03

Ráno přišlo tak brzy, nebo to já spal tak strašně dlouho? Když jsem se vzbudil, táhlo už na devátou, podle babičky nekřesťanská hodina. No jo, u nás se vstávalo většinou v sedm. Kdo nebyl najezený do osmi, byl pro babičku lenoch, který nic nedělá.
Bylo zvláštní, že mě nikdo nepřišel vzbudit, normálně by mě už burcovali. Ale možná si řekli, že mám narozeniny, tak mě nechají vyspat? Jo, chci mít narozeniny každý den.
Když jsem se rozcuchanej ve starých papučích se zajíčkama vyplížil dolů na snídani, už byla na stole. Babička pekla buchty, no jo přeci jen byla sobota, to se vždy dělaly nějaké buchty nebo koláče. Všechno bylo jako vždy. Proč jsem jen čekal, že na mé narozeniny se stane něco jiného, něco výjimečného? Tady se život nemění, každý den je stejný jako ten předešlý.

Dal jsem si snídani a už v deset (závratná rychlost mého jezení byla nechvalně známá) jsem nahlédl do chléva. Vše bylo hotovo, všechny krávy nakrmeny, ve dveřích mě oblízlo naše malé tele, které se naučilo jazykem otvírat chlév a promenádovalo se tak často po nádvoří. A i když otec vehementně tvrdil, že to spraví, nikdy to neudělal. I když babička nadávala, že ji to blbé zvíře žere salát, či jiné věci na zahrádce, při nejhorším se pustilo do květinové skalky. Myslím že táta z toho měl vždycky legraci.

Dokonce byly i králíci, slepice a všechna drobná drůbež nakrmena a mě začala jímat hrůza. Protože otec vždy věřil, že svou práci si má každý udělat sám. A teď ji udělal za mě, takže už jsem viděl tu hodinovou přednášku na téma "Kdo se postará o statek až já tu nebudu".
Za co mě bůh trestá. Ale jak jsem si všiml, otec nebyl k zastižení, což bylo více než divné.
Krabice z chodby u schodů zmizely, jako kdyby tam ani nebyly. Čuchal jsem něco podezřelého.
Máma odjela k sousedům do Skorošic (*), takže doma byla jen babička.
"Babi? Kde je táta"?
"Je na střeše".
"Na střeše? Co tam dělá"?
"No...opravuje komín".
Babička zrovna neuměla dobře lhát, takže mi to přišlo více než divné, protože kdyby otec šel opravovat komín, rozhodně by potřeboval mou pomoc. Když jsem chtěl jít za ním, babička mi razantně nařídila, udělat chlebíčky, protože přijede návštěva, dvě tetičky a jejich dětičky. Už jsem viděl, jak bude zase náš barák plný lidí, které ani pořádně neznám.
A tak jsem byl nucen zůstat a vyrábět si vlastní chlebíčky, na vlastní narozeniny.

Když jsem ale zaslechl podivný zvuk vrtání, trochu mě to překvapilo. Šlo to z prvního patra, tam jsme měl pokoj já a taky babička. Co to tam otec vrtá? Proč vrtá stěnu když opravuje komín? Co to je za nesmysl? A tak jsem se tiše vytratil, když babička povídala jednu ze svých sáhodlouhých historek o tom, jak se zamilovala do německého důstojníka. Vyběhl jsem nahoru, ale můj pokoj byl zamčený...můj pokoj šel zamykat jen zevnitř. Co tam otec dělá proboha? A proč se tam zamknul?
Vrtání a různé zvuky se ozývaly ještě asi hodinu, pak vše utichlo.
Když se otec vrátil, tvářil se tajemně a nedovolil mi do pokoje vejít.
"Běž připojit k traktoru pluh, pan Malý ho chce na orbu, zavezeš mu ho".
"To jako hned"?
"Ne až o vánocích, mazej a neptej se tak blbě".
Bylo mi jasné, že tohle pěkně smrdí, byl to jen způsob jak mě dostat z baráku, to mi bylo jasné. Na orbu byla půda ještě zmrzlá, ten pluh by měsíc počkal. Ale když velký statkář zavelí, musí se jít.
A tak jsem půl hodiny připojoval pluh a pak hurá traktorem na statek Malých.
Ale zas tak marné to tam nebylo. Vyklopil jsem pluh a dostal na oplátku velkou čokoládu a taky basu piv, abych měl ty narozeniny čím zapít. Paní Malá byla prostě úžasná ženská a i když jsem se bránil, že něco takového nemůže, tak mi to bylo vnuceno skoro násilím. Tak abych neurazil, musel jsem přijmout. Ono za půjčku našeho pluhu a jiného nářadí a strojů mi musela svým způsobem podstrojovat. Její manžel už té práce moc nezastal, byl nemocný. Takže jsem jim za pár korun jezdil pomáhat.
Když jsem se vrátil na náš statek doufal jsem, že konečně zjistím co můj otec vrtal u mě v pokoji. Ale bohužel jsem velkého Sedláčka podcenil, už na mě čekal na nádvoří s další zbytečnou prácí, která mohla počkat. Teď to bylo zase lisování sena, které se dělalo až v zimě, protože náš seno lis se trochu přehříval a potřeboval studené počasí. Ale dnes bylo přeci jen dost teplo.

