17

Ten den jsem se rozhodl, že budu dělat mrtvého brouka zase já. Skype jsem nezapínal, i když jsem se na Felixe celý den těšil. Chtěl jsem mu vyprávět novou historku, jak blondýnka k žábě přišla. Určitě by ho to pobavilo, tak jako mě. Ale tohle bylo důležitější. Obrnil jsem se mega trpělivostí a velkým pytlem odvahy. Teď nebo nikdy.
Napsal jsem sladké Terezce aspoň ahoj, jak se zdálo, byla ochotná komunikovat. Dostala ode mě přezdívku pulec, což jí strašně rozčilovalo a nadávala mi. Ale já byl zvyklý jednat s touhle omladinou a po chvíli můj slovník zaznamenal taky obnovení kategorie sprostá a vulgární slova. Já chudák, slušný hoch, ta holka mě kazí. Ani jsem nevěděl, jak začít. Vlastně jsem ji chtěl nejdřív více poznat. Povídala mi o škole, o předmětech, o tom, jak nesnáší tu a tu učitelku. Ano, to byly její krásné starosti. Jak jsem jí v tu chvíli záviděl a sám vzpomínal, na svá školní léta.
Nakonec, když se vypovídala o tom, jak ji balí nějaký hnus z béčka a jak jí otec nechce povolit, aby šla na kosmetičku, jsme se k tomu propracovali. Zjistil jsem, že je i trochu stydlivá (no, já říkal, celý tatínek), chodila kolem otázek jako kolem horké kaše. Jako by se bála zeptat. Chápal jsem to, bylo to asi dost divný, "ujetý" podle ní... psát si s milencem jejího otce. Vlastně jsme teoreticky nebyli milenci, ale co.

Ale taky jsem poznal, že je zvědavá. A já nebyl příliš sdílný.
"Jak dlouho už si píšete?"
Hm... to už bude... jak dlouho to vlastně bylo? Když jsem se nad tím tak zamyslel, nemohl jsem tomu uvěřit. Zdálo se mi to jako pár týdnů, ale i jako celá věčnost. Na jaře to vlastně bude rok. Čas s ním strávený jsem měl zkreslený.
"Už to bude tak půl roku."
"Tak dlouho?"
"Jo... vůbec se mi to nezdá jako dlouho."
"No jo... vlastně to by tak odpovídalo:"
"Odpovídalo čemu?"
"Poslední měsíce se chová jinak... divně. Má věčně dobrou náladu a furt se usmívá, prostě jako by lítal na obláčku. Myslela jsem, že fetuje nějaké prášky."

Pobavilo mě to, nepopírám. Ale bylo to i nesmírně příjemné, tohle číst. Mohl bych být já tím důvodem? Nebo jsem až moc sebestředný?
"A tobě to nevadí? No... že má táta přítele?"
"Nevím, je to takový... na hlavu. Ale pokud je šťastnej, tak je to dobře."
Chtěla, abych jí vyprávěl taky něco o sobě. Jak se zdálo, měla o mně jistý zájem. Chtěla zjistit, co jsem za člověka, aby věděla, zda jsem pro Felixe vhodný. Byl to příjemný rozhovor. Zjistil jsem, že ona se koní bojí, protože ji nějaký kousnul, když byla malá. Ptala se také, odkud jsem... a kolik mi je let. To už byly trochu těžší otázky. Nevěděl jsem, jak zareaguje na můj věk. Ale rozhodl jsem se, že k ní budu upřímný. Řekl jsem jí všechno po pravdě.
"A ty seš jako vážně teplej? Jako, že tě holky nezajímaj"?
"No, už to tak bude."
"Škoda... seš hezkej."
Pak z ní vypadlo, jak při tom, když naposled obsadila tátovi PC, udělala generální prohlídku. Bože, chraň před tak šťouravým dítětem. A narazila na moji fotku. Dokonce se táty ptala, kdo to je, ale dělal, že neslyší. Takže po mém vypravování pojala podezření, že ten mladý kluk na fotce budu já. Jen ať se Felix nedozví, jak se mu hrabala v počítači, ten by ji vážně zabil.
"A tobě se táta líbí?"
Takové nevinné, skoro dětské otázky mi vyvolávaly úsměv na tváři. Cítil jsem se trapně.
"Jo... líbí."
A skončili jsme na mrtvém bodu. Nastalo trapné ticho, kdy ani jeden asi nevěděl, jak pokračovat. Já jednal opatrně, nevěděl jsem, co vše ji můžu říct.
"Víš, chtěl bych tvého taťku poznat i osobně, ale jemu se jaksi nechce. Říkala jsi, že po té nehodě nikam nechodí. Po jaké nehodě? "
"On ti to neřekl?"
"No... zapomněl se zmínit."
"Aha... tak to ani nevíš... no, asi měl důvod, proč ti to neříkat, nevím."
"Terezko, sakra... neříkat mi co?"
"No, já myslím, že by ti to měl říct asi sám."
Měl jsem chuť mlátit hlavou do stolku. Ne, tohle mi dělá schválně. Felix je jak záhadná sfinga a ona mě posílá, ať se ho zeptám. Jo, kdyby to bylo tak jednoduchý, tak tu nežádám o pomoc jeho dceru. Nebo se na mě nějak domluvili? Vzteky se ze mě skoro kouřilo.
"Hele Teri, taťka je záhada sama. Mám ho rád, víš, moc rád... a chci vědět proč. Proč se nechce sejít? Jestli je něco špatně u mě, nebo jestli má nějaký problém... jenomže on mi nic neřekne. Proto jsme se pohádali."

