10

Probuzení ráno bylo hodně zvláštní. Vzbudil jsem se sám v prázdné velké posteli. Hned jak se probral i můj mozek došlo mi, co se včera dělo, tu jeho pachuť jsem měl stále na jazyku. Tiše jsem vylezl a oblékl se...asi jsem měl utéct, hned jak to šlo a dělat, že se nic nestalo, že jsem tam tu noc nebyl. Ale přemohla mě zvědavost. To plátno mě přitahovalo jako magnet. Když jsem se usadil na židličku a sledoval to nádherné dílo po tvářích mi tekly slzy. Nevím proč, nebyl jsem smutný, nebyl jsem ani tolik šťastný.
Ten obraz byl něco nadpozemského, už jsem chápal Gaderovi slova o andělovi. Protože ať to na plátně byl kdokoliv, byl dokonalý. Ale já to nebyl...nepoznával jsem se, i když rysy tváře i těla byly mé...ten výraz. Nevzpomínám si, že bych se někdy tak tvářil. Vážně hodně svůdně a přitom nevinně. Bylo tam až překvapivě moc ženskosti. Dokonce jsem ho chtěl pohladit, dotknout se...ale neměl jsem odvahu vztáhnou ruku na anděla. Tak takhle mě viděl?
Dlouho mě ještě ten obraz strašil ve vzpomínkách. Jak jsem ho toužil roztrhat...

Než jsem se stačil vytratit narazil jsem na velkého mistra, který seděl složený ve svém pokoji na zemi, vypadal hodně unaveně, kolem se válela prázdná láhev od vodky. Nevím zda jsem toho člověka měl obdivovat pro to co dokázal, nebo ho litovat, jak si ničí život. Pohlédl na mě zakalenýma očima a začal se po mě sápat. Vzpomínám si jen jak moje záda narazili na kliku a já bolestně zaúpěl, pak jsem ho konečně od sebe odrazil a utekl.
Tu sobotu jsem domů nespěchal...
Ale přeci jen jsem se tam ukázat musel. Když mě Nela uviděla ve dveřích uvítala mě slovy "Náš bohém je doma", a mě se chtělo zvracet. V srdci jsem měl jen bolestivé prázdno...v hlavě vybíleno a zapadl
jsem do pokoje. Bylo mi jako kdyby mě někdo o něco okradl, o něco cenného.
Musel jsem o všem přemýšlet.

Do školy zpět se mi vracet nechtělo, celý víkend jsem strávil zavřený v pokoji hraním, že se učím...koukal jsem sice do knihy, ale ty písmenka nějak nebrala v potaz, že na ně kašlu.
Když jsem se vrátil, vyhýbal jsem se tomu satanskému doupěti jak to šlo...ale věci se změnily. Když jsem v pondělí šel na oběd všichni si nějak šeptali...jak mě uviděli zmlknuli. To mi sice bylo podezřelé ale co. Sedrik na mě málem tasil česnek a kříž a chtěl mě omývat ve svěcené vodě, teda tak se aspoň tvářil když kolem procházel. Musel jsem si konečně přiznat, že naše přátelství je pryč...že už se nevrátí. Bolelo to, nepopírám. Ale přítel, který mě nebere takový jaký jsem, není přítelem.
Podivné události se však stupňovaly celý začátek týdne. Ukazovali si na mě třeťáci...když jsem vešel do černé komory, všichni záhadně odešli...nechápal jsem co se děje. Nedošlo mi, že zvěsti se šíří rychle. Bylo mi to podezřelé...a pak jsem to zahlédl.
Na škole byla celá jedna výstavní místnost, kde žáci a profesoři mohli vystavovat své nejlepší díla...tak nějak jsem tudy procházel a uviděl ten obraz. To si snad dělá srandu.
Ten obraz na kterém jsem byl polonahý ve vínové posteli...visel v sekci učitelů na čestném místě. Pod ním byl ještě komentář..."Pro mého anděla".
Málem jsem se z toho posadil na zadek. Jak si dovoluje něco tak intimního vystavovat? Pěkně mě to naštvalo. A pak mi došlo proč na mě všichni tak civí a šeptají si...

