12

Vztek ze mě sálal ještě dobré dvě hodiny, když jsem musel poklidit naše zvířectvo. Postěžoval jsem si naší feně, ale ta jen honila klacek v potůčku až děsila všechny kachny. Myslím že tak rychlé poklízení tenhle statek ještě nezažil. Možná jsem to i pořádně odfláknul, ale nemohl jsem se na nic soustředit a v hlavě mi zněly pořád ty jeho SMSky. Po té co se mi odmítl za tu rozespalou fotku revanšovat, ani neudal důvod proč ji chtěl, jsem mu napsal ještě pořádně peprnou zprávu. Už se ale neozval zpět. Představoval jsem si že ho v duchu škrtím a na tváři se mi usadil děsivý úsměv. Tedy do té doby než jsem začal přemýšlet kam tu fotku postne. No možná na moji nástěnku na profilu? To by bylo rafinované, ale tam to můžu smazat. Facebook? Ne, ten můj nemá, ani nevím jestli on nějaký vede, ale řekl bych že ne. Tak možná...a hned mě ten nápad praštil. Web k místnosti Čajovna. Sakryš to ne.
Ale vlastně jsem si za to mohl sám, kdybych s takovou věcí nesouhlasil, tak bych teď nemusel řešit takové blbosti. Kdyby mi řekl svlíkni se a vyfoť svoji chloubu, to bych taky poslechl? Nikdy! Nechal jsem se strhnout tou jeho blbou hrou a svou zvědavostí. No dobře, možná jsem bláhově čekal i jeho rozespalou fotku, jsem to ale naivka. Ne jsem spíš blbec, to slovo to vystihuje líp.

Rodičům jsem se zdárně vyhnul, ukořistil si něco k snídani a zasedl k PC. Jo poslední dny jsem tam chodil i ráno, takže jsem tam byl schopný strávit i hodin dvanáct, s přestávkami na úklid a poklízení či krmení zvířectva. Pokud otec nepotřeboval s něčím pomoct. Ale poslední týden byl na mě jako pes. Protože když už mě o pomoc požádal, byl jsem duchem nepřítomen, jak tvrdil a práci jsem dělal nekvalitně, rychle abych už byl zase u PC. Takže jsem zklamal jako jeho pomocník. Matka už mě taky na domácí práce nevolala, věděla že je to zbytečné. Má odpověď vždy zněla "Za chvilku", abych to v příštích dvou minutách zapomněl. Mnohdy na mě mamka volala po třech hodinách, že jsem ještě nevysál a já na ni koukal jak sůva z nudlí, aniž bych si pamatoval, že jsem to slíbil. A tak jsem se stal rodinným vyvrhelem, kterého odtrhávat od toho ďábelského přístroje bylo jako odtrhávat dítě od pupeční šňůry.

Ale jak se zdálo mé rozcuchané a rozespalé já se nikde neobjevilo. Prohledal jsem snad všechny možné dostupné prostředky. Že by si ji opravdu nechal pro sebe? Ale tím pádem vyvstávala otázka proč ji chtěl. A tak najednou, po tolika dnech....nedávalo mi to smysl. Celý jsem se třásl potlačovanou zvědavostí a touhou se ho na to zeptat, ale věděl jsem, že jeho lordstvo se dostaví až po třetí hodině. Jakmile odbyla třetí hodina odpolední, hypnotizoval jsem okno chatu tak solidně, že jsem vyděsil i Elišku. Vyprávěl jsem ji tu příhodu (jelikož mě k tomu donutila skoro násilím) a ona také nechápala. Ale vsadil bych poslední spodky, že se u toho monitoru smála o duši. Byla už asi třetí člověk, který mi řekl, že jsme oba dva sladcí...takže mi asi něco unikalo? Jak se říká, zamilovanost nejpozději poznají sami zamilovaní. Všichni okolo ve dvou místnostech už to věděli, či tušili, jen já a Febrro nic nezaznamenali.
Když se pan Záhadný objevil, pustil jsem se do něj hlava nehlava...no teda písmenko ne písmenko. Nejspíš ho to velmi pobavilo.
LuckyLuk: k čemu si chtěl tu fotku?
Febrro: Tohle mi vážně chybělo...vždycky mi umíš spravit náladu.
LuckyLuk: hej...no to já....neodbíhej od tématu.
Chtěl se prý pokochat pohledem, vidět mě rozespalého ho pobavilo. Prý měl ten den dost práce a tak si mě takhle připomínal a vždycky ho to rozesmálo. Nebylo to fér. Já se chtěl na něj zlobit a on...mi psal takovéhle věci, až jsem chytal ruměnec do tváří. A tak mi nezbývalo než tomu jeho kouzlu podlehnout znovu, tak jako už tolikrát předtím.
LuckyLuk: jsem rád že to pomohlo.
Ten den byl opět okouzlující, až jsem se nestačil divit. Přesně jsem nerozuměl těm jeho měnícím se náladám, ale tahle byla nejlepší. Říkal že za ten den mu ji většinou někdo stihne zkazit, ale dneska se mu ji povedlo udržet. A tak jsme zase skončili u flirtování. Taneční víla nám vyprávěla, že má nový internetový objev, nového přítele. A tak nějak přišla řeč na to, že si volali celou noc přes skype. Byla to rozmluva jako každá jiná, do kterých se Febrro nikdy nezapojoval, ale tentokrát to bylo jiné.
Febrro: Takže sex po telefonu? Nebo jste x hodin mluvili o počasí?
Nakonec to Taneční víla přiznala, ale tím to nekončilo. Nevím co ten den Felix chlastal...nebo kouřil či jinak šňupal, fetoval píchal...ale málem jsem se zadusil čajem při jeho reakci.
Febrro: Zajímavé, to bychom taky mohli zkusit co Lukášku?

