08

Nikdy dřív jsem takové pocity nezažil. Od toho dne jsem ho opravdu hledal po všech salónech a dokonce jsem šel dobrovolně i do opery, abych ho mohl potkat. Ale po mém krásném pianistovi jako by se zem slehla. Už se zase schovává? Vsadím se že to dělá schválně aby mě mučil. Včera jsem byl dokonce za komtesou Avignon a hodlal jsem ji podrobit výslechu. Musel jsem zjistit kde bydlí. Kde ho najdu. Musel jsem!

Něco mě stále hnalo kupředu. Dokonce se mi o něm pár minulých nocí zdálo. O jeho dotecích o polibku, který bych mu moc rád věnoval...proč mě musí tak trápit, copak neví že jsem se do něj bláznivě zamiloval? Že od našeho setkání nemám chvilku klidu.
Ano teď už jsem si to dokázal připustit, svou zamilovanost. Nedalo se to moc skrývat, navíc jsem byl stále jako na trní. Toužil jsem ho znovu vidět, mluvit s ním.
Ukradl jste mi srdce pana Alberte Bestone a teď mě v tom necháte samotného? Tak to ne. I kdybych měl převrátit Londýn naruby najdu vás.
Netušil jsem že Albert je tak hravý a že si na mě nachystal past. Komtesa Avignon mi i přes mé netaktní přemlouvání odmítla sdělit jeho bydliště. Nechápal jsem to.
"Víte hrabě pan Albert je mým chráněncem a já opravdu nemám potřebu Vám tuto informaci sdělovat. Navíc to mám přísně zakázané".
"Zakázané? A od koho komteso? Snad ne...".
"Ano, zdá se že Vás pan Albert vyzval ke hře na schovávanou. Občas si rád takto hraje a věřte mi dokáže se schovávat skvěle i několik měsíců".

Mě...mě... síců? To snad nemyslí vážně. Tak dlouho to bez něj nevydržím.
"Takže tohle je hra"?
"Správně".
"A jaká je odměna když vyhraji a najdu ho"?
"To už záleží jen na panu Albertovi, ale myslím že si tím vysloužíte jeho přízeň. Žádný strach hrabě, se mnou si také takhle hrál. Ono ho bavilo vodit velkou komtesu Avignon za nos skoro tři týdny".
Odcházel jsem od komtesy značně rozčilen. Takže hra? No dobře. Když to bere takhle vážně je čas si hrát. A já neprohraji Alberte.
Už to byl týden co se mi ho nedařilo objevit. Ale byl jsem na dobré stopě. Výslechem pár bohatých dam, na které jsem musel nejdřív zapůsobit svým šarmem a
povedlo se mi zjistit, že slečna Mongomeryová má sestru, která bydlí na kraji Londýna. To byla trefa do černého. Hned ten den jsem tam zajel a všiml si že se do jejich domu trousí mladé dámy se stohy not v podpaží.

A mám vás pane Alberte. Už vím kam jste se mi schoval. Dalo to sice spoustu práce, ale já vás našel. Bohužel to přece jen nebylo tak snadné. V domě hlídkoval přísný majordomus a pouštěl tam jen objednané slečny s výslovnou pozvánkou na lístku. To už bylo i na mě moc. Pokoušel jsem se tam dvakrát dostat, ale vždy jsem byl vyhozen. Snížil jsem se k úplatkům, ale taktéž to nepomohlo. Byl jsem zoufalý. Jak se tam mám dostat?
Ano sestra paní Mongomeryové měla velký hudební sál a pan Albert jak jsem zjistil tam dával hodiny klavíru bohatým dceruškám místních továrníků a obchodníků. Sledoval jsem tenhle dům ještě dva dny a zjistil jsem že se u něj střídají tři slečny. Ale pak jsem zahlédl i čtvrtou, která byla pravděpodobně nová. Stihl jsem ji odchytit ještě před vstupem do domu a zatáhl ji do postraní uličky. Chtěla sice křičet o pomoc, ale nějakým zázrakem se mi povedlo ji uklidnit.
Napovídal jsem ji historku, že se potřebuji dostat do toho domu, protože s panem Albertem hrajeme takovou hru a že když mi pomůže tak...tak...nevěděl jsem co ji slíbit.
"Pozvete mě na podzimní ples".
Podzimní ples? O ano, za pár dní se chystá ta velká sláva. Jedena z nejkrásnějších událostí podzimu. Velký ples v opeře, na který určitě přijdou všichni.
"Ještě nemám doprovod a otec bude potěšen když přijdu s hrabětem".