"Zabiju ho...zabiju".
Vojenským krokem jsem si to zamířil k atelieru velkého G, abych mu rozmlátil ciferník...ale nepovedlo se. Velký G byl pryč...neznámo kde. V atelieru bordel jako v tanku. Jeho ostatní obrazy byly rozřezané a potrhané, ta spoušť byla děsivá. Že by tu byl někdo přede mnou?
Ale nebyl jsem v atelieru sám. Zahlédl jsem za regály ženu. Nebyla to učitelka...neznal jsem ji. Dlouhé zrzavé vlasy a zelený kostýmek, vypadala velmi elegantně. Bohužel si mě všimla, chvíli se na mě jen dívala. Ten pohled byl divný, nepoznal jsem co si myslí, nebo proč tak kouká.
"Tak to jsi ty"?
"Ehm...já"?
"Ten chlapec z obrazu".
Další...proboha ne, copak to vidělo už celé město?
"Co se tu stalo"?
"Zničil to...všechno".
Nechápal jsem tu ženu, tvářila se ustaraně.
"Promiň nepředstavila jsem se. Ema Gaderová, jsem sestra Erika Gadera".
No čelist mi málem spadla kamsi na podlahu. Nechápal jsem moc co tu dělá, ale asi byla na návštěvě nebo tak něco. Proto jsem mlčel a snažil se z nějakého důvodu posbírat malířskou paletu, která byla ještě v celku. Bylo mi to trapné.
"Občas to dělává...když má deprese a nemůže malovat...zničí všechno, co podle něj není dost dobré".
Vykulil jsem na ni oči, moment to mi jako chtěla říct, že tuhle spoušť si udělal sám?
"No...ale s tím tě nebudu zatěžovat, jistě máš nějaké hodiny".
A tak jsem byl vyhozen. Nad hlavou se mi vznášel otazník a díky bohu jsem narazil na největší drbnu na škole. Na Petra. Ten věděl snad o všem co se šustne.
Hned jak mě zahlídnul už ke mě běžel.
"Hej...Benží...ty seš teda slavnej víš to"?
"Jo všimnul jsem si". Můj tón jasně dával najevo, že z toho radostí skáču dva metry do vzduchu, samozřejmě myšleno ironicky.
"Co se v téhle škole děje...kde je Gader? Prý odvolal hodiny".
"Copak ty to nevíš Benži? Žiješ na Marsu? Gader je v nemocnici, ruplo mu zase v bedně".
No tak to už jsem čelist ani raději ze země nezvedal...Jak bych to měl vědět? Nejsem jeho chůva jen jsme se společně sexuálně ukojili...ne to zní divně, proboha.
"Hele Benži...ruku na srdce...víš co se po škole povídá"?
"Nejsem si jistý, že to chci vědět".
Petr mě vzal kolem ramen, bylo to bratrské gesto, ale já z toho byl krapet nervózní. Snažil jsem se myslet hlavou a nedávat na sobě nic znát. Petr mi vylíčil, že se po škole roznesly fámy, když žáci viděli ten obraz, hned se začalo šuškat, že s Gaderem spím...že jsem jeho nová hračka. Prý jim říkal múzy, mladý světlovlasý kluky, které občas maluje a pak je osahává nebo i horší věci. Bylo mi z toho zle.
"Ne já...já s ním nespím...co je to za blbost".
Nevím nakolik to znělo věrohodně, ale Petr mě nakonec nechal odejít s tím že nemám poslouchat ty klevety.
Nespím s ním. A byla to vůbec pravda? Nebo jen další z řady lží?

