20

V pátek jsem rodičům oznámil, že jedu do Brna. Mělo to být snad na den nebo dva, netušil jsem, jestli tam pojedu jen na otočku, nebo se zdržím. Neptal jsem se jich na dovolení, prostě jsem to oznámil. Mamka zůstala stát u plotny a zděšeně na mě koukala, jak kdyby mě viděla poprvé. Babička nad tím taky kroutila hlavou.
"Počkej, proč do Brna? Co tam budeš dělat? Za kým tam jedeš? Zase za nějakými cizími kamarády?"
"Mami, jsem už velkej, uklidni se prosím. Svačinu do autobusu si udělám sám, už mám i zabaleno, o nic se nemusíš strachovat. Zavolám ti, až tam dojedu."
Mluvil jsem s nimi chladně, nemohli mě zastavit. I kdyby mi to máma zakázala, neposlechl bych. Nemohli to chápat a já jim to nemohl vysvětlit. O mé orientaci nevěděli, a kdybych jim to teď řekl, nevím, co by se stalo. Zřekli by se mě? Vážně jsem netušil, jak by reagovali. Ale věřte mi, v tu chvíli, kdy jsem tam jen stál a byl zkoumán jejich pohledy, jsem měl sto chutí - přímo děsivé nutkání, jim to normálně vpálit do tváří. Říct jim, hele, mami, tati, babi, jedu do Brna za svým přítelem, protože jsem teplej. Bylo to asi poprvé, co jsem měl vážně takovou touhu, až jsem k nim byl odměřený a chladný. Dokonce když táta pronesl, že jsem mu měl pomoct s vlečkou, hnusně jsem na něj vyjel, že ta nikam neuteče a stejně to zvládne sám.
To už koukal divně i on, a tak se strhla hádka. Tedy, hádali se oni, jak mají nezdárného drzého syna, co s ničím nepomůže a sedí jen u PC. Já jsem se odebral do pokoje, jelikož jsem ty výčitky nechtěl poslouchat. Ví Bůh, že už bych vážně vybuchnul a mohl bych říct i věci, kterých bych potom hodně litoval.

Vstával jsem hodně brzo ráno. Myslím, že máma do poslední chvíle nevěřila, že to myslím vážně. Nejspíš si myslela, že jen vyhrožuju. Když se ptala, kdy se vrátím, plácnul jsem první věc, co mě napadla, do neděle. Sám jsem to nevěděl. Další otázky jsem raději přecházel mlčením. Promiň mami, mám tě rád, ale tohle bys asi nepochopila. Čekala mě cesta do Jeseníku, kterou jsem zvládl vcelku v klidu, ponořen do své oblíbené hudby jsem pospával na okně. Z Jeseníku do Olomouce už jsem byl mírně nervózní. Nabouchal jsem do sebe všechno jídlo, co jsem si tak poctivě udělal, protože čím víc se blížil poslední přestup, tím vic se mě zmocňoval stále větší strach. Popravdě, nejdál jsem byl opravdu v Olomouci a to jednou, ale cestu jsem si pamatoval výborně. Dokonce i názvy vesniček a měst mi byly povědomé.
Asi nejhůře mi bylo, když jsem v Olomouci v dešti stál na nádraží a čekal na Brňák. Najednou jako kdyby můj mozek chtěl přemýšlet o všem, co mě tam čeká, ale já se ho snažil nějak utišit, přehlušit. Snažil jsem se myslet na něco jiného, na něco vtipného. Za těch čtyřicet minut jsem nejen slušně promrznul, ale došly mi i všechny veselé historky, což byl konec. Věděl jsem, že nesmím panikařit.
Cestu do Brna jsem strávil nalepený na okně. Hlídal jsem každé město, každou tabuli, zapamatovával jsem si jejich jména a doufal, že poznám, kde vystoupit. Naštěstí jsem věděl, jak dlouho bude cesta trvat, takže jsem v mezičase sledoval i hodinky. Když jsem konečně zahlédl ceduli s názvem Brno, celý jsem se rozklepal a začal pochybovat o tom, co tu chci vlastně dělat. Kluk ze statku v tomhle velkoměstě? Připadal jsem si jako neznámý cestovatel, co přijel objevovat nový kontinent a nevěděl, s jak přátelskými domorodci se potká.
Čekal jsem, kdy už to nádraží konečně uvidím. To, co se přede mnou otevřelo, bylo obrovské. Kovová střecha nad celým nástupištěm visela tak nízko, že jsem měl strach, kdy se na mě zřítí a zůstanu rozdrcený nebo zavalený. Úplně se mi vybavovaly ty katastrofické filmy. Ano, to přesně byla Zvonařka. Vyklopen z autobusu jsem zůstal jen zírat, jak sedlák na IPod. Ohlížel jsem se do všech směrů a odhadoval, kudy jít. Přede mnou byl jen jediný východ z nástupiště, kudy se řinul vcelku slušný dav lidí. A jak jsem tušil, kam jdou lidé, měl bych jít také. Podle popisu Natalie jen přejdu přechod a budu tam. Vyrazil jsem za tou masou spěchajících bytostí se svým vlastním osudem a starostmi. Natalii jsem dal za pravdu, tak složité to nebylo. Vešel jsem do Vaňkovky a vytřeštil oči. Ta věc měla jezdící schody a tolik pater, tolik oddělení, v každém se prodávalo něco jiného. Nedokázal jsem dohlédnout na konec tohoto obchodního centra, což mě vyděsilo. Připomněl jsem si instrukce. Uprostřed má stát nějaká kašna a lavičky. A tak jsem se vydal neznámo kam a obdivoval luxus a krásu výloh otevřených obchodů, protože tohle bylo první obchodní centrum, ve kterém jsem kdy byl. Tady určitě člověk může strávit celý den. Překvapilo mě, jak rychle chodí místní domorodci, jak jsou vůči sobě absolutně nevšímaví. Babičce vycházející z nějakého hypermarketu se roztrhla taška a vše se ji vysypalo. Ostatní jen bez povšimnutí procházeli, sem tam si kopli do chleba či pomeranče, ale aby se na ten moment zastavili a pomohli jí, jak by kázala slušnost, to nehrozilo. Já jí pomohl.

