02

Lukášku tohle, Lukášku tamto...sotva jsem se vrátil už jsem byl zapřažen jako tažná kobyla. Musel jsem tátovi jít pomoct poklidit, i když jsem se v chodbě přerazil o nějakou krabici. Většinou se tu takové krámy nepovalovaly, to už by babička hned uklízela, proto mě to trochu překvapilo.
"Mami co to je na chodbě za krabici"?
"Na tu nesahej to je...tátovo nářadí".
Nářadí? No...to teda nevím, ale neměl jsem čas se po tom nějak víc pídit, vyběhl jsem z domu a hurá do chléva. Jako správný Sedláček.
Jo kluci na ZU si ze mě dělali strašnou srandu kvůli mému příjmení, prý dokonale pasovalo. Jelikož jsem byl na svůj věk poněkud menší a sedlákův syn.

Přes zimu se mi povedlo našetřit si trochu peněz za pomoc u sousedů, či odklízení sněhu a tak podobně. Takže jsem dostal povolenku na cestu do velkoměsta. Chtěl jsem si koupit něco na sebe i když mamka razantně protestovala. Nakonec mi dala řízek obložený chleby a s pánem bohem. Jako kdybych jel na měsíc.
Vlastně jsem měl k cestě i jiný důvod. Chtěl jsem ho vidět. Mého nejlepšího kamaráda Pavla.
Pozval mě už na podzim k nim do města, do toho obrovského Olomouce, ale já neměl finance a otec by mi tolik nedal jen kvůli výletu. A tak jsem musel vydělat.
Pavla jsem znal už mnoho let, vlastně ...celý život, když tak o tom s vidlemi v ruce přemýšlím.
Jeho babička a teta bydlely tady, na tom prvním statku. Takže sem často jezdíval na prázdniny i na víkendy. Kolik dobrodružství jsme zažily? To si děti z města neumí představit.
Objevovaly jsme odkud teče potok, skákaly v seníku, lovily kobylky na louce, sbíraly v lese houby. Žádná televize, žádný počítač či hry. Měly jsme jen tenhle kraj a svou fantasii. Nikdy jsme se nenudily.
Doufal jsem že Pavel půjde taky na ZU se mnou. Koní se sice trochu bál, ale naučil jsem ho jezdit a on si je oblíbil. Ale jelikož byl Pavlík celá maminka (která pocházela někde z Prahy, takže ji místní neměli moc v lásce), tak se rozhodl pro školu ve městě. A zvolil tu nejlepší, Hotelovku. Sám si ji vybral, toužil studovat cestovní ruch a rodiče jeho volbu schválili. Od té doby už sem nejezdil tak často, což mě dost mrzelo.
Ale Pavel nebyl jen můj přítel, troufám si říct že se brzy stal něčím víc. Vlastně ani nevím jak to začalo. Vždy jsem ho obdivoval, protože se sem do téhle buranské vísky vůbec nehodil.
Měl světlé delší vlásky a když chtěl, tak si ho někteří dokázali splést s holčičkou, což ho strašně bavilo. Jelikož měl dívčí tvář a jemné rysy.
Dokonce i v těch patnácti letech vypadal tak jemně, jako princezna. Možná to bylo z nedostatku dívek, o kterých bych mohl snít, či něčím jiným...já snil vždy o něm. Pro mě byl dlouhá léta středem vesmíru. Nejen že byl hodně sečtělý, měl rád dospělácké knihy a pořád nějakou nosil sebou. Měl rád i tenhle kraj, i když tu netoužil zůstat. Pro něj bylo město důležité. Rád se hezky oblékal, měl rád kulturu, dokonce mě pozval párkrát do kina v Jeseníku.
Byli jsme pořád spolu. A má platonická láska a obdiv k téhle bytosti se stále zvětšovala, až jednou vybublala na povrch. Pamatuju si ten den jako kdyby to bylo včera. Jak Pavel vedle mě ležel na trávě a hrál si s pampeliškou proti slunci. Tiše a okouzleně jsem ho sledoval, tak jako už tolikrát. Tenkrát mi řekl, že ho přijali na Hotelovku, že bude studovat tam, takže mezi námi vládlo ticho. Nevím jestli to věděl, co k němu cítím, ale zdálo se že ano. Někdy se na mě tak podivně díval. A mě vůbec nedocházel fakt, že je Pavel kluk. Možná mě spletla ta jeho jemná vizáž, kdo ví.
Ale tenkrát na té louce jsem ho poprvé políbil. Asi to bylo neohrabané a hloupé, čekal jsem nadávky, nebo že odejde, či mi jednu vrazí do zubů. Ale zůstal ležet a jen se usmíval.
To přátelství přerostlo hranici přátelství. A začali jsme objevovat nový svět, nová dobrodružství vlastní sexuality. To právě Pavel mě naučil líbání, dokonce jsme na seníku jednou v podvečer zašli ještě dál. Bylo mi patnáct, ale přesto jsem zjistil, že asi nebudu tak úplně normální. Tenkrát jsme se mazlili a přespali spolu v obětí na seníku přes noc. Byla naše poslední na dlouhou dobu.
Když pak odjel, mé srdce bylo prázdné, světlo z mého života se vytratilo.
Pár týdnů jsme si psali SMS, či si volali. Říkal mi jaké to je ve městě a já zase co je nového na vsi. Přijel až na zimní prázdniny. Znovu ho vidět bylo...vypadal o tolik starší, o tolik krásnější, jako nějaký idol z pěvecké skupiny. Tenkrát jsem pochopil, že jsem se do něj asi zamiloval. A to že je kluk mě ani v nejmenším netrápilo.
Tehdy ty vánoční svátky byly úžasné. Dokonce souhlasil s potutelným úsměvem, že u nás přespí a mě srdce skákalo radostí. Nevím proč jsem doufal že by...my dva...
Připadalo mi že po něm musí ty městské holky nejspíš šílet.
Ale večer si přilezl ke mě do postele. Spávali jsme tak když jsme byli malí a já byl nervózní.
A měl jsem proč. Tak nějak to moje tělo vycítilo, tu touhu a vášeň. A nebyla jednostranná.
Tu noc jsme se přesunuli od mazlení vlastních těl až k milování, i když jsem měl strach jaké to bude. Ale zdálo se, že pro Pavla už to nebylo poprvé, což mě trochu vyděsilo. Chtěl abych do něj vnikal, abych si ho vzal. Ale já byl nezkušený a nevěděl jsem jak. Takže mi bylo strašně trapně. Bál jsem se, že mu ublížím, ale když jsem okusil teplo jeho těla, jasně jsem cítil chvění, tu rozkoš, kterou to přinášelo nejen mě, ale i jemu. Bylo to mé poprvé. Milovali jsme se tu noc několikrát, protože poprvé jsem byl po pár pohybech hned hotový, což mi na kuráži moc nedodalo. Ale Pavlovi to nevadilo, byl trpělivý.
Od té doby se toho hodně změnilo, já se změnil. Pochopil jsem, že ženy mě nijak nevzrušovaly, ani když jsem viděl nahou sousedovic dceru nic to se mnou nedělalo. Ale vzpomínka na nahé rozpálené tělo Pavla, mě dokázala vzrušit mnoho nocí za sebou.

