15

Svět jako by přestal existovat, přestal se točit... jo, nejspíš tak nějak jsem to viděl. A i když jsem si dřív uvědomoval, že jsem u počítače dnem i nocí a na ostatní věci kašlu, teď jsem přešel do takové fáze, že jsem kašlal i na to uvědomování toho, že na něco kašlu. Jo, byl jsem většinu času mimo. Všechnu práci na statku jsem odmítal a všemožně se z ní snažil vykroutit, abych mohl být s Felixem. O víkendu to bylo nejhorší, to měl otec vždy ve zvyku mě zapřahat a honit po celé vesnici...
A když se třeba Felix omluvil, že jdou s dcerou někam nebo protože má práci, můj čas byl nevyužitý. Jako kdyby mi najednou chyběla má droga, část mě prostě byla pryč. V takových chvílích jsem jen bezcílně bloumal domem, dokud jsem nebyl vyhozen ven. Pak jsem bezcílně bloumal i statkem, či vytáhl Zoru na procházku do polí. Najednou já, kluk s tolika koníčky, s minimem volného času pro sebe, nevěděl, kam se vrtnout, co udělat, aby čas šel rychleji a zase byl večer, aby s ním zase mohl mluvit.
Ze svého zoufalství, kdy jsem to přes týden dopoledne nemohl doma vydržet, jsem vzal nabídku pana ředitele. Ten na mě vyrukoval hned začátkem září. Prý: "Lukášku, jsi tak šikovný mladý hoch... a tak bys mohl vést vyjížďky jako instruktor i v normální vyučovací době, ne jen v jezdeckém klubu."

No, spadla mi čelist do hnoje, jelikož jsem nebyl učitel, ani jsem nestudoval nic takového. Instruktora jsem dělal teprve krátce v klubu, protože Marika byla líná jak veš a všechnu práci ráda házela na ostatní. Takže už musel být ředitel hodně zoufalý, když přišel za mnou. Ale proč ne, tahle škola byla stejně na hlavu, takže mladý kluk, co učí jízdy a vede žáky na vyjížďky, nebude tak divný, nebo jo? Byla to odpovědnost, velká odpovědnost, ale naštěstí dočasná. Ale jak mi ředitel řekl, dívky, co docházely do klubu, mají lepší teoretické i praktické znalosti, než ty, co jezdí jen v rámci výuky, takže jsem na tom asi měl nějaký podíl.
Vymlouvat mu to nemělo cenu, já to bral vždy jako zábavu, ne jako něco, z čeho budou psát testy nebo tak. Prostě jsem v tom vždy viděl jen podělení se o své zkušenosti, o to, co znám, co jsem o koních či jízdě věděl, co jsem se sám naučil. Já měl to štěstí, že mě učil opravdový mistr - pan Krtek, který byl i mistrem republiky v parkuru. Bohužel před rokem zemřel, když ho nějaký opilý magor přepadl a pobodal v Ostravě. Od té doby jízdy měla na starost Marika.

Řediteli jsem řekl, že si to promyslím, i když vlastně nebylo ani co. Taková úžasná nabídka přichází jen jednou za život. A vyřešilo by to spoustu starostí.
Rodiče mě stále nutili najít si pořádnou práci. Třeba v Jeseníku nebo v Šumperku, abych pomohl s rodinným rozpočtem. Už je nezajímalo, že bych víc projel autobusem, než vydělal. A tohle byla práce, sice na poloviční úvazek, ale peníze za to byly a bylo to za humny, jak se říká.
Navíc by to vyřešilo i mé bloumací stavy, kterými jsem trpěl od probuzení až do podvečera, kdy Felix pilně překládal a nebyl se mnou. Konečně bych byl zase mezi lidmi - oprava, mezi holkami. No dobře, holky byly občas otravné, ale to se dalo přežít. Braly mě jako kamaráda, takže autoritu jsem u nich měl pramalou, ale nač si s tím lámat hlavu.
Další skvělá věc na téhle práci by byly peníze, ty hýbou světem. Jo, mohl bych tátovi splatit dluh, mohl bych mít konečně peníze na věci, které bych si chtěl koupit a nemusel žebrat. A možná že mi v hlavě zablikala i bláznivá myšlenka, mohl bych jezdit za kamarády z chatu, vídat se s nimi, vídat se s Felixem...
Kdybych ho překecal k setkání, už by mi nic nestálo v cestě. Už žádné zákazy, už žádné hloupé ptaní se na svolení, už žádné "maminko, dáš mi tři stovky? Musím si koupit kalhoty."
Jo, tohle byl naprosto opojný pocit, tak opojný, že jsem zapomněl na všechny nevýhody a hned druhý den svolil. Ne každému se poštěstí dělat co má rád, dělat to každý den a dostávat za to peníze...

