21

Celou cestu bylo v autě hrobové ticho. Natálie nejspíš přemýšlela a já neměl vlastně ani co říct. Klepala se mi kolena a nechtěl jsem koktat. Na křižovatce mi věnovala pozitivní úsměv. Náš rozhovor na parkovišti trval krátce. Myslím, že jsme se navzájem pochopili a důvěřovali si. Natálie mě pozvala na oběd. Přeci jen, poledne pryč, navíc jsem vážil tak dlouhou cestu až sem... Seznámím se aspoň s Terezou a taky... taky ho uvidím.
Co budu dělat? Co mu řeknu? Co když mě odmítne? Bude se mnou chtít mluvit?
Tolik pochybností mě ničilo. Nedokázal jsem se uklidnit. Rozklepaly se mi i ruce. Když si toho Natálie všimla, myslím, že ji to pobavilo. Její roztomilá věta totiž zněla: "Co sis nadrobil, to si taky sníš."
Mě teda ani v nejmenším neuklidnila. Jo, věděl jsem, že mě v tom nechá vymáchat se. Nakonec se slitovala a raději zvolila nějaké nenáročné téma o tom, jaké to je v Jeseníkách, že tam byli s Karlem loni lyžovat. Většina lidí zná z tohoto krásného kraje jen hory nebo lázně. Jakmile Natálie slyšela o lázních, hned by se tam rozjela. Já se tomu jenom smál. Povedlo se jí to, dokázala nemožné... sejmout ze mě trochu té nervozity.

"Felix je teď u editora, takže budeme mít ještě celou hodinku pro sebe. Už víš, co mu řekneš?"
"Čtete snad myšlenky? Já vlastně... ne, netuším."
"Žádný nachystaný proslov? To mě tedy zklamalo."
Její zvonivý smích byl příjemný na poslech a dokázal i na mých rtech vyvolat mírné pousmání.
"Nemusíš z toho mít strach, Felix sice příliš neovládá společenské chování, ale snad to bude dobré. Měl bys mu asi vyjasnit všechno to, co jsi mu napsal v tom dopise, hm? I když to nebude chtít slyšet."

Po půl hodince jsme zastavili na malém předměstí, kde to vypadalo jako v těch Amerických filmech. Krásné malé domky, laťkové ploty, zahrádky, sem tam nějaký psík... smích dětí. Něco takového jsem nečekal. I když... vlastně nevím, co jsem měl čekat. Nějaký komunistický panelák o deseti patrech někde na sídlišti? Ne, to mi k Felixovi nepasovalo. Tohle místo bylo dokonalé. Natálie zaparkovala až u toho posledního domku. Byl větší a architektonicky trochu jiný. Dvoupatrový dům s menší zahrádkou a dvěma garážemi. Nevypadal nejnověji, ale přesto, ta nedbalá elegance mu nechyběla. Skoro jsem se bál vylézt z auta. Až ve velké hale, do které mě Natálie přivedla, jsem to pochopil. To, že jsem se Felixovi bez pozvání nasomroval do domu, bez toho, aby to věděl. Uvažoval jsem, jak by asi bylo mně. Nejspíš by mě to dost naštvalo.
Rozhlédl jsem se po hale, poznal jsem tyhle poličky z jedné Felixovy fotky. Všechny dveřní prahy byly odstraněny a hala se dál měnila v takový větší obývák. Zahlédl jsem jen dvoje dveře. První byly nejspíš od jeho pracovny s ložnicí, druhé podle Natálie vedly do koupelny. Ještě měl dole upravenou kuchyň, prý dřív rád vařil, ale po té nehodě si sotva ohřeje něco v mikrovlnce.
Dolní patro měl celé pro sebe. Vše upraveno tak, aby se tu i na vozíčku mohl volně pohybovat. Vše mělo svoje místo, vše bylo prostorné a světlé. Schody nahoru vedly do druhého bytu, kde žila Natálie s Terezou.
Takhle mu mohla být na blízku. Dohlédnout, když by něco potřeboval. I když si prý hraje na strašně samostatného, nikdy se s tím nesmířil, a proto ho Natálie hlídá.

