11

Koncem srpna se místnost Čajovna vydala na sraz do Olomouce. Bohužel bez nás dvou hlavních aktérů. Eliška slíbila, že si na nás připijí a i když jsem se tak těšil, přece jen ve mě hlodal červíček radosti, že zůstávám u svého PC s Felixem.
Možná vám to přijde divné ale...po těch několika měsících jsem začal žít jen chatem. Já kdysi mladý pracovitý kluk, který celé dny lítal u koní, po polích a loukách či kdo ví kde, jsem najednou dřepěl zadkem na židli a hltal každé písmenko. Lidi se možná mění, ale musí k tomu mít většinou nějaký podnět, nebo důvod no ne?
Můj důvod se jmenoval pan Záhadný, jak jsem ho s Eliškou překřtil. Protože ho to naprosto vystihovalo. Po tom našem sexuálním fiasku zalezl do své díry, bez boha a víry (ne fakt toho Landu vypnu) a dva dny se neukázal. Ani paleček do místnosti nestrčil. Mělo by mě to asi štvát, ale byl jsem zvyklý na tohle jeho schovávání. Přeci jen Čajovna osiřela. Dostal jsem na starosti velení - Ave já velký správce, a snažil jsem se místnosti nahonit hodiny kde se dalo, aby nám ji nezrušili.
Naštěstí se ten asexuální morous ukázal přesně včas a tak jsme takříkajíc vrkali v Čajovně veřejně. Stejně tam sotva kdo zabloudil v pracovním týdnu.

Sice jsem měl ty dny hodně práce, ale po té hádce s našima se věci tak nějak změnily. Hlavně to ovzduší,
já nevím jak to popsat správně. Nějak už jsem nehodlal být ten hodný Lukášek, co i pro pírko přes plot skočí. Práci jsem oddaloval na později, pak na zítra, dokud jsem mohl. Já se totiž nechtěl odtrhnout od Felixe. Nešlo to. Když mě máma volala k obědu v jednu hodinu, řekl jsem že si to pak ohřeju. Oběd jsem si ohřál v pět a večeři vynechal. Takhle to šlo několik dní za sebou. Neúčastnil jsem se ani rodinného sledování Ordinace či Ulice nebo podobných telenovel o nekonečném počtu dílů. Ani jsem se neúčastnil domácích prací, což bylo navýsost nevhodné, jelikož maminka na mě začala nadávat co byl den dlouhý. Ale já si z toho nic nedělal.
Ne, možná to bude znít šíleně ale reálný svět mě už nelákal. Vždy když jsem byl nucen se zapojit do nějaké práce, mrmlal jsem si pod vousy (no fakt už mi rostly, jaký zázrak) nebo byl trochu protivný. Přiznávám, mamka si to nezasloužila a pak mi to často bylo líto, ale zrovna mě odváděla od důležité debaty. Otce jsem tak snadno odbýt nedokázal, protože jsem z něj přeci jen měl respekt, který pramenil z toho, že mi vyhrožoval zabavením PC.
A věřte mi, to by byla asi moje opravdová smrt. Už jsem si nedovedl představit život bez mých virtuálních kamarádů a ani bez...Felixovi přítomnosti. Při té vzpomínce jsem vždycky nevědomky rudnul. Stal se ze mě naprosto právoplatný závislák, co seděl u PC klidně osm hodin v kuse.

