18

Odešel jsem těsně před obědem. I když na mě máma i babička volaly, ať jdu ke stolu. Já nemohl. Stále jsem cítil slzy v očích, chtěl jsem být sám a přemýšlet. Zora se chtěla přidat na nádvoří, ale hnusně jsem ji zavřel branku před nosem. Odpusť, ale já si všechno musím promyslet.
Odešel jsem směrem k polím. Přesně jsem znal všechny vyšlapané stezky a mířil jsem cílevědomě jen na jedno místo. Tam, kde jsem mohl hledět daleko do kraje a moje mysl by se mohla rozprostřít na křišťálově špinavou hladinu Kašpicu. Cestou jsem se prodíral křáčím a vysokou trávou i mokrou hlínou. Brzo mi v botách nepříjemně čvachtalo a byla mi zima. Ale jako bych to ani nevnímal. Když jsem dorazil na místo a rozhlédl jsem se po klidném břehu, kde sem tam rostlo rákosí a s hladinou si pohrával vítr, až tehdy jsem mohl naplno uvolnit stavidla a nechat vše odcházet slznými kanálky.
Postupně jsem si všechny informace skládal znovu. Už jsem měl skoro celou skládačku, ale měl jsem špatný motiv. Teď jsem konečně chápal jeho chování. Jeho lásku k jízdě na koni, jeho tvrzení, že už to nejde. Jak jsem byl naivní, proč mě to nenapadlo? Musel jsem být vážně blbec. Připomínal jsem si i další události, naše rozhovory. To, proč se tak bránil setkání. Zatajil mi tu nejdůležitější věc. Nikdy jsem od něj nechtěl celé srdce. Jen tu malou část, která by byla jen a jen moje.
Neřekl mi o té nehodě, proč taky, možná jsem pro něj tolik neznamenal, jak jsem si bláhově myslel. Balamutil mě celou dobu?

Celou dobu jsem taky zpytoval své svědomí, kvůli mě Terezka určitě bude mít s tátou peklo. Neměl jsem nic říkat, neměl jsem... chtít tolik. Nadával jsem si do těch nejtupějších blbců, ale situace už se nedala změnit. Mrzela mě naše hádka, i když to teoreticky ani hádka nebyla, jelikož mě nepustil ke slovu. Dokázal jsem pochopit, proč se naštval, narušil jsem jeho soukromí, to, co si chránil ze všeho nejvíc... ale přesto mě jeho slova bolela. Nemyslel jsem to nijak zle, proč mě to nenechal vysvětlit?
Až poté na mě konečně dolehla celá ta pravda o Felixovi. Jeho fotky, vybavoval jsem si každou detailně. Vždy na nich seděl, nebo ležel... nepřišlo mi to divné, to by asi nenapadlo nikoho. Teď už jsem měl jistotu, že vím vše. Takže Felix je po té nehodě upoutaný na vozíček. I když jsem neznal podrobnosti, tohle jsem si dokázal vyvodit. A když jsem to zjistil, už se mnou nechce nic mít. Rozbil jsem jeho svět, jeho lež, kterou si vystavěl.
Sednul jsem si na pařez jednoho stromu a zahleděl se na hladinu. Uvažoval jsem nad důležitou otázkou. Vadí mi to, že je Felix na vozíčku? Je to... no, asi si tak nikdo lásku nepředstavuje. Ale pro mě to stále byl můj Febrro, můj pan bručoun. Ten fakt na tom nic nezměnil. Stále jsem ho miloval. I když představa, že s ním někdy budu ve skutečnosti, se rázem vypařila jako pára nad hrncem. Dokonce jsem si dokázal představit i ten fakt, že už se mnou vůbec nepromluví a to mě ubíjelo. I když on si myslí, že vztah lze skončit jen takhle, plete se. Vztah přece končí, když se dva už nemají rádi, vztah končí když jeden má rád jiného. Vztah končí, když už nemá budoucnost. Nekončí stylem "Už mi nepiš". S tím jsem se prostě nemohl smířit.
Sevřel jsem pěsti vzteky. No a co? Jsi na vozíčku, svět se nezboří, pořád jsi to ty, ten, do kterého jsem se zakoukal, nic se nezměnilo.

Nevím, kde se ve mně vzbudilo to odhodlání. Ten pocit křivdy. Kde se vzal, tu se vzal, byl tu najednou jiný Lukáš. Lukáš, co chtěl bojovat, jít i přes mrtvoly, nenechat se zastavit. A toho kluka já jsem neznal. Možná kdybych se podíval do zrcadla, lekl bych se sám sebe. Nechápal jsem, kde se ve mně brala ta nová síla, to odhodlání, když jsem sem přišel brečet nad svým mrzkým osudem. Možná jsem si konečně uvědomil, že o něj nechci přijít. Nechci se už flegmaticky smiřovat s koncem, jak jsem to dělal při všech rozhodnutích v životě. Tohle bylo mnohem důležitější. A já nějak pociťoval touhu to zastavit. Nenechat odejít toho jediného člověka, který mi v životě rozuměl a se kterým jsem miloval trávit každou minutu. Copak se takový pocit dá opakovat? Nevěřil jsem v to. Ne, pro mě bylo teď a tady. Nejspíš bych se pak nemohl nikomu podívat do očí, nemohl bych žít sám se sebou, kdybych to teď prostě jen vzdal. Po tolika měsících. Jenže co udělat? Co říct, aby pochopil, aby mě vyslyšel. Jak mu říct, že je mi u prdele, že nemůže chodit, ale stejně ho chci. Chci jeho nitro, jeho duši a navíc je to setsakramentsky sexy chlap.
A tak jsem si pročistil hlavu, vyhlásil jsem bojovou pohotovost a zatroubil na trubku boha války. Nedovolím takový konec, dokud mi to neřekne do očí.