Musel jsem rychle zamrkat, abych zahnal slzy. Vidět tahle místa, vidět ty věci, kterých se denně dotýká. Znát místo, kde žije... to na mě dost zapůsobilo. Dokonce jsem na stole zahlédl jeho práci. Pár poznámek ke knize. Natálie mě jen tiše sledovala, ale ani jsem to nevnímal. Byl jsem v jiném světě. Popravdě, i když jsem přijel kvůli tomu, abych ho viděl, byl jsem rád, že není doma. Asi bych tak rychle nedokázal... potřeboval jsem čas. Cítil jsem tu příjemnou vůni jeho kolínské, jako kdyby tady stále někde nějaká jeho část zůstávala. Natálie mi nechala prostor. Můj zrak v tu chvíli padl na protější zeď. Pak se mé tělo napnulo a ucítil jsem mrazení v zádech. O stěnu byl opřený vozíček, nejspíš náhradní, na doma. Sledoval jsem ho, jak tam jen stojí a směje se mi. Až teď to na mě plně dolehlo, všechno to, co jsem si nechtěl připouštět. Že jsou věci, se kterými jsem se ještě nedokázal plně smířit. Věci, které neovlivním a nemůžu s nimi bojovat.
"Lukáši, dáš si s námi nahoře oběd? Doufám, že jíš čínu. Tereza si ji dnes poručila."
Neodpověděl jsem, jen jsem tam tak stál, bezradný. Ale její ruka na mém rameni, její chlácholivý hlas mě donutily trochu se vzpamatovat.
Děsil jsem se té chvíle, kdy se mu zahledím do očí, ale přesto jsem nechtěl nic jiného. Bláznovství?

Z obědu jsem moc nesnědl, ale snažil jsem se neurazit hostitelku. Terezce, která jako by mamince z oka vypadla, jsem povídal o koních. Hned se tím nadchla, i když se koní bála a oznámila, že to taky chce zkusit. Byla to vážně fajn holka. Občas jsem poznával některá Felixova slova, což mě vždy rozhodilo. Čím víc se blížila třetí hodina, tím větší úzkost mě obklopovala. Takový ten pocit, kdy vás uvnitř něco dusí a vy se nemůžete nadechnout. Nebyl jsem úzkostlivý typ, takže jsem si s tím nevěděl rady. Po třetí hodině, kdy mě Terka přemluvila k počítačové hře, jsem zaslechl dveře. Byl tady! Panika se mě zmocnila tak, že jsem najednou vyskočil z gauče, aniž bych věděl, co dál.
"Táta dojel, super, bude divadlo."
"Ty zůstaneš tady Terezo, jasné? To není tvoje starost."
"Ale mamíííí... vždyť nebýt mě, tak..."
"To mě nezajímá. Pokud vystrčíš hlavu z bytu, zabavím ti notebook."
Nevnímal jsem jejich hlasy. Jediné, co jsem cítil, bylo, že on je tam dole, je tak blízko. A teď bych měl co? Jít dolů? Bude překvapený a naštvaný a... možná bude křičet. Chtěl jsem to riskovat? Takhle mi zůstával aspoň ten poslední střípek, moje naivní zamilovanost. Když teď půjdu dolů, můžu přijít i o ten. Pak se sen o Felixovi definitivně rozplyne.
"Máš strach, Lukáši? Uvidíš, bude to dobré, půjdu tam s tebou, když tak ho trochu zchladím."
"Proč... proč to pro mě děláte, Natálie?"
Zahleděl jsem se na ni. Myslím, že poprvé jsem volal o pomoc. Tuhle cizí ženu, v tomhle cizím domě. Bylo to celé postavené na hlavu. S Felixem mi pomáhá jeho bývalá žena...
"Možná proto, že se mi líbíš a taky... máš odvahu. Tak to nepokaz, drž se toho, co cítíš. Nic víc nepotřebuješ. Zbytek už půjde sám."
Odvedla mě na schody a sešla dolů. Slyšel jsem hlasy a chvíli mi trvalo, než jsem byl schopen vnímat slova.
"Jdeš pozdě. Mám pro tebe překvapení."
"Tereza zase zlikvidovala počítač či jiné vybavení domu?"
"Ty máš ale dnes náladu. Ne, máme návštěvu."
"Tvoje matka? Tak tu vidět nemusím, řekni jí, že... pracuju, třeba."
"Felixi no tak..."
Zahlédl jsem ze schodů jen Natálii. Postavila se přímo před jeho vozíček, aby ji nemohl ignorovat.
"Tak pojď dolů a neschovávej se tam. Sice vrčí jako starý buldok, ale to je tak všechno."
A v ten moment jsem chtěl nejvíc jen jedinou věc, moci si to ještě rozmyslet a utéct. Ale přesto jsem těch pár kroků udělal. Konečně jsem viděl plně do kuchyně, viděl jsem... jeho.
Vzhlédl ke mně a ty krásné oči se do mě přímo zabodly. Nedokázal jsem rozpoznat detaily, musel jsem se soustředit na to, abych ten pohled vydržel. Byl překvapený, možná šokovaný, nic neříkal. I já mlčel. Myslím, že bylo asi jasné, co tu dělám. Nebyla potřeba se ptát. Nebo prostě oněměl tím úžasem, že kluk, který pro něj byl jen nickem na chatu, najednou stojí na jeho schodech? Když se ani po minutě nic nedělo, Natálie se toho nakonec chopila.
"Myslím, že Lukáše asi znáš, ne? Vážil k nám dlouhou cestu, až z Jeseníků, aby tě viděl. No, nechám vás o samotě, zjevně si máte co říct. A Felixi... nemám právo ti v tomhle radit, ale aspoň ho vyslechni."