Ale ten jeden den, kdy jsme byly spolu v Čajovně, nikde nikdo, já konečně po týdnu neměl žádnou práci, byl krásný pátek večer, vedro jako v tropech, komáři mě samou láskou žrali...bylo to dokonalé. Povídali jsme si s Felixem celý den až do večera. Probrali jsme snad všechno. Začalo to hudbou, na které jsme se samozřejmě neshodli. On měl hudbu rád pro texty (no jo překladatele nezapřel), já zase pro hudbu samotnou. Ani na knížkách jsme se neshodli, on měl rád ty vzdělanější věci a detektivky ze staré školy. Až jsem si připadal, že mluvím se svým dědou, kterého jsem nepoznal. Já zase měl rád moderní knihy, o životě, vtipné s nadhledem. Doufal jsem, že aspoň co se filmové tvorby týče, najdeme společnou řeč. Ale ani tady se zázrak nekonal. Bál jsem se že řekne "Mé oblíbené filmy jsou černobílé". Naštěstí se tak nestalo. Jmenoval mi své oblíbené filmy, ale popravdě jsem neznal ani jediný, natož abych o něm kdy slyšel. No jo jsem trapka....lama a bůh ví co ještě. Já měl zase radši fantasy nebo sci-fi.
Prostě jsme se na žádném společném zájmu absolutně neshodli, ale bylo to celé strašně vtipné. Ani mi to nevadilo. Tak nějak jsem to očekával. Když jsme probrali herečky, herce a zpěváky či osobnosti, zase jsme byli na shodném bodu nula a oba jsme se tomu rozesmáli. I když naše zájmy se nijak nestřetávaly, přesto jsme si rozuměli. Protože on dokázal uznat mé zájmy, mé koníčky a věci, které jsem měl rád. A já dokázal uznat ty jeho a zvědavě se po nich pídit.
Dokonce mi doporučil i film a já si ho opravdu stáhl s tím, že si ho nechám na víkend.
Byl ten den ke mě hodně otevřený, zábavný, dokonce ...teď fakt nekecám... flirtoval se mnou. A já se cítil jak cudná panna co rudne při každém políbení hnáty.

LuckyLuk: říkal si že si jezdil koňmo? Jak dlouho?
Febrro: Pár let to bylo určitě. Kamarád měl totiž takovou malou farmu na agroturistiku a tak mě občas pozval si zajezdit.
LuckyLuk: bavilo tě to? Koně jsou nádherná stvoření.
Febrro: To jistě jsou. Ano bavilo mě to. Byl to pocit volnosti, útěku od všech starostí i práce. Jen obdivovat krajinu kolem a nemyslet.
Jen jsem si spokojeně pokýval hlavou. Ano i já to tak viděl. Miloval jsem jízdu právě pro tohle souznění...ne přímo pro koně samotné, i když jsem je měl taky rád. A tak jsem začal zase jednou hloupě fantazírovat a trochu jsem to přehnal.
LuckyLuk: víš mohl bys jednou třeba přijet sem na konec světa, ukázal bych ti jak vypadá traktor a taky...bychom si mohli zajezdit. V klubu je taková hodná klisnička jménem Mája, ta by se ti líbila. Kolem jsou jenom pole a louky, lesy, není krásnějšího místa věř mi.
Byl jsem jako nadšené malé dítě, které s naivitou kouká na dospěláka a touží po jeho uznání, po stržení ho do svých snů. Ale Febrro byl podivně potichu, takže mi bylo jasné že něco není v pořádku.
Febrro: Jo, to by bylo...určitě moc hezké.
Proč jen jsem cítil v té větě ALE?
LuckyLuk: Felixi já...chtěl bych se zeptat na něco osobního
Nevím kde jsem vzal tu odvahu se zeptat. Ale ta otázka mě hlodala už několik dní. No dobře tak mnoho dní, ale věděl jsem že to je jeho osobní věc a že nemám právo to vědět.
LuckyLuk: máš no...teď nějakého přítele/přítelkyni? Nebo tak něco?
Myslím, že ho to pobavilo, protože takovou záplavu smajlů jsem od něj ještě neviděl. Takže jsem před monitorem dost zrudnul a říkal si že jsem blbec, na něco takového se ptát. Ale hlodalo mě, že je rozvedený, že se zamiloval...ale to všechno když mi vyprávěl bylo v minulém čase. Proto mě to zajímalo. No dobře mohl bych to dál zamluvit, jako že to byl vtip, ale nějak jsem chtěl znát odpověď.
Febrro: Opravdu tě to tak zajímá?