Potom, co mě málem párkrát zašlápli, řvali, ať nebrzdím provoz a několikrát do mě šťouchli ramenem, jsem konečně našel tu krásnou kašnu. Byla přesně uprostřed celého obchodního komplexu. Kolem byly rozestavěné lavičky, na kterých seděli rodiče s dětmi, i jiní lidé, kteří tu odpočívali, lízali zmrzlinu, jedli pochoutky z místních bister a tak dále. Takže jsem tam taky zaparkoval. Bylo právě po dvanácté. S Natalií jsme měli schůzku v jednu, takže jsem měl ještě dlouhou chvíli čas. Sledoval jsem místní lidi, jejich chování. Drzost nějakých zmalovaných školaček, hraničící až s vulgaritou. Sledoval jsem maminky s dětmi na nákupech, viděl jsem, jak kluci obhlížejí motorky vystavené před jedním z obchodů. Svět ve světě, tak by se to dalo nazvat. Taky jsem uvažoval, že si dám aspoň čaj, ale když jsem zahlédl ceník u jednoho bistra, chuť na čaj za 30 Kč mě rychle přešel. Přeci jen jsem si nemohl dovolit tak utrácet.
Když se přiblížila jedna hodina, spíše jsem sledoval všechny ženy, co mířily tímhle směrem ke kašně a respektive i ke mně. Odhadoval jsem, která z nich by mohla být ona. Nemyslel jsem si, že bych ji dokázal poznat, když jsem ji nikdy neviděl. Potom jsem zahlédl tu vysokou brunetku v moderním kostýmku a něco mě donutilo zvednout zadek z lavičky. Ta žena mířila přímo ke mně a stále se na mě dívala. Nemohl jsem se mýlit. Byla to ona. Vypadala opravdu úžasně, i když jsem ženskou krásu asi nedokázal plně ocenit. Tak nějak - na rozdíl ode mě, ona sem pasovala. Přišla až ke mně a trochu nervózně se usmála.
"Ty jsi Lukáš, že?"
Jen jsem kývl okouzlen tím charismatem, který z ní vyzařoval. Čekal jsem spíše nějakou ženu s tvrdou rukou, co se umí prosadit, je sebevědomá a silná. Natalie byla spíše ztělesněním milosti, vřelosti. Když mi podala malou horkou ruku, bez zbytečných šperků, nějak jsem na rtech vyčaroval úsměv a s radostí ji přijal. Díky jejímu kouzlu ze mě spadla veškerá nervozit.
Po představení ale přišla ta trapná chvíle, kdy ani jeden z nás nevěděl, jak začít. Sledoval jsem její pohled, upnutý na vodu v kašně a uvažoval, nad čím přemýšlí. Nechal jsem jí čas.
"Tereza chtěla jít se mnou, prý aby tě taky viděla, ale zakázala jsem to."
"To chápu, přeci jen jsem cizí člověk. Terezka je správná žába."
"Proč si vlastně dopisuješ s mou dcerou?"
Její hnědé oči se na mě upřely, možná to mělo vypadat jako výslech, jako kdyby chtěla znát odpovědi. Možná mě to mělo vyplašit. Asi jsem byl příliš tupý na to, abych to postřehl, takže jsem jí s úsměvem vylíčil, jak jsem k té žábě vlastně přišel a že to Felixe strašně naštvalo. A to byl taky konec našeho... u slova vztah jsem se nějak zadrhnul, ale ona už zbytek odtušila.
"Felix si vždy střežil své soukromí, přímo chorobně. Po té nehodě o to víc."
"Mrzí mě, že jsem tohle udělal, kdybych věděl... byl jsem hlupák."
"Skončil to s tebou, Lukáši?"
"Ano, odmítá se mnou dál komunikovat. Ale... já tohle tak nějak nemohu přijmout."
"Nerada bych tě zklamala, ale chci, abys věděl, že rozhodně nejsi první. Už si známosti na internetu hledal dříve, jenže to nikdy nenechal zajít tak daleko."

