16

Další den jsem seděl sám a hleděl do obrazovky počítače. Co pět minut jsem se díval, zda si to nerozmyslel, zda neproblikne na chatu nebo na skypu. Chtěl jsem mu tolik věcí říct, chtěl jsem se omluvit. Vím, že jsem neměl právo, ale... ano, až tehdy mi došlo, že ho miluju. Že bez něj nechci být, že ho bytostně potřebuju. Bez něj byl můj život prázdný a vytratila se z něj radost. Možná jsem jednal hloupě, ale byl jsem jen zoufalý mladý kluk. Zlobil se na mě. Už tři dny se neukázal. Rozčilovalo mě to. Já jsem jen chtěl vědět víc o něm, jeho životě.

Začalo to tím, že jsem básnil o své práci a byl jsem tak zasněný, že jsem si vystavěl vzdušné zámky. Ano, měl jsem si je nechat pro sebe a ve skrytu duše doufat, že možná jednou. Ale já to nedokázal. Chtěl jsem, aby měl taky radost z toho, že se s ním chci sejít. Chtěl jsem přijet o podzimních prázdninách... třeba jen na otočku, na jeden den, prostě někde posedět. Chtěl jsem aby byl rád, že mě pozná. Ale on se o tom odmítl dál bavit. Měnil téma jak to jen šlo a já už toho měl dost. Proč si se mnou jen hraje? Copak jeho slova byly jen lži? O tom, jak mě má rád, jak se mu líbím na fotkách... proč mě tedy nechce vidět? Věděl jsem, že je proti setkání celkově, ale já byl vždycky děsně tvrdohlavý. A tak jsem na něj začal tlačit a přemlouvat ho, popisovat mu, jak by to bylo hezký. Přece už jsme nebyli dva cizí lidé, volali jsme si tak často. Už to pro mě bylo naprosto normální, trávit spolu hodiny na chatu, mohli jsme mluvit o všem. Ano, to jsem si myslel. Ale z jeho strany to byla jen další lež. On mi nikdy nedůvěřoval natolik, aby mi řekl, kde je problém. Proč mě nechce poznat osobně.

Hodiny před usnutím jsem nad tím přemýšlel. Co dělám špatně? Čeho se tak bojí? Možná věkového rozdílu? Dobře, nepopírám... deset let bylo hodně, ale na tom přece tolik nesejde, nebo ano? Jsou páry s větším věkovým rozdílem a žijí spolu. Ani ta 200 km vzdálenost by nebyla takovým problémem. No, přiznávám, bylo to nepraktické, ale i to se dalo vyřešit. Stačilo říct, že chce být se mnou. Přijel bych, kdykoliv. A možná, kdyby nám to klapalo, našel bych si tam práci a... tak. Nebo jen další snění?
Měl přece zázemí, mohl mi pomoci, rozvedený byl, manželka o jeho orientaci věděla, i jeho dcera to věděla. Tady taky problém být nemohl. Ať jsem si to v hlavě převracel kolikrát jsem chtěl, nikdy jsem nedošel k žádnému výsledku. Možná ta slova, která mi psal, která mi šeptal do ucha, byly lži, možná mě nikdy neměl rád. Třeba si se mnou jenom hrál a bavilo ho to. Vidět jak je do něj pobláznění mladý kluk, to mu určitě zvedlo ego. Ano, takhle jsem začal pochybovat o našem vztahu... dá se tomu říkat vztah?
A tyhle pochyby mě mučily už pár dní. Na chatu se objevoval jen sporadicky, jako kdyby se mi vyhýbal. Najednou jsem zjistil, že na chat chodí dopoledne, kdy jsem v práci. To dřív nedělal. To, jakou má náladu, jsem musel zjišťovat až přes třetího člověka, kupříkladu přes Elišku. Ale tohle mi nestačilo. Vyhýbá se mi, nechce se mnou komunikovat, je tohle snad konec?
Kolikrát jsem mu psal vzkazy na skype, sotva mi řekl ahoj. Kolikrát jsem mu psal SMS, na žádnou neodpověděl. Už jsem si začal připadat jako nějaký úchyl, co terorizuje svou oběť. Ale já chtěl jen jedno, vysvětlení proč.
Naštěstí se osud smiloval a poslal mi do cesty jednu úžasnou osůbku.

