07

Mino se snažil udržet na kusu dřeva, protože o návrat do vln nestál. Verin ho mlčky tlačil ke břehu, i když vůbec netušil proč to dělá. Proč ho sem sirény přivedly? Kdyby neplakaly ten chlapec by se utopil. Na pláži se začali sbíhat rybáři, proto se Verin raději více ponořil do vody. Byl čas jít. Chlapec už byl v bezpečí. Proto ho zanechal plout s vlnami až na pláž a zmizel v moři.
Bouře se přeci jen uklidnila.

Mino vděčil za svůj život tomu mladíkovi z moře. Nestihl mu ani poděkovat a tak rád by to udělal. Verin, krásné jméno, tolik záhadné. Mina však čekaly špatné časy. Krabí klece byly zničené a ty, které nebyly uplavaly. Sítě byly potrhané a jejich člun rozbitý. Úlovek byl pryč. Všechno bylo pryč.
Minův otec to nesl velmi špatně. Snažil se všechno opravit, ale dny ubíhaly a on stále nemohl vyplout na moře. I Mino pochopil že je zle. Takto na tom byla většina rybářů ve vesnici, proto nemohli požádat o pomoc nějaké přátelé.
Mino každou noc i přes to vše mizel v zátoce. Čekal až se Verin znovu ukáže, aby poděkoval za svůj život. Otec byl většinu času ve vesnici a sháněl peníze na opravu jejich člunu, sítí i klecí, aby znovu mohlo být hrdý na to že je rybář. Proto Mino zůstával celé dny sám.
Ale Verin se celých pět dní neukázal, nemohl. Jeho nejstarší proradná sestřička totiž jejich otci našeptala že při velké bouři plaval k pobřeží. Naštěstí nevěděla o jeho záchranné akci, jinak by Verin už nebyl v jednom kuse. Dostal jen domácí vězení. Byl zamčený ve svém pokoji.
Chtěl vědět jestli je ten chlapec v pořádku. Jak se mu asi daří? Posledních pět dní na něj stále myslel a jeho pokoj mu byl tolik těsný. Lorin mu nosila jídlo, ale sama poznala že její bráška není v pořádku.
"Mrzí mě to Verine, snažila jsem se ji umlčet".
"To je v pořádku".
"Přemluvím otce aby ukončil tvůj trest".
Verin ji prudce objal a políbil na tvář.

Přeci jen byl ze svého vězení propuštěn. Ale otec si neušetřil pěkně dlouhou přednášku o slušném chování. Pak následovala přednáška o tom jak se má chovat princ podmořského království...takže Verin celý schlípnul.
Mino i dnešní noc čekal. Bál se že to bude znovu marně. Seděl na skále a čekal na něj. Přeci jen se v klidném moři osvětleném jen měsíčním světlem mihla postava. Zlatistvé odlesky jeho ploutve ho prozradili. Mino byl radostí bez sebe.
"Já věděl že tě zase uvidím, tolik jsem chtěl, poděkovat...za to že jsi mě zachránil, za to že...".
Verin se tomu přívalu koktavých slov musel rozesmát. Proto Mino naráz ztichl a jen se zaposlouchal do toho kouzelného smíchu. Přeci jen se vyhoupl na kámen vedle Mina a podivným gestem mu rozcuchal vlasy. Ani si neuvědomil co dělá, než na něj Mino upřel tázavý pohled. Hned tedy ruku prudce stáhnul jako kdyby si ji opařil a na tváři se mu objevil ruměnec.
"Takže jsi v pořádku, jsem rád".
"Jen proto že jsi mě zachránil. Děkuju ti".

"Co jsi vlastně zač? Ani jsi mi neřekl své jméno".
Mino se tomu taky rozesmál. "No vlastně...tolik jsem mluvil že jsem se zapomněl představit. Jsem Mino. Můj otec je rybář, máme domek támhle na pláži".
Verin se zahleděl na místo kam chlapec ukazoval. Ale přeci jen svou otázku opakoval.
"Co jsi zač"?
"Nerozumím tvé otázce".
"Sirény, když jsi se topil plakaly. Nikdy nepláčou když se lidé topí, díky nim jsem tě našel".
Mino tomu ani tak příliš nerozuměl. Ale Verina obdařil milým úsměvem.
"Jsem jen rybářův syn, nic víc a ty jsi ..."?
"Jsem princ mořského království".
Mino na něj vykulil oči a konečně mu došla řeč. Takže to byla pravda, ty legendy co mu matka vyprávěla když byl malý. O velké a mocné podmořské říši.
"Víš tak mě napadlo...".
Verin na chlapce upřel tázavý pohled. Sledoval jeho jemné rysy tváře. Znovu k němu natáhl ruku aby ho pohladil, ale Mino se k němu otočil čelem, takže Verin celý zrudnul. Proč mě ta jeho kůže tak láká? Proč mám pořád potřebu se ho dotýkat? To je špatné, moc špatné.
"Co tě napadlo"?
"No že by jsme mohli být přátelé, když ...no".
Minovi nějak došla slova. Doufal že Verin pochopí kam míří. Dlouho seděli na skále až se začalo na obzoru objevovat slunce. Mořský princ si uvědomil svou další chybu. Zdržel se příliš dlouho, musí se vrátit.
"Ano budeme".
Přeci jen Mina obdařil posledním úsměvem a skočil do moře.
Přátelé...to slovo hezky zní.