19

"Tak co, Teri? Roztrhal ho, zmuchlal, zahodil? Sakra, tak už mluv."
Moje trpělivost s Felixovou dcerou pomalu vyprchávala. Včera večer se mihla na icq, ale neřekla mi ani bů, takže dnes jsem si na ní počíhal. Ta nevědomost mě ničila, potřeboval jsem znát něco jako konečné řešení. I kdyby mi řekla, že ho roztrhal před přečtením, nejspíš bych se s tím nesmířil. Ale i když jsem ji mučil otázkami a tahal z ní informace jak z chlupaté deky, vždy se uchýlila k jednoslovné odpovědi, či v nejhorším citoslovci. Takže jsem pomalu ale jistě rudnul vzteky. To její jj nebo smajlík... ale já chtěl odpovědi. Ona byla moje poslední spojnice s Felixem a byl jsem jí vděčný, že mi takhle pomáhá, i když by vůbec nemusela, mohlo by jí to být jedno. Byl jsem otravný, možná by mě někdo nazval stalkerem. Nepopírám, možná jsem byl trochu posedlý Felixem, ale ne v tom špatném slova smyslu. Jen mi po něm bylo nesmírně smutno, tolik dní už se mnou nekomunikoval. Já náš vztah nehodlal brát za ukončený, nechtěl jsem se toho vzdát, protože jsem věděl, že to udělal jen ze vzteku.
Když Terezka zase místo odpovědí poslala nějaký divný slovní patvar, už ze mě fakt stoupala pára. Pak jsem si vzpomněl, jak Felix tyhle věci nesnášel. Jak se mu hnusila komunikace mladistvích, to, jak przní češtinu a ničí si slovní zásobu. No jo, mrzout za všech okolností. Takže jsem se svému vztekání musel chtě nechtě rozesmát. Tak přeci jen jsi mě něco naučil. Asi jsem s Felixem vážně strávil dlouhou dobu, už jsem pochytil i jeho návyky a názory.

"Ne, má ho na stole v pracovně."
"Jak to víš? Rozbalený?"
"Jop. Vplížila jsem se tam, když byl ve vaně. Hledala jsem baterky."
Takže si ho nejspíš přečetl, dokonce ho nezahodil, jak jsem si myslel. Možná ho to hlodá, možná pochopil, že chci být s ním. Ano, je to bláznovství, já to plně chápal. To, že se to může zdát nemožné, mě však nezastavilo. Byl jsem snad tak naivní? Ne, já věřil, věřil jsem ve své city k němu. Někdo by mohl říct, hele, Lukášku, to tě za pár týdnů přejde a do měsíce si ani nevzpomeneš, kdo ten Febrro byl. Ale omyl. Náš vztah už přerostl v něco víc, už to nebylo jen neškodné chatování. A vím, že on to viděl stejně, musel.
"Mluvila jsem o tom s mamkou."
"Cože to?"
Nějak jsem byl zase ponořen do svých myšlenek, takže mi nedošlo, co to Tereza mele. O čem že to s ní mluvila? Něco mi uniklo?
"O tobě, ty blbe. A o tátovi."
Zíral jsem neschopně na monitor, to snad nemyslí vážně, ona to vykládala matce, Felixově ženě... to... to je jako zlý sen. Já jen chtěl Felixe přimět ke komunikaci, ne náš vztah pitvat před celou jeho rodinou.
"Ježikote, Tery, proč? Ty jsi na hlavu padlá nebo co?!"
"Drž mordu, mluvíš jak táta. Řekla jsem jí to, protože jsem nevěděla, co dělat."
Bože, mám se ptát, co jí napovídala? O nějakém mladém klukovi, co obtěžuje jejího tátu? Jen to ne. To už by bylo moc. A pak se spoléhejte na puberťáky. Ale chápal jsem ji, asi jsem ji tou svou touhou nadělal nepořádek v makovičce. Neměl jsem ji do toho nikdy zatahovat, teď jsem toho trochu litoval. Ale jinak jsem se k Felixovi dostat nemohl. Ona byla můj vzácný informátor.