Ne, nevzdám se, když jsem tak daleko. Promiň Teri, jsi určitě fajn holka a taky chytrá. A neměl bych ti motat hlavu a vyzvídat tak soukromé věci, ale nejde to jinak. Vyprávěl jsem jí o tom, jak jsme se poznali, jak jsem ho, no.. sprostě řečeno - balil. Jak se mi povedlo, aby se mnou komunikoval. Taky o našich telefonech, o kterých prý věděla a občas ho přistihla. Vyklopil jsem jí to všechno, jako u zpovědi a doufal v zázrak, doufal jsem, že i ona mi poví nějaké informace, abych věděl, jak se zachovat, nebo co udělat.
Chvíli jí asi trvalo, než si to uvědomila. Že má taťka problém sám se sebou, jak mi řekla. Ale to mi nestačilo.
"Už si to moc nepamatuju, byla jsem malá. Tenkrát jsme měli jet na dovolenou, ale taťka s mamkou se pohádali a nikam se nejelo. Táta si sbalil tašku a odjel. Myslela jsem, že se rozvedou. Máma mi nikdy nic neříkala, ale asi si myslela, že má táta milenku. A pak, za pár dní, měl táta tu nehodu. Bouračku. Na mokré silnici dostal smyk a narazila do něj dodávka. Byl hodně dlouho v nemocnici, to si pamatuju. Furt tam jenom ležel a... díval se z okna. Vůbec nemluvil, ani nevnímal."
Ne, tak tohle mi opravdu nikdy neřekl. Ale proč? Stále jsem nechápal souvislosti. Co tahle nehoda s tím má co dělat?
"Bylo to před třemi roky?"
"Jo, jak to víš?"
"No... tak nějak jsem si to domyslel. Pokračuj, prosím, chci to vědět... musím to vědět."
"Máma byla moc smutná, často brečela a já jsem byla pak dlouho u tety v Hradci, tak nevím, co se dělo. To, co se stalo jsem se dozvěděla až asi před rokem, když jsem slyšela tátu a mámu mluvit. V tom autě s tátou tenkrát jel nějakej chlap. Prý to byl tátův milenec. On při té nehodě umřel..."

Teď už jsem chápal jisté souvislosti. Jeho přítel, toho, kterého miloval více než svou ženu. Byl to on, určitě ano. Přišel o svého přítele při takové nehodě, to bylo hodně smutné. Rozuměl jsem, proč o něm nikdy nemluvil. Proč všechno jeho vypravování končilo před třemi lety. To se stala ta nehoda. Nedovedl jsem si představit, jak se musel cítit, to člověk prostě nesvede. Vžít se do toho utrpení. Proto ty smutné oči? Nejspíš ano. Ale stále to nevysvětlovalo to, proč se se mnou nechce sejít. Nechce snad, aby se to znovu opakovalo? Aby se zamiloval i doopravdy znovu?
Tereza mi ještě řekla, že tenkrát prý řídil, takže se může obviňovat ze smrti svého přítele. A poté, že se všechno změnilo. Řekl jim o svém  poměru s mužem, i to, že je gay, ale jeho žena s ním i nadále zůstala, asi kvůli Terezce. Pochopit tuhle spletitou minulost mi hodně pomohlo. Poznat, co přede mnou Felix skrýval bylo osvobozující. Teď jsem konečně mohl přemýšlet, jak mu pomoct, jak ho přesvědčit k setkání. Měl jsem se o co opírat, to jsem si myslel. Ale pletl jsem se. To nejdůležitější mi bylo stále utajeno.
Terezce jsem moc poděkoval, že mi tohle řekla, nemohl jsem ji obviňovat z toho, co vše o Felixovi nevím. Myslela si, že mi Felix neřekl jen tohle, ale jak jsem později zjistil... bylo toho mnohem víc, co mi pan Záhadný zatajil.