Odporovat však nebylo možné a tak jsem se do toho pustil. Kdo to kdy viděl lisovat seno na jaře. To že jsem u toho strávil další tři hodiny, zpotil se jak..(sprosté slovo) a seno jsem měl až tam, kde jsem ho rozhodně mít nechtěl, otci značně vyhovovalo.
Pak přišly ještě další malé podřadné práce typu vytři, zameť, ukliď. Až jsem si vážně připadal jak nádeník a hospodyňka v jednom.
Celý můj narozeninový den jsem se nezastavil. Padl jsem únavou až večer, když jsme poklidili a podojili zvířectvo. Pak jsem byl zahnán maminkou, která se vrátila s celou půlkou Skorošic zpět, do vany s odůvodněním, že smrdím jako vepř. To fakt potěší.

Pak nastala taková ta mega rodinná oslava, kdy jsem dostával kytičky, čokolády, dokonce od strejdy i láhev vína, kterou ale matka zabavila a schovala do sekretáře na horší časy. Všichni se cpaly mými ručně a pracně nazdobenými chlebíčky, povídali si co je u nich nového, pak se cpali večeří...no moment...
Kdo vymyslel že oslavenec si má všechno dělat sám a všechny hostit? Nemělo to být naopak? Neměli oni spíš hostit mě? Den se blížil rychle ke konci. Rodina se vypakovala až kolem osmé a pak nám zůstala hora nádobí a úklid.
Říkal jsem si teď zapadnu do postele a nevstanu do dalších narozenin, ale to největší překvapení mě mělo teprve čekat. Otec mě posvátně chytil kolem ramen, až jsem se zděsil kdo umřel, protože se tak většinou nechoval.
"Ještě pro tebe máme s maminkou a babičkou jeden dárek. Bude takový společný".
Asi jsem neprojevoval dostatek nadšení, to ani nešlo po tomhle dnu. Ale otce to z míry nevyvedlo.
"Přál sis to už dlouho a tak jsme...z vánoc něco ušetřili, babička nám taky přispěla....a máš to v pokoji".
Zůstal jsem nechápavě stát, protože už se mi to začalo vyjasňovat, střecha, vrtání, krabice, pokoj...ale přesto jsem si v duchu snažil říkat, nevyšiluj, to není možný, taková věc je drahá, to nebude ono. Nečekej PC, budeš zklamaný a oni to poznají a budou taky zklamaní.
Ano to už se totiž stalo. Před rokem jsem pod vánočním stromkem našel cosi velikého překrytého starou hadrou. Možná jsem v tom dárku chtěl vidět monitor počítače, ty rozměry byly skoro stejné. Ale odkryl jsem jen malou příruční televizi, kterou otec vyhandloval od někoho.
Mé zklamání tenkrát nejspíš bylo hodně vidět a pod stromkem zavládlo ledové ticho. Snažil jsem se mít radost, televize byla fajn, mohl jsem se v pokoji dívat na co jsem chtěl, klidně i na porno.
Ale já opravdu tenkrát doufal, že by to mohl být PC.