"Aha a... co ona na to?"
"Že jsi úchyl a nemám se s tebou bavit."
"Coooo??"
"Kecám, tys mi to sežral? Říkala, že by tě chtěla poznat. Četla ten tvůj milostný román tátovi."
A kurnik, copak v té rodině existuje ještě někdo, kdo to nečetl? Strašně jsem zrudnul a nevěděl, co na to odpovědět. Tak nějak jsem si to ani neuměl představit. Zašlo to už příliš daleko, teď už jsem se nemohl vymlouvat, jak bych vypadal? Asi vážně jako nějaký obtěžující otrava. Ano, jednal jsem s tím dopisem impulsivně, ale to protože jsem viděl rudě. Nechtěl jsem couvat, musel jsem si jen dodat odvahy a připomenout si, proč to vlastně dělám, o co mi jde? Stále věřím, že o mě má Felix zájem, věřím, že by se mnou také chtěl být, ale myslí si že nemůže. Možná že jeho žena mi v tom pomůže. Už jsem vážně nebyl k zastavení. Mládí a má ztřeštěná touha se mu podívat do očí a říct mu jaký hlupák je a že ho... miluju.
"Tvá mamka je určitě skvělá ženská. Taky bych ji rád poznal, i když... asi by to bylo divný."
"Ty seš celej divnej. Máma říkala, že si nezasloužíš něco tak strašného, jako je táta."
"No to díky, je to fakt. Já ho mít po ruce, tak zažije peklo. A až přestane trucovat a přestane se přede mnou schovávat, něco zažije."
Byl jsem tak sebejistý? Věřil jsem, že se vrátí? Ale z čeho pramenila ta jistota? Ne, tohle se mi vůbec nepodobalo. Proč se někde nehroutím a nefňukám si do polštáře, jak ho chci zpátky? Co to se mnou jen bylo?
"Mamka se teď málem polila kafem smíchy."
"Cože? Ona je tam s tebou?"

Rychle jsem si jednu vrazil, fajn, já tu malé holce píšu, jak zaškrtím jejího otce a ona jí tam sedí matka a v klidu si čte naši konverzaci. No bože, ta rodina fakt není normální. Nakonec ji Terezka pustila k icq a já byl tak nervní, že jsem nevěděl, co dělat, co psát, jak to vysvětlit. A tak ze mě vyšlo jen pokorné omlouvám se. Ani nevím, za co přesně jsem se omlouval. Za to, že obtěžuju jejího bývalého manžela? Nebo že s tím otravuju jejich dceru? Asi tak nějak za všechno. Ale Natalie byla jak se zdálo velmi přímá osoba. Tak jako Felix, nechodila kolem horké kaše. Vyhnala Terezku na procházku do ledničky, aby se mnou mohla být na icq sama. A já už tušil, že přijde výslech. Slýchal jsem o ní a podle vyprávění jsem ji opravdu obdivoval. Měl jsem k ní respekt. Ale nikdy jsem na ni tak nějak nežárlil, i když jsem věděl, že je pro Felixe nesmírně důležitá. Chvíli jsme se jen oťukávali, ptala se, kdo jsem, odkud, a tak dále. A já ji vyprávěl, že o ní Felix často mluví, vždy s úctou a jistým druhem vděčnosti. Nijak ji to nepřekvapilo, věděla, že její muž rád chatuje. A to, že tam asi někoho potkal, tušila. Přeci jen s ním žila dlouhé roky a znala ho. Jeho chování se změnilo, začal o sebe víc dbát, zase začal posilovat a tak nějak celý jakoby pookřál. Ptala se mě, jestli je to má zásluha a já nevěděl, co na to říct. Nevěděl jsem to. Mohl jsem si to sobecky myslet, ale to bylo vše.