Vrátil jsem se rychlou chůzí k domu. Pocuchal Zoru a vletěl do kuchyně jako uragán, až mě babička klepla po ruce vařečkou. Zbaštil jsem celý talíř rajské, i když jsem ji fakt neměl rád. Připadal jsem si trochu jako vrah, který se připravuje na akci. Mamka na mě koukala nějak podivně, asi ji vyděsil můj pološílený výraz. Sebral jsem si nahoru ještě jídlo a celou flašku koly a zamknul jsem se v pokoji. Chvíli jsem jen sledoval ten proklatý nástroj, který mě s Felixem svedl dohromady. Možná jsem mu nedokázal oponovat, nedokázal jsem mu plně říct, jak to vidím a co k němu cítím. A právě pro tohle jsem se rozhodl. Zasedl jsem k PC a psal jako dravý. První pauzu jsem si dal asi po hodině, abych se napil. Byl jsem jako stroj. Musel jsem psát rychle, než by mi všechny myšlenky utekly do neznáma. Musel jsem mu říct všechno. Teda spíše napsat.
Nikdy jsem nebyl nějak velký řečník, ani extra milostný spisovatel. Ale všechno to ze mě tryskalo tak nějak samo. Musel jsem to dostat ven. Popsal jsem asi čtyři strany wordu, než jsem unaveně praštil do stolku hlavou. Ano, měl jsem na srdci strašně moc. Půlka byly sice nesouvislé romantické bláboly, ale to podstatné tam taky bylo.
Omluvil jsem se za své chování, i vyzvídání a vysvětlil mu, že teď, když už vše vím, to na situaci nic nemění, že můj pohled na něj se nijak nezměnil. I když vím, že to bude těžké, nevzdám se. Možná mi to i zlomí vaz, možná budu vypadat jako hňup a otrava, co nedá pokoj, ale chtěl jsem to riskovat. Napsal jsem mu milostný dopis, za který by se nemusela stydět ani pubertální šestnáctka. Ale chtěl jsem mu vysvětlit, že mě neodradí... na to už je pozdě. Celé jsem mu to zabalil do úhledného balíčku a odeslal. Možná jsem potom některých pasáží litoval, to je pravda, ale byl jsem celkově spokojený. Takový o mnoho tun lehčí. Ta tíha na srdci spadla.

Došlo mi ale, že by nemusel ten email přečíst, pokud bude opravdu naštvaný... a tak jsem mu ho poslal asi tucetkrát. Spamer, jméno mé, těší mě. Pokud už kvůli tomuhle nezmění svoji emailovou schránku, tak už kvůli ničemu. Ale ne, to mi stále nestačilo. Ve zkrácené verzi asi půl stránkové jsem mu vyznání poslal i na skype, na facebook, na icq, i když jsem věděl, že tam nechodí. Sám jsem se sebe děsil. Jo, romantická gesta nejsou v módě? Ale prdlajs. Já buď byl jedno velké chodící romantické gesto, nebo jsem se úplně zbláznil. Zaspamoval jsem ho na všech frontách, které mě napadly, tak se před pravdou neukryje, neschová se, nemůže dělat, že neexistuji, ani že mě nikdy neznal. Pak přišla ta horší část. Napsal jsem na icq i Terezce. Obrovskou upřímnou omluvu. Doufal jsem, že mé plazení u jejich nohou pomůže. Nečekal jsem odezvu nijak rychle. Ale chtěl jsem, aby pochopila situaci. Byla jediná, kdo mohl být mým zvědem. A také... byla jediná, kdo mi mohl pomoci v kamikaze náletu.
Ano, vlastně ani nevím, kdy jsem se tak rozhodl. Byl jsem čím dál děsivější. Ale chtěl jsem... i kdyby na chvíli, i kdyby mě poslal někam, chtěl jsem ho vidět. Jeho oči, dívat se do nich a říct mu, že se ho nevzdám. I když jsem o tolik mladší, i když jsem z takové dálky, i když on má ten handicap... nepřemýšlel jsem ani o jednom. Flegmatický Lukášek umřel. Teď tu bylo mé horší já.
Přesně jsem věděl, co bude další můj krok. Ale potřeboval jsem v tom pomoc. Potřeboval jsem Terezu.