No ne že by se mi zrovna chtělo. Navíc slečně bylo sotva šestnáct. Ale byla milá a měla velmi bystrý pohled a rozum, takže si trvala na svém. Jen jsem tedy rezignoval.
"Jsem Julie, Julie Narisová, velmi mě těší hrabě". Udělala mi malé pukrle a já se taktéž zdvořile představil jak se slušelo a patřilo.
"Slečno Julie půjdu s vámi na ples když bude chtít, ale jen když se vám povede dostat mě do hudebního salónu za panem Albertem. Musím tuhle hru vyhrát, prosím pochopte mě".
Už jsem byl úplně zoufalý. Slečna Narisová však vypadala na velmi chytré děvče a tak začala chvilku přemýšlet jak mě tam propašovat.
"Jdu dnes k panu Albertovi poprvé...takže co kdyby jste si zahrál na mého bratra a doprovodil mě? Mladá slečna jako já by neměla zůstávat s cizím mladíkem poprvé sama i když ji bude jen učit hře na klavír".
Vykulil jsem na ni oči a ona na mě mrkla. Tohle bylo naprosto geniální. Ano bůh mi seslal slečnu Julii přímo do cesty. Mnohokrát jsem za tohle setkání děkoval, protože Julie byla nejen velmi inteligentní, ale stala se mou přítelkyní v těch nejtěžších situacích.

 ------------------------------------------------------------------------------------------

Nečekal jsem, že se tohle povede. Ale slečně Julii jsem z nějakého důvodu věřil.
Když předkládala svou pozvánku majordomovi, musel jsem si narazit klobouk více do čela, aby mě nepoznal. Sice nad tím chvíli kroutil hlavou, ale slečna Julie ztropila takový skandál, až dokonce vyběhla i kuchařka z kuchyně, aby se podíval co se děje. Julie začala ronit přímo krokodýlí slzy a dupat si, aby podpořila svá slova, že její bratříček musí jít s ní aby ji chránil a mohl si poslechnout jak hraje. A pokud je tam nevpustí řekne to tatínkovi...
Nestačil jsem ani hlesnout a majordomus už ji podával bonbón zabalený v růžovém papírku a velmi se ji omlouval. Takže otřela slzičky a tvářila se jako malé statečné dítko, které nutí rodiče dělat to co nechce.
Když jsme procházeli chodbou strašně jsem ji děkoval a oceňoval její herecký talent. Byla naprosto věrohodná. Něco tak úžasného jsem ještě neviděl. Její tváře zrůžověly a ona si začal žmoulat cíp šatů. Bylo to roztomilé. Slíbil jsem ji pozvání na zmrzlinu za to jak se ji to povedlo a také pozvání na ples, kde budu zase já hrát jejího nápadníka. Byla to vzájemná dohoda.
I když mi slečna Julie řekla, že o nápadníky nestojí, že je ještě mladá, ale otec ji nutí dobře se provdat za nějakého šlechtice. Takže když narazila na mě měla velkou radost že může otce alespoň na chvíli uklidnit. Naprosto jsem ji chápal a rozuměl. I já měl takové problémy se sháněním nevěsty. Jen jsme se tomu oba zasmáli a přátelství bylo na světě.
Museli jsme čekat než jiná slečna v salonku skončí a tak jsme si povídali. Opravdu, slečna Julie byla úplně jiná než ostatní dámy. Její otec byl původně bavlníkoví dělník, než mu majitel velké továrny odkázal svůj majetek a teď je z něj velký pan továrník.
Julie vypadala sice ještě jako dítě, ale už to byla mladá dáma se vším všudy, která si uměla získat srdce každého. Také se mě vyptávala na naši hru, takže jsem ji to vše řekl popravdě. Samozřejmě jsem z toho vynechal mé zamilování. Jen se tomu začala hihňat a oceňovala mou vytrvalost. Pak jsem se ji ptal proč nestojí o nápadníka.