Natálie se s úsměvem propletla kolem mě po schodech nahoru. A i když jsem ji chtěl zastavit, dokonce prosit, ať mě tu s ním nenechává, myslím, že to takhle mělo být.
Znovu jsem se na něj zahleděl. Vypadal opravdu jako na fotkách, i když teď byl neoholený, únava na jeho tváři byla jasně patrná. Hnědé manšestrové kalhoty a hnědé lehčí sako, pod kterým prosvítala jemně žlutá košile. Viděl jsem, jak sevřel ruku v pěst a byl jsem rád, že mezi námi je celý obývací pokoj. Chvíli mu to trvalo, než si uvědomil, že je přede mnou, že už nemůže nic z toho skrýt. Ani ten vozíček.
"Jak... co... co tu děláš? Jak víš, kde bydlíme?!"
Jeho hlas zněl ostře. Nepletl jsem se. Nebyl nadšený, že jsem tady. Chtělo se mi něco říct, ale hlas mě neposlechl, jen jsem tam tak stál a nemohl...
"Takže Tereza? Co jsi čekal, že tu uvidíš, hm?"
"Já, já, no..."
"Tvoje cesta byla zbytečná. Už jsem se k tomu vyjádřil a můj názor se nezměnil. Budu ti vděčný, když opustíš můj dům a to hned."
Z vozíčkem vjel do obýváku a zamířil do své pracovny. A já věděl, že když ho nechám jít, už bude definitivně konec.
"Nééééé!"
Seběhl jsem zbývající schody rychlostí blesku a po vzoru Natálie jsem mu též zastoupil cestu. Bojoval jsem sám se sebou, ale stejně jsem cítil to mokré lechtání slz na tváři.
On mě odmítal. Snažil se mě odstrčit, snažil se vykroutit, ale nemohl. Bolelo mě to i za něj, ale i když měl v rukou velkou sílu, povedlo se mi ho zastavit. Cítil jsem jeho pěst v žaludku a pochopil jsem to. Jeho rozčilení bylo pryč, už chtěl jen utéct, schovat se.
"Přestaň prosím... já... já už nemůžu, nemůžu být bez tebe. Prosím, věř mi..."
Vší silou jsem mu chytil ruce a sklonil se k polibku. Nemohl mi zabránit, vzal jsem si to, co jsem chtěl, to, co chtěl i on, ale zapíral to. Držel jsem ho v šachu a nutil ho k polibku. Nečekal jsem, že to bude takhle těžké. A že ho budu muset přeprat, aby mě vůbec poslouchal.
Nešetřil jsem ho. Do toho polibku jsem dal všechno. Všechnu svou zoufalost i bolest. Všechnu svou lásku. Tím přece nemůže pohrdnout. Nesmí! Po chvíli obranu vzdal. Musel jsem zabít ten jeho vztek. Ale on se nezlobil na mě... ne, nenáviděl jen sebe. K polibku se nakonec přidal se stejnou horlivostí. Stáhl mě na svá stehna a skoro mi znásilnil jazyk. Ten pocit... tohle zažít, i kdyby jen jednou, mohl bych umřít šťastný. Zatočila se mi hlava a jako by všechno to uvnitř, co mě tížilo, chtělo ven. Muselo se to vyplavit, ať už slzami, nebo polibkem.
Když nám oběma došel dech, chvíli na mě hněvivě hleděl, pak mě nešetrně shodil dolů na zem.
"Omlouvám se, není to její vina... já musel. Musel jsem tě vidět. Copak to nedokážeš pochopit?"
"Řekl jsem... řekl jsem, že... nemám zájem."
"Přestaň utíkat, nikam nejedeš."
Chytil jsem kolo vozíčku, jen abych mu zabránil v pohybu.
"Klidně mě uhoď, vymlať si tu nenávist na mě, ale netrestej už sebe. Je mi to fuk, rozumíš? Tohle, je mi to jedno. Ať jsi třeba ochrnutý, já tě miluju, na tom se nic nezměnilo. I když jsi mi nedůvěřoval... i když jsi mi lhal, skončil to, přesto jsem... tě chtěl vidět."
Ležel jsem pod ním na zemi a slzy nechal stékat. Viděl jsem, že ani jeho tváře nezůstaly suché. Stále jsem cítil chuť jeho rtů, jen to mi dodávalo stále sílu.
"Proč nám nedáš šanci Felixi? Proč?"
"Nejde to... už ne. Odjeď, tohle nemá budoucnost. Jsi moc mladý, máš život před sebou. Ten můj už je za mnou. Jsi tak naivní..."
"Naivní? Ne, jen... věřím, že to jde. Když oba chtějí. I když jsem o tolik mladší, záleží na tom? To, co jsem ti psal... nikdy jsem nelhal. Všechno byla pravda. Já neumím tohle vyjádřit takhle... v tom nejsem dobrej. Ale prostě... můj svět je bez tebe prázdný. Nechceš si přiznat, že ti taky chybím? I když můžeš lhát, nebude to tak snadné jako na počítači."
Mlčel, ale to mi nevadilo. Hlavně že jeho bojovný postoj pomalu mizel. Proto jsem se vydrápal na kolena a jemně ho pohladil po tom strništi. Neucukl, jen se na mě zahleděl a já nedokázal poznat, co si myslí.
"Pan Záhadný je pryč... už to vím, všechno. A přesto... nevzdám se tě. Věř, umím být stejně paličatej jako ty, mezku."