"Četla jsem tvůj dopis, když ho Tereza tiskla. Jsi tak strašně mladý, mohl bys být náš syn..."
"Ano, to možná, ale to nic nemění na faktu, že... že o Felixe stojím, že ho mám rád."
Bylo to drzé s ní takto jednat. Ale byla Felixovi podobná, proto jsem to risknul, věděl jsem, že Felix má rád trochu drzé lidi, co jdou za svým cílem, co ví, že něco chtějí. Jak mi vždy nadával, proč pro svou budoucnost nic nedělám, jen o ní mluvím. Teď jsem své přání vyjádřil plně, nahlas, i před jeho ženou. Jako kdybych tak trochu dospěl.
"Překvapilo mě to, to, co jsi psal, já... myslím, že jsi první člověk, co Felixe plně pochopil. Já se o to snažila roky, ale oba jsme věděli, že to nikam nesměřuje. Myslím, že bys měl přijet, promluvit s ním. Felix si nezaslouží ten život, do kterého se uzavřel a myslím, že mu můžeš pomoct."
Nemohl jsem říct ani ň, protože jsem cítil, že se mi Natalie snaží pomoct. Ne, chce pomoct hlavně Felixovi, aby se té lásce nebránil. Ale nechápala, že věci jsou trochu složitější. Neřekl mi tolik věcí, tolik lží a zastírání. Tolik tajemství. A teď mě nenávidí, protože jsem odkryl vše.
"Ráda bych tě poznala Lukáši. Z tvého dopisu jsem pochopila, že ti o svém handicapu neřekl, ale přesto... nevadí ti to?"
"Já popravdě nevím. Nebudu vám lhát. Jen jsem ho chtěl vidět. Chtěl jsem mu říct hodně věcí. Možná si myslíte, že jsem hlupák, zamilovat se takhle do někoho přes internet, nebo že jsem moc mladý, abych rozuměl svým citům. To vám nebudu vyvracet. Ale Felix je pro mě nesmírně důležitý, s takovým koncem se nechci smířit. Pokud mi to řekne do očí, nechám ho být, pokud to bude jeho skutečné přání. Ale zbabělé utéct nepovažuju za řešení problému."
"Na to, že ti není ani dvacet, jsi moc přemoudřelý. Felix na tebe nemá dobrý vliv. Už jsi někdy byl v Brně, Lukáši? Ráda bych se s tebou alespoň setkala, myslím, že si toho máme hodně co říct."

Takhle nějak začala Lukáškova odysea za svým morousem. Sice jsem váhal, ale pak jsem po této příležitosti chňapl. Bál jsem se mu podívat do očí, bál jsem v nich vidět odmítnutí. Ale jeho ženu jsem nemohl odmítnout. Šel jsem za svým cílem, jak mě Felix učil, i když asi nikdy netušil, že to, co mi vštěpoval do makovice, jednou sprostě využiju proti němu. I kdybych se měl setkat s celým klanem Felixovy rodiny, udělám to, abych ho přesvědčil, že to myslím vážně. Pro mě to nebyla jen hra na zamilované.
Souhlasil jsem, že ji velmi rád poznám. Dohodli jsme se na nejbližším víkendu, což pro mě nebyl problém, jelikož jsem jako pomocný supl nějaké peníze vydělal. Nemusel jsem peníze žebrat od našich, takže jsem se svobodně rozhodl, byl jsem už plnoletý. V Brně jsem ještě nikdy nebyl, bylo to čtyři hodiny autobusem, jak jsem si zjistil přes IDOS. Ale vybral jsem si autobus bez přestupu. Natalii jsem se přiznal, že se v Brně nevyznám. A jako světaznalá žena si se mnou dala sraz na veřejném místě plném lidí. V obchodním centru Vaňkovka, které bylo hned u autobusového nádraží, abych nemusel bloudit.