Tudíž jsem se rozhodl už nedoufat, nechat se překvapit a moc o tom nepřemýšlet. Přeci jen, ať to bude cokoliv, budu rád. Rodiče zůstali stát u dveří mého pokoje, nechali mě ať si to užiju. Když jsem vplul dovnitř byla tam tma, a já zakopnul o nějaký kabel na zemi. Když otec rozsvítil, zůstal jsem stát s otevřenou pusou a jen pomrkávat. Ne, já sním, to není možné. Do očí se mi nahrnuly slzy. To co jsem si přál už od učňáku se mi konečně vyplnilo. Na mém stolku trůnil krásný plochý monitor a vedle stolku stála PC bedna...klávesnice na mě volala "Šáhni si".
A já neodolal. Musel jsem vědět že je to skutečné.
Byl jsem tak strašně dojatý, že jsem ani nevěděl co říct. Ale tady nebylo nutné cokoliv říkat. Podíval jsem se na otce s takovým tím štěněčím vděčným pohledem a mamku objal. Myslím že tohle dokonale vyjádřilo mé pocity.
Dokázal jsem si představit co museli obětovat, aby něco takového mohli koupit a věřte, vážil jsem si jich za to.
"Tak to zapni, ať víme jestli ten přístroj zkázy funguje".
Rozesmál jsem se a přisedl si k mému novému PC. Nábožně ho pohladil a zapnul. Vše fungovalo dokonale. PC už byl vybavený základními programy a bylo mi jasné, že nebude tak úplně z obchodu. Spíš jsem tipoval někoho ve městě, kdo sestavuje PC na černo. Mohlo to tak být mnohem levnější. Netušil jsem, že otec má i takovéto kontakty.
"Ale nemysli si, že u toho budeš sedět od rána do noci, jasný"?
Odkýval jsem všechno, všechny podmínky používání internetu i samotného PC. Já nebyl ten typ co by u toho seděl celý den, to jsem si aspoň myslel. Znal jsem pár starých kamarádů ze školy co s myší v ruce i spali, ale to byly vážně fanatici co dokázali hodiny a hodiny hrát jakési hry. To mě nikdy nelákalo.

K čemu jsem tedy PC chtěl? Spíš než hry mě zajímal internet. A taky komunikace s lidmi, seznamování se. Možná bych si mohl najít někoho přes internet s kým si budu rozumět, protože výskyt mladých kluků, kteří by chtěli mít něco s osobou stejného pohlaví, byl v celém okrese značně miziví. Neznal jsem vlastně nikoho jiného, kdo by byl jak se u nás hnusně říkalo "teplej".
Já sám to tajil, ono to nejde na člověku poznat, nemám na čele nalepenou ceduli chci mít sex s klukem. Jsem prostě naprosto normální mladej farmář ze zapadákova. (Celej Clark Kent v tom seriálu Smallville...i když on je hezčí a víc Super (**) . Když jsem viděl občas v televizi takové lidi, to jak je filmy či pořady prezentovaly, dělalo se mi zle. Pokud takhle homosexuálové opravdu vypadají tak...to raději budu sám až do smrti.
Bylo mi 19 let, ale mé představy o světě nebyly tak rozšířené. No vždyť nejdál jsem byl asi v Bratislavě, jednou mě tam vzala babička za svou přítelkyní z mládí.
A jinak moje cesty nevedly dále než 30 km od mého bydliště. Od toho historického slavnostního data, kdy se všechny přechody otevřely se nám potom naskytla možnost, jezdit za nákupy levněji do Polska, přímo do Paczkowa (***). Bylo to velké město a mě se moc líbilo. Polsky jsem sice rozuměl celkem obstojně a oni zase uměli celkem obstojně rozumět Česky, takže jsme se vždy domluvili. Problém nastal až když měl člověk mluvit tou jejich hatlamatilkou. Takže zeptat se "hele kde tu je nějaký gay bar" ve fanatickém křesťanském Polsku bylo jako říct "Prosím ukamenujte mě, jsem nemocný homosexualitou". Ale vsadím spodky, že v Paczkowe určitě nějaký být musel.
Vzpomínám si na to jak jsem se nasmál jako kluk. Babička koukala na TV na nějakou telenovelu na polském satelitu (jehož přesah dosahoval až k nám, sláva). A tam takový moc hezký mladý kluk pronesl památnou větu, která mi zůstala dlouho v paměti. Nevím jak přesně už to bylo, ale říkal že jde "Šukat do sklepa svoju matku" (****). Jejda jak já jsem se těmto výrazům smál. A maminka mě vždycky plísnila, že se nemám smát cizím národům, jazykům či podobným věcem, že to není hezké.

Otec i matka mě nechali o samotě, prý si svůj dárek musím taky užít. Měl jsem nakázáno jít v jedenáct nejpozději na kutě. Popravdě, nikomu to neříkejte ale já u toho zůstal sedět až do dvou do rána. Ale to bylo výjimečně, musel jsem pozjišťovat kde co je, kde co mám a tak podobně.
A ten pocit štěstí, pocit že mám konečně i svůj svět, ve kterém můžu být jen sám sebou byl opravdu nádherný.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------

I já k devatenáctinám dostala PC, který už jsem si dlouho přála.
* Skorošice - Vesnička opravdu existuje, jestli je na mapách netuším.
** Seriál byl vysílaný i u nás na TV Nova Superman
*** Paczkow opravdu existuje jako město v Polsku, hned u hranic. Jezdíme tam často na nákupy hlavně zeleniny.
**** Věta znamená v překladu že mladík "Šel hledat svou matku do obchodu", věta není napsaána v Polštině, ale tak jak si ji postava Lukáše pamatuje.