24

Oběd byl jedním slovem překvapivý. Asi bych to celou větou či souvětím nevyjádřil. Slušně řečeno, čuměl jsem jak puk a to už při odjezdu. Felix se hodil do gala a mě slina tekla po bradě. Ta jeho tmavá košile a plátěné tmavé kalhoty. I když pravdou bylo, že se mi více líbil ve světlejších odstínech, tohle však působilo více tajemně a majestátně.
Hrdě si to zamířil rovnou k autu a nakázal mi nastoupit. Chvíli jsem tam přešlapoval a sledoval jak se ladně souká do svého vozu a skládá svůj vozík, ale rychle jsem si uvědomil, že on nepotřebuje pomoct. Všiml jsem si kolem volantu další sady pák, které měly sloužit pro ovládání brzd a plynu, což bylo samozřejmostí kvůli jeho handicapu. Já to jen viděl prvně v životě, tak jsem na to trochu vejral.
Celou cestu do Brna jsem uvažoval do jaké restaurace mě vezme. Nikdy jsem nebyl na ty nóbl podniky s cizokrajnou kuchyní. Jsem prostě kluk z vidlákova. Při příjezdu jsem poprvé viděl Mekáč na živo, to byl zážitek. A ne že se tomu budete smát. Dal bych za vděk nějakým bistrem, či pravou českou hospodou, kde mají pořádný kus žvance s knedlíkem. Nějak jsem ale měl pocit, že na takovou kuchyň pana překladatele neutáhnu, když mi Natálie líčila jeho nechuť k českým jídlům.

Nakonec jsme se ocitli v malém zajímavém bistru, které mi trochu připomínalo americké filmy z 80. let. Velké polstrované lavice, malé stolky. Slečny v tyrkysově modrých oblečcích... trochu jsem se děsil. Nějak mi to k Felixově vkusu neladilo. Když viděl můj pohled, začal svůj úsměv schovávat za jídelním lístkem, taková škoda.
"Proč zrovna sem? Nějak mi to nepřipadá jako... no, místo kam bys chodil na obědy."
"A proč ne? Obsluha je příjemná, jídlo lehké a dobré, navíc je tu skvělý přístup."
Poklepal si prsty na opěradlo vozíčku a já rázem pochopil. Podnik byl jaksi stranou od ruchu velkoměsta, bylo zde velké parkoviště, které patřilo k nákupnímu centru. A hlavně, jsem cestou nepotkal žádný obrubník, ani práh. Nějak se mi v hlavě začaly honit další otázky. Zjistil jsem touto názornou otázkou, že Felixův handicap nebude tak růžový ani v takovém velkoměstě, což mě překvapilo. Raději jsem tedy mlčel a vybral si nádherně vypadající topinky s mletým masem.
Felix si dal něco na způsob našich langošů a já mu volbu pochválil, protože jsem na to taky dostal chuť. Oběd se nesl v příjemném duchu rozhovoru. Většinou vtipné či mírně flirtující náznaky z mé strany (jo byl jsem už fakt trapnej) a jeho kradné úsměvy. Možná by se dokázal i červenat, kdo ví. Sem tam mě sice odbyl dost sarkastickou poznámkou, ale to ve mě rozdmýchalo ještě větší oheň.
Když nám došla témata, přešli jsme na oční kontakt a komunikaci gest, což Felixe natolik upoutalo, že vnadnou servírku málem polil kávou, jak cukl rukou před mým osaháváním.
"Frustrovaný Lukášku? To máš ale blbý."
"Copak mi chceš tvrdit, že tobě to nechybí?"
Nastalo mlčení, které jasně odpovídalo za něj, pak ale sklopil oči do ubrusu a studoval zdejší dekoraci. Nevěděl jsem jak reagovat, co říct nebo udělat. Na tohle téma bylo příliš brzy. Proč jsem nebyl trpělivější. Nebylo to ani téma, které by se mělo rozebírat v takovém podniku.
Po zbytek oběda jsme tedy mlčeli.