Měl jsem pravdu, rodiče to schválili milostivě, myslím, že byli i rádi, prý už se konečně stavím na vlastní nohy. Domluvili jsme se na přispívání na jídlo a služby, pak jsem měl klid. Otec stále trval na tom, že to je jen pro začátek, tímhle trajdáním v sedle se živit pořád nedá, takže než seženu lepší práci, bude to dobré. Ne, bylo zbytečné mu vykládat o svých snech a touhách, co bych chtěl jednou dělat. Už několik dnů mi to jezdilo v hlavě, vlastně za to mohl tak trochu Felix, protože mě nahlodal. Jednoho večera jsme tak mluvili o zemědělství, o kterém chudák neměl ani potuchy a snažil se to nějak zakrýt. Mluvili jsme taky o agroturistice, že prý se to hodně rozmohlo v těch podhorských oblastech a je to hodně výdělečné. Měšťáci i cizinci platí velké peníze za projížďky na koních po té krajině, za domácí jídlo, domácí zvířata, která některé děti znají jen z obrázků. Celkem mě to zaujalo, a tak jsem si o tom pozjišťoval víc. A opravdu, dotace od EU i státu, mnoha tisícové výdělky jen za to, že ve svém statku pohostíte měsíčně pár rodin a naučíte škvrňata jezdit na koni, nebo spát v chlívě na seně. Za to opravdu někdo platí? Pak byla odvětví zabývající se i postiženými dětmi, kterým jízda na koni prý pomáhá. Načetl jsem toho o agroturistice hodně a řekl si ano, tohle bych jednou až vyrostu chtěl dělat. Ukazovat lidem krásy tohoto kraje, faunu i flóru, čistý vzduch a překrásné výhledy, kdy člověk může mít pocit, že je sám na celém světě. Ukazovat lidem, že existuje i jiný svět, bez dálnic, aut, smogu, shonu...

