07

Večer byl v plném proudu, všichni se skvěle bavili, jen já se raději držel v koutku a snažil se strávit právě utrpěný šok.
Viděl jsem pana Alberta jak mizí v chodbě s obrazy. Zdálo se že komtesa je zaneprázdněna a nikdo jiný si jeho zmizení nevšiml. Proto jsem se vydal tiše za ním. Stál u jednoho obrazu a dotýkal se rámu na stěně. Překvapilo mě to. Uslyšel moje kroky a trhnul sebou.
"Kdo je tam"?
Koukal jsem na něj a viděl jak se snaží naslouchat. Všechny mé útroby se sevřeli, takže jsem jen potichu špitl.
"Hrabě Rochester, pane Alberte".
Jen pokýval hlavou a zdálo se že je klidnější. "Trochu jsem se tu ztratil hrabě, jsem tu dnes poprvé. Byl by jste tak laskav a ...".

"Promiňte já...chtěl bych se omluvit že jsem vás v salónu přivedl do té trapné situace. Netušil jsem že jste..." . Větu jsem nedokončil, ale zdálo se že on mi pomůže.
"Slepí? Nemějte strach, není to nakažlivé. Jsem slepí už od narození".
"Ne, tak jsem to nemyslel, já jen že jsem toho o vás tolik slyšel, ale tohle se mi nikdo neuráčil sdělit".
Jen jsem si povzdychl a on se rozesmál. Smál se mi, ale mě to vůbec nevadilo. Chvíli jsem poslouchal jeho nádherný jemný smích a viděl jak se znovu rozzářil jako sluníčko.
"Odvedu vás do salónu, už vás určitě hledají. Komtesa by mi neodpustila, kdybych vás ztratil".
"O, to jistě neodpustila". Natáhl ke mě ruku a já jsem zaváhal. Myslím že ho to trochu znervóznilo, ale nakonec jsem sebral odvahu a vzal jsem ji do své.
"Máte tak teplé dlaně hrabě..."

Málem mi zaskočil vlastní jazyk a já na něj pohlédl. To snad...ale rozhodl jsem se to nekomentovat. Jakmile jsme vyšli z chodby už se k nám hnala komtesa.
"Hrabě Rochester, jak si to představujete krást nám pana Alberta, víte jaký jsem měla strach? To je tak nezpůsobné". Sjela mě přímo vražedným pohledem a já Albertovu ruku sevřel pevněji a odmítal ho vydat. Jako kdybych si ho právě přivlastnil. Nikdy jsem nic podobného nezažil.
"Komteso prosím, to nebyla vina pana hraběte. To já, trochu jsem se tu ztratil a pan hrabě mi pomohl, nic víc".
Nahodil ten svůj zářivý úsměv a komtesa rázem roztála. Sice mi ho chtěla ukrást, ale on se vymluvil na to že by si rád dal skleničku vína a tak jsem měl možnost ho
doprovodit.
"Vidím že vaše opatrovnice je velmi starostlivá". Musel jsem se tomu jejímu výrazu zasmát, protože to vypadalo, jako kdybych ji právě ukradl něco hodně cenného. A taky že ano.
"Jsem rád že se bavíte na můj účet hrabě".
"Omlouvám se, ale nemohl jsem si pomoct".
"To je v pořádku, máte pravdu. Komtesa Avignon je...no prostě starostlivá". Jeho rty zvlnil úšklebek a já jsem měl pocit že chápu jak se cítí. Přivedl jsem ho ke stolu s karafou a nabídl mu skleničku.
"Velmi děkuji, dneska zase zneužiji trochu vás, pokud nemáte nic proti".
O, kdepak já rozhodně nic proti neměl. Právě se mi totiž plnil krásný sen. Byl jsem rád že můžu panu Albertovi dělat doprovod. Chvíli jsem si ho upřeně prohlížel, než ke mě vzhlédl a já sebou prudce cuknul. I když mě nemohl vidět, vždy ke mě instinktivně zvedl své krásné oči a mě připadalo jako kdyby mi viděl až do duše. Děsilo mě to.
"Proč se na mě tak díváte"?
"Jak víte že se na vás dívám"?
"Jsem slepí, ale ne hloupý hrabě. Cítím váš pohled".
Byl jsem prozrazen. Nevěděl jsem co říct. Co bych také měl odpovědět? Že se mi velmi líbí? To by znělo značně nepatřičně, to bych nemohl říct ani dámě, natož mladíkovi, kterému jsem byl až dnes představen.
"Zdám se vám jako pouťová atrakce"?