LuckyLuk: ano...velmi.
Projevil jsem o jeho osobu asi až přílišný zájem, ale bylo mi to jedno. Stejně se mi nezdálo, že by měl přítele. Taky kdy? Většinu času trávil na chatu jako já, nebo pracoval doma. Nebo si to jen já představoval že ho tak znám?
Febrro: Ne nemám. Na takové věci už jsem moc starý a... a taky moc sarkastický.
Starý? Nějak mi to nelezlo do hlavy. Pochyboval jsem, že mu bude víc jak třicet, to je přece půlka života, vyzrálý chlap ...co je to za blbost? A co s tím má dělat sarkasmus? Nechápal jsem a četl si tu větu stále znova. Štvalo mě to. Poprvé po těch měsících mě nehorázně štvalo, že mu nevidím do očí, neslyším jeho hlas, že nepoznám jak je věta myšlena. Ale přesto jsem měl pocit že mi stále něco uniká. Že i tady visí to velké ALE.
Věděl jsem, že za pár hodinek se objeví zpátky obyvatelé Čajovny a budou vyprávět jak se měli na srazu a jak se pobavili. A to už si nebudeme moct nic vyříkat. Udělal jsem...dost riskantní krok. Ezekieli vždycky si říkal, že má člověk být opatrný na chatu i internetu všeobecně. Tvé pravidla jsem vždy ctil, jako svou bezpečnost, ale teď jsem je musel porušit.
LuckyLuk: Felixi? Chtěl bych abys...si tohle vzal a někam uložil. 723 *** ***
Bylo to mé telefonní číslo. Ani nevím proč jsem mu ho tak najednou vnutil, možná to byla z mé strany ukázka velké důvěry.
Překvapilo ho to, ptal se mě proč, ale já nedokázal odpovědět. Prostě jsem chtěl aby ho měl. Nikdy bych z něj jeho číslo nemámil, na to jsem asi nebyl. Ani mi ho ten den nedal. Ale nevadilo mi to.

Po pár hodinách dorazila jako první Taneční víla a v místnosti zavládl čilý ruch. Vyprávěli co spolu zažili, že byli na kafi, pak na malé procházce, pak u Taneční víly doma na koláči a pohladit si pejsky. Když jsem to tak četl, pousmíval jsem se. Nejspíš si to opravdu spolu všichni užili. Ale přesto mi bylo smutno. Přiřítili se mezi mě a Felixe jako stádo zdivočelých koní.
Najednou i když jsem byl v místnosti plné lidí, vtahován do hovoru, cítil jsem se tak nějak osamělý. Mimo dění, mimo všeho.
Tu noc jsem se rozloučil brzo na mé poměry a šel spát. Ale v posteli jsem se ještě dlouho převracel a nemohl usnout. V mysli se mi honila jedna hloupější představa za druhou. Ty nejhloupější byly o Felixovi. Jak opravdu přijel, čekal na té malé zaprášené zastávce. Jak jsem k němu běžel jak malej kluk. Jak jsme spolu šli jezdit koňmo a pod listy velkého dubu, tam kde končí polní cesta se ke mě v sedle nahnul a políbil mě. Myslel jsem, že takové divné romantické sny nebo představy mývají jenom zamilované holky. Ale přesto to bylo tak hezký. Jeho úsměv, jak míchal svou kávu po směru hodinových ručiček, nevím jak jsem na takové detaily přišel, nikdy mi je neříkal, takže jsem si je asi musel vymyslet. Tyhle nevinné představy byly ještě jakš takš fajn, to co přišlo po nich, když jsem konečně usnul a má představivost se rozjela na plno, už tak fajn nebylo. No teda ...bylo ale jak se to vezme.