I Felix byl obdivovatel téhle turistiky. Rád vzpomínal na Šumavu, kde trávil hodně času jako mladý, na projížďky i ranní buzení kokrháním kohoutů, dokonce prý jednou dojil krávu, ale víc nadojil na zem. Tyhle ty historky byly jako poklad, tak rád jsem je poslouchal.
Ne, opravdu myslím poslouchal. Od toho dne co se mi přiznal, že ke mně chová jakési city, se něco změnilo. Mezi námi... tak nějak, nedovedu to popsat, už nestálo skoro nic. S tím nápadem přišel on, že bychom si mohli třeba každý večer hodinku, dvě poklábosit po skypu, prostě si zavolat. A i když jsem byl poprvé nervózní, tak nějak to ze mě spadlo a připadlo mi to naprosto normální, slyšet ho na druhém konci a mluvit s ním. Jenže se nám to trochu zvrhlo, a tak jsme občas strávili u toho skypu i čtyři hodiny, povídáním si o minulosti, o tom, co jsme prožili, o veselých historkách z dětství. Jo, řeknete si, asi jsme magoři, co je na tom zábavného vyprávět mu, jak jsem jednou jezdil na teleti a spadl do potoka, nebo jak jsem v rybníčku zachraňoval káčátka a učil je plavat, nebo spal na seníku s koťaty.
Ale nešlo tak o to, jak trapné či nepodstatné ty historky byly, alespoň jsme se o sobě dozvěděli zase něco nového. Vědět, jaký byl, když byl malý, jak si vedl na studiích, jak si užíval života jak to jen šlo za dob komunistů, dokonce jsem z něj vydoloval archivní fotku (a to zapíral, že má skener, lhář jeden). Na té fotce byl se svou rodinou, mohlo mu být tak jako mně, těch 18 -19 let. A sakra jsem se zamiloval znova. Nebyl takový ten typ výrazného kluka, ne, byl tuctový, jako všichni na takových fotkách. Nevím tedy proč jsem z něj nemohl spustit oči. Možná jsem čekal, že na té fotce bude mít rovnátka, nebo tlusté brýle, či nějaký směšný účes nebo hadry. Ne, vlastně ani jedno. Moc mu to slušelo.
Vyprávěl mi i takové věci, jako jak ho děti šikanovaly v první třídě, protože mu čeština moc nešla. Sice se tu narodil, ale rodiče doma na něj mluvili povětšinou anglicky. Já jen zářil nadšením, že pan Záhadný už je více... no, lidský. Že už není tak dokonale bezchybný.
Každý večer, pokud neměl práci, jsme si takhle skypovali. Proč taky ne, když to bylo zadarmo. A povídali jsme si o další etapě našeho života. A já se zamilovával stále víc a víc. Postupně se mnou přestal jednat tak odměřeně, dokonce se často smál a já okouzleně poslouchal jeho hlas.
Jednou jsem ho překecal, ať mi přečte nějakou pohádku, kterou překládal, a i když dlouho odmítal, nakonec jsem ho přemluvil. Bylo to legrační, slyšet jak se snaží do té role malého chlapce, hledajícího duhovou kuličku, vžít.

Mnoho věcí se změnilo. Přestal být na lidi tak příkrý, ale zase dával najevo až chorobnou žárlivost, když na chatu nějaká slečna chválila mé fotky. Prostě si mě přivlastnil. A byl to skvělý pocit, dokud to nezačal trochu přehánět. Zakázal mi chodit do místností Kluci s klukama, prý tam jsou samí perverzáci a určitě by mě balili. A tak jsem mu taktně připomněl, že on tam chodí taky, takže s tím okamžitě přestal a zjevoval se dál jako duch jen v Čajovně, kde jsme byli už po těch měsících dobře známá a proslavená dvojka. Dokonce se na nás chodili dívat i z jiných místností, aby měli zábavu.
Často jsme si psali po skypu, který jsem si kvůli němu nainstaloval, protože icq se mu nelíbilo, prý to vydává divné zvuky. Musel jsem se tomu tlemit ještě dva dny. Překvapovalo mě, že byť byl Felix s PC programy vcelku obeznámen, s těmi složitějšími většinou, tak na ty naprosto běžné, které využívá snad každý, neměl buňky, takže to vždy vyvolávalo úsměvné situace. Kupříkladu již zmiňované icq nebo stahování filmů, či programy na hudbu. Tisíckrát mi říkal, že je na to už starý nebo řekne dceři, ať mu poradí. A já se tisíckrát tomu smál a říkal si... starý?
No ano, byl o hodně starší než já, měl rodinu, měl dceru, ale přesto mezi námi nebyly takové velké rozdíly. Když chtěl, uměl sice dávat najevo jistou dávku arogance a vzdělanosti, aniž by si to občas uvědomoval (pán měl dvě vysoké, no se nepo*eru), ale naučil jsem se ho vždy stopnout, než by mě otrávil úplně.
I naše názory na hodně věcí, byť se zdály naprosto neslučitelné, zjistili jsme, že jsou si podobné. Jen na to každý hleděl z té svojí strany. Proto nás nejvíc pobavilo, když jsme se po názorové při, dostali ke stejnému výsledku, a nechápali jsme, proč jsme se nechápali.

