23

Seděli jsme tam asi dlouho. Dokonce už v místnosti byla skoro tma. Sotva jsem mu viděl do tváře, přesto jsem v těch prvních chvílích rozpoznal jeho slzy. Nic jsem na to neřekl, jen jsem zachovával jistý druh mlčení, aby se necítil trapně. On, Pan veliký bezcitný najednou projevil nějaké emoce. A já byl šťastný, byť to zní hloupě. I za tenhle malý projev toho, že něco cítí. Dokonce mi chvíli dovoloval ho i líbat, což ve mě probouzelo takový divný ochranářský pud, vyžvanit mu do ucha dalších sto hloupých zamilovaných pitomostí, ale také chtít více. Jemně jsem se dotýkal jeho košile, urovnával na ni každý domnělý záhyb, který jsem v tom šeru nemohl vidět. Prostě jsem dělal vše proto, abych svou mysl zaměstnal. Abych se ho neustále dotýkal.

Měl jsem chuť objevovat nepoznané, měl jsem chuť tu košili pomalu rozepínat. Ale asi by to nebylo zrovna vhodné. Navíc když můj pohled zamířil níž, znervózněl jsem. Moje pochyby o tom jak... bude přijímat moje něžnosti, jak mu je budu moci nějak poskytnout. Možná bylo brzo o takových věcech přemýšlet. Možná jsem byl jen blbej a nadrženej, protože mě Felix neskonale vzrušoval. Na tom prostě nezměnil nic fakt, že je mnohem starší, ani že je handicapovaný.
Ale po chvíli mi moji ruku objevitelku raději odebral a zastavil ji někde v úrovni svého pasu. Nic jsem nenamítal, i když jeho sevření mělo sílu.
"Mám rozsvítit?"
Nevím proč mě to napadlo, prostě jsem mu chtěl vidět do obličeje. Nějak dokázat, aby se na jeho rtech zvlnil ten krásný úsměv, byť by byl jen sarkastický. Rozesmál se. A já celý zkoprněl, protože slyšet zvuk jeho smíchu bylo tak osvobozující, až jsem ztrácel dech. Ano, směj se... prosím víc. Směj se třeba mě, mé hlouposti, jen se směj. Tak je to správné. Takže jsem se nakonec přidal taky, aniž bych věděl čemu se vlastně smějeme.
K rozsvícení však nesvolil. A já mu byl ochoten poskytnout to zdání soukromí, aby mohl skrýt to co potřeboval.
"Vím že... jsem se měl nejdřív zeptat tebe, ale Natálie to rozhodla za mě. Takže... smím zůstat přes víkend?"
"Ano smíš. Ale pokud hodláš spát někde na nádraží s bezdomovci, nehodlám ti bránit."
"Jsi hnusnej víš to?"
"Ale ne, jen trochu sarkastickej."
"To je to samý abys věděl."