Roky ubíhaly. Ze začátku Pavel sem tam jezdil. Spali jsme spolu asi ještě dvakrát, o jarních prázdninách. Pak ho příliš okouzlilo město. Už se do zdejšího kraje nevracel. Říkalo se, že se jeho máma pohádala s babičkou, kvůli čemu jsem nevěděl. Proto jsem o svého kamaráda a první lásku přišel. Občas ještě napsal zprávu, jak se mám a co dělám, ale příliš jsem nevěřil, že by ho to zajímalo. Já měl od té doby své zájmy. Vyplnil jsem díru v mé duši koňmi a prací na statku. Možná bych mohl říct, že jsem zapomněl. Ale spíš to okouzlení postupně vyšumělo. Jak se říká sejde s očí...
Až na podzim po třech letech mě pozval k sobě do města. Měl zbrusu nový byt a prý i krásnou přítelkyni. Moc se mi nechtělo, ale touha ho vidět byla silnější. A tak jsem jel. Čekal mě už na autobusovém nádraží. Krásný a dokonalý, jako vždy. Moderně značkově oděn, takže jsem si připadal jako sedlák z buranova, kterým jsem taky byl. Ty rozdíly byly značně patrné. Vedle něj postávala menší nevýrazná brunetka, která se jen usmívala a moc toho nenamluvila.
Zašli jsme si nakoupit, Pavel mi ukázal své oblíbené obchody s oblečením, ve kterých jsem neměl skoro ani na ponožky. Pak jsme si zašli na pivko do hospody. Vyptával se jak se mám, co dělám, jak žiju. Ale jeho otázky byly spíše zdvořilostního rázu, aby konverzace nestála. Což mě dost iritovalo. Nedával jsem to však znát a poctivě odpovídal.
"To chceš na tom statku hnít celý život? Mohl bych ti tu domluvit skvělou práci, třeba...jako číšníka v baru, nebo tak".
"Hnít? Byly doby kdy si to tam měl rád vzpomínáš"?
Ostře jsem do něj zabodl pohled. Jak se člověk může takhle změnit? Ten hodný, mírný Pavel, který nikomu neřekl špatné slovo teď klel pěkně sprostě na hospodskou, když mu donesla pivo pod mírou. Ten skromný hoch z vedlejšího statku, teď vypadal jako ti nóbl hošánci z města, co se bojí ušpinit si ručičky aby nedostali bacilka. To ho tolik změnilo to město?
Ty poslední zbytky obdivu a lásky ten den vyprchaly.
"Jak se ti líbí Jana? Je to kus co? Sice vypadá že neumí napočítat do pěti, ale to nevadí, v posteli je fakt dračice".
Ne že by mě detaily z jeho sexuálního života zajímaly. Ale když mi nabídl že bychom mohly spolu...zase dělat mazli, mazli a přibrat i Janu, zhnuseně se mi obrátil žaludek.
"Ale no tak Lukášku, vždyť máš zítra narozeniny ne? To se musí nějak netradičně oslavit".
Odmítl jsem jeho návrhy, popřál mu hezký život a ať se mu vede, tím náš rozhovor i přátelství skončilo. Ještě ten den, když jsem bloumal ulicemi Olomouce, než mi pojede autobus směr můj hnilobný statek jsem jeho číslo z mobilu vymazal.
Miloval jsem tě, jednu chvíli si pro mě byl světlem...ale i to světlo zhaslo a obalila ho temnota.

