14

Brzo ráno jsem jen ležel jako mrtvola v posteli a sledoval jeho fotku. Stále jsem ji měl uloženou v mobilu. Dokonce jsem se přistihl, jak si s ní povídám, což už byla známka velké demence. Proč jsem mu vlastně říkal ty věci? Že mi na něm záleží. Jo, jsem hold takový blb. Nejen, že je trapně mně, ale určitě i jemu, tedy, jestli si z toho vůbec něco dělá.
Dva dny jsem se PC vyhýbal jako čert kříži, bral jsem jakoukoliv práci, co se naskytla na statku, dokonce jsem šel na velmi dlouhou procházku se Zorou. Všechno jen proto, aby mě to nelákalo, jít zase na chat. Jenže na Felixe nešlo přestat myslet. Když jsem procházel lesíkem po pěšině vyježděné koňmi a traktorem, představoval jsem si, jak se tu procházíme a mluvíme spolu, smějeme se... prostě na mě dolehla až zoufale romantická nálada, což se mi vůbec nepodobalo. Chtěl jsem se jí zbavit, protože jsem o něm mohl pouze snít a to mi přestávalo stačit. Mučilo mě to, i fakt, že by se se mnou stejně nejspíš nesešel. Byl pro mě nedostupný a já si maloval budoucnost dost šedě. Každý den sedět u PC a těšit se na další komunikaci s ním. Copak takhle jsem kdy chtěl strávit život? Na zadku u PC, dokud mi nebude třicet a nebudu mít pivní pupek? I když bych s ním dokázal být klidně tak dlouho, naplňovalo mě to radostí. Ty dva dny jsem poznal nejhorší abstinenční příznaky v mém životě. Bylo to jako alkoholika poslat na pustý ostrov, kde teče jen voda.

Když jsem si nedával pozor, byl jsem děsně protivný, nespolečenský, vše mě štvalo, všichni mě obtěžovali jen svou přítomností, dokonce jsem začal i klít a mluvit sprostě, což babička špatně nesla. Ta nutkavá potřeba být u PC mi úplně vymývala mozek. Pochopil jsem, že PC není to, po čem toužím, byl to Felix. Ano, to proto, že jsem s ním nemohl být, nemohl komunikovat, jsem měl tyhle stavy.
Přiznal jsem si to s těžkou hlavou, byl jsem závislý. I rodiče to věděli už delší dobu. Já byl ale závislý na něm. Copak jde být závislý na nějakém člověku?
Když jsem se nad tím tak zamyslel, nevzpomínal jsem si na den, kdy bychom spolu nemluvili, kromě jeho odjezdu do Anglie. Za celé dva měsíce. Každý den, nejméně pět hodin komunikace s ním a nikdy mě to nenudilo, vždy bylo o čem mluvit. Nedovedl jsem si představit svůj život bez něj, to prázdno co by mi zůstalo. Zaplňoval můj život dokonale. Ani už jsem si nedokázal vzpomenout, kdy tomu bylo jinak. Pro mě tohle bylo naprosto přirozené, jako žít s tím člověkem den co den (a myslím, že ani v manželství či v normálním vztahu se tolik nekomunikuje). Měl jsem to rád. A kdyby... třeba na chat přestal nedej bože chodit, nevím, co bych dělal. Jak bych žil dál bez něj? Internetoví přátelé by nedokázali zaplnit tu bezednou jámu, která by po něm zůstala.

I když jsem tohle všechno věděl, odpíral jsem si dva dny sám a dobrovolně přístup k PC. Totiž, jistá část mého podvědomí, která byla ještě schopná nějakého logického myšlení, říkala, že je to špatně, že jsem blázen... zamilovaný blázen. Ta část podvědomí mě stále nabádala skončit, přestat být závislý, žít dál jako dřív. Jenže já nemohl. I když jsem byl zamilovaný jen do představy toho muže, do jeho fotky, do jeho názorů a myšlenek, nechtěl jsem, aby to kdy zmizelo.
Udělal jsem však zásadní chybu, zapomněl jsem, že mám v kapse i mobil a že on zná číslo. Pamatuju si přesně, jak jsem ho vyndával z kapsy a říkal si, že jej nechám na stolku. Držel jsem ho v ruce, nepřítomně do něj zíral jako do výkladu, a pak jsem ho z nějakého nevysvětlitelného důvodu vrátil do kapsy a odešel do lesa. Jasný důkaz mého vygumovaného mozku, i když jsem si tvrdil, že s ním nechci mluvit, stále jsem nechával zadní vrátka komunikace otevřená, kdyby náhodou přeci jen chtěl. Měl jsem dokonce i naději, že mě starý Mránek v tomhle lese zastřelí, protože to byl myslivec a rád střílel zvěř, takže kdybych se přikrčil a dělal třeba zajíce, měl bych to rychle za sebou a nemusel si připadat takhle.