Ten večer jsme v jeho pracovně seděli po tmě několik hodin a povídali si. Konečně mě byl schopen poslouchat, konečně chtěl. I když si u svého stolu rozsvítil lampičku, která příjemně navozovala intimní atmosféru žlutým světlem, celý pokoj osvětlit nedokázala. Bylo to jako bychom seděli při svitu svíček. Vyptával se na vše, od toho dne, kdy se se mnou rozloučil. O tom co jsem dělal, i jak mě napadl tenhle husarský kousek, jet přes celou republiku (teoreticky z úplného severu Moravy na její úplný jižní konec). Také chtěl vědět jaký podíl na tom má jeho milovaná dcera, kterou asi v nejbližší době pošle na internátní školu, někde do Tanzanie. Dokonce ho překvapilo i zapojení jeho ženy, takže chvíli na mě jen nevěřícně hleděl. Vše jsem mu popsal. Protože jsem věděl, že musím být upřímný. Řekl jsem mu jak jsem se s tím nechtěl smířit, i že všechno jsem si vylil do toho dopisu. Nakonec přiznal, chtě nechtě, že ho četl... několikrát.
I on ke mě byl upřímný. Jasně mi vše vysvětlil. Nikdy prý nedoufal, že to zajde takhle daleko, ani to nechtěl. Byl jsem jen... milej kluk z chatu. Ale tak nějak jsem mu vlezl pod kůži. Dovolil mi věci, které těm přede mnou nikdy nedovolil (ano přiznal se, že jsem nebyl jediný s kým takto flirtoval po chatu či internetu). Že bych se do něj zamiloval a chtěl ho vidět, bylo to nejhorší čeho se bál. A když se to stalo, nějak už bylo pozdě. Snažil se to ukončit rychle. Vymluvit se na svoje soukromí, vyvléct se, rozzlobit kvůli něčemu co jsem udělal a mít tak nějakou záminku, pro to aby to mohl ukončit. Celou dobu věděl že touto mou žádostí náš vztah skončí. A snažil se tu chvíli oddálit co to jen šlo. Lhal abych mu dal pokoj. Nikdy mě ale nebalamutil, nikdy nepředstíral, že je někým kým není. Jednal se mnou přímo, až na to, že svůj handicap zatajil. Dokázal jsem pochopit proč. Felix hledal na chatu to, co nemohl mít normálně. Hledal nějakého naivního klučíka, jako jsem byl já. Hledal nějaký cit. A věděl, že po internetu je vcelku jedno jak kdo vypadá i to že je připoutaný na čtyři kolečka. Tam jde o...komunikaci. Jak člověk dokáže druhého zaujmout. Né svým vzhledem, ale svými postoji a myšlenkami, svými názory na svět.
Ale měl tu smůlu, že narazil na mě. Na dalšího vyprahlého jedince, který také ve svém reálném světě nemohl fungovat tak, jak by chtěl, tak jak je to pro něj přirozené. Možná proto jsme si vždy tak rozuměli, dokázali respektovat názor toho druhého a vzájemně se od sebe učit. Díky němu jsem více zvážněl a on naopak jakoby omládl a znovu měl chuť žít. To ten pocit spokojenosti a štěstí ho naplňoval. I když věděl, že to nebude napořád. A když došlo k tomu že já chtěl víc, zbaběle utekl a schoval se. Protože já se dostal hlouběji než chtěl.
Dokonce se přiznal, že po přečtení toho dopisu mu to dělo těžkou hlavu. Kolik nocí o tom přemýšlel a nemohl spát? Ptal se sám sebe jestli udělal dobře? Odehnat člověka, jenž ho opravdu mohl milovat? Nejspíš mi prostě jen nevěřil. Nevěřil, že bych unesl celou skutečnost jeho nynějšího života. Ale pletl se. Já měl síly za nás oba a paličatosti ještě víc. Ne, spíš to byla zatvrzelá urputilost. Jinak bych se sakra nevláčel tak daleko, za někým, kdo mě prý nechce.

