10

Ano těšil jsem se. Jako malý Jarda že poznám ty nové lidi, poznám je na živo. I když jsem z nich byl nejmladší, i když někteří byli ve věku mých rodičů, přesto to byli mí přátelé. Popravdě, rád jsem cestoval, protože jsem se z Heřmánkova někam dostal tak dvakrát do měsíce a to do Jeseníku do Kauflandu nakoupit.A to se asi nedalo počítat jako nějaké extra cestování.
Udělal jsem tu chybu že svou účast jsem na srazu horlivě přislíbil a už si maloval vzdušné zámky. Jaký kdo bude, jak kdo vypadá, co spolu budem provádět. Ale víte co se říká. Když se někdo na něco hodně těší, nikdy to nevyjde. Bohužel to byl i můj případ.

Když jsem rodičům oznámil že bych rád jel do Olomouce na sraz s kamarády, narazil jsem na tvrdou zeď. Bylo to asi poprvé, co jsme se s našima opravdu pohádali. Já byl jinak flegmatik, takže jsem všechno přijímal jak to čas přinesl. Chtěl jsem jen tuhle jedinou výjimku, někam jet.
Ale můj oznam nebyl brán příliš vážně a přišel výslech třetího stupně.
Bylo to také poprvé, kdy se moje názory střetly s názory rodičů, jelikož byly rozdílné. Mamka chtěla vědět co je to za přátelé. Snažil jsem se jim to u oběda vysvětlit, že je znám z jedné chat místnost...z internetu. Ale rodiče takové přátele nebrali v potaz.
"Jsem už plnoletej, umím se o sebe postarat a v Olomouci už jsem byl".
"Ale o to tu nejde Lukáši, vždyť ty lidi ani neznáš, co když jsou to třeba nějací podvodníci, nebo je ten sraz podfuk aby tě někdo někam vylákal a pak...unesl nebo něco horšího".
"Ale mami, to snad nemyslíš vážně. Tyhle srazy se pořádají často, jen zajdem na kafe a pokecáme si".
"Matka má pravdu, chceš po nás tolik peněz a navíc se chceš setkat s cizími lidmi...to opravdu ne. Nevěděli bychom kde jsi a s kým jsi. Navíc ti tví přátelé jsou už dospělý lidé. Můžeš si s nimi povídat přes počítač...nevidím důvod proč bys ses s nimi měl stýkat osobně".

Nevycházel jsem z úžasu co z mých drahých rodičů lezlo za hlouposti. Prý přátelé po internetu nejsou opravdoví přátelé, že jsou to úplně cizí lidé, se kterými si můžu psát ale někam s nimi jít je divné. Věřte že větší nesmysl jsem neslyšel. Neřeknu kdyby mi ještě nebylo osmnáct, ale takhle? Už jsem taky dospělý a o svých kamarádech si rozhoduju sám. Nedokázali tohle pochopit. Že moderní doba jde dál. Nechtěli to pochopit. Když jsem jim říkal, že je znám už tolik měsíců, s každým jsem prožíval jeho starosti a radosti...
Měl jsem je rád, jako opravdové přátele, které jsem nikdy neměl. Nikdy jsem se nemohl svěřovat nikomu...komu taky tady v tomhle zapomenutém kusu světa. Leda hučet do krávy, nebo do králíků. Ale ti nemohli odpovídat.
Proto jsem od oběda odešel do svého pokoje. Naštvaně že mě nikdo neposlouchá. Mrzela mě ta hádka s našima, musel jsem zvyšovat hlas...ale hájil jsem si vlastní názor, který přece nebyl špatný. Byl jen jiný.

Mrzelo mě že musím to setkání odříct a byl jsem z toho celý nějaký smutný. V Čajovně se mě Eliška snažila rozveselit, ale popravdě ... moc se ji to nevedlo. Chtěl jsem vidět Felixe. Možná kdybych mohl jet tak...překecám i jeho nějak. Ale moje naděje se vypařila. Popřál jsem jim krásný sraz, ať na mě aspoň trochu myslí. Slíbil jsem, že možná příště se mi povede přijet. Ale myslel jsem si to opravdu? Kdo ví. Možná jen jsem byl až moc zklamanej.
Felix se ukázal až k večeru. Taneční víla na něj hned uhodila ohledně setkání, takže jsem měl obavu že zase zmizí jako pára nad hrncem, jak měl někdy ve zvyku a mě to nehorázně štvalo.