Ucítil jsem to známé vibrování na pozadí. Čekal jsem, že mě shání otec, aby pozjišťoval, kde má levnou pracovní sílu, tedy mě. Mobil ale vibrovat nepřestal, což bylo divné. Otec to nechá zvonit jen třikrát, jelikož s tím přístrojem nemá trpělivost, matka vždy prozváněla, abych zavolal zpátky a neutrácela kredit...takže kdo je tenhle zvonící vytrvalec?
Vytáhl jsem mobil a nad svou neinteligentní otázkou jsem skoro zaplakal. Rodiče nebyli jediní, co mě sháněli. Přemýšlel jsem, zda to zvednou, jestli si mám opět nechat nahlodat své odhodlání a abstinenci, ale nakonec jsem neodolal.
"Ahoj."
"Ahoj."
A nastalo ticho. To byla vážně smysluplná debata, pozdravit umí každý. Nechápal jsem, proč mlčí, ani proč jsem mlčel já. Jen jsem poslouchal jeho dech a chloupky na zátylku se mi stavěly do pozoru.
"Proč...proč mi voláš?"
"Proč?"
Jako by sám neznal odpověď. Bylo to celé tak pitomě směšné, i když já se smát nedokázal. Byla ve mně malá dušička.
"No, proč?"
"Proč? Protože, ...protože jsem měl strach, nebyl si na chatu už dva dny, ani jsi nedal vědět, co s tebou je."
"Zapomněl jsem".
"Nelži mi Lukáši, co se děje?"
Jak poznal, že lžu? Nevím, ale jeho hlas zněl chlácholivě, až ustaraně, ne tak jako dřív, když se se mnou smál a když mě balil tím svým sexy svůdným, anglickým přízvukem.
"Nic se neděje, jen jsem prostě...nepřišel, no. Vidíš v tom problém?"
Nechtěl jsem na něj být takový, tak drzý a nepříjemný, možná jsem chtěl, aby zavěsil, aby mě nechal být, po tom, co jsem mu skoro vyznal lásku, bylo trapné a hloupé s ním mluvit. Měl by se mi vysmát, nebo říct nějakou kousavou narážku o mém panictví nebo tak, ale strach?
"Vcelku vidím. Vyhýbáš se mi snad?"
"Ty máš teda ego, to ti fakt povím."
Cítil jsem, jak mě pálí oči, začal jsem rychle mrkat, ne, to ne, kluci přece nebulí, nejsem holka, nerozsypu se z něho. Marné. Cítil jsem ten svíravý pocit, prosil jsem ten telefon, aby mu došla baterka, nebo aby nebyl signál, kdo to kdy viděl v lese signál. Pitomý vysílač kousek odtud.
"Takže vyhýbáš. Nemáš k tomu žádný důvod Lukáši. Nechci, aby ses mi vyhýbal, slyšíš?"
"A co teda chceš, hm?"
Můj hlas se zlomil, připlácl jsem si ruku na ústa, ne už nesmím mluvit, pozná to, pozná že jsem naměkko, že tu stojím u jedle a bulím jak želva, aniž bych věděl přesně proč.
"Omlouvám se, měl jsem na to něco říct, ale tolik mě to překvapilo, nemyslel jsem si že...no, víš, že ke mně chováš takové city."
"A i kdyby, je to jedno."
"Ne není Lukáši, pleteš se. Vyslechni mě aspoň než zavěsíš. To, co jsi mi napsal posledně...já nevěděl, jak to mám brát, ty jsi pak zmizel. Nestačil jsem se k tomu vyjádřit."
"Ale já nechci, aby ses k něčemu vyjadřoval, to není nutný, řekl jsem to jen tak...prostě z hecu."
"Zase mi lžeš? Nedělej ze mě hlupáka. Tvé chování jasně dokazuje, že jsi to myslel vážně. A, i když mě to ze začátku překvapilo a nechtěl jsem si to nijak připouštět.... Dal jsi mi dva dny na přemýšlení a já jsem došel k jasnému závěru."
"A to?"
"A to, že... k tobě taky chovám jisté city, i když jsem nechtěl, stále tě odháněl...a vůbec, na takové věci jsem nikdy nevěřil. I přesto, nedokážu to popírat... to, že mi chybíš když nejsi na chatu, to, že... rád poslouchám tvůj hlas, to, že je mi s tebou zvláštně dobře, jak už dlouhé roky nebylo. Vím, že to asi nepochopíš, ale je to jako kdyby najednou někdo rozsvítil v potemnělém pokoji. Tvoje osobnost je přátelská, hřejivá a já o ni nechci přijít, tak jako nechci přijít o naše přátelství, nechci znovu zhasnout."