Koktal bych ještě týden určitě že jo, kdyby to vzápětí neoznačil jako za vtip, mizera jeden. Urazilo to ale mou chlapskou ješitnost, tak jsem ho zdárně poslal k šípku.
LuckyLuk: když máš potřebu zavolej si na horkou linku.
Vlastně ani nevím proč jsem tak vyjel, nějak mě to naštvalo tohle jeho machrování. Copak jsem nějaká prodejná děvka co s ním bude dělat nemravnosti když si řekne? Dělal jsem uraženého a čekal jestli je opravdu tak arogantní a sebestředný, nebo jestli bude mít koule a omluví se. Chvíli mu to trvalo, ale nakonec se omluvil, že to nemyslel zle, že mě má rád...
Nějak jsem to že mě má rád zazdil a rozhodl se využít situace.
LuckyLuk: odpustím ti když si se mnou zahraješ jednu hru. Určitě ji znáš už ze školky, jen nevím jak se řekne Anglicky.
Jo chápete správně, odplata je sladká. Hodlal jsem na něj zkusit stejný trik jako on na mě ráno. Řekl jsem mu že chci taky fotku a rozespalou z postele, (skoro jsem si k tomu dupnul střevíčkem). Jinak nebudeme kamarádi. Vzpíral se a odmítal, ale já jsem nepovolil.
Nakonec to tedy slíbil a já zajásal. Ani ne tak nad tou odměnou, pochyboval jsem že ten slib vyplní, jako spíš nad tím vítězstvím.
Večer se rozloučil brzo, ještě před půlnocí. Vůbec mě to nemrzelo, protože jsme zrovna rozebírali můj milostný život, který nebyl nijak slavný. Zjistil jsem, že když odejde on...už mě to v Čajovně tolik nebaví, nějak odejde...ta chuť, ta radost, povídání s ostatními mi pak nepřišlo natolik zábavné, aby mě udrželo vzhůru. Mrzelo mě to. Dřív jsme s holkami v Čajovně klevetili až do rána. Ale teď jsem to dokázal už jen s ním. Bylo to dost sobecké. Když jsem se večer ukládal do postele skoro polonahý, páč horka stále sílila a v noci jsem nemohl zaboha usnout, zapípal mi mobil. Myslel jsem že je to SMS...ale to číslo... Ano Felix splnil svůj slib a já jen čuměl. Poslal fotku. Chvíli jsem se zdráhal to otevřít, proč vlastně? Byl jsem nesmírně zvědavý. Když ji otevřu co bude pak? Už nebude cesty zpět. Možná se zamiluju ještě víc nebo se mi Felix zhnusí? Přeci jen ta fotka v profilu byla už nějaký ten pátek stará. Váhal jsem několik minut, pak jsem sebral svojí odvahu a zprávu jsem otevřel.
"Dobrou noc...a sladké sny Lukáši".
Popravdě, sny to byly, ale nikoliv sladké. Asi půl hodiny jsem čučel na tu fotku. Světlé prostěradlo, nahá hruď, peřina jen do pasu, rozcuchané hnědé vlasy. I když nebyl už nejmladší, ani neměl tělo jako z posilovny, samý sval, ne jen jeho paže...jeho ruce...byly svalnaté. Dost mě to vzrušilo, jeho velké ruce...až jsem ucítil pnutí v kalhotách. Sledoval jsem každý detail té fotky snad stokrát. Jaké by to bylo kdyby se mě těma rukama dotýkal? Jeho oči...modro šedé, ano byly modro šedé, teď jsem si byl jist. Už v nich nebylo toliko smutku, ne spíše rozverné jiskřičky...tím vypadal ještě mladší a ještě víc sexy. Ach andělíčku můj strážníčku....za co? Nepopírám, jako muž se mi nesmírně líbil. I když jsem vždycky myslel že jsem na mladý kluky...