Pořád se mi zjevovala jeho tvář, kterou jsem znal z fotky, jeho ruce na mém těle jak mě hladily, dotýkali se každého kousku mé kůže, polibky i slastné oddechování. A že to byl pořádně živý sen, i když po probuzení jsem věděl jen jedno... že mě ten chlap umí vzrušit i ve spánku. Jak trapně jsem se v pět ráno vlekl do koupelny, abych si dal sprchu a aby mě nikdo nenačapal. Moc jsem si z toho snu nepamatoval, ale bylo mi jasné o čem byl, podle mého nemalého tvrdnutí jistých částí těla. Proklínám tě Felixi...proklínám tě má fantasie...ale....bylo to skvělý.

To co mě hodně překvapilo když jsem se po půlhodinovém uklidňování a sprchování (no nebudu vám vykládat co ještě jsem tam dělal, to si snad domyslíte), jsem zůstal jen překvapeně zírat na svůj mobil na posteli. Svítil. To by ještě nebyl žádný objev století, ale to že mi přišla v pět ráno SMS a nebyla od služby O2, která mi odečítala kredit či nabízela další služby, bylo divné. To číslo jsem neznal, ale tak nějak ve mě zavládla ta touha, to naivní přání...ale proč by to dělal? Proč by mi psal tak brzo po ránu? Otevřel jsem s třesoucíma se rukama SMS a stálo tam jediné....jedna věta, která mě naplnila pocitem, že jsme se zase pohnuli o level výš.
"Dobré ráno Lukáši, taky se ti zdálo něco hezkého"?
Zůstal jsem na to zírat dobrých pět minut. Věděl jsem, že je to Felix i když se nijak nepodepsal, nijak nedal vědět, že je to od něj, možná úmyslně. Zkoušel mě? Navíc to přání dobrého rána, to si snad dělal srandu. Jak mohl vědět co se mi zdálo? Určitě je to marťan a leze lidem do snů, aby jim posílal erotické obrazy...někde jsem to viděl ve filmu určitě. Nebo se mu zdály podobné sny jako mě? O mě? Nesmysl to přece... Zdát se mi něco hezkého? To mohlo třeba označovat jiný druh snu, nejenom erotický. No jistě, proč jsem v tom chtěl hned hledat skrytý význam?
"..., taky se ti zdálo něco hezkého"?
Nevím co se zdálo jemu, ale pokud aspoň z jedné setiny to co mě, tak by to znamenalo že ho nenechávám klidným? Že mu nejsem lhostejný? Měl jsem chuť odepsat a nějak mu naznačit co se mi zdálo, aby to neznělo nějak moc...no divně nebo úchylně.
"jo to zdálo. O tobě".
Stačilo to, jen takhle krátce, nemusel jsem popisovat co se mi zdálo. Pokud jsem se pletl, bude si myslet, že ho uháním nebo mu dělám návrhy. Pokud se nepletu, tak se možná stane zázrak.
A jak se říká zázraky se občas dějí. Vzápětí mi přišla další zpráva, od stejného čísla, které jsem si už v mobilu uložil pod jeho jménem. Ne přezdívkou, což bylo zvláštní.
"Nepovídej, to mi budeš muset popsat až se potkáme na chatu, jsem strašně zvědavý člověk. Proč strašíš takhle brzo? Málo jsem tě utahal"?
"protože jsem strašidlo? Nebudu ti nic popisovat, bych se musel červenat a to by vypadalo blbě".
"Nemyslím si... i když mě něco napadlo. Jsi pro každou legraci Lukášku"?
Nechápal jsem kam míří a trochu mi vyschlo v krku. Ne nebudu si zase představovat nic erotického, fakt že nebudu...sakra pozdě.
"no možná jak se to vezme. A neříkej mi Lukášku, nesnáším to".
"Dobře Luky...tak si zahrajeme takovou hru. Určitě ji znáš ze školky. Je hodně oblíbená...jen si nevzpomenu jak se jmenuje Česky".
"hru? Proboha jakou hru"?
Ten člověk měl asi po ránu nějakou rozvernou náladu a bylo to tak netypické, až mě z toho trochu mrazilo. Jo byl jsem z něj mimo. Najednou z ničeho nic chce hrát nějakou hru, to podezřele zavánělo. Ale byl jsem děsně zvědavý, až jsem se kousal do rtů. O co mu jde? Co má za lubem? Mám spolupracovat?