Febrro: Své stanovisko už jsem poskytl a to se nijak nezměnilo.
Znovu nastal v jeho chování chlad a odtažitost. Ale přece jen jsem měl radost že ho vidím. Nakonec se mi ho povedlo rozpovídat (za což bych měl dostat metál) ale už jsem tak nějak věděl jak na něj. Stačilo správně odhadnout náladu. Ta dnešní byla mizerná, což znamenalo žádné otázky, žádná dotěrnost a mluvit hlavně o sobě. Sem tam ho trochu pošťuchnout, ale žádné sexuální narážky dokud si nezačne. Jo měl jsem na to vymyšlenou celou taktiku. Felix se zdál být složitý mužský, ale stačilo zjistit jak na něj a pak už to nebylo tak těžké.
Vyprávěl jsem mu o mém nezdaru a hádce s rodiči.
LuckyLuk: chápeš? Vy jste moji skuteční přátelé. Chci vás vidět i z masa a kostí, nejen vaše písmenka. Protože tam na druhé straně...sedí určitě úžasný člověk s velkým srdcem.
Myslím že jsem s ním normálně flirtoval. Ne...spíš jsem ho balil, trochu mi to tak přišlo. Jako kdybych mu skládal milostné básně k nohám což bylo dost nepatřičné. Ale jak se zdálo jeho náladu to ještě zhoršilo. Protože se do mě dost ostře obul.
Febrro: Nemyslíš si že je to smutné? Mladý chytrý kluk jako ty, tráví svůj čas raději u počítače s lidmi dvakrát tak staršími a považuje je za přátele, než aby se bavil se svými vrstevníky a našel si přítele? Zcela jistě je to smutné.
Pobouřil mě ten jeho přístup, dneska má flegmatická povaha nějak vzala za své, takže jsem se okamžitě začal bránit, místo abych to vzal ze srandy a nějak se tomu vysmál.
LuckyLuk: to bych mohl říct i já o tobě. Není to smutné nemít přátele vůbec, když jsem na všechny jako pes a jen je věčně urážíš? Zajímalo by mě co z chlapa udělá takového protivného morouse. Ale já ten tvůj trik prokouknul už dřív. Držíš si všechny od těla co? Abys se s nimi nemusel přátelit. Ale proč?
Febrro: Nestojím o přátelství nějakých zaostalých lidí, kteří dokáží řešit jen co upečou za buchtu.
LuckyLuk: lháři! Jsi lhář! Závidíš jim. Že se umí radovat, smát se a prožívat svou radost s ostatníma.
Nastalo ticho. Možná jsem mlel nesmysly, ale muselo to ven. Nesnášel jsem ten jeho arogantní přístup, protože jsem věděl že ho jen hraje. Jak? Nevím to přesně. Ale když jsme si spolu povídali až do pozdních nočních nebo ranních hodin, uměl být tak úžasně milý a já z něj jen seděl na zadku a obdivně hleděl na jeho písmenka. Ano, když sundal tu svou arogantní masku morouse, uvnitř byl moc hodný člověk s krásnou duší. Možná vám to přijde jako nesmysl. Jak poznat člověka jen z konverzace? Ale opravdu to lze. Cítit, že si rozumíme, že na mnoho věcí hledíme stejně i když každý z jiného úhlu. Bavilo mě to objevovat, ty nové úhly pohledu, ten jeho nadhled ostříleného vlka, který mě chyběl. A já mu zase nabízel pohled mladý a nezkušený, možná trochu naivní.
Febrro: Možná máš pravdu. Nejspíš jim opravdu závidím.
Nečekal jsem že by to kdy přiznal, takže jsem jen hleděl s otevřenou pusou. On, pan velký dokonalý opravdu dokázal spolknout chlapskou hrdost a ješitnost? Asi si protřu bulvy neb špatně vidím. Ale byla to pravda. Možná jsem uhodil hřebíček na hlavičku.

Zbytek dne jsem trávil v místnosti Kluci s klukama, protože Čajovna se pomalu vyprázdnila. Felix šel dělat, jako že pracuje, Eliška měla návštěvu a zbytek asi někde šlápnul na minu či co. Ale přeci jen jsem chtěl s klukama mluvit. Chtěl jsem se povyptávat na Felixe. Jeho osoba mě zajímala čím dál víc. Dokonce jsem si o víkendu dovezl z knihovny dvě dětské knížky. První byla pohádka, kterou přeložil, pro malé děti Smíšek. Byla to taková mírná fantasy. Druhá už byla pro větší děti trochu detektivní o Duhové kuličce. Mamka se mi smála, co že to čtu, ale já jsem jen pokrčil rameny.
Ano Felix mě zajímal, vše co se ho týkalo, proto jsem zjišťoval se zatajeným dechem, kdo co o něm ví. Zjistil jsem, že Sten ho zná taky rok asi. Že ho také zvali na sraz do Ostravy, protože potřebovali řidiče a on jediný z nich je abstinent. Ale odmítl je stejně jako nás v Čajovně, bez nějakého udání důvodů. Ale víc jsem o něm nezjistil. Pan tajemný dělal čest svému jménu. Ale dozvěděl jsem se mnoho zajímavých drbů.