Byl jsem tak nadšený, že se mnou konečně mluví jako se sobě rovným, že mě neodhání a je schopný mi i říci o svých pocitech a myšlenkách. I když by se asi zdálo, že je to jednoduché udělat si jasno, řekl bych že pro muže jako Felix to bylo naopak nesmírně těžké. A já si toho proto vážil. Neřekl to přímo, ale oklikou jsem jasně pochopil, že se bojí. Bojí se začínat si vztah se mnou, ale přesto po tom touží. Jestli jsem se mu líbil, tedy fyzicky? To netuším. Nijak se k mému vzhledu nevyjádřil, takže jsem nevěděl na čem jsem. Jasné však bylo, že nějaká vášeň mezi námi jistě panuje, jinak by mě tak nelíbal. Jen když jsem si na to vzpomněl zase jsem se rozklepal jak ratlík. Mě se rozhodně líbí, o tom nemohlo být pochyb.
Kolem půlnoci přišel Felix s tvrzením, že děti by už měly spát a půjde mě poctivě uložit. Pobavilo mě to, ale nic jsem nenamítal. Byl jsem tak utahaný, jenom lehnout a zdechnout, jak se u nás říkalo...
Bylo mi trochu trapné když mi sám rozložil gauč v obýváku a ustlal mi. Chtěl jsem ho zastavit, tohle bych zvládnul. Pohledem mi jasně dal najevo, že je sice na vozíčku, ale ruce má zdravé. Takže jsem raději před jeho zlobou zacouval a nechal mu prostor. To bych mohl nazvat nárazem do jeho hrdosti, který mě odeslal z obláčku rychle zpět na zem. Pochopil jsem. Nebýt přehnaně nápomocný. To mi říkala i Natálie, když jsme byli sami. Nesmím se příliš snažit dělat za něj to co dokáže. Nikdy mu nepodávat pomocnou ruku. Ne, Felix o tohle nestál. Chtěl se s tím prát sám, tak aby jeho život vozíček omezoval co nejméně. Já to jen musel respektovat a nebrat ho jako těžce nemocného. Asi chvíli bude trvat, než si na to zvyknu, než si i on uvědomí, že může přijmout pomoc a není to od něj známka slabosti.
Ale do té doby, se budu snažit jednat s ním naprosto normálně. Možná by se to některým zdálo jako nemožné, ale tohle celé bylo o přístupu. I když jsem možná machroval a říkal si, to je jednoduché, stejně jsem měl z některých věcí strach. Stále jsme se neznali tak dobře, abych dokázal předpovědět jak bude na danou situaci reagovat a jak se mám chovat já.

I v obýváku byla tma, ale naštěstí velkým oknem sem pronikalo měsíční světlo a také světlo z nedaleké venkovní lampy. Poctivě jsem se jako hodný chlapec uložil. Zůstal u mě ještě chvíli, mlčky. Usínalo se mi krásně. Cítil jsem jeho přítomnost, dokonce jsem měl pocit, že mi prohrabává vlasy, jak mě hladí. Ale nevím zda to nebyl jen výplod mé snové fantazie, nebo to opravdu dělal. Vytvrdnul jsem pěkně rychle, proti jiným dnům, kdy mou mysl stále sužovaly myšlenky. Ono je strašně těžké usnout, když váš mozek zastává názor, že vám musí připomenout všechny vaše chyby a promyslet vše co se stalo v posledních třech letech. A to ještě nezmiňuji jak je zatraceně těžké usnout, když vám v mysli pluje pořád Felixova tvář a sny, které líčí co bychom spolu mohli dělat, kdybychom ovšem mohli.