Vše ale mělo jednu velkou vadu. Občas jsme mluvili i o intimních věcech, chtěl abych mu vyprávěl jaký byl můj první sex... a já? Rudnul jsem až za ušima. I on se občas rozpovídal o svých známostech. Ale o NĚM nemluvil nikdy. Pokaždé jeho hovor končil tak před pěti lety, kdy ho nejspíš poznal. Nevěděl jsem o tom jeho příteli nic, ale pojal jsem podezření, že ho asi bolí o něm mluvit. Když jsme ve vypravování dospěli o tři roky nazpátek, zadrhnul se a dál s ním nebyla řeč. Takže jsem jasně pochopil, že v minulosti je jakási překážka, na kterou nechce myslet, ani o ní mluvit. Občas jsem zkoušel vyzvídat, ale moc ochotný nebyl.
Sám si uvědomoval, že byl ženě nevěrný a nejspíš to bylo delší dobu. Sám říkal, že to nebylo vůči ní fér, nezasloužila si to. Nikdy o ní neřekl špatné slovo a to mě dost rozčilovalo. Jsou rozvedení, proč ji nenadává do meger a do vyděraček? Proč ji vždy hájil?
"Vzdala se části svého života kvůli mně, i přesto, že to věděla, že jsem miloval jeho. Proto jí to asi nikdy nezapomenu, nejde zapomenout."
Nerozuměl jsem tomu, vážně ani trochu, ale nehodlal jsem dál bojovat s jeho přízraky. Rozhodl jsem se ty přízraky vyhnat jednou pro vždy.
Před pár dny jsem mu oznámil tu šťastnou novinku o mé práci. Byl moc rád a já věřil té jeho upřímné radosti. I dnes jsem s ním chtěl mluvit, chtěl jsem se konečně zeptat a nenechat se odradit. Jaký byl ON? Jak se jmenoval a co se stalo, proč žije se ženou i  po rozvodu? Proč se se mnou nechtěl sejít?
Tolik otázek, jen kdyby byl upřímný. Ano, když jsme mu řekl o mé práci, nějak jsem se rozvášnil a stavěl si zase vzdušné zámky. Povídal jsem mu, jak ho pozvu na rande, i když to bude vypadat sebe blběji, jak za ním klidně přijedu. Tíživé ticho, které se v telefonu ozvalo, mi mělo dát jasně najevo, že toho mám nechat. Ale já nepřestal. Půjdeme spolu do kina, na nějaký hloupý film a já tě tam budu osahávat... a ty mě pak políbíš... jak já byl blbec naivní. Pak už odpovídal jen jednoslovně. A většinou to slovo obsahovalo jen dvě písmenka - NE. Nebo zněl nerozhodně, jako kdyby bojoval sám se sebou. Celý tak nějak posmutněl a já si uvědomil, že jsem to přehnal. Bylo tu stále to něco, co mi neřekl, co mi říct ani nechtěl. Nechtěl ani na to, co jsem mu navrhoval, myslet. Nechtěl si to představovat, i když vím, že ho to muselo lákat. Říkal, jak by to bylo hezké, kdyby to šlo. Neutrální odpověď, ze které jsem nic nevyčetl. Ano, ono to přece jde, nebo je snad někde problém, který jsem přehlédl?
Lži... jen lži, vždy je ovládal skvěle. Uměl se vylhat s každé situace. Ale tentokrát to neudělal. Když jsem se ho ptal jestli si zavoláme, odmítl. Nemusel říkat, "mám práci, nebo musím něco dodělat", věděl jsem, že by lhal. Prostě se mnou odmítl mluvit a mě to... zklamalo.
Snažil jsem se přijít na to, co jsem provedl, co jsem udělal špatně, čím jsem ho odpudil, ale ten problém nebyl ve mně.