06

Mladý král trucoval ve svých komnatách dva dny. Hradem se roznesla zpráva, že onemocněl. Až po dvou dnech se konečně odvážil vyjít z ústraní. Jeho srdce bylo zraněné a krvácelo, jeho pleť byla bílá jako právě padlý sníh, který ležel na nádvoří. Ale rozhodl se přijmout svůj úděl, neměl vlastně na výběr.
Když procházel hradbami všiml si na nádvoří princezny Niobé a jejich služebných, jak si hrály ve sněhu, chvíli je sledoval. Asi to bylo poprvé co viděly sníh. Pokud si dobře pamatoval zeměpisnou nauku, v jižním království nesněží nikdy. Sešel tedy dolů.

Nevšiml si, že není jediným divákem a že jeho zase sledoval z věže ledový čaroděj.
Když sešel dolů hned dostal sněhovou koulí po hlavě, ani se nestihl bránit. Princezna se tak rozmáchla, že už nestačila zabrzdit a Deris ji vešel přímo do rány. Všechny její komorné zůstaly přimraženě stát a sotva si stihly vyměnit ustrašený pohled, než se princezna rozesmála. Deris jen nasadil kyselý výraz, nějak se po tom všem nedokázal smát, i když nepopíral, že za normálních okolností by se taky tomuhle zasmál.
"Vidím že se dobře bavíte princezno? To mě těší".
Popravdě by ji nejraději nechal nacpat do pytle a poslat někde daleko na sever do hor. Nebo na východ kočovným kmenům jako dárek. Tomu se musel v duchu ušklíbnout.
"Ano bavím králi. Jak vidno o vás se to tvrdit nedá". Svoji drzost dokázala vyvážit hlubokou poklonou, přeci jen musela dodržovat etiketu a tenhle skrček je král, ona jen princezna.
"V tom případě vás nebudu rušit".
Princezna věděla, že musí jednat opatrně a nějak se dostat do přízně tomu malému klukovi.
"Byla bych ráda, kdyby jste přijal mé pozvání na čaj králi. Myslím že si máme hodně toho co říci".
Deris se na ni otočil a uvažoval co po něm bude chtít. Předpokládal, že tahle princeznička nebude žádný andílek. Ale nakonec jen mírně kývl hlavou.
"Bude mi ctí".
Musel pryč od ní. Proto zamířil raději ke stájím, kde se rád zdržoval a nechal si osedlat koně. Raní vyjížďka mu udělá dobře. Sledoval jak mu stájník sedlá koně, byla mu přeci jen zima a třel si dlaně o sebe, než zaslechl za sebou kroky. Bál se otočit. Věděl moc dobře kdo stojí za ním. Jeho vůně a způsob chůze byly jedinečné. Na rameno mu dopadly kožené teplé rukavice, které někde zapomněl. Sirion vážně myslel na vše. Musel se prudce nadechnout, zase mu bylo do breku. Rukavice přijal a bez jediného slova si je natáhl, aniž by se otočil po postavě za ním.
Sirionovi to trhalo srdce na kousky, ale nevěděl co má dělat. Poprvé v životě byl bezradný a to se mu ani v nejmenším nelíbilo.
"Smím vás doprovodit králi? Venku se potulují vlci, je tam nebezpečno".
"Nepřeji si tvou společnost čaroději".
Mladý král se vyšvihl na koně. Až tehdy se na svého čaroděje podíval. Jak moc by si přál skočit mu do náručí a nechat se hýčkat a líbat. Tolik mu chyběl. Proto rázně pobídl koně a Siriona málem porazil, jak vystřelil ke stájím k bráně.
Čaroděj si jen těžce vzdychl. Tak takové to teď bude?