Překvapeně jsem na Natalii hleděl, další z jeho lží? Že jsem první? Jak mi tvrdil, že tohle nedělá? Sex po netu ho prý nerajcuje, taková blbost. Sevřel jsem vztekle pěst, ano, ta pilulka byla hořká, ale byl jsem ochoten ji spolknout. Co ještě o něm nevím? Co ještě byla lež z toho, co mi napovídal?
"Možná nejsem první, ale nevadí. Já věřím že, to celé nebyl jen výmysl, že mě nevodil jen za nos. Možná jsem trochu naivní, ale co."
Chvíli mě pozorně sledovala, jako kdyby mě chtěla rozpitvat zaživa. Zjistit, co jsem zač. Ale můj bojovný pohled ji asi překvapil.
"Povídej mi o něm, už... už se mnou příliš důvěrně nemluví."
A tak jsem jí začal vyprávět tu naši love story plnou urážek, plnou laškování, sarkasmu a ironie. Občas jsem zahlédl, že se pousmála, jindy zamračila. Vyprávěl jsem jí to popravdě, tak, jak jsem si to pamatoval.
"Často o vás a o Terezce mluví."
"Opravdu? To mě překvapuje. Většinou nebývá tak sdílný. Ale jsem ráda, žes mi to řekl, Lukáši. Teď už hodně věcí chápu. Před několika měsíci se opravdu změnil, přestal být jen zalezlý v posteli. Začal o sebe zase pečovat, dokonce se vrátil i k posilování. A pak ty telefony, občas jsem ho zaslechla se smát... zajímalo mě, s kým to mluví, kdo u něj dokáže vyvolat tak srdečný smích, který jsem neslyšela už tři roky. Jsi vážně fajn kluk, Lukáši, ale uvědom si, že... Felix teď má víc starostí sám se sebou."
"Ale nemusí na ty problémy být jen sám, ne? Nejsem psycholog, jsem jenom... no, zemědělcův syn, ale nikdo by se neměl neustále utápět v minulosti, neměl by si upírat život. Vždyť i na vozíčku může žít plnohodnotně a šťastně. Ale hádal bych, že jste to vzdala, nepustí vás k sobě. Nebo se mýlím?"
"Nebylo to těžké, smířit se s tím vším, co mi tajil. Smířit se s jeho změnou, s jeho orientací. Ale pleteš se, nikdy jsem se nevzdala. On si pomoct nenechá, je příliš paličatý. Bojovala jsem, nutila ho, prosila, plakala, ale vše bylo marné."
"Tak... je čas, abyste to přenechala někomu jinému."