"Na něco se zeptám. Odpovíš ano nebo ne. Nebudeš se ptát proč se ptám...prostě jen ano nebo ne. Podle odpovědi ti dám malý úkol, který splníš a něco za to dostaneš".
No dobře, asi jsem byl mimo totálně. Čuměl jsem na to jak tele do hnoje, ale že by mi to dávalo nějaký smysl, to se tvrdit nedá. Ne ani tak ta věta jako jeho chování. Počkat vždyť Felix je pan Záhadný, je to morous, nepříjemný, kousavý...kdo je to teda na druhém konci toho telefonu? Tu osobu neznám určitě. Nepodobalo se mu to, ale tím víc mě to ještě lákalo. Objevit i tu jeho hravou část. Takže jsem s tou hrou souhlasil.
"Máš na mobilu foťák"?
A hned jsem tušil odkud vítr vane. Kdo mi Felixe vyměnil za tohle úchylné individuum si zaslouží...metál. No dobře, můj zájem se zvedl o sto procent. Jestli to vůbec šlo. (Říkám zájem ne ty...tak lehni).
Jo měl jsem celkem novější mobil, s dobrým foťákem. I když jsem svůj mobilní přístroj spíše používal jako mp3 na hudbu, neměl jsem nikoho komu bych volal nebo eSMSkoval. Jen občas rodičům když jsem byl někde pryč. Nebo holkám z klubu sem tam.
"Dobrá. Tak druhá podotázka. Jsi ještě v posteli"?
No nezbývalo mi než souhlasit. Sice jsem už byl vzbuzený na všech frontách, ale bavilo mě se válet v posteli a přemýšlet nebo fantazírovat, zvlášť takhle po ránu. Za hodinku budu muset jít poklidit slepice.
"jo jsem. copak chceš se přidat? Mám dost malou postel".
"Tak teď zvedni ten zázračný přístroj, co máš v ruce a vyfoť se. Chci se zasmát a vidět jak vypadáš rozespalý a rozcuchaný".
"cože??!! Na to zapomeň...ty to pak někde určitě strčíš nebo zveřejníš a já budu mít ostudu".
"Neodporuj mi Luky...neměj strach, nehodlám to nikde zveřejňovat. Udělej starému muži nad hrobem poslední radost".
"ty seš teda páprda nad hrobem, no to fakt jo. Ale jestli tu fotku uvidím někde jinde, do toho hrobu tě vlastnoručně dopravím".
Proč jsem souhlasil? No, za svůj vzhled jsem se nestyděl. Nebylo za co. Tuctový kluk z malý vesničky. Ale po ránu jsem asi musel mít ránu. Jen mě to překvapilo, že po mě chce najednou něco takového. Nikdy dřív neprojevil zájem o mou osobu. Tedy takovýmto způsobem. K čemu mu bude moje rozespalá fotka jsem nevěděl. Ale udělal jsem to. Chtěl jen tohle...starý páprda nad hrobem. Mohl jsem mu to splnit. Chtěl jsem... chtěl jsem se mu líbit? Možná, sám se v sobě nevyznám. Cvakla tiše spoušť a já se zahleděl na to jak...trapácky vypadám takhle ráno. Ne to mu nemůžu poslat. Zkusil jsem to ještě dvakrát, než jsem docílil krapet lepšího výsledku. Odeslal jsem mu tu nejpovedenější fotku a dlouhých několik minut bylo ticho. I SMS psal velmi rychle, tak jako příspěvky na chatu. Říkal mi, že píše všema deseti a že ho někdy vlastní PC nestíhá. No popravdě, když chtěl nestíhal jsem ho taky.
To ticho mě trochu děsilo.
To chytil takový výtlem smíchu, že dostal infarkt?
"říkal si že za to něco dostanu...".
"Lhal jsem...díky.