Ráno mě probudila ta krásná hřejivá vůně kávy. A i když tenhle nápoj nepiju, ani neholduju téhle vůni (nikdy jsem si ji dřív nevšiml), tohle ráno bylo jiné. Cítil jsem svíravý pocit žaludku, jak mi po noci vyhládlo. A ta překrásná vůně to ještě zhoršovala. Odlepil jsem oči a praštilo mě do nich příliš moc světla. Takže jsem si s nevrlým mumláním přetáhl deku přes hlavu. Chvíli mi trvalo uvědomit si, že neležím v mé posteli. Když se tak stalo, nenápadně jsem vykoukl a rychle se posadil. Zahlédl jsem v kuchyni pohyb. Pohled na hodinky mě ujistil, že je sotva sedm hodin. V kalhotách od pyžama a tílku jsem se teda vyhrabal z pohovky, která byla vážně pohodlná a vyspal jsem se krásně. Hned jak jsem bosky vešel do kuchyně, úplně jsem zatajil dech. Byl tam!
Nečekal jsem, že by vstával tak brzo. Ale opravdu. V kuchyni se suvereně oháněl kolem plotny. Kuchyňskou linku měl upravenou a zdála se mi mnohem nižší, takže si bez potíží poradil. Káva stála na lince a vycházela z ní ještě horká pára. Zahlédl jsem že dělá nějaké lívance, nebo palačinky. Chvíli jsem ho jen sledoval. Měl na sobě jen bílou košili, károvanou bleděmodrými obrazci kosočtverců, světle hnědé kalhoty. I v domácím oblečení vypadal prostě... jako by vylezl z nějakého žurnálu.
Všiml si mě až po chvíli a já viděl jak znejistěl. Možná doufal, že udělá snídani tajně a nepřistihnu ho při tom.
"Mám přidat ruku k dílu? Včera jsem dostal lekci vaření."
Jeho rty zvlnil malý nepatrný úsměv a já si skoro zatleskal. Ale hned poté ho zamaskoval obvyklou nepropustnou maskou přemýšlivosti. Udržoval jsem však odstup, nechtěl jsem se mu plést do jeho prostoru, který potřeboval. Přesto jsem začal loudit kousek lívance, což ho pobavilo.
Dostal jsem kázání o trpělivosti a o tom, že hlad neuteče. Když jsem si pak spálil jazyk o horký lívanec, ještě mi za to vynadal.
"Pofoukáš mi to "taťko"?
"To jsi uhodl, strč si to pod kohoutek a chlaď."
"Protivo."
Ale stejně jsem se tomu musel uculovat. Po chvíli schody s dupotem vzala po dvou Tereza, která utíkala do školy i s Natálií. Ta figurovala jako osobní řidič své dcery. Chvíli se obávala zda nás tam může nechat o samotě. Jestli nepodpálíme dům nebo se vzájemně nezardousíme. Musela do své práce, takže dům měl zůstat jen náš, což mi naprosto vyhovovalo. Ale nakonec ji Felix ubezpečil, že mě nerozpláče, ani nevykopne z domu, když se na něj šeredně podívám (kruci, to už bych jen za to ráno letěl tak třikrát). Takže odjela s celkem nedůvěřivým pocitem.
Měli jsme den, celý den pro sebe. A uznávám, trochu jsem se bál jak ho využijeme. Nechtěl jsem ho nijak obtěžovat, ani ho nudit, takže to bylo na něm.

A tak jsme začali společnou snídaní (to je základ). Jako dva staří manželé, u džbánu džusu a lívancích jsme řešili novinky dne. Felix si v klidu rozložil noviny a já mu ukradl sportovní rubriku a drbárnu, kterou nečetl. Byl to zvláštní pocit, tak sedět naproti sobě. Skoro jsme nemluvili, ale přesto jsme si rozuměli i beze slov. Ta vzájemná blízkost, vzájemný respekt, byl pro mě důležitý. Pustil mě do svého světa. I když jen na kousek a bez průvodce. Rád bych mu řekl jak... mě to těší. Ale myslím, že on to věděl. Nebylo třeba prázdných slov. Stačily činy.
Natáhl jsem se přes stůl a dotkl se jeho ruky. Ani se nehnul, nijak nedal najevo, že o tom ví. Ani když jsem prsty klouzal po jeho kloubech. Až teprve když má ruka minula zápěstí a razila si to víš mě zastavil a mou ruku uzemnil na stolku ve svém sevření. Bylo to zvláštní gesto, ale já se jen usmál. Schovával se za novinami, vidět tedy co si myslí jsem nemohl. Ale přesto... jeho dlaň tak příjemně hřála. Tohle malé intimní gesto bylo přesně to, co mi dlouho chybělo. Moci se ho dotknout. Možná jsem se vážně choval jak zamilovaná husička, jemu to však nijak nevadilo. Občas mě za to ráno zpražil sice dost ironickým pohledem, který by odradil snad každého od toho říct mu jen "Dobrý den". Bohužel na mě to mělo pramalý účinek, jen mi to vyvolalo úsměv na tváři a trochu způsobněji jsem se choval. Myslím, že ho to asi štvalo. Možná mě zkoušel, co vše vydržím. Jestli mě neodradí už na začátku, bude si mě hold muset nechat.