Nevím ani, co přesně jsem od tohoto setkání čekal. Možná jsem mohl více pochopit Felixovo uvažování? Pochopit, proč se stáhl do sebe, proč se tolik bojí, že už ho teď chtít nebudu, že bych k němu cítil jen lítost. Ne, necítil jsem ji, nedovedl jsem si to plně uvědomit a představit. Jaké je to žít na vozíčku? Pro tak aktivního muže, jakým byl? Jaké je to žít s tou vinou? Chtěl jsem zjistit, jak to bylo s jeho ženou, jak se vzali... stál jsem o každou informaci o něm, přímo jsem je hltal. Dobře, asi bych měl přehodnotit své tvrzení, že jsem nebyl posedlý. Možná právě Natalie bude takový ten správný zprostředkovatel setkání. To, co jsem pochopil z Felixova vypravování, mi jasně dávalo naději, věděl jsem, že jim nekradu manžela, ani otce. Otec pro Terezu zůstane navždy. Ale jak on, tak jeho žena, mají své životy. Ona je šťastně zamilovaná do nového muže a možná v brzku bude svatba. Terezka ho má ráda... takže je vše v pořádku. Ale Felix z téhle rodinné rovnice tak nějak vypadl, připadal mi osamocený. Všichni mají své životy a co on? Stále jen žije v minulosti, to se musí změnit.
Vážně jsem hodlal udělat cokoliv. Jen tak se sbalit a jet do tak obrovského města, bez toho, abych tam kohokoliv znal, bez toho, abych věděl, jak se tam orientovat. Setkat se s ženou muže, kterého jsem potkal na chatu, do kterého jsem se zamiloval... celé to znělo jako hodně přitažené za vlasy. Ale i takové příběhy se asi dějí.

Ten den jsem po dlouhé době zabrousil do Čajovny. Tam jsem se sesypal Elišce na rameni. Byla jediná, kdo věděl o našem vztahu. Podporovala nás už od začátku a já jí byl nesmírně vděčný. Potřeboval jsem teď nějakou spřízněnou duši, které bych nemusel vše znovu vysvětlovat. A Eliška mě přivítala ráda. Politovala mě, chudáčka, ale vlila mi do žil novou krev. Fandila mi, věřila, že dělám správně, že kdybych to neudělal, jednou bych si to vyčítal a říkal si, co kdyby...
Překvapila ji informace, že je Felix na vozíčku. Jí jsem to říct mohl, věděl jsem, že umí držet tajemství. I to, že o setkání požádala jeho žena, ji hodně překvapilo. Ale až teprve z jejich slov jsem pochopil. Natalie mu chce pomoct, Terezka mu chce pomoct. Jeho rodina chce, aby zase žil. Chtějí, aby byl šťastný a našel svou lásku, ale on se tomu paličatě brání, a proto je nutné trochu nápomoci. Tušil jsem, že je mezi námi obrovský věkový rozdíl, Natalii bylo třicet pět let a Felix byl podle jejich slov o dva roky starší, takže jsem se dost zděsil, vážně vypadal hodně mladě na fotkách. Mému tátovi bylo čtyřicet dva... takže Natalie měla pravdu. Ale mou mysl to netížilo. Po tom počátečním zděšení jsem si prostě řekl, no a co? Pokud spolu dokážeme vycházet, pokud máme o čem mluvit, pokud mě stále miluje, je jedno, kolik let mezi námi vězí.
Možná jsem si to představoval moc jednoduše. Možná jsem nebyl dost schopný si to v praxi představit.
Nikdy jsem neměl vztah se starším mužem, vlastně jsem nikdy neměl žádný právoplatný vztah. Ale Eliška mi také potvrdila, že to není jen mé blouznění, že takové vztahy se dají udržet a nejsou nijak výjimečné. Mluvili jsme spolu dlouho do večera. Musel jsem se někde vypovídat, už jsem to v sobě držel příliš dlouho. A ona tu byla a poslouchala, víc jsem nepotřeboval.