13

Další den jsem chodil jako ponocný, jelikož jsem měl v hlavě absolutně vymydleno. Myslel jsem jen na něj, na jeho hlas, hluboký ale přitom příjemně tichý a melodický. Taky na to že...jenom tak zavolal, to už přece něco musí znamenat. Než odjel, ptal jsem se ho jestli mě má rád, ale odpověděl, že se mnou rád komunikuje. No dobře pane vychytralý, pochybuju, že při své povaze voláte každému s kým sem tam chatujete. Nejsem blbej, proto jsem téhle jeho výmluvě už nedokázal věřit. Chybím mu, teď to vím, sám to řekl, i když spíš jako vtip, já věděl
že je to pravda. Možná si to stále nechce připustit, že mu na mě záleží o krapet víc než by možná chtěl. Ale nemusí si to zase tak připouštět, jeho činny mluví za něj.
Takhle se přece nechová někdo, komu jste ukradení.
Skoro jsem se tetelil blahem, ale jakmile jsem sešel schody do kuchyně, upřely se na mě oči jak mamky, tak babičky. Obě si mě zvědavě prohlédly a pak se rozesmály.
"Co je jsem...nějakej přeleženej"?
"Ne Lukášku...ty si zamilovaný jak řemen".
"Cože"?!

Málem jsem leknutím nadskočil, číst myšlenky neumí, to vím jistě, tak jak na to přišli? Že by mě včera večer slyšeli? Nebo mi sledovali komunikaci? Už jsem si v hlavě přehrával desítky špionážních možností v hlavní roli s babi a mami...ale nedávalo to smysl.
"No jen se na sebe podívej".
A tak jsem i já seznal, že jsem prostě zamilovanej, protože tohle jinak vysvětlit nešlo. Jak kalhoty, tak i mikinu jsem si oblékl naruby, takže jsem vypadal jako kašpar. No možná to přísloví neznáte, ale když si vezmete něco na sebe naruby, říká se že jste zamilovaný a nepřemýšlíte. Já spíš byl...rozespalý a vážně jsem si toho nevšiml. Ostudně jsem se odšoural do koupelny a dal se do pořádku.
Zamilovaný? Jak vlastně poznat že jsem opravdu zamilovaný?

Slíbil jsem mámě pomoct plet na zahrádce. Jakmile mě tam otec zahlédl, hned kroutil hlavou se slovy "tohle je práce pro ženský a ne pro chlapa", ale mě to nijak nevadilo. Mamku jsem si poslední dny moc neužil, tak jsem to bral jako nenáročné zpestření denních povinností.
"Víš že ti Babi už chystá svatbu"?
"Cože? Svatbu a s kým"?
"No přeci s tou děvečkou od Mránků, jak se to jen jmenuje..."
"Myslíš Pavlu"?
"No ano to je ona. Měli těch holek tolik, že už nevím, jak se která jmenovala. Je to milé děvče ne? Nechceš ji třeba někdy pozvat k nám"?

Zhrozil jsem se. Sice jsem Pavlínce odkýval jedno rande, aniž bych o tom věděl... a nebylo to zas tak špatný. Šli jsme na zmrzku do obchodního centra, která stála nehorázné prachy (doma bych si ji vyrobil levněji). Zářila nadšením, když jsme potkali nějaké její spolužačky, hned se ke mě natiskla a asi mě hodlala prohlašovat za svého kluka, útrpně jsem držel s odůvodněním, že nesmím chudince Pavlínce zkazit tu naději, abych ji nerozbrečel. Holky přece rády brečí kdykoliv a kdekoliv.
Nakonec jsme se dostali do kina, kde vybrala aspoň trochu přijatelný horor (děsil jsem se že půjdeme na nějakou romantickou blbost, to by bylo utrpení). Jakmile zhasly v sále světla, jako přísavka se na mě nalepila a použila mě jako opěrátko, věčně na mě sahala, což mi nebylo zrovna příjemný. Asi to chtěla maskovat jako že ve tmě něco hledá, ale když její ruka skončila nebezpečně blízko mého rozkroku, naštval jsem se. Přemýšlel jsem jak odpudit holku a to definitivně, přehrával jsem si všechny pubertální filmy, kde dostal hrdina od holky do držky...a napadlo mě jen jediné. Šáhnul jsem si taky, ale bez vytáček a přímo na to měkké ňadro, které mi tiskla k paži.
Jestli jsem očekával facku nebo zhnusený odchod, kdy mi bude nadávat do perverzáků a chlípníků, šeredně jsem Pavlínku podcenil. Ta byla asi nadrženější víc, než já z Felixovi fotky. Jak se zdálo celkem se ji to líbilo, takže má snaha vyšla vniveč. Jo sáhnul jsem si na holku už na prvním rande, co by za to dali jiní co? Tím ale veškerý můj kontakt s Pavlínkou skončil, snad nadobro.
"Ne mami to nechci".
Jasně jsem další sbližování odmítl, protože mi bylo jasné, že mě ta sexu chtivá holka klidně i znásilní, takže dál od ní. Debatu jsem tímto považoval za uzavřenou a rozhodl se pletí nechat povolaným. Byl čas opět být s Felixem.

