22

Ten okamžik, během kterého mi dovolil, abych ho líbal, trval jen krátce. Sotva jsem si to stačil vychutnat. A že sakra uměl líbat, skoro bych bolestí vyl. Ale jakmile jsme oba zaslechli rámus a dupání, jak někdo sbíhal schody, odskočili jsme od sebe, jako kdybychom právě dělali něco, co se nesmí a při čem nesmíme být přistiženi. Možná bych se tomu i smál, protože to asi muselo samo o sobě vypadat komicky. Zahlédl jsem Terezu i Natálii scházet dolů, ale než jsem stačil cokoliv říct, on byl pryč!
Vykulil jsem oči, ale odpovědí mi byly jen zavřené dveře jeho pracovny. Vždyť jsem se otočil jen na chvilku a on mi zase utekl. Můj výraz mohl vypadat jako výraz spráskaného psa. Je vážně rychlý. Zapřel jsem se o ty dveře, které nás rozdělovaly. Chtěl jsem, aby otevřel, ale neměl jsem odvahu ho o to požádat. Stále se mi klepala kolena z toho krásného polibku. Nebyl jsem schopný logického uvažování. Poznal jsem, že jsem ztracený. V jeho smutných očích jsem se utopil. Ano, zamilovanej až po uši.
Věděl jsem, že na mě Natálie hledí, ale já stále oblézal jeho dveře, od kterých mě nakonec odtrhla.
"Jedeme nakupovat, nechceš se přidat? Pozveme tě na zmrzlinu, co říkáš Lukáši?"
"Ale já.."

Nebylo mi dovoleno protestovat, takže jsem musel chtě nechtě svolit. Ovšem nejradši bych místo zmrzliny rozmontoval dveře jeho pracovny. Tereza celou cestu hopsala vzadu na sedadle, v uších mp3 přehrávač a sem tam nás oblažila i svým zpěvem. Ani jsem neregistroval, kam že to jedeme. Stále jsem měl potřebu dotýkat se svých rtů, stále jsem ho cítil. Jeho vůni...
"Mluvili jste spolu?"
Dá se považovat za mluvení, když jsem mu strkal jazyk až do krku? Asi ne, ale jistý druh konverzace to přeci jen byl.
"No... vlastně ani moc ne. Zavřel se v pracovně."
"Paličák jeden, tohle snad nemyslí vážně! Už mám dost toho jeho utíkání, vážně jak malej. Neboj se Lukáši, on zase vyleze ze své nory. Jen si to asi potřebuje všechno ujasnit. Občas to tak dělá."
Pokyvoval jsem při jejích slovech hlavou, protože mi mluvila z duše. Já to naprosto chápal. Překvapil jsem ho a postavil před hotovou věc, ale jinak to nešlo. I tak to mělo své výhody. Teď vím, že mi lhal. Tvrdil, že o mě nestojí, že mě už nechce. Jenže jeho rty říkaly něco jiného než jeho slova.
"Doufám, že to bude brzo, v pět mi jede poslední autobus."
"Cože? Ale Lukáši, já myslela, že se zdržíš přes víkend. Nebo je to pro tvoje rodiče problém?"
"Ale to přece... to přece nejde, vždyť.."
Natáliin pohled mě ale přikoval k sedačce. Byl to ten typ pohledu, který nestrpí odmlouvání, takže jsem musel okamžitě zavřít pusu. Tak nějak jsem k ní cítil obrovský respekt, i když se usmívala a napomínala Terezu, ať tak nekvílí. Byl to nesmírně zvláštní pocit. Trochu jsem si připadal jako část rodiny. Jako její další dítě, nebo alespoň jako starý známý, který je považován za samozřejmou součást denního života. A to mě znala pár hodin. Nikdy dřív jsem tohle nezažil. Ano, lidé na vesnici bývají přátelští, ale odsud potud. Tohle už trochu překračovalo hranice přátelství. Přesto mě to naplňovalo pocitem síly, novou nadějí a radostí, protože obě dámy byly úžasné lidské bytosti se svými vyhraněnými charaktery.