Bylo to o víkendu. Podzimní prázdniny už se blížily, ale já pochopil, že moje snaha je marná. Přestal jsem na něj tlačit, přestal jsem ho terorizovat vzkazy. Vzdal jsem snahu o to se s ním setkat. Bylo to nesmírně těžké. Ale tak nějak... náš vztah ochladl. Už jsme si sotva vyměnili pár zdvořilostních frází na chatu, málokdy jsme si povídali jako dřív. A už mi ani nevolal. Vždy se vymluvil na něco, co musí dokončit, nebo na to, že tam má Terezu. Ano, Terezka, moje spása. Ten víkend jsem viděl Felixe na skypu online, ale i když jsem mu několikrát napsal neutrální "Ahoj", odpověď nepřišla. A moje nervy už to nevydržely. Prostě jsem vybuchnul.
"Tak ty už ani na to blbé ahoj neodpovídáš?! Upadnuly by ti prsty, nebo co?! Už toho mám dost, Felixi! Fajn, nechceš se setkat, pochopil jsem, ale nemusíš mě kvůli tomu hned ignorovat. Vím, že tam jsi, tak odpověz!"
Bylo to poprvé, co jsem s ním takhle jednal. Vždy jsem se dřív snažil udržet klid, i když to bylo těžké. Nebo situaci zlehčovat a řešit to s vtipem, přinejhorším sarkasmem. Když mi proto přišla odpověď, zíral jsem na ni dobrých pět minut, než jsem pochopil.
"Taťka tu není, ty seš kdo?"
"Ehm no... ahoj Terezko, já jsem... no, kamarád tvého taťky."
"To ti tak žeru, jak víš moje jméno?"
"No taťka o tobě hodně mluvil... tak."
Říkat mu taťka bylo děsně paradoxní. Když jsem si uvědomil, že Terezka bude tak sotva o šest let mladší než já. Jo, asi bych se jindy označení "taťka" tlemil ještě dva dny, přeci jen jsem si Felixe pořád nedovedl představit jako otce. Ale dnes jsem měl tak nějak nervy na pochodu.
"Jo, tak on mě zase pomlouvá, co?"
"Ne, jen v dobrém."  :0)
Nastalo ticho a já dostal děsivý nápad. Ano, jeho dcera mohla vědět, proč se se mnou ťaťka nechce sejít, proč na mě prdí.
"Hele Teri, je tvůj ctěný otec doma?"
Byla to zkouška, jelikož mi řekl, jak dnes celý den doma nebude, protože má hodně práce a pak jde s dcerou do kina. Jo, v sobotu a práci, to jsem mu fakt věřil.
"Je ve vaně. Mám na něho zabouchat?"
"Nééé, vůbec ne, jen ať se tam utopí."
"Proč se chceš s tátou sejít? Kápni božskou, kdo seš?"
Jak na tohle odpovědět čtrnáctileté holce? Hele, ahoj, chci být tvůj druhej taťka, jedu ti po otci, nebo jsem jeho netový milenec? Ani jedna možnost mi nepřipadala dost... no, slušná. Takže "jsem kamarád" to znovu jistilo. I když jsem chtěl být mnohem víc. Chtěl jsem jednou říct, jsem jeho partner, jsem jeho přítel...
"Že ty budeš ten jeho novej šamstr, co? Hááá, odhalila jsem tě."
"No, to je takový... složitý, víš. Proč si myslíš, že jsem jeho... no, tamto?"
"Jsem snad blbá? Celý dny tráví přilepenej k počítači, je už horší jak já. Máma si z něho pořád dělá prdel, prej koho to tam balí."
Kruci anál, ta holka bude celý tatínek, chytrá a podlá... jo, to je ale kombinace. Oh, bože, zač mě trestáš.

