl věk, chyběla fotka. Jediné vodítko byly Brno.
Ale jak se zdálo Eliška ho dobře znala a i ostatní v místnosti.
LuckyLuk: tak aby to bylo formální, já jsem nějaké opuštěné štěně paní správcové, těší mě.
Nastala chvíle hrobového ticha. Ve své rozjařené náladě jsem dokonce myslel, že se urazil. Ale po chvíli se přeci jen ozval.
Febrro: I mě těší štěně. Dávej si na paní správcovou pozor, má totiž záchranářský koplex.
LiskaE: To od tebe nebylo hezké takhle mě pomlouvat.

Ten den jsem tedy poznal dalšího člena téhle zvláštní společnosti. A i když se mnou ze začátku promluvil jen pár slov, přesto zněl vcelku vzdělaně. Možná až moc. Většinou jsem jen četl jejich rozhovory. Jak říkal ezekiel, když si nenápadný a jen čteš, dozvíš se toho mnohem víc.


-------------------------------------------------------------------------------------
* Chat místnosti uvedené v povídce skutečně existovaly a jejich jména jsou vypujčená z chatu lidé.cz.
** Chat nicky použité v povídce jsou vymyšleny vlastnohlavně.
*** Barvy každého nicku bohužel vypadají trochu chemicky a sladce, na černém pozadí blogu ale lépe jdou vidět.