"Ještě nakrm králíky, dej jim víc sena, večer bude zima".
"Rozkaz šéfe".
Zamířil jsem do dvora, přešlapoval ležící slepice, ke králíkárně. Můj oblíbený zajíc Pepa už vystrkoval čumák hned jak mě zavětřil. Byl to jediný samec, takže byl jediný, kterého jsem mohl pojmenovat a oblíbit si ho, ostatní jeho harém dřív či později skončil na talíři.
"Jo Pepo, zítra mi bude devatenáct".
Nijak jsem to neoslavoval, ty roky tak rychle utíkaly. Za chvíli mi bude čtyřicet a sám tu budu pobíhat v montérkách a hrabat se v motoru od traktoru. Pavel měl přeci jen pravdu.
Co dostanu k narozeninám jsem netušil. Vlastně mě to ani příliš nezajímalo. To co jsem si přál už tolik let, jsem stejně dostat nemohl.
Přál jsem si PC, vlastně už od konce školy. Abych měl nějaké spojení se světem. Ale otec to tolikrát zamítl s odůvodněním, že nejsou peníze, či je to zbytečné. Takže jsem brzy pochopil, že něco chtít je celkem marné. Taky jsem si přál vlastního koně a někoho kdo by mě měl rád. Ale i to byly nesplnitelná přání.
Pokrmil jsem králičí harém, pocuchal Pepovi jeho sametový kožich a nakoukl do chléva.
"Tati? Já jdu teda jezdit jo"?
Jako odpověď mi přišlo jen mávnutí ruky. Otec už pochopil, že zabraňovat mi v tom je zbytečné. Byl jsem paličatý stejně jako on.

Každou středu, sobotu a pondělí jsem měl dozor, aneb byl jsem velký pan učitel. Po vystudování ZU a po mém dlouholetém pobytu v jezdeckém klubu, mi Marika (paní vedoucí) nabídla, že bych pod ní mohl dělat. Učit ty parchanty (míněno místní studenty oboru chovatel koní) učit jezdit a vést vyjížďky. Jelikož jsem uměl jezdit perfektně, byl jsem zodpovědný a měl respekt u dívek (jelikož tenhle obor studovaly převážně dívky, kluci byli asi jen tři).