Neptal jsem se na svolení, prostě jsem se natáhl a zkusil ho políbit znovu. Tentokrát jemněji. Mračil se na mě, ale mě to spíše rozesmálo. Cítil jsem tu slanou chuť, cítil jsem tu plnost a věděl jsem, že neodjedu, dokud mě nevezme na milost. Potřeboval jsem ho, tak jako on mě.
Užíval si ten polibek. Byl mnohem zkušenější, ale přesto mi nechal prostor, nechal mě ho vést. Prsty mi přejížděl po šíji a mě to nesmírně vzrušilo. Byl prostě dokonalý, byl prostě můj. I s těmi vrásky kolem očí, i přes ten vozík. Jemné intimní doteky, které mi dovolil, mě naplňovaly nadějí. I když jsme se viděli dnes poprvé... ta jiskra, to něco nás prostě oba zachvátilo. Přece jen jsme se znali skoro rok.
"Budeš toho litovat Lukáši."
"To už nech na mně, ano? Zkus to aspoň. Ještě jednou věřit. Ještě jednou milovat. Nechci toho tolik, nechci všechno. Jen... tebe, kousek tvého srdce."
"Radši mlč..."
Zabrblal nespokojeně, když jsem jeho rty nechal příliš dlouho osamělé. Tentokrát jsem poznal já, co to znamená vášnivý polibek a pochopil jsem, že tohle bylo jeho ano... nebo aspoň možná?