06

Ta láska jen tak nezmizela...ještě dlouho potom jsem na Filipa myslel. Ale myslím, že mě to přeci jen něčemu naučilo. Asi jsem jistým způsobem dospěl a naučil se věci brát takové jaké byly. Vzpomínám si na ten měsíc dobře. Těšil jsem se na výstavu jednoho moderního fotografa, kterého jsem obdivoval. Dokonce jsem díky brigádám v supermarketu vydělal dost na vstupenku. Nela neměla nic proti, říkala že se musím umělecky vzdělávat.
Ten den jsem právě plný dojmů odcházel z výstavy. Mrzelo mě že si nemám o dojmech s kým popovídat...ale hold taková byla většina mých zážitků. Naučil jsem se je vychutnávat sám. Když jsem si zapnul mobil zjistil jsem, že mě Nela sháněla a to několikrát. Přišlo mi to divné. Věděla přeci kde jsem. Proč mi tolikrát volala?

Zavolal jsem ji zpátky, abych zjistil co zase potřebuje, občas si ze mě dělala donáškovou službu. Ale její hlas zněl tenkrát tiše a smutně. Slyšel jsem pláč a dost mě to vyděsilo. Předpokládal jsem, že ji její milovaný Fin poslal k vodě. Snažil jsem se ji uklidnit aniž bych věděl z čeho je tak rozrušená. Nakonec mi nakázala ať okamžitě přijdu k ní, že si musíme promluvit. Pokrčil jsem rameny, už jsem ji vrbu dělal několikrát. Když ji milenci odkopli, když se ji nepodařil prodej, nebo když moc prožívala doktorské seriály. A tak jsem si chytil nejbližší bus a dojel k ní do bytu.
Ten její výraz mi dlouho nedával spát. Ubrečené oči, v ruce kapesník, a ten pohled, kterým mi prokazovala lítost a soustrast. Zarazil jsem se...nelíbilo se mi to. Ale ona mě jen objala a šeptala jak ji to je líto.
"Co se stalo"?
To první co mě napadlo jako nejhrůznější scénář je, že se něco stalo s matkou, snažil jsem se ji přimět k mluvení, ale ubezpečila mě, že máma je v pořádku.
"Tvůj otec...on...ta konstrukce...".
Nic jsem nechápal, ale donutila mě si sednout. Pak se chvíli uklidňovala.
"Volali z práce...od táty...jeho mistr, stala se nehoda...jedna konstrukce, na které otec pracoval se zřítila".
Zamrazilo mě, ale tak nějak sem byl pořád klidný.
"Co...co se mu stalo? Ve které nemocnici je? Můžeme za ním"?
"On...není...není v nemocnici, tvůj otec při té nehodě...zemřel".

------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ty slova se mi zaryla hluboko do mysli. Vlastně ani nevím co jsem dělal v dalších hodinách, další dny mám jako v mlze. Otec při zřícení ocelové konstrukce v docích opravdu zemřel a s ním další dva muži. Byla to chyba jejich firmy. Vzpomínám si jen jak mi na pohřbu kondoloval ředitel, pak zřídili účet a poslali tam pár set tisíc, abych byl hodný a nežaloval je za špatné zabezpečení.
Ano, vzpomínám si jen na ten pohřeb. Nešla mi uvázat kravata. Připadal jsem si strašně malicherně, rozbil jsem zrcadlo a z kloubů ruky mi vytékaly rudé pramínky. Nakonec mi s tím Nela pomohla. Snažila se mi být oporou, ale její vždy bezstarostná a bohémská povaha na smutnění nebyla stavěná. Snažila se.
Ve mě ale jako by nezůstal už žádný cit. Slzy vyschly, nebyl jsem už schopný brečet. Zůstal jsem prostě jen letargicky stát a poslouchat jak kněz káže o království nebeském u rakve mého otce. Sledoval jsem záhyby dřeva a vzpomínal jsem si, jak mi jednou říkal, že až umře chce být pohřbený ve vlastnoručně udělané rakvi. Bohužel jsme jeho přání splnit nemohli.
Nevěděl jsem co teď bude dál, co se se mnou stane? Nela řekla že se o mě postará, ale sotva se uměla postarat o sebe. Otec mrtvý, matka v blázinci...krutá realita...tenkrát jsem si vzpomněl na maminčin smích, na to jak tátu objímala když se vrátil z cest. A na tváři se mi rozlil úsměv.