No respekt...ehm. No dobře popravdě jsem tušil, že polovina je do mě zamilovaná, jelikož jsem byl věkově nejblíže ve svých devatenácti letech. Ona ta příroda umí věci. Byl jsem prostě jediný přijatelný sameček v jejich revíru, takže...
Toho dne na mě už čekaly tři bonboniéry, dva malí plyšáci, a taky něco co vypadalo jako dort.

Bylo to krásné přivítání. Dokonce Marika donesla šampus s úmyslem ho celý vyžahnout (čti vypít) na mou počest, což jsem ji samozřejmě zatrhl.
Marika byla zneuznaná veterinářka. Studovala veterinu a chtěla pracovat v ZOO někde v Olomouci. Ale školu nedokončila. Začala moc pít, přišli do toho milenci, ježdění...a studium šlo k čertu. Ale přesto ji v jejích 27 přijali tady v ZU, aby vedla jezdecký klub.
Byla s ní legrace. Byla to pesimistka a velmi ironická osoba, ale měl jsem ji rád. Nejednou mi brečela na rameni, když ji nějaký chlap odkopl. Dokonce měla potřebu balit i mě. Ale nedošlo to dál než k líbání, jelikož mi to nic neříkalo. Nechtěl jsem aby si myslela, že mě nepřitahuje, nebo že není dost hezká, což byla. Tak jsem ji řekl pravdu. Poprvé jsem to řekl nahlas, poprvé jsem to vůbec někomu řekl.
"Promiň ale já...jsem na kluky".
Bylo to přesně před rokem, taky nějak na jaře. Dívala se na mě jako na zjevení boží, chvíli si myslela, že si dělám prdel, ale nakonec si jen dřepla na zadek.
"No sakra...a já si tady stěžuju jak mám těžkej život".
Jo vždy uměla pozvednout náladu.
Věděl jsem že mé tajemství u ní zůstane v bezpečí. S lidmi z Heřmánkova se nestýkala, říkali o ní že je šlapka a podobně, protože měla hodně milenců. Takže jsem se nebál, že by to někomu vykládala. I když ze začátku chtěla vědět podrobnosti, jak to dělají kluci spolu, jaké to je, jestli to bolí. Dokonce se mi i snažila nabalit nějaké kluky, ale já ji vždy taktně upozornil, že nemám zájem. Přesto jsem měl Mariku rád, byl to jediný normální a upřímný člověk tady.

"No možná tak za deset let, prací na statcích a tady bys mohl vydělat dost na to, aby sis mohl koupit nějakého poníka".
No měl jsem ji rád, ale její oblíbená vlastnost byla, kazit jiným sny a iluze o životě. Takže jsem v duchu jen hořce zaplakal. Můj sen se rozplýval čím dál rychleji.
"Jo? Zato ty s tvým platem si tu novou škodovku koupíš leda za dvacet let, to už budeš šeredná a stará".
Samozřejmě že jsem dostal bičíkem po zádech, jelikož Marika měla ještě jednu příjemnou vlastnost, nosila v holínce či v ruce stále bičík a mlátila s ním koho potkala. Holky z jezdeckého klubu však naše kočkování bavilo, takže tahle mini oslava proběhla skvěle. Snědli jsme dort, z bonbónů se trochu přiopili, koně dostali pár sladkých cukrů výjimečně.
Byl jsem rád že mám aspoň tyhle přátele, kteří na mě myslí, i když můj život jinak byl osamělý.
Večer byly členky JK zahnány na internát, což byly původně bytovky pro dělníky.
Mariku vzali sebou, protože ten šampus vážně skoro celý vypila plus půl flašky něčeho co páchlo jako slivovice. A já se po tmě vracel svou naučenou stezkou domů.
Ano zítra je mi devatenáct, v mém životě se za ten rok toho moc nezměnilo. Nehnul jsem se z místa. Ale přesto mě to tolik netrápilo. Možná za další rok...nebo za dva...



Poznámka autorky: I já si k devatenáctinám přála koně ale hlavně PC.
Postava Pavla je tvořena podle mé bývalé kamarádky, se kterou jsem strávila dětství.