Mladý král hnal koně zasněženými planinami. Necítil horko, ani zimu, necítil nic. Jen ten vítr co mu šlehal ledově do očí a vháněl do nich slzy. A byl to opravdu jen vítr? Až po notné chvíli se zastavil na pahorku a shlížel na své království, které mu zanechal otec. Ano tomu všemu teď vládl a tomu všemu musel podřídit vše, dokonce se i vzdát své lásky. Nebylo to spravedlivé.
Po dvou hodinách v mrazu, se přesto musel vrátit. Čekal ho ten čajový dýchánek, na který se tolik netěšil. Když dorazil do hradu hned zamířil za princeznou. I když to bylo krajně nezdvořilé, udýchaný a propocený z vyjížďky. Vešel do komnat princezny a nechal se její udivenou komornou ohlásit a zavést do příjemného teplého pokoje, kde plápolal oheň v krbu. Usadil se kam ho princezna vybídla a jako buran hodil své rukavice na stůl. Nebudu s ní jednat v rukavičkách, je dobré si to vyjasnit hned na začátek.
Princezna ho bedlivě sledovala, ale uvnitř dusila pořádnou nevraživost, ještě nohy na stůl by si mohl dát a opravdu odejdu demonstrativně z pokoje. Ale až tak daleko Deris nezašel.
"O čem jste chtěla mluvit princezno? Můj čas je velice drahý a čekají mě ještě královské záležitosti, proto to prosím urychlete".
Deris s ní jednal chladně a naprosto odměřeně. To že byl nucen si ji vzít za ženu neznamenalo, že k ní musí být milý.
Princezna však udržovala na tváři stále stejný falešný úsměv a podala králi hrníček s čajem.
"Jistě vás chviličku království postrádat může".
Deris se celkem netrpělivě rozhlédl. Nerad trávil s ní jakoukoliv chvíli. Ale pro teď to musel přetrpět.
"Chtěla jsem s vámi probrat datum naši svatby vaše výsosti. Myslím že královské narozeniny jsou velice vhodné datum".
Princezna pozorně sledovala královu reakci. Narozeniny měl za necelé dva týdny. Čím dříve tím lépe, jak se zdálo moc se mu do ženění nechtělo.
Derisovi zmrznul úsměv na rtech. Tak brzo? Nečekal že to půjde tak rychle. Stále měl malou naději, že by přeci jen mohl tu svatbu nějak obejít, znechutit princeznu, aby sama zasnoubení zrušila, to byla jediná možnost, kterou za dva dny zavřen ve svých komnatách nalezl. A hodlá pro to udělat cokoliv. I když ještě nevěděl jak. Má dva týdny přesvědčit tuhle princezničku, aby stáhla zasnoubení.
Usmál se tedy a kývl. Není to moc času. Ale on se vzdávat nechtěl.
Opustil princeznu v jejich komnatách a zamířil do trůnního sálu. Najdu způsob Sirione, i když se ti to nelíbí.

Mladý král dorazil do trůnního sálu, všiml si že Sirion se opírá u dveří o zeď a sleduje jeho příchod. Deris si prudce skousnul rty...už nemohl, nevydrží to. Když ho míjel prudce zastavil a vzhlédl na Siriona tím nejnešťastnějším pohledem. Ale ledový čaroděj nehnul ani brvou jen králi opětoval pohled.
Derise to velmi rozezlilo a natáhnul se na špičky, než Siriona prudce políbil, přímo před trůním sálem, kde mohl kdokoliv kdykoliv projít. A bylo jim to jedno. Čaroděj se nejen že neodtáhl, ale králi polibek vrátil a prohloubil ho. A bylo to tak opojné a divoké. Deris se nestačil ani nadechnout a byl naražen na dveře, sotva tiše vykvíkl ucítil v ústech Sirionův jazyk, který ho vybízel ke hře. A mladý král se poddával.
Sirion však zaslechl blížící se kroky a rychle se odtrhnul..
"Přijď v noci"
Deris však zavrtěl hlavou a přejel si přes rty.
"Tak přijdu já".
Král však nestačil nic říct, chodbou se přímo řítil jeden ze šlechticů. Proto jen zůstal viset na svém čaroději očima...přijde...dnes večer? Věděl proč. Bylo by to poprvé co by se Sirion odvážil do královských komnat.
Co jen budu dělat? Mám se dál zlobit nebo...