Pokud něco Felix uměl, bylo to plnit sliby. Jak slíbil přišel na chat. Jak slíbil přišel za mnou. A já už nedokázal mít pochyb. Jednal se mnou...jinak. Nevím čím to přesně bylo. Byl zdvořilý, milý, už si mě tak nedobíral a já jen čuměl do monitoru.
Oni mi ho v té Anglii snad nějak vyměnili? Nebo upadl na hlavu a teď se chová divně?
LuckyLuk: a co si mi dovezl ze zájezdu?
Febrro: Sebe?
LuckyLuk: to je milý, jak se zabalíš? Ovážeš se mašlí?
Febrro: Ty máš ale zajímavé představy Lukášku.
LuckyLuk: to si nedovedeš představit jaké. Už se mě bojíš?
Febrro: Ani trochu.
Překvapilo mě, že začal používat i smajlíky, s jeho příchodem jako by se Čajovna hned rozzářila dobrou náladou, kterou šířil. Sluníčko vyšlo a svítilo na všechny lidi dobré vůle.... bože už melu nesmysly.
I mé vlastní já se naplnilo, smutek odešel, znovu ho vidět, i když jen jako pár písmen na chatu, pro mě znamenalo víc, než bych mu dovedl přiznat. Omluvil se mi dokonce za ten nečekaný telefonát a mě to začalo o to víc zajímat. Proč mi volal, proč právě mě? Odmítal mi to nějak logicky vysvětlit a mé tvrzení se ještě více potvrdilo.
LuckyLuk: byl si sám, opuštěný sameček a vzpomněl sis na toho mladýho pěknýho kluka, co tě denně otravuje na chatu...ne?
Febrro: Hm, možná to tak bylo.
LuckyLuk: a tak si mu zavolal, aby si odstranil svou samotu a vzrušení...
Febrro: To už trochu přeháníš Luky.
LuckyLuk: mám tě prokouknutýho jen se nedělej.
Chvíli jsem do něj ještě takhle ryl, než vyvěsil bílou vlajku.
Febrro: Asi ti to bude znít divně ale... prostě jsem tě potřeboval slyšet.
Tetelil jsem se blahem podruhé toho dne a z očí mi lítaly srdíčka, jsem blb no vážně. Ale strašně mě to potěšilo. Domluvili jsme se, že bychom to mohli třeba zase zopakovat, já namítal že zrujnuje svůj paušál. Felix však byl inteligentní muž, znalý všech PC technologií a programů, takže mě dokopal k tomu, abych si nainstaloval skype, abychom jako Taneční víla mohli dělat sex po telefonu.
Tentokrát jsem ho nikam mile neposlal, ale souhlasil jsem, protože jsem toužil zkusit to znovu, slyšet jeho hlas. Ale rázně jsem sex po telefonu zamítl, protože bych se jinak propadnul studen bože... i když...

Jak se pozná zamilovanost? Když na někoho myslíte, když se vám o něm zdá, když chcete s ním být stále víc a víc, jste smutní když nepřijde a zase šťastní, když jste spolu? Kdy toužíte jen po jediném, poznat toho druhého a dát mu své srdce, trávit s ním svůj čas, smát se s ním, plakat s ním...to je asi nejspíš zamilovanost. Teď už jsem to chápal. A proto...to nějak vybublalo napovrch, díky tomu delšímu odloučení.
LuckyLuk: hele...Felixi, já ti musím něco říct.
Febrro: Dobře já tedy milostivě poslouchám. Co máš na jazyku?
LuckyLuk: na jazyku ne...spíš na srdci. Já...já se asi do tebe zamiloval.
To hrobové ticho co nastalo by se dalo krájet. Nemohl jsem přijít na to proč jsem mu to napsal, proč? Proč to mé prsty samovolně vyťukaly? Proklínal jsem se za to. Mohl jsem si to nechat pro sebe. Ale možná jsem chtěl znát... nějakou jeho reakci. Vysměje se mi? Pošle mě tam kam slunce nesvítí? Zironizuje to a oba se tomu zasmějeme? Čekal jsem snad všechno, to že si ze mě udělá šaška se dalo čekat, že moje srdíčko zaznamená první újmu. Nevěděl jsem jak vážně to vzal, ale já to napsal naprosto vážně. Myslím že to ticho znamenalo, že neví jak to má pochopit, jak se k tomu postavit.
LuckyLuk: promiň...
Že já byl ten chytrák, co řekl že tímto druhem konverzace se lépe lidé vyjadřují, tentokrát jsem na to vcelku dojel. Protože on nemohl vědět, jak je to myšleno, neviděl mi do očí, aby viděl mé rozpaky a to jak si koušu rty napětím, neslyšel ani můj tón hlasu, který byl značně kuňkavý.
Febrro: Za co se omlouváš? Takže si to...myslel vážně?
Ticho přišlo i z mé strany. Tahle chvilka byla více než trapná. Prsty mi visely nad klávesnicí a já je nemohl donutit k nějakému ťuknutí, najednou se jim nechtělo. Co by bylo lepší? Napsat "ne dělal jsem si legraci" a tím to přejít bez úhony? Možná by to bylo nejednoduší. Ale já si vždy vybíral ty složitější cesty.
LuckyLuk: jo, nejspíš.