Vysvětlila mi že by raději chtěla být herečkou a hrát na slavných prknech co znamenají svět, ale před otcem nemůže o tomto snu ani hlesnout, jinak by bylo zle. Byla opravdu legrační, určitě by ji hraní šlo dobře po tom dokonalém výstupu co předvedla. Navíc ona byla malá a rozverná, žádná ušněrovaná panička z vysokých kruhů. I když seděla na židli klátila nožkami a houpala se.
Když hudba v salónku utichla úplně jsem ztuhnul. Ano už se blíží má výhra. Po chvilce z místnosti vyšla mladá dáma, která po nás hodila opovržlivý pohled a hnala se ven. Teď má odvaha trochu zmizela a já nevěděl jestli je to vůbec dobře, že jsem Alberta našel. Ale Julie mě přímo drapla za ruku a táhla za sebou do salónu jako hadrovou panenku.
Viděl jsem ho. Stál u okna a jako kdyby se díval ven. Byl k nám otočen zády, měl na sobě jen bílou košili a tmavou vestu. Vypadal kouzelně. Chtěl jsem přejít k němu, ale věděl jsem že se to nesluší. Slečna Julie si odkašlala, předvedla to své pukrle a představila se. Albert se na ni otočil a chvilku váhal. Ani jsem nedýchal, nemohl o mě přeci vědět.
Popošel kousek blíž než se zastavil.
"Velmi mě těší slečno Narisová, prosím posaďte se ke klavíru a hned začneme".
Snažil se sice usmívat, ale já viděl jak je unavený a bledý, jako tenkrát na tom večírku, když jsem ho viděl naposledy. Slečna pustila mou ruku a přecupitala k hudebnímu nástroji, on však zůstal stát.
"Vy se posaďte na pohovku hrabě Rochestere, promluvíme si později".
S tím se na mě zářivě usmál a mě spadla čelist až na zem. Začal jsem totiž pochybovat o tom že je slepí.
"Ale jak..."?
Nenechal mě domluvit a otočil se ke slečně Julii. Celou dobu se jen lišácky pousmíval a nevěnoval mi pozornost. Hrozně mě to rozčilovalo. Ale snažil jsem se soustředit na hru slečny Julie. Byla trochu rozpustilá a často dělala chyby, ale Albertovi se to zdá se nevadilo. Snažil se ji ukázat jak má klást prsty po klávesách a že nesmí spěchat.
Očarovaně jsem je oba sledoval. Slečna měla na tvářích neustále ruměnec a opravdu se snažila. Takže asi po hodince zahrála bezchybně tu požadovanou část skladby co se učili.
"Výborně slečno Julie, a příště zkusíme tu druhou část ano"?

Jen se usmála a zdvořile mu odpověděla.
Když odcházela ještě se ke mě naklonila. "A nezapomeňte že jste mi slíbil zmrzlinu a také ples...".
Jen jsem ji ujistil že nezapomenu a doprovodil ji ke dveřím. Když odešla zůstali jsme konečně sami. Po tolik dlouhých dnů a nocí jsem po tomhle toužil. A teď jsem najednou nevěděl co mu říct.

 -----------------------------------------------------------------------------------------

"Takže se Vám to povedlo".
Pohlédl jsem na ně a on se stále usmíval a seděl u klavíru.
"Ano povedlo. Vyhrál jsem tu vaši hru".
"Ano to vyhrál, i když jsem nedoufal že to bude tak rychle".
"No dovolte...dalo mi to hodně práce Vás najít". Jen jsem se tomu rozesmál a měl jsem sto chutí si přisednout k němu a trochu se přitulit.
"Zajímalo by mě jak se Vám to povedlo. Slečna Julie s tím měla něco společného"?
"Hm....možná. Ale mě by také něco zajímalo. Jak jste mě poznal"?
Jeho tváře trochu zrůžověly a on se odvrátil čelem k oknu. V tu chvíli jsem si strašně přál mu všechno říct. Jak těžké pro mě byly ty dny. Jak jsem nemohl spát a pořád na něj musel myslet. Jak jsem ho hledal a otravoval snad celý Londýn, abych zjistil kde je. Už jsem otvíral ústa že to všechno ze sebe vysypu nebo mě to roztrhá, když mě přerušil znovu.
"Dobře hrabě. Když mi řeknete jak se vám povedlo se sem dostat, řeknu vám jak jsem vás poznal".
Musel jsem uznat že to byla fér nabídka a tak jsem mu celou tu historku o majordomovi, který mě stále vyhazoval a o tom jak jsem objevil poklad ve slečně Julii, i o tom jak sehrála to divadlo na chodbě...všechno jsem mu to povyprávěl.

