06

Celý den zuřila u břehů lidského světa bouře. Vítr burácel a moře běsnilo svou silou. Bylo černé a děsivé a vlny vystupovaly a ukusovaly obrovské kusy pevniny a zase je vracely. Mino už dlouho nezažil takovou bouři. Naštěstí se otec stihl vrátit z moře včas. Jeho sítě však byly potrhané a zamotané. Mino se snažil pomáhat jak to jen šlo, ale spíše otci jako vždy překážel. Rybáři běhali po pláži a snažili se zachránit své lodě, své sítě a vše co se zachránit dalo. Z nebe se snášely průtrže vody a noc byla chladná a temná.
"Nepleť se tu ty kluku mizerná".

Mino upadl do rozbláceného písku a z očí mu stékaly slzy. Tolik si přál to zastavit, viděl jak se kousek od nich na moři převrátila loďka a rybáři skončili ve vlnách.
Celý dvoudenní úlovek, který měli prodat s otcem na trhu a který je měl uživit na dva dny byl pryč.
Minův otec si vzpomněl na co zapomněl. Krabí klece...ten kluk je jistě zase nevytáhl.
Proto Mina hrubě vytáhl na nohy a s křikem, aby přehlušil nápory větru nakázal Minovi vytáhnout klece, které byly připevněné k útesům. Chlapec se zděsil, ale nedovolil si odporovat. Sám věděl že je to v takovém počasí nebezpečné. A klece jsou tolik těžké a ten provaz tolik řeže do rukou.
Povedlo se mu vyšplhat až k jejich klecím, ale musel sestoupit až k nebezpečným vlnám, jež ho chtěli spolknout zaživa. Snažil se klece vytáhnout, ale provaz byl nabobtnaný solí a tak byl na jeho dlaně příliš široký. Navíc se zdálo, že se klece zamotaly o skaliska. Mino tahal až mu tekly slzy z očí jak mu provaz dřel kůži z rukou. Přeci jen se mu povedlo první dvě vytáhnout, ještě mu zbývaly tři. Poklekl na útesech a snažil se přeci jen přimět své nohy aby se pohnuly. Ale už nedostal příležitost. Zvedla se obrovská vlna, která se hnala ke skaliskům. Mino ji spatřil až už bylo pozdě. Prudce na něj dopadla a strhla ho do moře. Mino se uhodil do hlavy o skálu a ztratil vědomí. Klesal pomalu ke dnu a život z něj unikal...

Verin i jeho sestry se snažili tuto bouři, která devastovala i mořské dno zastavit. Spojili své síly a pomalu tišili hněv samotného boha moří, což nebylo lehké. Byly už unavení a nápor vln byl i pro ně velice těžké zvládnout. Ale v tom hluku Verin uslyšel ze zátoky podivný zvuk. Snažil se zaposlouchat pozorněji. Sirény? Proč zpívají žalozpěvy?
Verin se rychle rozhlédl po všech přítomných. Sirény pláčou jen když je nablízku smrt. Ale jeho sestry tu byly s ním, otec se snažil utišit všechny mořské tvory...kdo tedy?
Žalozpěvy byly stále hlasitější, zdálo se že je jeho sestry neslyší, protože se příliš soustřeďují na nápravu škod. Ale Verinovy to trhalo uši. Proč jsou tolik hlasité?
Proto se přeci jen odtrhl od svých sester a rychle se vydal do zátoky. I když ho sestry volaly zpět, neposlechl je. Musel vědět co se stalo. Sirény nepláčí jen tak bezdůvodně. Kdyby to byla potopená lidská loď zpívaly by radostí.
Něco uvnitř mu říkalo že musí spěchat, něco ho nutilo plout čím dál rychleji. Přes to že se ho samotné moře snažilo zastavit.

Držel se dál od skalisek, tyhle vlny ho mohly snadno narazit na ostré skály a jeho život by vyprchal. Přeci jen uviděl klesat ke dnu křehké tělo, lidské tělo. Čím víc se k němu blížil, tím více ho mučil pláč sirén až byl nesnesitelný a bolestivý. Přeci jen nezaváhal a tělíčko zachytil. Šokem se mu rozšířili oči, když poznal v postavě toho malého chlapce. Nevěděl co dělat. Ale lidé musí dýchat, nedokáží žít v moři. Proto udělal to první co ho napadlo, vyplul i s tělem Mina na hladinu a všimnul si kousek od sebe velkého kusu dřeva, na které chlapce uložil. Zdálo se však že i přes svou snahu Verin připlul pozdě. Mino nejevil známky života. Nedýchal, hruď se mu nezvedala.

Co mám dělat? Nevím jak se oživují lidé. Nerozuměl tomu proč sirény kvůli lidskému chlapci plakaly, ale to teď bylo vedlejší. Musel ho přivést k životu. Proto udělal to první co ho napadlo. Nejšílenější věc, kterou mohl. Přitiskl se mu na promodralé rty a snažil se mu do plic vehnat vzduch. Musel to opakovat několikrát, než se Mino konečně rozkašlal a snažil se vydávit slanou vodu.
Když se rozhlédl uvědomil si že je neznámo kde uprostřed moře a břeh byl daleko. Jak se sem dostal? Otočil svůj zrak a viděl jak se kusu dřeva drží Verin. Zadíval se na něj než si uvědomil že ho asi zachránil před smrtí utopením. Proto vytřeštil oči a začal zmatkovat.
Verin mu prudce stisknul paži, aby ho donutil se nedívat na ty děsivé vlny, ale na něj.
"Ne...neumím plavat".
Verinovi to bylo jasné. Lidé nejsou zrovna dobří plavci a tenhle chlapec vypadá příliš křehce. Proto se rozhodl že mu pomůže a opřel se o dřevěnou desku, aby začal ji tlačit směrem ke břehu.