Když jsem se naskládal do auta zahlédl jsem jeho pohled. Byl trochu jiný než jsem od něj byl zvyklý. Nebyl chladný, ani odměřený. Byl spíše starostlivý a možná bojácný. Prostě hned ze mě vylétla ta trapná fráze, kterou by možná, někde jinde, někdy jindy říkal on mě.
"Já... promiň, nechtěl jsem. Já chápu že... ti to asi není příjemné a chci abys věděl že... mě to nevadí. I když nemůžeš tak přece..."
Nadechoval se asi k rázné odpovědi, ale nenechal jsem ho nic říct a dál jsi mlel svojí. Snažil jsem se přitom na něj moc nedívat.
"Asi si myslíš že jsem nějakej mladej nadrženec ale... víš ty prostě na mě hodně působíš, pak chci dělat... ty věci. Ale neznáme se ještě moc dobře takže..."
Ještě jsem cosi mumlal, i když už mou ústní dutinu zabíral jeho jazyk. Další z jeho dychtivých polibků mě naprosto odzbrojil. Nechal mě schválně ze sebe dělat vola. Jak já ho nesnášel.
Ale přesto jsem se k němu natiskl, jak jen nejvíc to ten stísněný prostor umožňoval. Jeho tělo tak krásně hřálo, sálala z něj vášeň a touha. Nechápal jsem proč to udělal, proč mě celý den odháněl, vyhýbal se mým dotekům i polibkům. Najednou mě tady skoro znásilní...
I když se mi to nesmírně líbilo, přesto jsem mezi naše těla dokázal vzepřít ruku. Byla chyba se o ní ale zapírat, protože mi ji prudce vyškubnul a přesměroval k místům dosud nepoznaným, ke svému poklopci. Bylo to jako kdybych mokrou rukou osahával elektrický ohradník. Nebolelo to, ale ty výboje celým tělem, vždy to ve mě škublo. Silou si tam mou ruku držel a odmítal mě přestat líbat.
Možná to bude vypadat zbaběle, ale vážně jsem dostal strach. Měl jsem pocit, že se o něco snaží, ale o co? Donutil mě rukou přejíždět po těch místech v jeho klíně a mě se zmocňovalo čím dál větší vzrušení, i když jsem se to snažil zastavit. Tady to přece nešlo, na veřejném parkovišti., vždyť ty lidi koukají a...
V tom malém okamžiku, v těch pár vteřinách, možná minutách jsem ucítil pod svou rukou jasné pnutí. Vykulil jsem oči a zapomněl i dýchat. On se... vážně vzrušil? Cítil jsem to, nemohl jsem se mýlit. Neodolal jsem, musel jsem mít jistotu. Přebral jsem kontrolu a hlazení přeměnil v menší tlak a sevření. Z jeho rtů se vydralo těžké vydechnutí.
Teprve pak mě pustil a dovolil mi se odtáhnout. Zmateně jsem kulil oči a měl v hlavě vymeteno. I když mi pořád nad hlavou blikalo varovné světlo s nápisem "něco špatně"... něco mi ušlo.
"Tohle... jsi chtěl vědět ne?"
Jeho hluboký, trochu nakřáplý hlas zněl v tom tichu auta po těch událostech, co předcházely, ještě více jako z jiného světa, jako z nějakého snu.
"C...o co...?"

Asi mu mé koktání přišlo k smíchu. Přejel si prsty rty a mě se chtělo ho prostě povalit vzadu a ... no... čajový dýchánek bych s ním nevykonával. Sevřel pevně volat a nastartoval.
"Chtěl jsi přeci vědět, jestli se mi postaví kdybychom se milovali? Chtěl jsi vědět, jestli to ucítím? I mrzáci můžou souložit, představ si to. Sice občas těžko, ale můžou."
Jeho tón dost bolel. Rázem mi bylo jasné, že tohle byla jakási demonstrace. Kdy ze mě udělá znovu blbce. Zaraženě jsem seděl zamáčknutý v sedačce a nijak jsem to nekomentoval. Nemohl jsem totiž popřít že... jsem na tu otázku myslel. Jsem děsnej chlípník, vidím ho druhý den a už přemýšlím jak s ním souložit. Co to sakra se mnou je? Nejspíš se bavil tím, jak mi to omlátil o hlavu.