Tu noc na konci září jsem šel spát brzo. Promýšlel si další kroky, další jednání. Mé chování ani city k Felixovi to nikterak nezměnilo. Necítil jsem k němu ani lítost, což bylo zvláštní. Ne, já... chtěl jsem být s ním, dokázat mu, že v životě se dá zamilovat i víckrát. A také nemusí držet v tajnosti tu nehodu ani svého přítele. Chtěl jsem, aby mi o něm vyprávěl, neznal jsem ani jeho jméno. Naivně jsem si myslel, že když ho přesvědčím o tom mluvit, uleví se mu.
A tak jsem na něj druhý den s nervózním nadšením uhodil. Zprvu nechápal, kam tím mířím, než jsem mu řekl, co o té nehodě vím. To, co se stalo pak, bych ale nečekal.
Vyptával se, odkud to vím, a já musel s pravdou ven. Prozradil jsem svůj tajný zdroj, aniž bych tušil, jakou dělám chybu. Strašně se rozzlobil. Nikdy jsem ho tak rozzlobeného neviděl. Řekl, ať už mu dám pokoj, ať už s ním nijak nekomunikuji, jak nestojí o mou lítost, když už to vše vím.
I on si nejspíš myslel, že vím vše.
Křičel na mě v telefonu věci typu: "Už si nepřeji, abys mě kontaktoval, nebo mi psal! Na tvé zprávy nebudu dál reagovat! Nechci s tebou už nic mít, když využíváš i mou dceru!"
Nenechal si nic vysvětlit, byť jsem se snažil. Až mi slzy vyhrkly do očí. Ne... Felixi, tohle nedělej, prosím. Já jen chtěl... vědět o tobě víc.
A pak to přišlo, řekl mi, jak mě miloval... ale že je konec. Poprvé mi vyznal lásku přímo, ale až na jejím konci. Nepřál si náš vztah někam posunout. A jako je nebe nade mnou, já věděl, že lže.
Marně jsem se domáhal, jak mu vše vysvětlím, ať mi dá chvilku. Cítil se ohrožený, cítil narušení svého soukromí a hned se stáhl do obrané pozice. Nebyla s ním rozumná řeč. Prostě jen tak řekl, že končíme... a já tomu nechtěl věřit, nechtěl jsem to přijmout.
Poslední větě, kterou mi napsal, jsem absolutně nerozuměl, ale pochopil jsem, že mi Tereza neřekla vše. Já se nezeptal, protože mě to nenapadlo.
"Nemusíš mě balamutit, tvůj soucit nepotřebuji, nekaž si život s mrzákem."

Odešel a já jen zůstal zkoprněle zírat. Nejdřív jsem měl jen okno, prostě tmu. Utíral jsem si slzy rukávem, až mě oči štípaly, ale můj mozek nebyl schopen přemýšlet, nastalo jen ticho. Seděl jsem tam asi hodinu, jen zíral do spořiče na monitoru. Trvalo mi dlouho, než jsem si to poskládal a pojal podezření. Vlastně jsem o tom ani neměl čas přemýšlet, moje ruce jednaly sami o sobě. Měl jsem to udělat už dřív, mělo mě to napadnout. Vygooglil jsem si Felixe a doufal, že na mě vybafne něco... cokoliv. Trvalo to dlouho, ale ono vybaflo. Před rokem přebíral ocenění za nejlepší český překlad jedné z pohádkových knížek. Byla to charitativní akce pro děti. Četl jsem ten článek, viděl fotky... a hned jsem pochopil.
Přišel si převzít cenu, ale přebíral ji v sedě... v sedě na vozíčku.