"No... fajn. Tak asi balí mě. Vadí?"
"Jseš aspoň hezkej?"
"Ehm?"
"No, to je fuk. Co jste si udělali? Jste se rafnuli?"
"Proč? Říkal snad něco?"
"Ne, vlastně ani nemusí nic říkat, nejsem slepá. Tváří se jak na pohřbu a je duchem mimo. Dokonce jsem kvůli němu dostala trojku, neopravil mi esej do angliny."
Dostal jsem nepřekonatelnou touhu vyzvídat o něm, co dělá, jak se má, proč se mnou nemluví. Klepaly se mi prsty, když jsem psal další otázku. Chtěl jsem toho využít, jeho dcery, která by mi toho mohla určitě dost vyžvanit.
"Teri hele, mluví o mně taťka někdy?"
"Takže seš jeho milenec? Já to věděla, joooo. Konečně, to mu to trvalo. Jo... mluví. Jednou jsem na něj uhodila, jestli na tom internetu čučí na porno, že se u toho culí jak blb. A on říkal, že tam někoho poznal a tak."
"A tak? Víš... no asi bych ti to říkat neměl... ale snažím se ho překecat k setkání, nepomohla bys mi?"
Už jsem se asi vážně zbláznil. Píšu tady jeho dceři, ať mi dělá dohazovačku, světe, většího zoufalce jsi ještě neviděl. Budu toho litovat, možná si budu nadávat do blbů, ale musel jsem to aspoň zkusit. No, když to nejde po dobrém, znáte to.
"Marný. Po té nehodě už nikam nechodí, sotva ho jednou do měsíce vytáhnu do města."
"Jaké nehodě?"
"Musím jít, taťka už se valí... tak čus, milenče. Ne, že mu zlomíš srdce."
"Teri, počkej, no tak... jaké nehodě? Dej mi svoje icq."
Ale byla pryč. Rychle PC vypnula a já zůstal jen vztekle bouchat rukou o stolek. To snad není možný. Musel jsem ještě dlouho přecházet po pokoji, abych si ty myšlenky přetřídil. Lhal mi... zase. Tvrdil, že doma nebude, a přitom byl. Tohle už není jen vyhýbání, už se přede mnou i zapírá. To už to došlo tak daleko? Byl jsem z toho zničený a smutný. Možná bych měl přestat. Zapomenout na něj... ale jak?
Mluvil ale o mně a pokud Terka říká pravdu, tak mu možná i chybím. Proč tedy tohle všechno? O jaké nehodě to mluvila? Jen to vyvolalo další salvu otázek. Ale já nebyl ten typ, co by se vzdával. Nikdy mi neřekl, ať ho nechám být, nebo mu nepíšu. Kdyby to udělal, tak by asi situace byla jiná. Jen jsem nevěděl, co teď dělat. Když se zeptám, stejně mi neodpoví a nebude se mnou nejspíš komunikovat už vůbec.
Už jsem ho znal, věděl jsem, jak jedná, jak se chová. Když mu něco nebylo příjemné, znovu si zalezl do své ulity a páčit ho ven bylo nesmírně těžké.