Sten474: ty nevíš co se o vás dvou povídá?
LuckyLuk: o nás? Jako o mě a Febrrovi? Co se povídá?
Sten474: že jste jak dvě hrdličky, protože jsi jediný, na kterého je tak milý a s kterým prokecá i několik hodin v kuse. Vy spolu děláte sex?
LuckyLuk: blbneš? Jasně že ne. A nejsme žádné hrdličky jen...si rádi povídáme nic víc.

Sten474: nevěříš mi? Tak schválně...vsadíš se? Ukážu ti, že mám pravdu a že po tobě Febrrík jede.

LuckyLuk: a jak to chceš udělat?

Vážně se mi to zdálo jako nesmysl. Felix po mě nejede...to přece... Sice mívá občas dvojsmyslné narážky, které mě dokážou uvést do rozpaků, ale že by až tak?
Sten ale na svém tvrzení dále trval. Což mě ještě víc vyvádělo z rovnováhy. To bych přece poznal ne? Nebo jsem tak blbej? Spíš pokud je to pravda, Felix je mistr v utajování. Takže by mě to nemělo tak překvapovat. Souhlasil jsem tedy s tímhle prapodivným pokusem. Sten měl plán, který mě zrovna nenadchl a kulhal na všechny nohy, ale tvrdil že pokud to vyjde, uvidím to sám. Chtěl donutit Febrra žárlit. Což samo o sobě bylo dost hloupé. Ale já naivní blb souhlasil. Přeci jen ve mě zavládla zvědavost. Měl jsem už prozkoumané kdy tak asi přichází do místnosti a tak jsme rozjeli plán útoku.
Myslím že Sten k tomu měl víc důvodů, proč tohle dělal, nejspíš chtěl otevřít oči nejen mě, ale hlavně Felixovi. Donutil mě spolupracovat a tak to vypadalo, že provádíme na skle sex se vším všudy. A to bylo vážně divný. Měl jsem za úkol jen nějak reagovat, aspoň aby až Febrro dojde měl co číst. Jenže já tohle nikdy nedělal, od přírody jsem byl děsně stydlivý a tak to dalo zabrat.
Sten474: líbí se ti to? Chceš mě cítit v sobě, pořádný tvrdý přírazy? No tak...vyšpul na mě prdelku.
A právě do téhle zvrhlosti Febrro opravdu přišel. A pak začaly lítat chlupy. Ani nestihl pozdravit a už vyjel na Stena co tu dělá se mnou za úchylnosti, parchant. A že si o mě myslel něco víc. Že prý ať se nechám internetově ojíždět, když mě to rajcuje.
A já jen zůstal zaraženě čumět. Nechtěl jsem si to přiznat, ale Sten měl nejspíš ...pravdu. protože Felix začal vyvádět jako smyslu zbavený a opravdu jsem ho tak rozhorleného ještě neviděl.
Febrro: Na tohle se dívat nebudu.

Pak opustil urychleně místnost a všichni kluci házeli na sklo otazníky a nechápavé smajly, když už se asi smíchy neváleli pod stolem.
Sten474: no neříkal jsem to? Hysterka jedna. Tomu se říká žárlivá scéna Luky. Měl bys jít za ním a přitulit se, možná tě vezme na milost a o tvoje libido se raději postará sám, než by to nechal jiným.
Ujistil mě, že v tomhle mu můžu věřit. Kdyby neměl o mě zájem tak by tolik nevyváděl. Je to sice jen chat...ale i tak. Nějak jsem nevěděl co na to říct. Stále jsem si to odmítal přiznat...že by Felix na mě opravdu žárlil? Ale proč?
Raději jsem Kluky opustil a rychle doklusal do Čajovny, kde jsem se opravdu po Stenově radě lísal jak jen to šlo. Ze začátku byl na mě jako pes a i Eliška se divila, co jsme si provedli, že se hádáme jak manželé po deseti letech. Rozesmálo mě to. Protože jsem pochopil. Opravdu o mě měl zájem. Nakonec jsem musel s pravdou ven.
Snažil jsem se mu to vysvětlit, že to byla jenom hra a že mě do toho Sten uvrtal, ale pravda to nebyla. Souhlasil jsem dobrovolně s tímhle pokusem. Aby žárlil. A musím uznat, že pokud jsem do něj byl doteď zblbnutý, (tak trochu platonicky), teď už to bylo o to víc.
Přeci jen mi za to dost vynadal, ale okamžitě otočil, že mu do toho vlastně nic není, že si můžu šukat s kým chci a kde chci. Lidičky to bylo tak děsně roztomilý, až jsem se u PC musel hlasitě smát. Stene, postavím ti nějakou svatyni a budu tě uctívat jako boha. Ono to na mě opravdu žárlilo.
Ale kolem půlnoci se mi povedlo ho přesvědčit, že už budu hodnej a nenechám na sebe sahat nikoho kromě něj. Což způsobilo nesouvislé písmenka a mnoho teček z jeho strany místo distingovaného rozhovoru. Netuším kde jsem bral tu odvahu a hlavně drzost ho tak škádlit.