Popadal se smíchy za břicho a po tvářích mu tekly slzy smíchu, které se snažil stírat rukávem košile. I já se s ním smál, protože až teď mi došlo jak to bylo celé strašně komické. Musel jsem se posadit vedle něj, protože mě nohy už neunesly. Ucítil jsem jak si na mé rameno položil hlavu a snažil se uklidnit svou bránici a zhluboka se nadechnout.
"Takhle už jsem se nenasmál hodně dlouho hrabě".
"Jsem rád že jsem Vás pobavil". V tu chvíli jsem měl chuť vjet mu rukou do vlasů a trochu mu je rozcuchat. Byl tak dokonalý jak se o mě opíral. Jeho tvář vypadala tak andělsky. O proboha jak moc bych si přál tě alespoň políbit, okusit ty sladké růžové rtíky. Proč mě to stále láká? Proč jsi pro mne takové pokušení? Nemohu ti odolat.
Dlouho bylo ticho a pak ke mě Albert zvedl hlavu.
"Už se zase na mě tak díváte. Proč"?
Úplně ve mě hrklo a on se kousek odtáhnul.
"Já...já...". Nevěděl jsem jak odpovědět. "Slíbil jste mi že mi povíte jak jste mě poznal".

Tajemně se pousmál a jen kývl.
"Vás poznat je velmi snadné".
"Tomu nerozumím".
"Jste jiný než všichni v Londýně. Vaše chůze...je rázná a vzpřímená. Našlapujete na paty místo na špičky jak je teď v Londýně zvykem".
Vykulil jsem oči a jen nevěřícně kroutil hlavou.
"Překvapuje Vás to? Jsem sice slepí, ale to neznamená že nedokážu lidi od sebe rozlišit. Navíc tahle o člověku zjistíte víc než by jste byl kdy schopen vidět".
"Opravdu? To mě zajímá. A co jste zjistil o mě"?
"Zatím moc ne, viděli jsme se jen jednou...ale stále na tom pracuji".
"Pracujete? Na čem"?
"Na tom udělat si o Vás obrázek. Ale je to velmi těžké".
Mlčel jsem a jen sklopil hlavu. "Vidíte, mlčíte...".
"Řekněte mi víc prosím. Jsem zvědavý co jste o mě zjistil".
"Opravdu? Hm...třeba to že jste vášnivý jezdec na koni". S tím chytil mou ruku a otočil si ji dlaní nahoru a začal po ní přejíždět svými prsty.
Lechtalo to ale já neucukl, jen jsem přivřel okouzleně oči a držel.
"Proč si to myslíte"?
"Vaše chůze Vás prozradila. Znal jsem člověka s podobnou chůzí, byl to plukovník od jízdní gardy. A navíc Vaše ruce, jsou zvyklé na pevný stisk a jsou trochu hrubé na gentlemana z Londýna. Tudíž to znamená že nejste odtud, ale to už vím".
"Skvělý postřeh, máte pravdu. Miluji jízdu na koni".
"Váš přízvuk vás taktéž prozradil".
Ale najednou mi to došlo. Když jsme přišli nepromluvil jsem. Ani jsem nechodil, jen jsem stál na místě...jak mě tedy mohl poznat?
Trochu jsem ruku odtáhl a ostře se na něj zahleděl. "Jak jste mě poznal když jsem přišel? Nepromluvil jsem a stál jsem na místě".

Tentokrát mu tváře nezrůžověly ale přímo zčervenaly a on začal hladit klávesy piána, jako by nechtěl odpovědět.
"Bude se Vám to zdát hloupé".
"Nebude, prosím řekněte mi to".
Nadechl se a pak se ke mě otočil celým tělem. "Já ...no...podle...podle Vaší vůně".
Nevěděl jsem co na tohle odpovědět. Jen jsem lapal po dechu jako ryba na suchu. On vypadal tak roztomile, když přede mnou takhle seděl. Nemohl jsem...já...
Prudce jsem vstal ze židličky a došel až k pohovce.
"Nechtěl jsem Vás urazit hrabě....já...". Nemohl tušit co se se mnou děje.
Vypadal smutně. Ale já nebyl uražený. Já byl totálně zamilovaný a nemohl jsem dál zůstat v jeho blízkosti, protože bych se na něj vrhnul jako tenkrát na Sama. Tohle nebyl jen chtíč. Chtěl jsem ho moc políbit, ale věděl jsem že to udělat nesmím.
Vyděsil bych ho a to nechci. Chci se dál těšit z jeho přítomnosti.
Co mám jen dělat?