10

Několik dní učil podmořský princ Mina plavat. Učil ho krásám moře. A Mino byl pilný žák. Po pár dnech už sám dokázal plavat a dokonce se přestal bát moře. I když nedokázal ještě s Verinem držet krok, přeci jen mu moře přinášelo zapomnění a radost. Navíc tak mohl trávit více času s Verinem, což ho dělalo ještě šťastnějším. Dokonce se ho už mohl dotýkat a mořský princ jeho dotyky opětoval. Někdy si ve vodě hráli a zkoumali svá těla, ale Mina to stále táhlo k Verinově ploutvi.

Dnešního dne už Míno šťastně přešlapoval na břehu a čekal kdy se Verin objeví. Ale jak se zdálo, dnešního dne nepřiplaval sám. Společnost mu dělalo stádo rozpustilých hravých delfínů. Chlapec se jich zprvu bál, viděl je jen několikrát, ale miloval báje a legendy o tom jak delfíni zachraňují námořníky a odnášejí je na pevninu. Sice jim moc nevěřil, ale i přesto tato zvířata obdivoval. Verin ho však lákal do vody a tak poslechl. Hned ho obklopili a začali svými nosy do chlapce šťouchat. Verina pobavil ten chlapcův výraz, ale nakonec své hravé přátelé umravnil.
"Jsou nádherní."
Jeden se dokonce nechal pohladit a stále se kolem Mína ochomítal.
"Asi se ji líbíš. Jmenuje se Mušlička. Moc ráda si totiž hraje s mušlemi."
Mino se tomu rozesmál a dál hladil delfína po hřbetě.
"Umíš s nimi mluvit?"
"Ano, rozumí všemu když chtějí."
Schválně mořský princ pokynul jednomu z delfínů a ten začal nad nimi vyskakovat z vody a oba je umáčel. Míno tomu okouzleně tleskal jako při nějakém představení.
"Něco ti ukážu."
Verin si chlapce přitáhl za pas těsně k sobě a na chvilku se mu zahleděl do krásných očí, než jeho ruku umístil na delfínovu ploutev.
"Musíš se pevně držet, jsou velmi rychlí. Dá na tebe pozor. Delfíni musejí také dýchat tak jako vy lidé, takže tě neutopí, nemusíš mít strach."
I tak Mino měl z toho obavy. Vždy zatím plaval tak, že se Verina přeci jen držel a byl mu poblíž. Ale rozhodl se že poslechne, pevně se chytil ploutve a ještě se na delfína usmál.
Pak už to šlo velmi rychle. Verin pokynul stádečku a oni prudce vyrazili. Chudák Míno opravdu takovou rychlost nečekal a tak jen vypísknul zděšením a Verin se tomu rozesmál. Po chvilce Mino přestal za delfínem vlát jako kus látky a víc se přitiskl k jeho tělu což delfín komentoval jen podivným zvukem zaskřípání.
Po zbytek dne se Mino tedy učil plavat s delfíny, sledoval jejich lumpárny a s Verinem se zapojoval do nejedné hry. Úsměv mu z tváře nevymizel po celý den a večer už sotva dokázal šlapat vodu, jak byl unavený. Proto aby se mu chlapec neutopil, Verin propustil delfíny a ti se vrátili zpátky do hlubin. Mina dopravil pomalu na pláž a uložil ho na sluníčku, aby vyschl.
Ale Minovi se povedlo v polospánku zamotal prsty do jeho dlouhých bělostných vlasů a odmítl Verina pustit.

I když mořský princ věděl, že brzy přijde odliv a že nemůže zůstat na pláži, přese všechno nebyl schopen své vlasy chlapci z dlaně vypáčit násilím. Vypadal tak kouzelně když spal a Verin by ho dokázal sledovat celé věky. Zůstal tedy u něj a uložil se těsně k němu, aby ho mohl hladit po tváři.
Věděl moc dobře co se stane až přijde odliv. Jeho ploutev přestane omývat voda a ona zmizí. Šupiny uschnou a nakonec....Sjel pohledem po Minově těle a zastavil se u jeho nohou. Věděl, že až jeho ploutev uschne bude mít taky takové. I když ty věci jménem nohy neuměl používat. Chápal že pro lidi na souši jsou nezbytné, ale v moři a při plavání jenom překáží. Vystavil se tak velkému nebezpečí když s Minem zůstal ležet na pláži.
Ale přesto nedokázal odolat. Nedokázal od něj odejít. I ze sna se tak nádherně usmíval. Čechral jeho světlé vlasy a uvažoval jak k nim chlapec jen mohl přijít. Byla to pro něj záhada.

Odliv nadešel a jeho ploutev se začala měnit. Cítil to svrbění a podivné brnění, jak začal pomalu cítit dvě končetiny, které pro něj byly tak nezvyklé. Vzpomínal si jak jim se sestrou jednou o této přeměně řekl starý želví mudrc. Byli ještě dětmi, jen podmořský potěr. Ale děti bývají vždy zvědavé a musí si všechno vyzkoušet na vlastní kůži. A tak i on se sestrou Lorin plavali až k dalekému korálovému útesu, jenž vystupoval z moře když se blížil odliv. Usadili se na korálech a čekali až jim ploutve vyschnou, aby se přesvědčili že to je pravda. A ona to pravda byla. Pamatoval si jak ho to samotného vylekalo, ale Lorin se tomu jen rozesmála. Ano vždy byla statečnější. Zkoušela jak se nohy používají a nakonec se ji povedlo postavit. Ale chůze byla něco co už nezvládla a oba se tomu smáli a říkali si, jak zbytečná věc tyhle nohy jsou.
I teď neodolal a rozesmál se té vzpomínce. Ale neuvědomil si, že by mohl chlapce probudit, což se samozřejmě stalo.