LuckyLuk: chtěl bys? Se mnou?
Febrro: Cože to? Nevím o čem mluvíš, dnes mám ještě práci na překladu.
LuckyLuk: ale no tak, nevymýšlej si, je už noc, to už mozek nemyslí. Ale myslí jiné části těla. Nikdy tě to nelákalo to zkusit?
Febrro: Vážně mám práci a musím to dodělat. Navíc neshledávám na sexu po síti nic vzrušujícího.
LuckyLuk: zase lžeš? Nevěřím ti ani písmenko.
Schválně jsem píchal prstem do vosího hnízda tak dlouho, dokud na mě nevyletěly vosy. Najednou z něj vypadlo, že má při sexu rád dotyky a že tohle mu přes síť nikdo dát nemůže, takže by ho to nevzrušilo.

Ale mě ani potom odvaha neopustila. Ryl jsem tak dlouho dokud mi opravdu nezačal dělat návrhy, které bych jindy nečekal, či při nich upadl do celého jezera rozpaků. Ale dnes ne, dnes jsem chtěl....chtěl jsem co? Jeho? Chtěl jsem sex. Možná moje mládí a hormony, jak vždycky říkal, že to se mnou ještě mlátí. Ale dokázal jsem ho přesvědčit. I když jsem v tomhle neměl zkušenosti, nevěděl co psát...šlo to tak nějak samo. No dobře, sprostě jsem ho svedl a nemravné návrhy mu dělal sám. Půjdu za to do pekla maminko. Nemusel jsem nad tím ani přemýšlet. Moje představivost se rozjela na plné obrátky a vtáhl jsem do něj i Felixe. Představoval jsem si naše milování, jaké by asi mohlo být, jeho dotyky, jeho laskání i polibky. Přeci jen trochu stydlivě, ale jakmile jsem ucítil opravdu pnutí v kalhotách, ovládla mě nepřekonatelná touha, si pomoci rukou a vyhnat to dál.
Jestli on cítil to samé? Nevěděl jsem to. Vlastně jsem neměl jak to zjistit. Zeptal jsem se, ale neodpověděl.
Zaměřil se přímo na mě a na to jak mě přivést do extáze. Bylo to zvláštní. Jako kdybych ho slyšel...jeho hlas někde ve své hlavě, šeptat ty nemravnosti. I když jsem jeho hlas nemohl znát, přesto mě to rozechvívalo. A v jisté chvíli už to nešlo zastavit. Sprostě jsem se vedl k vrcholu, čtením té fantasie, jak bychom se mohli milovat, co by se mnou prováděl a po chvíli se mi i povedlo prožít úžasný vrchol.Po kterém jsem zůstal jen zahanbeně oddechovat.
Jen...prosím...mozku, rozume, zůstaňte vypnutí ještě chvíli, ještě pár minut, ať si to můžu vychutnat.
Přiznal jsem se mu. Že mě to opravdu vzrušilo, jeho písmenka, jeho slova...že jsem se potupně uspokojil u PC jako perverzák, co kouká na dětské porno a honí si u toho. Jen jsem se modlil, aby se mi nezačal smát, aby neubližoval mé malé dušičce, která prožila obrod. Aby tu chvíli nekazil, nebo nezesměšňoval, jak měl často ve zvyku. Ale tentokrát to neudělal. Rád bych věděl zda i jemu se to líbilo. Nepočítal jsem s tím, že by se u toho taky právě znovu narodil, ale aspoň aby ho to trochu nabudilo. Jenže ten parchnat byl tak zatraceně nesdílný, že jsem málem mlátil hlavou do klávesnice. Proč bože...za co mě tak trestáš.
Febrro: Opravdu se nezdáš Lukáši...nečekal jsem že...
LuckyLuk: co? Že se ti postaví?
Mlčel a já nevěděl na čem jsem. Pak jen napsal to známé konečné dobrou noc a zmizel. Zuřil jsem...vážně že jo. Byla to chyba? Pletl jsem se snad? Možná že to s ním opravdu nic nedělalo, proč tedy tak rychle zmizel? Narazil jsem na další zeď a měl jsem pocit, že když už jednu přelezu, narostou dvě nové. Přesto jsem mu však do vzkazu napsal, že děkuju...za tu noc, za to povídání. I za ten zážitek, který mi poskytl a chtěl bych...to někdy zažít znovu.