Mlčel jsem, netušil jsem, co na tohle odpovědět. Znělo to tak trochu nejistě a přece pevně, i když se tyto dvě věci většinou vylučují, on je dokázal v tomhle proslovu spojit. Setřel jsem si slzy z tváře, tohle slyšet mi zrovna na klidu nepřidávalo. Klepala se mi ruka i s mobilem, takže jsem se jen hluboce nadechl.
"Blbče! Ani já o něj nechci přijít, ale nechápeš, že... já.. já... nechci být jen kamarád!"
Vyletělo to nějak samo, aniž bych nad tím uvažoval. Chtěl jsem víc, chtěl jsem ho poznat osobně a kdyby pak ta jiskra nepřeskočila, sice by to hodně bolelo, ale alespoň bych měl v duši klid. Takhle jsem jen stále tápal.
"Já vím, Lukáši, ty nejsi jen kamarád, pro mě už ne."
Překvapeně jsem zamrkal, v mobilu se ozvalo pípání, on to položil a já tam jen stál. V lesíku, kde řvali ptáci a datel kloval do kůry stromů, se mi chtělo létat. Nevím, jestli jsem to mohl taky brát za jisté vyznání citů, ale to, co mi řekl... donutilo mě to strčit mobil do kapsy a rozběhnout se domů, jak nejrychleji jsem uměl. Jen počkej, počkej tam na mě... chci vědět víc, chci vědět, jak jsi to myslel. A jestli nepočkáš, tak ten počítač vzteky rozkopu.

Domů jsem se přihnal jako vichřice a málem porazil babičku se sklenkou vody, kterou mi ochotně přinesla s hudrováním, proč tak letím a že si uženu zápal plic. Promiň babi, pak se ti omluvím, ale teď musím za ním. Schody jsem bral po dvou a počítač zapínal skoro v letu. Jenže ta doba než se rozjel, málem jsem ohlodal stůl. Vletěl jsem i do Čajovny, aniž bych si zjistil, jestli tam je, a než jsem stačil říct ahoj, přišlo mi do šeptu:
Febrro: Jsi více než kamarád Lukáši, už je to dlouho, co jsem to začal pociťovat.
Nestačil jsem si sundat ani mikinu a hned jsem se do něj pustil hlava nehlava, bombardoval ho otázkami, jak dlouho už to ke mně cítí a proč mi to nikdy nenaznačil, že jsem si připadal jako blbec, když jsem mu minule vyznal lásku. Jeho odpovědi ale byly sporadické a plné smajlíků, takže jsem se musel rozesmát i já. Bylo to, jako kdyby vám z celého těla spadlo nějaké těžké kovové brnění, které vás svíralo.
LuckyLuk: myslíš, že jsem blázen?
Febrro: To musíš nejlépe posoudit sám, já nemám právo, ale nejspíš ano, když jsi se zamiloval do mě, aniž bys mě znal.
LuckyLuk: kušuj ty Casanovo, znám tě dobře. Můžeš za to taky, abys věděl. Kdybys nebyl tak hnusný a kousavý, tak by se to nestalo.
Febrro: Chceš tím tvrdit, že kdybych s tebou jednal mile a přátelsky, tak bys ke mně nic nepocítil? Nemyslíš, že je to trochu... divné?
LuckLuk: svět je divný, zvykej si.
Byl to milník, konečně jsme si ujasnili tu nejdůležitější věc - city. Konečně jsem věděl na čem jsem a on přiznal to, v co jsem doufal jen ve svých bujných snech. Bylo těžké tohle vše vstřebat, proto jsem si připadnul jako opilý.
LuckyLuk: hej Eli... ono mě to miluje
LiskaE: ??
Febrro: Nic takového jsem nikdy neřekl, překrucuješ fakta.
LuckyLuk: teď už se z toho nevykroutíš
Febrro: Ale nemusel jsi to rozhlašovat po celé místnosti
LuckyLuk: klidně si to připnu na nástěnku, chceš?
LiskaE: ????????????????????????
Febrro: Máš zase moc nevybouřených hormonů, Lukášku? Nějak je zaměstnej, než někdo přijde k úhoně na zdraví... třeba ty.
LuckyLuk: a stejně jsi protiva...
Změnilo se něco? Stále byl protiva, stále pan Záhadný. Teď jsem ale věděl, že ty city jsou oboustranné, že i on ke mně cítí náklonnost, možná i nějaký typ lásky, což mi lichotilo... a povedl se mi zázrak. Konečně jsem ho dokázal prý rozesmát, když jsem mu vyprávěl, jak jsem letěl z lesa domů. Povedlo se mi uvolnit to nevyslovené napětí mezi námi a i Felix pojednou začal jednat uvolněněji. Nemusel mi to opakovat, říkat každý den ty dvě slova - miluji tě, nebo slova tři. Mám tě rád. Ne, to jsem nepotřeboval. Hlavní bylo, že jsem to věděl, věděl, že ke mně něco cítí, že o mě stojí, že o mě mívá občas strach, že mě má rád a že to občas projeví. Byl to nádherný pocit.