A neodradil. Po snídani mě zapřáhl do práce, chtěl vidět jak jsem na tom s angličtinou. Když zjistil, že bych se nedomluvil ani někde v Africe, tak to vzdal se slovy: "Tam kde ani slovíčka neberou, tam je to marný".
Musel jsem souhlasit, ale přesto jsem se bavil. V jeho pracovně jsem si zatím prohlížel tiše jeho fotky. Na většině byl už na vozíčku. Bylo jich málo. Ale jen na jediné ještě stál na nohou. Ta fotka mě zaujala. Vypadala jako od moře. Felix jen v plavkách silně opálen, vedle něj Terezka, které mohlo být tak osm. Stáli hned vedle velkého hradu z písku.
Bylo zvláštní hodnotit ho o pár let mladšího. A že to byl sakra kus to nepopírám, ale sám jsem žasnul nad tím, že... to nebyl ten můj Felix, jakého ho znám. Ne, ten nynější se mi líbil víc, byť to znělo vážně divně.
Zajímalo mě co dělá ve volném čase, když tedy nesedí u PC se mnou nebo nepracuje. A dostalo se mi vážně překvapivých zjištění. Moc rád řídil, to mu zůstalo pořád. Ale vždy jezdil sám, jen tak někam do pryč. Občas si jen tak zajede do Rakouska na kávu nebo do Prahy za vydavatelem i když nemusí. Jen aby mohl mít klid ve svém autě a sledovat cestu. Překvapilo mě že po té nehodě je stále schopen tvrdit, že řízení má rád. Často čas tráví četbou, či příjemným inteligentním filmem s dávkou psychologie, nebo u dokumentů. A já pomalu zjišťoval že Felix bude vážně spíše klidnější typ. Dokonce mi to potvrdil s tím že tak to nebývalo vždy. Žádné scházení se s přáteli, mnoho jich už neměl a ty, které byl ochoten snášet neměl moc rád. Žádné sporty, teď už to prý nejde. Kroutil jsem na to hlavou. S tím jsem prostě nedokázal souhlasit. Spíše se od všech věcí, které dělal před nehodou odstřihnul. Tvrzení že něco nejde je přeci tak snadné a nestojí žádnou námahu.

Nakonec jsem i já dostal práci. Seřadit vytištěné stránky knihy po sobě a svázat je. To jsem neviděl jako problém. Tedy pokud jsem nevázal dvousetstránkovou knížku už po třetí, to už moje prsty vážně umíraly.
"Jelikož tvé kuchařské umění stojí za prd a mé už taky zrezivělo, co bys řekl na to kdybych tě pozval někam na oběd?"
"Někam ven? Jako do města?"
"Samozřejmě že do města."
Byl ke mě otočený zády a já tak trochu nevěděl jak na tohle pozvání reagovat. Nejdřív jsem mu připomněl, že má práci, ale jeho protiargument že práce neuteče tak jako on, mě trochu vyvedla z míry. Nelíbili se mi tenhle typ černého humoru na vlastní adresu a dal jsem to i jasně najevo svým výrazem.
"Dobře...já... pozvání přijímám. Když mě vezmeš i na zmrzlinu."
"Já zapomněl, a nechceš ještě vzít do zábavního parku na cukrovou vatu. Nebo radši pískoviště?"
Zakřenil jsem se, ale s díky jsem odmítl, cukrovou vatu jsem zrovna nemusel a bábovky jsem oželel. Jeho sarkasmus se minul účinkem.
"Tak to abych se jel obléct, abych ti nedělal ostudu."
"No nevím kdo komu bude dělat ostudu, možná bych si měl vzít pracovní montérky s vůní hnoje, prý je to v kurzu."
"Zajímavá představa."
Jeho jízlivý hlas a pohled, kterým si mě prohlížel mi vyvolaly husí kůži, takže jsem raději hned zmlknul, jako bych si spolknul jazyk. Ještě pár takových pohledů a vážně se neudržím a hupnu na něj. Nechal jsem ho se kolem mě protáhnout do své ložnice, kam jsem měl přístup zatím zakázán, protože mi zabouchl dveře před nosem. Bylo to trochu sprosté. Ne že bych ho chtěl špehovat při převlékání, ale o to jak mi jasně ukázal, kam až smím a kam ještě ne. Vykázal mi prostor a bylo jen na mě jak to přijmu. A já nespěchal...