Celý ten měsíc jako kdyby se i počasí spiklo. Pršelo a já často sledoval jak dešťové kapky stékají po okně. Závodily spolu, která dokáže okenní tabulku seběhnout rychleji? Kdo ví.
Nela mě s obavami sledovala, snažila se na sebe převzít najednou roli obou rodičů, což ji opravdu nešlo. Ale za tu snahu jsem ji obdivoval. Po poradě se mnou jsme se rozhodli náš byt za městem prodat. Teď už byl zbytečný. Já se přestěhoval k Nele, uvolnila mi menší pokoj, který sloužil pro hosty. Za pár dní jsem měl stejně nastupovat do nové školy. Nela mi navrhla že si můžu vzít odklad z rodinných důvodů, ale já nechtěl. Musel jsem něco dělat...abych něčím zaplnil tu prázdnotu.
Když jsem jednoho rána seděl u krabic v garáži, našel jsem malého dřevěného koníka, kterého mi táta vyřezával když mi byly tak tři? Dlouho jsem si ho prohlížel, pak přešel k mojí krabici a vytáhl dívčí klobouk...byl jsem rozhodnutý. Převlékl jsem se. Znovu jsem vydoloval Stefi ze svého nitra a stal se jí...chtěl jsem vidět mámu, být s ní.
Tenkrát poprvé jsem si takhle oblečený troufl jet autobusem. Dřív jsem se bál, že někdo pozná že jsem kluk, že to bude vypadat divně a lidi na mě budou koukat. Ale tehdy už mi to bylo jedno. I kdyby měli řeči, nemůžou pochopit proč to dělám.
Ale nikdo mě nepoznal. Dokonce mě jeden starší pán nechal v autobuse sednout. Asi jsem vypadal hodně nešťastně. Moje velké smutné mandlové oči zapůsobily i na doktory v sanatoriu, takže mě pustili i když ještě nebyly návštěvní hodiny.
Máma přeci jen byla tak šťastná že mě vidí, že vidí zase
svoji Stefi. A mě praskalo srdce žalem. Maminko...jak moc bych tě teď potřeboval. Ale doktor mi zakázal ji cokoliv o smrti otce říkat, prý by to asi nepochopila nebo by to zhoršilo její stav. Uložil jsem ji hlavu do klína a připadal jsem si tolik volný. Byl jsem unavený, zlomený...a v dívčích šatech. Už to snad horší být nemohlo. Ale chlácholivé hlazení mámy bylo tak uklidňující. Kdyby jen věděla, kdyby mě dokázala brát takového jaký jsem...ta zpropadená nemoc, nenáviděl jsem ji. Byl jsem s mámou ten den dlouho. Vyprávěl jsem ji o nové škole, o dovolené, dokonce jsem ji řekl i o Filipovi...teď jsem byl Stefi, byl jsem dívka, takže to že jsem se zakoukal do kluka nebylo divné. Máma se tomu usmívala a já měl radost. Ale doktor mě přeci jen po pár hodinách vyhnal.
"Příště Stefi vem i tatínka, dlouho už tu nebyl. Chci vás zase vidět oba pohromadě".
Nic jsem na to neřekl, slzy se mi draly zase z očí. Odpusť maminko, tohle přání ti splnit nedokážu, už ne.
Utíkal jsem domů. Příšerně pršelo, ale bylo mi to jedno, běžel jsem jak nejrychleji jsem dokázal, jako kdybych utíkal od toho všeho. Ale náš byt už nebyl náš...uvědomil jsem si to až u výtahu, kde jsem zůstal sedět na studených schodech. Přemýšlel jsem co teď budu dělat...ale nic kloudného jsem nevymyslel. Musel jsem být prostě silný, zatvrdit se, nenechat nikoho aby mě litoval. Být sám...sám a opuštěný. Na jak dlouho jsem nevěděl. Možná že nová škola a změna prostředí mi pomůže. Koleje jsou úžasné místo plné večírků a nových kamarádů.