Zajeli jsme do blízkého Tesca, kde jsem byl pověřen řízením vozíků. Taky jsem byl poučen, že cokoliv bude chtít Tereza dát do košíku, musí nejdřív projít kontrolou, jestli to není drahé a jestli to není nepotřebné. Musel jsem uznat, že mě to nesmírně bavilo. Terezka se chovala slušně a k nákupu si přidala jen své oblíbené chipsy a banánové mléko, které prý měla ráda, ale nikdo o tom nesměl vědět, aby si z ní ve škole neutahovali, že je jak malá. Natálie se rozhodla k útoku ze zálohy. Jasně mi ukazovala, co Felix rád jí a co naopak nesnáší. Žádné sladké hlouposti na něj neplatily. Ani českou kuchyň zrovna nemiloval. Nesnášel bílé omáčky a omáčky vůbec nesl dost těžce. Měl rád pestrou lehkou stravu, hodně zeleniny a ovoce, ani tím exotickým nepohrdnul.
"Uděláme to takhle... i medvědi musí něco jíst a hlad je z nory vyžene. Uvaříme nějaké pořádné maso a těstovinový salát, ten je hned. Něco... grilovaného nebo uzeného, aby to pořádně vonělo."
Můj obdiv k této ženě po rozhovoru o jídle nabyl ještě větších rozměrů. A to jsem myslel, že to už víc nejde. Když však pronesla tu osudovou větu, že jí s tím pomůžu, protože Tereza je naprosto k ničemu a zvládne jen ochutnávat, těžce jsem zaplakal. Vaření mi nikdy nevadilo, ale maminka mě k tomu nikdy nepouštěla. U nás to prostě tak chodilo. Vaření patří ženám, chlapi dělají tvrdou práci. Ale Natálie mi dala jasně najevo, že pokud si chci Felixe zasloužit, musím umět vařit, protože on je svého času vcelku neschopen. Dívat se, jak se krmí pizzou a čínou celé tři roky, jí vadilo. Takže pokud mám být ten jeho přítel, budu se muset otáčet.
Tím mi chtěla asi taktně naznačit, že život s vozíčkářem není zrovna lehký a že bych si toho měl být vědom. To, že něco už prostě nezvládne, i když se tváří, že ano, nebo že to vůbec zvládat nemusí, spíše si nechce přiznat svou slabost.

Chápal jsem to, ale přesto mě to stále děsilo. Natáliin plán vytáhnout Felixe z pracovny na společnou večeři dole u něj měl možnost úspěchu. Jídla jsme nakoupili jako pro celou armádu. Pak mě ještě "holky" vzaly do krásné nóbl cukrárny, kde zmrzlinový pohár vypadal jako umělecké dílo. Úplně jsem se bál do toho ponořit lžičku a chvíli jsem uvažoval, jak se to načíná, aby mi to nepopadalo. Tereza se tomu rozesmála. S tvrzením, že mi musí ukázat, jak se to jí, mi užrala oplatky a kus kopce šlehačky. Nijak jsem jí v tom nebránil, alespoň jsem konečně zahlédl něco jako zmrzlinu a pustil jsem se do toho taky.
"Jo, měl sis dát to, co si dává taťka, bez šlehačky. Ale to vypadá divně... na poháru musí být šlehačka, jinak to není pohár, ale miska ovoce s kopečky zmrzliny."
"Ty jsi zase nějaká chytrá. Radši jez a snaž se si to nenakapat na tu mikinu."
Ty chvíle s holkami byly jako z jiného světa. Cítil jsem se tak uvolněně, dokonce jsem zapomněl na starosti, které jsem měl s Felixem. Jako kdybych tu byl opravdu na návštěvě u známých přátel a ne proto, abych sbalil jejich otce a muže.
"Natálie... s tím víkendem jste to myslela vážně?"
"Samozřejmě Lukáši. Ta pohovka dole je velmi pohodlná když se rozloží. Ale chci tě o něco požádat."
"Ano?"
"Přestaň mi vykat, ano? Je mi to nepříjemné a připadám si pak ještě starší. Jen Natálie."
Musel jsem jí to slíbit, i když to bylo... divné, tykat ji. Musel jsem se odprostit od faktu, že to byla jeho žena, že s ní má dceru. Jenže to nešlo tak snadno.

