Ten první půl rok na nové škole pro mě byl hodně těžký i když jsem si užil spoustu zábavy, většinou převládaly ty horší pocity. Ale i tyhle události mě utvářely jako samostatnou bytost.
Sedrik mě naučil, že nemám věřit každému. Že nejde se přátelit se všemi. Naučil mě že i když chcete pro přítele něco udělat, vděčnosti se nedočkáte. Možná jsem se neměl tak snažit, byla to chyba? Kdo ví.
Asi po dvou týdnech se Gader vrátil z nemocnice a začal zase učit. Já netušil jak se k němu mám chovat. Vypadal už dobře, zase ve svých starých kolejích arogantního malíře. Znovu mě chtěl malovat, ale já odmítl. Vyčítal jsem mu, že ten obraz tak vystavuje...vlastně to bylo vtipné, už jsem s ním vůbec nemluvil jako s učitelem, po té noci můj posvátný respekt zmizel. Ale to byla chyba, stále mě měl v hrsti. Když prý nebudu stát modelem jemu, tak mě napíše na rozpis modelů pro čtvrťáky...holky, že prý mají kreslit jisté partie...ehm no tak to nikdy. Jako abych se někde nahej vystavoval před desítkou nadržených holek, to radši smrt. Prostě mě sprostě vydíral a já nemohl než kývnout.
Ukázal mi pár náčrtů z nemocnice, ale všechny vypadaly divně, jako by je ani nekreslil on. Když jsem si vybavil jeho jiné obrazy, všechny byly kresleny z nadhledem, s profesionalitou, byly chladné ale přesto něco vyjadřovaly. Ale ten můj portrét a tyhle skici byly hodně rychlé, jako by mu záleželo, aby to bylo dokonalé, byla v tom chorobná touha. To mě děsilo.
Souhlasil jsem byť nerad.
Ale ta doba pro mě byla důležitá ještě něčím. Velmi zvláštním setkáním, které mi také změnilo život. I když nevím jestli k dobrému nebo ne. To právě díky němu jsem se naučil chránit si své city, být chladný a brát život a vše co přináší aniž bych plakal.
Když se Sedrik odstěhoval zůstal mi velký pokoj pro sebe, ale ne na dlouho. Dozor na našem patře kolejí se rozhodl, že mi přidělí spolubydlícího, protože jinde už nebylo místo. Koleje byly naplněné. No, nejásal jsem nadšením. Nedoufal jsem, že by to mohlo dopadnout dobře. Ale od přírody jsem byl nekonfliktní typ, dokázal jsem vycházet s kýmkoliv. Spolubydlící mi nijak nevadil, stejně jsem si připadal osamělý v tom pokoji.
Věděl jsem jen, že je to nějaký přestupující student, víc mi neřekli.
V pokoji jsem teda ten den našel bágl. No jinak se to nazvat nedalo. Vypadal jako takové ty vojenské pytle a byl jen jeden, to mě dost udivilo. Ale jeho majitel nikde. Tak jsem jen pokrčil rameny. Tady to bylo běžné, různé obory měly jinak rozvrhy a jinak poskládané hodiny. Večer ho určitě potkám. A musel jsem mazat na počítače dodělat tu grafiku.
Netrvalo mi to ani hodinu a se svou prací jsem byl spokojen. Sice ten program mě neměl rád a rád si ze mě dělal legraci, ale nakonec jsem ho překecal. Když jsem se vracel, vzal jsem to zkratkou přes galerii. Světla tam tlumeně svítila, říkalo se, že večer se tam schází zamilovaní a no vyznávají si tam lásku bo co. I když to znělo směšně, dva páry jsem opravdu potkal.
Ale nejen ty. Když jsem procházel kolem toho předmětu doličného, neboli kolem mého portrétu, viděl jsem u něj stát nějakého kluka. Koukal na něj dobrých pár minut a já jsem z nevysvětlitelného důvodu zrudnul. Bylo to jako kdyby koukal na mě nahého, jak ležím na té posteli...nesnášel jsem ten obraz, proto jsem galerií chodil jen když to bylo nezbytně nutné.
Asi vycítil můj pohled a otočil se, díval se přímo na mě takovým divným dravým pohledem. Neznal jsem ho. Měl dlouhé hnědé vlasy, které mu padaly do očí, takže jsem v tom šeru nepoznal jakou měly barvu. Raději jsem se dal na ústup, protože mi to nebylo moc příjemný. Ale jak se zdálo byl jsem v úzkých, protože ten kluk šel za mnou. Cítil jsem jeho kroky, zkoušel jsem jít rychleji, ale i on přidal, jako kdyby mě záměrně sledoval a chtěl mě někde v tmavém koutě okrást nebo vykuchat nožem, takové hloupé představy. Když jsem dorazil k pokoji, stále byl za mnou a mě už to přestávalo bavit, proto jsem se prudce otočil a nasadil co nejtvrdší výraz.
"Co po mě chceš? Proč mě sleduješ"?
Chvíli bylo ticho, vypadal, že přemýšlí, ale nakonec se rozesmál. Zvonivý smích, jenž se nesl chodbou a mě se podlamovala kolena.
"Nesleduju, bydlím tu".
No asi můj výraz nebyl moc inteligentní, protože se smál dál. Měl vážně příjemný hluboký hlas. Teda než mi konečně došlo, že jsem asi našel svého spolubydlícího.