Cestu zpět jsem přetrpěl a snažil se nejevit známky života. Hlavně neotvírat pusu, protože jak bych se nadechl, s plných plic bych ho poslal nejspíš do prdele (klidně do té své...). Neměl jsem rád když se mnou jednal takhle povýšeně. Dělal to už dřív na chatu, jednal tak s mnoha lidmi a někdy se prostě neudržel a schytal jsem to taky. Mnohdy si to ani neuvědomoval, jak to na lidi může působit, ale převážně to dokázal odhadnout. Švidral jsem stále po jeho těle a přemýšlel.
Jo já se tu rozčiluju nad tím jak mě setřel, ale nedomyslel jsem vážnější otázku. Jo... cítil to, mou ruku. Tím jsem si jistý. Ale přece... je ochrnutý, ti necítí nic od pasu dolů nebo jo? Příliš jsem se v medicíně nevyznal, ale babička strašně ráda koukala na doktorské seriály.
Jak to teda je? Cítí i jiné věci? Dokáže cítit i své nohy? Proč tedy je stále upoutaný na vozík?
Rozhodl jsem se k odborné debatě s Natálií... ale to má ještě čas. Teď jsem věděl, že mu to musím vrátit, jinak to bude praktikovat i dál a zkopávat mě z mého obláčku. Věděl jsem, jak se mu vždycky líbilo, když mu někdo na ty jeho jízlivosti uměl odpovědět nějak hravě, ale přitom se skrytým významem. A já to uměl. Nic jsem si z něj nedělal.
"Co kdybys zastavil v nějaké slepé temné uličce? Dostal jsem chuť... pokračovat."
Rukou jsem si svůdně přejel po hrudi a schválně ho provokoval.Nevím kde se ve mě ta odvaha vzala, nebo spíš to byla potomost? Dělal že se nedívá, ale přesto jsem viděl jak po mě střelil pohledem, až se ozvalo hlasité troubení a nějaký pán v BMW na nás ukazoval neslušné gesta, když jsme ho míjeli.

A Felix vážně zastavil. Smýkl to ke krajnici tak rychle, že jsem nestačil ani mrknout. Pak se na mě upřel ten jeho pohled, byl naštvaný.
Přestřelil jsem.

Normálně by se rozesmál a řekl mi s láskou, jaký jsem hňup, nebo něco podobně romantického. Víte, on když mi nadával, většinou to znělo jako vyznání lásky. Tentokrát však jen tiše pronesl, ať toho nechám, že by rád dojel domů v jednom kuse. Způsobně jsem se usadil a věřte, styděl jsem se. Přehnal jsem to. Rozptylování u řízení Felix považoval za smrtelný hřích a já po jeho zkušenostech tenhle fakt chápal. Přesto jsem to odpoledne na nebezpečí nedbal. Zlobil se na mě celou cestu domů a já si zase připadal dost uboze. Ale nenechal jsem se zviklat.
"Omlouvám se, za tamto..."
Když zastavil u domu, konečně se mi plně podíval znovu do očí a kývl.
"I já se omlouvám... za tamto."
Pak jsme oba tak nějak spontánně propuknuli v smích., protože jsme prostě hňupové oba, o tom nemohl být pochyb.