Oznámit do své domoviny, že se v Brně zdržím, bylo horší než jsem si myslel. Možná taky proto, že jsem jim nevysvětlil, proč do Brna jedu, ani u koho zůstávám. Mamka chvíli mlčela, asi nepochopila, co se ji snažím do telefonu vysvětlit, pak přišla palba otázek. Nestačil jsem říct ani bú. Myslím, že Natálie se mnou soucítila. Znovu jsem musel lhát, jinak to nešlo. Maminku jsem tím ale příliš neuklidnil. Mojí historku, že jsem tu na víkend u kamaráda nějak nebrala v potaz.
"Mami klid, přijedu v neděli nebo v pondělí. Vyřídíš to tátovi? Jo, jsem v pořádku, mám kde spát i co jíst. Ne, neznáš ho. Mami prosím tě, jsem už dost starej, ne?"
Nakonec se mi povedlo ji přesvědčit, ale nezněla moc nadšeně. Myslím, že Natálie část mého hovoru slyšela, takže si mě odchytla ještě před nastoupením do vozu.
"Tví rodiče neví, proč jsi tady?"
"No, to je... takové komplikované. Ne, nevědí to."
"A vědí alespoň, že jsi gay?"
Mlčel jsem a myslím že právě to bylo dostatečnou odpovědí. Sklopil jsem zbaběle hlavu. To jsem trochu ještě nedořešil. I když chci být s Felixem, našim jsem nebyl schopný to nějak oznámit. Vždyť to ani nejde.
Natálie si jen povzdechla. Nevím, jestli chápala mé dilema, možná si to uměla aspoň trochu představit. Taková zpráva není přijímána se zrovna radostným bouchnutím šampusu, ale spíše vyděděním, hádkami a bolestným zklamáním. A to já rodičům nemůžu udělat. I když jsem věděl, že nebude možné tajit to do nekonečna, i Felix mi to říkal. Radil mi, abych to ze sebe nějak dostal a řekl jim pravdu, nebo mě to bude užírat dál. Prý se s tím smíří, otázkou je, jak a za jak dlouho. Ale zatím ten oznam mohl počkat.

Připravovat večeři pro čtyři lidi není žádná legrace a Natálie mě vůbec nešetřila. Prý se to nejlíp naučím, když to udělám hned na poprvé. Nakonec jsme se do té malé kuchyňky nacpali všichni a dělali tu večeři společně. Byla to nesmírná zábava. Povedlo se nám stvořit jídlo o třech chodech jako na nějaké oslavě. Prvním byl těstovinový exotický salát, který jsem měl na svědomí já. Druhý pak bylo grilované maso spolu s pečenými brambory a rajčaty. A nakonec stihla Natálie udělat ještě lehký dezert - ovocný koláč. Na ten malý jídelní stolek se to málem ani všechno nevešlo, ale povedlo se nám to tam nějak naskládat a pak už zbývalo čekat, až návnada na medvěda zabere.
Čekali jsme jen chvíli. Dveře pracovny se po pár minutách otevřely a medvěd se zjevil ve dveřích.
"No to je dost, přihřívat ti to nebudeme. Doufám, že se s námi alespoň navečeříš."
Mlčel a těkal očima ze své ženy na dceru a pak na mě. Trochu jsem se bál, že mu to nebude příjemné, když u toho stolu taky budu. Ale nic neřekl. Přejel až ke svému čestnému místu. Nejspíš musel mít hlad. Možná ho i překvapilo, jaká příjemná atmosféra u večeře vládla. Natálie a Terezka si se mnou povídaly beze studu a já jen sem tam postřehl, že se na mě upírají zvědavě jeho oči. Občas jsem dokonce zahlédl, jak mu zázračně zacukaly koutky úst, jako kdyby se chtěl usmát, ale stále si to zakazoval. Sám na mě nijak nepromluvil a to mě nesmírně bolelo.
"Domluvili jsme se, že Lukáš zůstane přes víkend. Doufám, že nemáš nic proti Felixi?"
Překvapilo ho to. Na chvíli odložil svou vidličku a zahleděl se nejdřív na mě. Ten pohled byl ostrý, ale najednou se na jeho rtech objevil úsměv. Opravdový tajemný úsměv pana Záhadného. A já šel do kolen. Sakryš...
"Samozřejmě že bude, ale co nadělám."
Byl jsem tedy vzat na milost?