Až ráno druhý den jsem dokázal pochopit tu lepší náladu, kterou měl on po mé fotce. I když mi trvalo dlouhou dobu usnout. Možná to bylo divné, ale tu fotku jsem si uložil.
Ten den jsem byl celkem k ničemu. Matka říkala, že chodím po domě jako spící pana. No dobře, byl jsem myšlenkami jinde. Ale pořád jsem před sebou viděl tu fotku. Jako živá. Jen se pohnout, jen něco říct. Představoval jsem si, že tam ležím s ním, vedle něj. No fajn, bylo to divné představovat si takové věci z chlapem z netu, ale pro mě už Felix byl něčím víc. Každodenní několikahodinové rozhovory nás stále sbližovaly. Trávili jsme každý na druhém konci kabelu spolu dny, týdny. A já byl šťastný. Poprvé jsem se přistihl, že mám radost ze života. Že se z ničeho nic usmívám, když si vzpomenu na nějaký náš rozhovor. A všimla si toho i Marika když jsem ten víkend seděl na balíku slámy ve stáji a hladil si Brysku.
Hned jsem dostal výslech s kým píchám, koho balím, kdo balí mě. Prý takhle zářit je nezdravé. Ale poslal jsem ji na pravdu boží. Já si chtěl své tajemství uchovat, protože bylo jen moje. Nepopírám, někdy jsem měl chuť...až úplné nutkání jít se s tím pochlubit někomu. Třeba právě Marice, nebo mamce, ale jen tak na ni vybalit "Hele Felix mi poslal fotku a já jsem z něho celej tvrdej", by asi neznělo zrovna nejlíp, obzvlášť když kromě mě a přátel na chatu o Felixově existenci nikdo nevěděl.

Nastal nový školní rok. Září přišlo tak rychle, ale ještě bylo překvapivě teplo. Musel jsem uznat to, že měla Eliška pravdu. Já a Felix... Už se to nedalo zesměšňovat nebo dělat že nic. Byly jsme takříkajíc pár. Já si to přiznal, ale co on? Choval se ke mě jinak od té první fotky. Loudil ze mě další, ale já vždy odolal. Nebo spíše to bylo vydírání. Pošlu ti další, když pošleš ty mě svoje. A on zrovna nebyl sdílný zasilatel fotek. První týden září mi řekl, že musí odjet do zahraničí. Rodiče prý měli výročí svatby a tak musel do Bristolu. Takže jsme se poprvé neměli tolik dní vidět. Bylo mi smutno, ale nějak mi to nepřišlo důležité, tak krátké odloučení. Ale pravda se ukázala.
První den jsem věděl, že nepřijde na chat. Nesmírně jsem se nudil, byl jsem podrážděný. Chyběla mi jeho přítomnost, konverzace, jeho písmenka. Doufal jsem, že napíše aspoň SMS. Ale proč by vlastně měl? Jsem jen...obyčejný kluk z chatu, se kterým si píše, neměl ke mě žádné jiné vazby.
Druhý den to bylo o poznání horší. Sledoval jsem okno chatu nepřítomně a doufal, že se tam objeví jeho jasná zelená barva, pod kterou jsem ho znal. Jeho přezdívka...cokoliv. I když jsem věděl že nepřijde. Čekal jsem na něj čtyři hodiny. Ubohé. Když jsem si to uvědomil, sám nad sebou jsem kroutil hlavou. Vážně už mám z něho vymydlenej mozek nebo co? Vážně mi tolik chybí? Můj čas, celý ten den byl bez něj prázdný, ničím nenaplněný. Snažil jsem se zabavit prací na statku, stloukal jsem nový žebřík na půdu, ale stále ve mě bylo prázdno, ten pocit že bych měl být na chatu, čekat...
Ale co bych tam vykoukal? Elišku? Taneční vílu? Dámy, co se mě snažili rozveselit a já byl protivný. Nebo zajít za homoušema, koukat jak vrkají, aby mi bylo ještě smutněji? Ať jsem dělal co jsem dělal k ničemu to nevedlo.
Třetí den už jsem hypnotizoval i svůj mobil. Až jsem se děsil sebe sama. Ano, chyběl mi, ale až tak? Chybím i já jemu? Nejspíš ne. Do té doby zavedený způsob konverzace byl pryč. To co člověk má nepozná, dokud to neztratí. I já teď chápal že on se stal částí mého života, o kterou jsem nechtěl přijít.