Odpověď přišla až v podvečer, ale obsahovala tolik sprostých slov, že najít mezi nimi slovo nesprosté, byť spojku, byl zázrak. Nakonec se mi Terezku povedlo uklidnit a chudák se mi svěřila, že má doma peklo. Táta jí zakázal PC a sebral ji její vymazlený noťásek. A že teď může na internet leda od kamarádky, u které prý měla dělat domácí úkol. Taky mi říkala, že se táta zavřel v pracovně a ještě nevylezl. Myslela si, že je to moje vina, taky věděla, že jsem ji prásknul. No jo... to jsem tak jaksi nepřemýšlel. Ale nakonec si to nechala vysvětlit.
Postupně jsem jí to tak nějak vysvětlil. Jak jsem neměl tušení o tom Felixově tajemství. Řekl jsem jí to vše, jak mě to trápí, jak se se mnou rozešel, prostě jen tak, z minuty na minutu. Řekl, že je konec a mně zbyl jen prázdný prostor. Černá díra. Bolelo to a nedovedl jsem si představit, jak by něco takového Terezka mohla pochopit. Ale věděl jsem, že tohle je poslední šance. Tak moc jsem se držel své naděje, že dokážu něco změnit. Možná to bylo hloupé.
Ale přesto, představa toho, že se mnou nechce být, že mě nesnáší... nešlo mi to na rozum. I když mi řekl, ať mu dám pokoj, já nemohl. Protože mně na něm příliš záleželo, už to nešlo tak jednoduše, zpřetrhat náš vztah.
Pletl jsem se. Terezka to naštěstí pochopila. I když nevím, jak se mi to povedlo. Líbil jsem se jí a chtěla mi s taťkou pomoct. Hodlala za mě bojovat. Ale tenhle boj nebyl pro ni. Věděl jsem, že Felixe budu muset konfrontovat. Nebude mu to příjemné, ale jinou cestu jsem neznal.
"Teri... můžeš pro mě něco udělat? Něco ti pošlu, vytiskneš to a dáš tátovi někam, kde to najde?"
Spamaování počítače už mě nebavilo. Cítil jsem každou minutou, jak ho ztrácím víc a moje pracně nabitá energie vyprchávala. Zase se mi chtělo do něčeho praštit, abych přehlušil tu prázdnou bolest.
"A ještě něco... Terezko, já tě poprosím o něco, co bys nikdy dělat neměla. Chci se zeptat, kde... kde přesně bydlíte, víš."
"Proč? Ty chceš snad dojet?"
"Já nevím Teri... chtěl bych s taťkou mluvit z očí do očí, chtěl bych, aby mi to řekl přímo, že už je konec. Jo, asi bych ho chtěl vidět, aspoň jedinkrát, i kdyby to mělo být zároveň naposledy."
"Zabije mě... za tohle mě fakt zabije, budu mít domácí vězení tak do dvaceti a noťas neuvidím už nikdy."
"Tak víš co? Dej mu ten dopis a pak... se uvidí. Můžeš mi napsat klidně na mobil, jestli chceš. Jen chci, aby věděl, že... mi na tom nesejde."
"Z toho předčasně zešediví, asi řeknu mamce, že taťku uhání nějakej mladej kluk."
"To ať tě ani nenapadne, problémů s taťkou mám až moc, ještě do toho tahej tvojí mamku..."
"Hňup jsi, no fakt. Úplnej pablb."

Vyslechl jsem si ještě několik urážek na mou osobu, spílání a vyhrožování. Jestli mu Terezka ten dopis dá? Kdo ví. Od té chvíle mi nezbylo než jen čekat. Hlídat všechny komunikační kanály, jestli se náhodou někde nemihne. Ale tolik dní bylo ticho. Ani Terezka neodpovídala na SMS.
Ležel jsem většinu dne tedy v posteli a marně si stále dokola přehrával některé scény z toho, jak jsme spolu mluvili. Jak jsme se spolu smáli. Bylo mi bídně. Naděje ze mě vyprchávala po litrech.
Mamka dokonce usoudila, že jsem marod, a tak pro mou záchranu zvolila nechat mě doma. Ten týden v posteli jsem skoro hnil. Byl to ten nejhorší týden mého života. Stále dokola si říkat tohle jsem neměl. Přehrávat si náš rozchod a snažit se přijít na to, co by bylo kdyby... kdybych se tak debilně neprozradil. Nejspíš bychom si teď stále povídali. Dny se vlekly. Nikdy jsem nepřemýšlel, kolik hodin má takový den, kolik zbytečných minut, které jsem stále dokola popoháněl. Ale k ničemu to nevedlo. Někdy jsem hypnotizoval PC a občas i vstal a přešel k němu, aniž bych si uvědomil proč, co mě tam táhne. Když jsem ale po několikanásobném opakování zjistil, že je to úkon naprosto marný, málem jsem vzteky rozcupoval peřinu.
Jak já nesnášel čekání. Ale co když budu čekat navždy? Vyprchá to někdy, ta prázdnota a osamělost?