Představil jsem si co by řekl otec, kdyby mě tady takhle viděl. Asi by mi dal přednášku že kluci nebrečí, ať se vzpamatuju, život se nemazlí s nikým tak na co fňukat. Ber rány života tak jak přicházejí, se ctí a pokorou. Tak jako pravý muž.
Vrátil jsem se zpět k Nele. Stefi jsem uklidil hluboko do krabice. Už ne Stefi...už spolu nebudeme kamarádit. Ty neexistuješ...já jsem Ben a Benem zůstanu.
..............
Prázdniny skončili a nastala doba prvního dne školy. Měl jsem z toho strach, asi tři hodiny jsem se balil. Absolutně jsem nevěděl co všechno si mám vzít. Nela ten den měla svojí velkou prodejní výstavu u nezávislých umělců, takže mě s láskou líbla na tvář, poplácala po rameni a řekla: "To zvládneš, jsi už velkej kluk".
Tolik pomoci bližnímu svému, ale tak čekal jsem to. Byl jsem zvyklý na její přístup. Ale i přes to, možná někde v skrytu duše jsem si přál aby tam jela se mnou. Všichni tam budou mít rodiče...příbuzné...kteří se s nimi budou dojemně loučit. Jen já tam budu vypadat divně. Ale nedalo se nic dělat. Zůstal jsem sám...musel jsem se naučit o sebe postarat, už jsem velkej...
Když jsem znovu tu vysněnou školu viděl, užíval jsem si každý pohled. Dostal jsem zelenou visačku na ni bylo napsáno "zelenáč"...fakt vtipný. Žlutá, to byli druháci ti měli napsáno "žluťáci". Třeťáci byly modří a měli tam napsané "šprťáci" a červení byly čtvrťáci ty tam měli napsáno "machři".
No fakt nevím kdo tuhle blbost vymýšlel. Dostal jsem tunu papírů, mapku a plácnutí po zádech se slovy "Kdo hledá ten najde". A tak jsem študoval mapku, porazil půlku školy ale díky bohu našel koleje, ve kterých to vypadalo jako stěhování národů. Takže jsem se zastyděl za svou malou přepravní tašku, pod kterou jsem se málem zlomil.
"Číslo...číslo...27".

Dokonce jsem ten pokoj našel. Pokoje byly po třech. Jedna postel už byla obsazená nějakými věcmi a taškami a tak jsem si vybral tu u stěny. Z koupelny vyšel jakýsi snědý černovlasý kluk...a nastala ta trapná chvilka. Koukali jsme na sebe a bylo to ...no prostě divný. Ani jeden z nás se neměl k tomu říct aspoň ahoj. Mě bušilo srdce jako o závod, nevím jestli nervozitou, nebo proto že jsem krásnějšího kluka jakživ neviděl. Nakonec jsme začali oba zároveň, což bylo ještě trapnější. Ale rozesmálo nás to. Představil se jako Sedrik a jasně šlo vidět, že to bude nějaký cizinec, když mi přeříkal celé své jméno obsahující asi sedm jmen, zděsil jsem se. Ale vypadal přátelsky.
"Odkud jsi Sedriku"?
"Z Andalusie, to je ve Španělsku".
Chvíli jsme si povídali, ale v deset jsme měli oficiální zahájení. Vypadal jako fajn kluk, hlavně že jsem pokoj nesdílel s nějakýma protivama nebo děvkařema, to bych asi špatně snášel. Sedrik byl však milý, celkem tichý a čeština mu občas dávala zabrat...(koho mi to jen připomínal?).
Ne, byl jiný než Filip, nedovedu to popsat. Cestou na zahájení jsme si povídali proč jsme šli studovat sem. On tvrdil, že nechtěl jít na politologii jak chtěl jeho otec, protože byl nějaký kulturní cosi. A já zase protože jsem focení měl rád.
Oba jsme zjistili, že jsme byli na stejné výstavě a že máme rádi stejného fotografa. Pro mě to bylo jako objevit Ameriku. Konečně někdo, kdo rozuměl mé vášni tak jako já. Bylo to zvláštní, mít si s někým možnost o tom promluvit. Doufal jsem že se Sedrikem se z nás stanou dobří kamarádi. Nečekal jsem nic víc...ale aspoň jeden kamarád v tom velkém osamělém světě, copak jsem toho chtěl tolik?