Po večeři jsme si všichni dali ještě sklenku dobrého červeného. Terezka nás opustila, protože šla do kina s kamarádkou. Natálie chvíli dělala prostředníka, ale jakmile se hodina nachýlila, omluvila se s tím, že je unavená a půjde si lehnout.
"Stejně si máte ještě co říct, že?"
A on mlčel. Já mlčel. Jen naše pohledy se střetly. Nevím, možná jsem měl už jistotu, že mi neuteče, ale na Natáliin milý úsměv jsem kývl. Ano, máme. A je toho strašně moc. Jen bych chtěl, aby to viděl stejně i on.
Když jsme osaměli, chvíli jsme na sebe beze slov jen koukali. Pak mi dal jasný pokyn, ať vezmu tu láhev a přesunu se do jeho pracovny, kde budeme mít klid a soukromí. Sám tam s předstihem zamířil.
"Omlouvám se... za ten můj vpád do tvého života. Já vím, že... se asi zlobíš, ale chtěl jsem tě poznat, vidět tě."
Usadil jsem se na pohovku a on za svůj stůl, abych se nemusel dívat na ten vozíček a mohl si myslet, že jen tak sedí v křesle, třeba. Chvíli jen vyhlížel z okna, jak se stmívá, než kývl.
"Omluva se přijímá. Pro příště si pamatuj, že nesnáším překvapení."
"Pro příště?"
"Co jsi čekal od téhle cesty? Co jsi čekal ode mě, hm?"
Sklopil jsem pohled, jeho tón mě mrzel, doufal jsem... naivně jsem doufal, že si to promyslí, nebo že mi dá šanci, dá jí nám. Ale když jsem slyšel ten tichý šustivý zvuk jeho vozíku a pak jeho dlaň na mé tváři... prostě jsem se rozbrečel.
"Přestaň Lukáši."
Nemohl jsem. Nemohl jsem si představit, že tohle vše bylo zbytečné.
"Já vím, že... to není tvůj problém, ale... já jsem do tebe asi fakt zamilovanej. Promiň."
"Proč Lukáši? Proč mi tohle děláš? Na tohle už jsem trochu starej a trochu... ochrnutej. Můžeš si najít kluka ve svém věku a užívat si s ním života. Proč já, který ti nemá co nabídnout?"
"Proč? A ty... ty si myslíš, že to jako šlo jinak? Nebo že bych si mohl říct, tak do toho se nezamiluju a do toho jo? Takhle to nechodí. Já za to nemůžu."
"Jsi hlupák. Tohle nikam nepovede. Ale přesto... děkuju."
Víc neřekl. Jen mi zvedl bradu a přitiskl se na mé rty. Tentokrát ne tak divoce jako dnes, když jsem ho viděl poprvé. Tentokrát ten polibek bylo jako jeho děkuju. Tichý, jemný a plný strachu. A já věděl, že chce, stejně jako já chce, aby ho někdo zase miloval, že si přeje milovat. Jen asi neví jak. Takže jsme na tom teoreticky byli stejně.