Vrátili jsme se domů a po chvíli se dohnala i Terka od kamarádky, kde měla trávit celý den, ale prý jsme mnohem zajímavější objekt, tak to zabalila brzo. Hned nás podrobila výslechu co jsme dělali, kde jsme byli. Felix se bránil jakémukoliv sdělování informací a mlžil jak se dalo. Ale myslím, že jsem to rozsekl a jeho milou dcerušku trochu uzemnil.
"Byli jsme na rande, tvůj taťka mě požádal o ruku."
Chvíli na mě koukala jak na obyvatele Marsu, či jiné planety a pak se tomu začala smát.
Doufal jsem, že se pobaví a zmizí zase nahoru, abych si Felixe užil o samotě, ale Terka zastávala názor jak se nudíme a musí nás zaměstnat. Přišla hned s několika nápady na naše vzájemné mučení, jako sledování nějakého filmu společně, nebo hraní hry, kterou jsem neznal a její účel mi byl i po vysvětlení skryt. Když i tento druh zábavy byl odmítnut, přišla s nápadem videoher, které byly jejím koníčkem. Bránil jsem se statečně, ale můj druh ve zbrani mě zradil a tak jsem byl nucen souhlasit.
V jednom kuse mlela o tom, jak ji taťka nechce dovolit žádnou střílečku, tak může hrát jen dobrodružné kousky. Ne že bych tomu nějak extra rozuměl, ale vedl jsem si dobře. Asi štěstí začátečníka. Navíc už mi to předchozí den ukazovala a já se učím nesmírně rychle. Když jsem ji porazil a posekal všechny své slizké obludy a našel všechny předměty, vzdala snahu o naše zaměstnání. Felix ji stejně odeslal psát slohovku, takže s brbláním odešla.

Natálie se vrátila až k večeru, kdy jsme s Felixem seděli u sklenky vína a rozebírali co budem dělat zítra. Vínečko mizelo jako kouzelným proutkem a Natálie nás hubovala ať to nepřeženeme. Na chvíli přisedla a nechala si také nalít, prý pro dobré trávení.
"Doufám, že tě ten bručoun moc netrápil Lukáši."
"Byl vážně hodnej."
"Byl bych rád, kdybyste mě nepomlouvali za mé přítomnosti."
Pak nastal výslech číslo dvě. Tedy nastal by, kdyby Felix svou ex-manželku neutnul hned v úvodu.
"Zeptej se Terezy, ta už z nás všechno vytáhla."
"Tak jaké plány máte na zítra?"

Nevím proč, ale oba jsme se po sobě tak nějak podívali, což u Natálie nevzbudilo asi zrovna dobrý dojem. Měli jsme poslední den a to necelý, který jsme museli využít. Práce mi nedovolovala zůstat déle. I když už teď jsem věděl, že udělám cokoliv, abych se mohl zase vrátit sem a to co nejdříve. Připadal jsem si tady volný, šťastný. Prostě jsem... tu byl doma, byť to znělo nesmyslně.
"Vlastně to tu zatím řešíme, ale nějak se nedaří a spíše jsme vyřešili jak vyprázdnit flašku."
"Na to je Felix promovaný odborník. Pokud chcete být sami tak můžu vzít Terezu ke Karlovi a nechat vám dům."
Znělo to velmi lákavě, to nepopírám. Felix byl ale významně zticha, právě v době, když jsme od něj zrovna očekávali vyjádření názoru. Jasně jsem poznal, že o něčem přemýšlí, nebo snad ne? Byl zamračený a mračil se čím dál víc. Jeho tvář najednou stáhla maska bolesti, kterou jsem dokázal z nějakého nevysvětlitelného důvodu rozpoznat. Odsunul jsem rychle židli, abych se k němu vrhnul a zeptal se co se děje, ale než jsem to stačil udělat, odlepil svůj vozík od stolu a s tichým "omluvte mě" zmizel z nenadání v pracovně.

Zůstal jsem zaraženě stát a hleděl na dveře, rozhodně jsem chtěl jít za ním, ale Natalie mě zastavila.
"Dej mu trochu soukromí Lukáši."
Tvářila se tak jako já ustaraně. Ale ona nejspíš věděla co se děje.
"Bude v pořádku?"
"Já nevím. Říkám mu už přes rok, že musí jít k doktorovi, když se to znovu objeví. Ale odmítá o tom cokoliv slyšet."
"Objeví? Co se objeví?"
"Bolesti."