Ten večer jsem dokonce chat vzdal úplně. Abych nekazil ostatním náladu svým bručounstvím. Zalezl jsem si do postele, s úmyslem trochu číst, ale celkem mě to uspávalo. I mamka, která za mnou přišla donést mi vyžehlené oblečení se divila, proč v devět už jsem v posteli. Hned se začala strachovat jestli nejsem nemocný, protože normální doba mého zalehnutí do bunkru pod peřinou, byla tak dvě hodiny ráno. Naštěstí jsem ji to zdárně vysvětlit a tak se odebrala do pryč. Právě včas, protože hned vzápětí mi začal drnčet mobil. Normálně bych tomu pozornost nevěnoval, nejspíš zase ti otravové operátoři nabízejí různé tarify a kdejaké kraviny. Ale jakmile jsem zahlédl známé číslo, na kterém svítilo jméno Felix, rozklepaně mi mobil málem vypadnul z ruky. To snad nemyslí vážně...on - on mi volá? Odvážil jsem se to opravdu zvednout až po pár sekundách vcelku velkého šoku.
"Ano"?
"Ne".
"Ano"?
"Ne".
"Hele nech si toho".
Musel jsem se tomu rozesmát. Jo byl jsem nervózní, bylo to poprvé. Hlas se mi klepal a vlastně jsem se klepal celý. Slyšet ho...na druhém konci. Konečně ho opravdu slyšet, jeho hlas. Další střípek, který k němu patřil a teď jsem ho mohl poznat. Bylo to tak úžasné. Měl hlubší melodický hlas. Téměř bez přízvuku. A vypadalo to, že je v dobrém rozpoložení, nebo také maskoval svou nervozitu.
"Promiň, nemohl jsem odolat si z tebe nevystřelit".
"To...to mi voláš jen kvůli tomu, aby ses mi vysmál"?
"Hm...ne. Volám ti protože... protože jsem chtěl? Slyšet tě. A v mé staromládenecké samotě mi bylo smutno".
Znělo to dost nevěrohodně, zvlášť na něj, ale já poznal v jeho hlase nejistotu. Volat cizímu člověku na druhém konci republiky. Věřil jsem mu to že mu chybím? Nevím, možná jsem chtěl.
"Smutno? Ty si něco pil"?
Překvapilo mě to. Jo možná jsem i upadnul do rozpaků, bože vážně mi hrabe. Ale slyšet ho...jeho pobavený smích, který mě rozechvíval...měl jsem chuť se roztéct. Nebyl to zrovna akademický rozhovor, zaplňovali ho trapná hluchá místa, kdy jsme se smáli nebo prostě...nic neříkali.
"Ne, měl bych? No dobře..jednu skleničku piva na chuť, vždyť víš že nepiju".

Bylo zvláštní s ním mluvit. Bylo to...až moc důvěrné gesto. Na toho kluka se kterým si jenom píše. Nemluvili jsme spolu dlouho. Byl u své rodiny a nějak ho to nebavilo. Samé otázky jak se má a jak žije a jestli mu nic nechybí, neměl to rád. Všichni se jen přetvařují a tváří se sebe šťastněji. Říkal mi jak nesnáší tuhle přetvářku, kdy se o něj všichni starají. A já ho vcelku chápal. Byla to kouzelná noc. Těch pár minut slyšet jeho hlas, jeho slova, která mi plynula do ucha, než ho kamsi odtáhli a musel zavěsit s omluvou. Ale slíbil...další telefonát, slíbil že se zítra vrací a zase se potkáme na chatu.