Nevím, jak dlouho jsme tam stáli a jen na sebe koukali, než mi navrhla, abych ji doprovodil k jejímu autu. Mluvit o takových důvěrných věcech tady, kde stále procházely desítky lidí, nebylo zrovna příjemné. A já měl stále mnoho otázek. Myslím, že jsem ji tím mým proslovem přesvědčil. Nevím, proč mi vlastně věřila, neměla nejmenší důvod. Možná jsem i já jeden z těch dalších. I když, my jsme teoreticky nikdy sex po netu neprovozovali.
Když jsme se zavřeli do nové Fabie, nastala druhá chvilka ticha. Co bude dál, to jsem netušil.
"Poznali jsme se na vysoké škole. Jeho rodina byla velmi bohatá, diplomaté. On byl vždy takový rebel. Otec ho hodně dusil, a tak mu dělal samé naschvály. Chodili jsme do stejného ročníku, vždy byl dívkami hodně obletovaný, přeci jen je to stále hezký mužský, ale nikdy se o žádnou nezajímal, možná už to mi mělo napovědět. Spřátelili jsme se a trávili hodně času spolu. Nepopírám, byla jsem do něho zblázněná. Jenže jeho otci se náš vztah moc nelíbil, nebyla jsem ze správné rodiny. To, že mu otec sám vybral snoubenku, jsem se dozvěděla až po letech. Prostě za mnou jen tak jednou přišel a zeptal se mě ve školní menze, jestli si ho nechci vzít. Bylo to... hloupé a ztřeštěné. Byli jsme tak mladí. A já jako zamilovaná svolila. Jeho otec se mohl uvztekat, ale to, že se Felix konečně usadí a přestane vymetat večírky bral pozitivně.

Po necelém roce jsem otěhotněla a měla Terezku. Často jezdil pryč, dělal tlumočníka státníkům, a tak jsem ty první roky byla s malou sama. Začala něco tušit až po pár letech. I když nepracoval, vracel se pozdě. Myslela jsem, že má milenku, ale byl vždy úžasný otec a dobrý manžel a já jsem neměla potřebu nikdy se vyptávat. Pár aférek jsem byla ochotná přehlédnout, protože jsem věděla, že je pro něj rodina na prvním místě a vždy se vrátí, ale nejspíš jsem se mýlila.
Tenkrát odřekl tu dovolenou, pohádali jsme se a on odešel. Bylo to poprvé. Věděla jsem, že tentokrát se už nevrátí, potkal někoho, s kým byl opravdu šťastný. To, že to byl muž, jsem ale nevěděla.
Pak přišla ta nehoda a celá pravda vyšla najevo. Až po té nehodě mi konečně řekl pravdu. O tom, kdo byl ten muž, který s ním seděl v autě, o tom, jak ho miloval. Nikdy si to nepřestal vyčítat, že tenkrát řídil. Stále si opakoval, že ho zabil, nebo že ho bůh potrestal za jeho nevěru. Byl hodně zničený. Jako člověk, i jeho osobnost. Ty měsíce po té nehodě byly strašlivé. Sotva se mnou promluvil.
Dlouho se odmítal smířit s tím, že on žije a jeho přítel zemřel. Navíc to jeho ochrnutí. Uzavřel se do sebe, odmítl rehabilitace a nechtěl už dál žít. Jen Terezka ho držela nad vodou.
Nemyslím si, že by sis to dokázal představit Lukáši, na to jsi příliš mladý. Odmítal moji pomoc, ale bez ní se neobešel. Proto požádal o rozvod, aby mě nemusel obtěžovat, abych podle jeho slov mohla žít dál. A já svolila, protože on už nebyl ten muž, do kterého jsem se tenkrát zamilovala. Oba jsme se rozhodli, že budeme žít své životy, ale on dál setrvává ve svém světě, do kterého se uzavřel. Já nechci, aby... aby takhle žil dál. Já ho šťastným nedokázala udělat, proto jsem doufala, že jednou třeba přijde někdo, kdo to alespoň zkusí."

Nataliin pohled mluvil za vše, čekala mou odpověď, čekala, zda já budu ten, který bude mít tu odvahu. Vydržet tu jeho povahu. I když mi asi zezačátku nefandila, rozhodla se to se mnou aspoň zkusit. Nám oběma šlo o stejnou věc - aby Felix přestal utíkat sám před sebou a zase žil.