----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Další týden jsem měl od velkého G pokoj. Fotil jsem jako o život, tehdy vznikaly mé dobré fotky, fotky, které měly ve znamení otázku...ať už byla jakákoliv. Profesorovi fotografie se to moc líbilo a konečně jsem se vyšvihnul tam, kde jsem chtěl být. Bylo to příjemné, konečně vědět, že přeci jen nebudu tak k ničemu. I když pomluvy se šířily dál, po pár dnech utichly a vše se vrátilo zase do normálu...vše?
Ne tak úplně. Sedrik požádal o přestěhování z našeho pokoje. To byla snad poslední rána, tehdy jsem si řekl a dost. A ten poslední den co se balil jsem to na něj všechno vychrlil, jak jsem ho považoval za přítele a jak mi zazlívá to že ho Gader nechtěl učit. A taky jsem mu řekl, že to díky mě chodí na jeho hodiny, že jsem se za něj přimluvil.
Ale byla to asi chyba. Skončilo to opravdu nehezkou hádkou, kdy na mě křičel, že se mě o nic neprosil, že se ke Gaderovi dostal sám...asi jsem znovu nechtěně ponížil tu Španělskou hrdost. Pak na mě vytáhl ty pomluvy o tom, že jsem děvka a spím s Gadrem a nejen s ním, že chodím za peníze atd...nestačil jsem valit bulvy, to jsem slyšel prvně.
Nemělo cenu mu to vymlouvat, ale já to udělal. Nakonec na nás vyběhnul dozor našeho patra a pak...pak už nebyla ani známka po nějakém přátelství. Nemyslel jsem si o Sedrikovi nic špatného, to jsem tak nějak nedokázal. Jen mě to mrzelo.
Chtěl jsem přeci jen přítele. Ale hledal jsem na špatném místě. Sedrik mi často chyběl, ty dlouhé rozhovory do noci...jeho tmavé oči, které uměly tak zapáleně zářit, když mluvil o něčem co měl rád. Ale veskrze to byl ješitný sobec.

-------------------------------------------------------------------------------------------------

Další dny jsem zůstal sám. Po večerech jsem často vzpomínal na ty hezké chvíle.
Trochu mi to připadlo jako rozchod, i když jsme spolu nikdy nechodili.
Na hodině grafiky najednou zaznělo ve školním rozhlase moje jméno...měl jsem se dostavit do ředitelny. To bylo trochu divné, nebyl jsem si vědom toho, že bych něco udělal.
A tak jsem se tam odšoural. A hned v kanceláři jsem narazil na tu ženu...sestru velkého G. Mírně se usmívala a čapla mě za ruku. Vyjeveně jsem na ni koukal co po mě chce.
"Jdeš se mnou...s dalších hodin jsi omluvený".
"Po...počkat kam jít..."?
Ale odpověď jsem nedostal. Trochu to vypadalo jako únos. Tenkrát mi to směšné nepřišlo...ale teď s odstupem času se tomu směju. Velmi rázná žena. Mohlo mě to napadnout. Jeli jsme do soukromé nemocnice na kraji města a já už tušil proč.
"Proč jsem měl jet taky"?

"Chtěl tě vidět, mluví jen o tobě".
"Já...ehm...no on mě maloval, nic víc, já ho neznám je to můj profesor, není vhodný abych"...
Její pohled, který říkal že mi prohlédla všechny vnitřnosti pod mikroskopem, mě donutil ztichnout. Proč mluví o mě? Nechápu to.
Když jsem ho tam viděl tenkrát ležet...sevřelo se mi srdce. Nesnášel jsem nemocnice...ale on vypadal hodně bledě.
"Tak přece si přišel".
Jeho hlas zněl divně...už v něm nebylo nic, co bych dokázal obdivovat...a vlastně jsem ani neměl na výběr, když mě jeho sestra strčila do pokoje.
"Chtěl bych tě znovu malovat...tu dokonalou postavu...ty oči...vše to chci zachytit. Našel jsem to...tak dlouho jsem hledal".
Neptal jsem se co se mu stalo...asi to nebylo vhodné. Ani to co hledal, asi ještě mluvil z cesty nebo tak. To jsem si tedy tenkrát myslel. Zůstal jsem tam asi hodinu. Chtěl abych mu vyprávěl o škole a taky jsem mu ukazoval mé fotky. O všech prohlásil, že je to paskvil...jak hezké, ale já jeho hodnocení nebral vážně.

Když jsem odcházel bylo mi z toho těžko...proč jsem za ním musel? Tenkrát jsem to nechápal, nerozuměl jsem tomu, co se ve velkém G odehrává za boj. Měl jsem říct ne, dokud byl čas...jen jsem tak prohloubil jeho utrpení, které mělo následky.