Přišel za půl hodinky. O tom, že jsem si psal s jeho dcerou, jsem se nezmínil. Proč taky. Když on zatajuje věci mně, tak já můžu zatajit pár i jemu. Choval se vcelku přátelsky. I když do našeho obvyklého vrkání to mělo daleko, přesto jsem byl šťastný. Ani jsem mu nevyčetl tu lež. Ne, jednal jsem s ním jako vždy. Tu noc jsem se rozhodl. Nepřestanu bojovat. Pokud to vzdá on kvůli nějaké malichernosti, tak já ne. Něco ho nejspíš trápí, proto se se mnou nechce sejít. Vím to, musí to tak být. Má mě rád, to už přeci jen poznám. Tohle vše nemůže být lež, byl jsem si jistý. A jak se říká, když nejde Mohamed k hoře.. rozhodl jsem se ho obejít a jednat za jeho zády. Snad mi to jednou odpustí.
Toho večera jsem se dozvěděl i pro mě výbornou zprávu. Terka má rozbitý noťas, který je momentálně v opravně, takže ráda obsazuje PC svého taťky kdykoliv může. Prý už je pěkně závislá. Nadal mi za to, jak jsme mu tenkrát poradil jí ho koupit. A já se jen smál a dělal, že o tom nevím. Ale byla to příležitost, jak s ní znovu mluvit. Přiznávám, asi jsem si dovoloval až moc, byl jsem přeci jen internetový přítel, ale chtěl jsem jeho dceru poznat, když o ní tolik mluvil. Věděl jsem, že ona je jeho svět a já do toho světa chtěl patřit taky. Navíc, Terezka je nepřeberná studnice informací. A já měl takový pocit, že právě ona mi odpoví na mé otázky, v čem je problém... kde je Felixův zakopaný pes, abych ho mohl vykopat a odstranit. Jen jsem se trochu bál... bál jsem se toho, co zjistím.

V pondělí bylo ředitelské volno u nás ve škole. Měl jsem tedy volno i já. Spal jsem skoro do oběda, ale pak mě něco vytáhlo z postele. Vlastně ani nevím, co přesně. Jako kdyby mi něco říkalo vstaň a zapni PC a já poslechl. Možná intuice. Většinou tu takhle brzo ráno nikdo nebyl, všichni pracovali. A tak jsem obvykle hrával nějaké hry, abych si ukrátil chvíli. Dnes to však bylo jiné. Jak jsem si všiml, Felix byl zase na skypu, což mě zmátlo. Že by mi znovu lhal o práci? Dnes měl mít schůzku s nakladatelem.
"Felixi?"
Na odpověď jsem čekal znovu dlouho a už tušil. Felix, když už nic, tak aspoň reagoval velmi rychle.
"Ahoj milenče."
"Terko, už zase obsazuješ tátovi PC, víš, že bude naštvaný?"
"Nemusí se to dozvědět, když mě nepráskneš."
"A co když prásknu, budeš mít problémy?"
"To si piš, přetrhne mě. Nesnáší, když mu lezu na jeho počítač."
"Výborně, víš co je to vydírání? Já to na tebe neprásknu, když mi odpovíš na pár otázek."
"Tss, ani hovno, řekni prosím."
"Terezko... já, víš, mám tvého taťku rád, ale potřebuju tvojí pomoc."
Vlastně ani nevím, proč jsem ji to napsal, v co jsem doufal? Že se proti němu spikneme nebo tak něco? Že mi poví o jeho životě? O jejich rodině? Z těch pár zpráv minule jsem nemohl poznat, jaká je, ale zdálo se mi, že nemá nic proti tátově milenci. Dokonce byla i ráda. Co jsem to jen sakra chtěl po čtrnáctileté holce?
"S cizíma lidma nemluvím. Jak se jmenuješ?"
"Jsem Lukáš."
"Tak hele, ty buzno, jestli táta kvůli tobě bude smutnej, tak tě nakopu do *Cenzura*."
Ano, stejně milá jako tatínek, no kdo by ji neměl rád. Bohužel se nemohla moc zdržet, ale učinili jsme dohodu. Já ji řeknu něco o sobě (teoreticky o nás) a ona mně o Felixovi. Dokonce mi dala své icq, takže jsem jí mohl napsat k večeru. Říkala, že jde s Karlem, svým otčímem, nakupovat a vyzvednout svůj noťas. Byla doma, jelikož chudinka ochořela hnusnou angínou, ale já měl dojem, že jen simuluje, aby nemusela do školy.
Vlastně jsem o Tereze neuvažoval jako o Felixově dceři, ne. Spíš jako o jedné z holek z klubu nebo nějaké kamarádce. Doufal jsem, že mi nějak pomůže, když ji dokážu, jak mi na jejím taťkovi opravdu záleží.