Jeho úsměv byl rázem pryč a v místnosti jako by se najednou ochladilo a setmělo. "Samozřejmě že ne".
"Ano jsem pouťová atrakce...pro ně pro všechny". S tím se otočil k sálu, který hlučel dvorným hovorem. Najednou mi ho bylo líto. Cítil jsem tu bezmoc, tu lítost....jako kdyby byla má vlastní. Sevřel jsem mu pevně zápěstí abych mu dal najevo že jsem stále tady, protože se mi zdálo že se zamyslel. Bylo to víc než bych dokázal vyjádřit slovy. Říkal jsem tím že mu rozumím, a že jsem s ním.
"Omlouvám se, někdy říkám hlouposti. Prosím zapomeňme na to hrabě".
"Jak si přejete". Mohl jsem dělat že jsem nic neslyšel. Ale myslím, že tohle jsem si pamatoval ještě dlouho poté. Pouťová atrakce...ano byl jí a sám to věděl.

 --------------------------------------------------------------------------------------------

Komtesa se ovšem spojila s mou tetičkou a chtěli mi Alberta znovu ukrást, aby je oblažil svým hudebním přednesem. Byl jsem také značně zvědavý, ale tak nějak jsem ho nechtěl pustit, bál jsem se, že mi zase zmizí. Nakonec jsem ho ale dovedl k piánu. Vztáhl ruku a přejel po jeho klávesách než se zkušeně usadil na stoličku. V sále najednou zavládlo ticho a všichni se shlukli u piána a čekali. Tenkrát mi to připadalo směšné, všechny ty dámy v noblesních róbách, všichni pánové s hůlkami, lorňony a zlatými náprsními hodinkami...všichni se přihnali, aby slyšeli hudbu. Jako psi k misce. Bylo to zvláštní přirovnání.
Ale mě víc zajímal Albert. Chvíli přejížděl po klávesách než se zhluboka nadechl a začal hrát rozvernou melodii věnovanou mojí tetičce. Všichni se smáli a někteří se pohupovali do rytmu. Já jen sledoval jeho štíhlé hbité prsty, jak tančí po klávesách. Byl to nádherný pohled.
Pak hned zařadil trochu pomalejší melodii, takovou zamilovanější a páry se k sobě začali tisknout. Jak nádherně jeho hudba působila. Rezonovala každým kouskem mého těla. Nestačil jsem ho ani obdivovat. Tak takto vypadá dokonalost? Možná že ano.
Viděl jsem jak se do hudby celý ponořil, vnímal ji jak srdcem i duší...jako kdyby byl dokonale sehraný se svým nástrojem.
Navíc jsem obdivoval jeho nadání, protože ke hře nepoužíval noty. Jak asi, když je nemohl číst. Hrál prostě po paměti všechny melodie. Ani jednou nechybil. To bylo něco naprosto nemožného, pamatovat si tolik skladeb.
Ke konci, když už se jeho publikum trochu rozhovořilo a přestalo mu věnovat pozornost, požádal někoho s přítomných aby si dali dvojhru.
Všichni se po sobě rozhlíželi, ale nikdo si k tomu netroufal. Nikdo z těhle nafintěných, ušněrovaných panáku by nezahrál ani notu bez předlohy. Jedna z mladých slečen nabídla svůj zpěv a tak to tedy Albert zkusil takto. To co z toho vzniklo byla nádherná romantická balada, ze které až srdce bolelo. Slečna měla opravdu krásný hlas a mě najednou bylo v mém malém osamělém světě tak smutno.
Už jsem konečně chápal ty chvalozpěvy, které o něm kolovaly po celém Londýně. Nebylo pochyb že ten mladík je opravdu velmi nadaný a jeho hudba je něco, co se jen tak neslyší.
Když skončili, slečně velmi poděkoval a ta měla na tváři úplně rudý ruměnec a oči skleněné od slz. Ano už jsem chápal že Albert je tak talentovaný jen díky tomu, že jeho hudba pocházela z jeho nitra, které bylo tak nevinné a čisté.
Komtesa Avignon se k němu v jednu chvíli naklonila a něco zašeptala. Ale on jen zavrtěl hlavou.
"Ale pane Alberte, to nám nemůžete udělat. Přeci nás nepřipravíte o něco tak krásného". Ale Albert stále trval na svém a tak komtesa využila první osobu, kterou měla po ruce, shodou okolností jsem stál nejblíže já.
"I hrabě Rochester by ji určitě chtěl slyšet. Že ano"?