"Já...to no, promiň, nevěděl jsem".
"To je v pohodě, ty budeš asi Ben co"?
Kývnul jsem a pořádně se na něj zahleděl...byly hnědé, jeho oči měly barvu kaštanových plodů, krásná barva.
"Já jsem Max. A sleduju tě protože mi ještě nedali klíče".
Jo bylo to docela zábavné setkání, tak tohle byl ten majitel toho vaku. Pustil jsem ho dál do pokoje a vysvětlil mu, jak to tu chodí, ale zdálo se, že mě moc nevnímal. Vybalil si bágl, který čítal několik kusů oblečení, taky trochu postarší foťák a hygienické potřeby a to bylo všechno.
Koukal jsem na to vyjeveně, ale nezeptal jsem se. Já si sebou dotáhnul půl bytu. Divné. Vlastně jeho jméno bylo asi to jediné, co jsem o něm po dlouhou dobu věděl. Osobním otázkám se záhadně vyhýbal, takže jsem ho nechal být.
Otázky typu odkud jsi, proč si šel na tuhle školu, kolik máš sourozenců. Co chceš být až vystuduješ, byly naprosto marné. Jak se zdálo Max měl rád své soukromí a já se to naučil respektovat.
Přiřadili ho i do stejné třídy jako jsem byl já, holky z něj byly děsně nadšené, tvrdily že vypadá jako nějaký upír z 19. století, tomu jsem se vždycky smál. Ale něco na tom pravdy bylo, byl hodně charismatický a stačil mu pohled, aby lidé udělali to co chtěl. Takhle od holek získal poznámky k předmětům, které si večer pročítal. Neopsal si je, tvrdil že je to zbytečné, že ty důležité věci si pamatuje. No byl to zajímavý přístup, ale vycházelo mu to.
Asi po třech dnech společného bydlení jsem zjistil, že je to velmi nenápadný kluk. Choval se vždy tiše a nerušil, jako kdyby tam ani nebyl.
A já mohl jen nešťastně koukat do rozvrhu.
Jednou když jsem tak propaloval svůj rozvrh pohledem, se mi nahnul přes rameno a drze ho studoval. Myslím že tenkrát to bylo poprvé, co byl tak blízko a já z toho měl divný pocit, můj žaludek dělal kotrmelce. To ta jeho vůně, velmi zvláštní.
Zaujala ho hodina malířství u Gadera, takže prohlásil, že jde taky. Bylo to jako by prostě řekl jdu nakoupit chleba, naprosto se nedalo odporovat. Odůvodnil to tím, že je zvědavý, i když malování mu šlo asi tak dobře jako mě, to znamená vůbec, pokrčil jsem rameny. Věděl jsem, že Gader nemá rád společnost a že se mě bude snažit zase osahávat...teď když jsem měl doprovod tak ostrouhá.
Když jsme dorazili, zrovna tam měl skupinu holek, rozchichtané a některé dokonce k němu vzhlíželi jako k bohu. Když jsem se zjevil já nastalo ticho. Ale když se po mém boku vynořil Max, davem to jen zašumělo. Jo byl hodně oblíbený, ale nikoho si nepustil k tělu. O holky moc zájmu nejevil, jen když něco potřeboval, tak se na ně mile usmál a i do ohně by skočily. Kluky v zásadě ignoroval. Hodina už končila a holky byly propuštěni. Sledoval jsem atelier, nic se tam nezměnilo. Max se drze rozložil na postel, kam byl zákaz vstupu a já se mu posunky snažil naznačit, ať to nedělá.
"Jaké to bylo? Ležet tu a nechat se malovat Bene"?
Jeho oči mě probodávaly pohledem, co taková změna najednou?
"Bylo to divný...".
"Vážně"?
Zamračil jsem se, proč tak kousavý tón? Něco mi snad unikalo? Když se objevil Gader a uviděl tu scénku zůstal překvapeně stát.
"Kdo je to Bene? Říkal jsem ti, ať chodíš sám, nerad se nechám rozptylovat přítomnosti někoho dalšího".
Max se jen rozesmál dost trpce a já nestačil koukat.
"Viděl jsem váš obraz mistře G. Nelíbí se mi".
To ticho co nastalo bylo mrazivé. Oba na sebe hleděli a já přímo viděl jak se cupují pohledy na kousky. Nechápal jsem to.
Že bych měl pravdu, chtěl mě jen pro sebe? A jak se zdálo Max se tím náramně bavil, nakonec musel odejít sám, protože měl ještě hodinu, když odcházel položil mi ruku na rameno a zašeptal mi do ucha ať si to užiju.
Vykulil jsem oči, nic jsem asi nechápal. Co si mám užít? Snad neví...ale jak by to věděl? Už jsem začínal být paranoidní. Gader pěkně soptil a já jen kroutil hlavou. Prý si nemám dovolovat někoho si tam vodit a další výčitky. Když už jsem nedovedl kroutit hlavou jen jsem ho ignoroval. Nakonec jsme se pořádně porafali. Já řekl, že není mojí povinností nechat se malovat, že to dělám ve volném čase. A on je učitel a nemá právo mi vyhrožovat.
Odešel jsem dost naštvaný. Nejsem jeho majetek, aby určoval s kým a kam mám chodit.
Dlouho ve mě ještě zůstávala tahle křivda. A s křivdy se zrodil odpor.
Žádné komentáře:
Okomentovat