Studem bych se měl propadnout. Nedokázal jsem čekat na další otázky, na nějakou jeho reakci, prostě jsem mu to chtěl jen říct, nic víc. Doufal jsem že mi to uleví, ale bylo to ještě horší. Přiznat mu to, když já to bral naprosto vážně. Proto jsem zbaběle utekl, opustil místnost, aniž bych se rozloučil, jen jsem mu poslal poslední promiň. Omlouvat se za svou lásku k němu, jelikož on ke mě jistě stejné city nechová, takže jsem jen hlupák, co se zamiloval do pár písmenek.
V noci jsem dlouho hlavou mlátil do polštáře a nadával si do všech hospodářských zvířat, které by se byť vzdáleně daly brát jako sprosté slovo. Řekl jsem mu ale pravdu, i když jsem nemusel. Mohl jsem to dál tutlat v sobě, převalovat a analyzovat, ale k čemu by mi to bylo? Zamilovat se do muže, kterého ani neznám, jen jsem ho viděl na dvou fotkách, slyšel jeho hlas...
Ale opravdu ho neznám? Ty dny a týdny s ním strávené na chatu, kdy jsme si povídali snad o všem, kdy jsme sdíleli radosti i starosti. Kdy jsme se spolu smáli či se spolu hádali, nebo se pošťuchovali. Dny kdy jsme se vzájemně provokovali. Znal jsem jeho názory na toliko věcí a při tom tvrdím že ho neznám? Věděl jsem co má rád k jídlu, i to co rád nemá, věděl jsem i takové detaily, kupříkladu že nesnáší růže a jejich vůni, že nemá rád když mu dcera zpřehází propisky...
Tak jako on o mě věděl už za toho skoro půl roku vše.
Jak můžu tvrdit že ho neznám? Že je ta láska hloupost? I když...je o tolik starší a vidí věci jinak, vždy jsem ten jeho pohled obdivoval, jeho zkušenosti, jeho nadhled.

Nezamhouřil jsem oka, mysl mi stále zahlcovaly další a další otázky, které mi nedávaly chvilku klidu. Může existovat láska přes internet? Na to už jsem slyšel toliko tvrzení, tolik zážitků, že jsem nevěděl co z toho přijmout i za svůj názor. Ale teď jsem měl vlastní zkušenost. Mohl jsem se do osoby zamilovat takto, poznal jsem jaký je, umět snášet jeho nálady. Chtěl jsem jen jediné, aby to nikdy neskončilo, aby stále byl se mnou. Abych ho každý den mohl potkat na chatu, sem tam slyšet jeho hlas. To mi stačilo ke štěstí?
Nejdůležitější otázka, stačilo mi jen tohle? Odpověď ke které jsem došel mě překvapila. Ne nestačilo! S každým dnem, týdnem jsem chtěl víc, další střípek z něj. Stále jsem chtěl o něm vědět vše, odhalit pana Záhadného. A věděl jsem, poprvé v životě jsem to cítil, že on mi dává i odvahu chtít víc. Třeba ho jednou vidět. Myslím že to byl ten poslední krok. Setkat se s ním, zjistit jestli takový opravdu je nebo jsem se zamiloval jen do... do svého vymyšleného obrazu o něm.
Byl jsem ztracen. Omotán touhle pavučinou jsem nemohl ani dýchat. Chci toho příliš moc, to jsem věděl jistě. Nemůžu mi nabídnout vůbec nic, proč bych ho měl zajímat. Kdyby chtěl přítele, za ty tři roky si ho přece najde. Určitě nemusí mít o nápadníky nouze, teď když je rozvedený...
Moment.... až teď mě to praštilo do hlavy a rychle jsem se posadil. Říkal mi že jeho manželství skončilo, když se zamiloval do muže, ale nikdy neřekl, že se rozešli s tím mužem. Jen že se rozvedl se ženou.
Tady byl někde zakopaný pes, kterého jsem ve své hlouposti přehlédl. Co se stalo s tím mužem? Skončilo to? Nebo jsou stále spolu? Na tolik otázek jsem ještě neznal odpovědi, příliš mnoho tajemství bylo kolem Felixe. Příliš mnoho věcí, o kterých se nechtěl bavit. A dokud mi nebude plně důvěřovat, nikam se nepohneme.