Obrátila se na mě a i když jsem nevěděl o čem je řeč přitakal jsem. Což Albert nemohl ale vidět. "Samozřejmě že si přeji slyšet vše co si pro nás pan Albert přichystal. Jeho hudba je překrásná".
"Dobrá tedy, ale jen kvůli vám hrabě jako poděkování, že jsem se s vámi mohl setkat".
Nejradši bych ho teď s chutí objal a slíbal mu ten jeho úsměv z tváře. Proč mě proboha napadají takové myšlenky? Chtěl jsem se ho dotýkat, chtěl jsem ho pohladit...
A pak pan Albert zahrál tu píseň. Když jsem souhlasil, nečekal jsem, že to byl souhlas k ukradení mého srdce. Ta skladba se jmenovala Secret Garden a Albert, jak jsem později zjistil, ji sám stvořil.
Nešlo odolat. Všichni hosté na místě ztuhly a jen se zaposlouchali do této písně. Nikdo ani nešpitl. Nutilo mě to přivírat oči a vyvolávalo to ve mě představy krásné zahrady, která patří jen mě. A v té zahradě se ruku v ruce s Albertem procházím. Tam ho také zastavím a věnuji mu růži a pak ho políbím a on se usměje.

Byla to píseň, která trhala srdce z těla. Tak nádherná a přitom tak smutná.
Nechápal jsem, jak něco takového mohla stvořit lidská bytost.
Píseň umlkla a ještě dlouho po ní zůstal salón tichý. Pak se rozlehl sálem hlučný potlesk a všichni jásali. Albert se ale už neusmíval. Jen seděl na lavici a hlavu měl skloněnou, jako by o něčem přemýšlel. Pak jsem uviděl jednu malou slzu, která se skutálela po jeho tváři. Jen jedinou, další už ji nenásledovali. Pan Albert se postavil, všem se poklonil a poděkoval obecenstvu než se chtěl vydat zase do davu. Zakopl ovšem o kus srolovaného koberce, což bylo celkem komické.
Povedlo se mi ho zachytit a on se o mě opřel celou vahou.
Komtesa se hned přihnala, ale on ji jasně naznačil že je v pořádku.
"Odveďte mě odsud hrabě, prosím...já jsem unaven".
To jsem samozřejmě udělal. Venku už na něj čekal kočár. Omluvil se všem hostům a nechal se ode mne vyvést před dům, kde nasál čerstvý letní vánek. Už nevypadal tak bledě, takže se mi velmi ulevilo.
"Moc vám děkuji hrabě za vaši milou společnost".
"Já vám taktéž pane Alberte. Také děkuji za nádherný zážitek".
Mírně se usmál a já mu pomohl nastoupit do kočáru. Posadil se a sevřel moji ruku v okénku. Jen jsem k němu vzhlédl a nechápal jsem jeho chování.
"Zase se uvidíme hrabě".
"O tom nemám nejmenší pochyby Alberte. Kde vás najdu"?
"Nehodlám vám to ulehčovat, jen hledejte".
S tím se rozesmál a zmizel i s kočárem jako tajemná dáma před půlnocí mizí z plesu.
Něco tak kouzelného jsem dosud nezažil.
Já si tě najdu, tím si můžeš být jistý. A až se tak stane už tě nepustím.