12

Verinova častého mizení do zátoky si všimla nejen jeho sestra Lorin, která se mu snažila v tom už pár dní bránit, ale také i ostatní Verinovi sestry byly na pozoru.
Nebylo však síly, jenž by mořského prince udržela v paláci.
"Prosím bratříčku...tohle nesmíš. Po paláci se šíří divné zvěsti. Je jen otázkou času kdy se dostanou k našemu otci".
Verin si byl toho dobře vědom. To riziko. Co by se stalo kdyby se jeho velké tajemství provalilo? Nechtěl ani na to pomyslet. Znal ty temné historky, které bylo zakázáno poslouchat i vyprávět. O tom co se stalo těm co zradili mořský národ a bratříčkovali se s lidmi. Věděl moc dobře, že ani jeho postavení mořského prince ho nezachrání. Je sice jediný syn mořského království, ale dědicem se stane jeho nejstarší sestra až se provdá.
I tak by ho určitě vyhnaly z království. Vyhnali z moře. Vykázali by ho zemřít na souši.

I přes to všechno jen sestru pevně objal.
"Nemohu tu zůstat sestřičko. Nemohu. Láska...láska mě táhne tam nahoru k lidem."
"Verine...."
Avšak bylo zbytečné se ho snažit svazovat, když jeho srdce létalo. Ani nevěděl kdy si to sám uvědomil. To že se do toho maličkého zamiloval. Bylo to tak rychlé, tak intenzivní a tak krásné. Nezáleželo na tom že oba pocházejí z jiných světů. Láska je jako veliký most, který spojuje dva vzdálené břehy.

I dnes šťastně vyplul z vln moře a rozhlédl se po pláži. Ale postavu se světlou kšticí nespatřil, což ho rozladilo. Vždy tu čekal. Ještě nikdy se neopozdil. Verin se tomu jen zamračil, ale rozhodl se počkat. Čekal několik hodin u pobřeží a vyhlížel svého malého přítele. Chtěl ho zase spatřit, smát se s ním, dotýkat se ho a ukrást si láskyplný polibek.
Ale dnešního dne mu to nebylo dovoleno. Mino se toho dne neobjevil. Nepřišel.
A mořský princ na něj čekal marně.

Mino se zatím krčil na zemi v chatrči, neschopen vstát. Jen plakal. Vzpomněl si na svého přítele, chtěl být s ním. Ale každý pohyb ho bolel, nemohl...tolik toho litoval. Ale něco už musel udělat.
Otec se vrátil brzo ráno opilý a smrdutý jako už dlouho ne. Ulehl do postele, aby si odpočinul. Mino věděl co musí udělat. Dělal to už pár dní, aby vůbec přežil. Jakmile otec usnul prohledal mu kapsy a ukradl všechny peníze co zbyly. Někdy jen pár drobných, jindy mnoho zlaťáků co vyhrál v kartách. Ale dnes byly kapsy prázdné. Mino si jen tiše povzdechl. Ale udělal dnešního dne chybu. Nepřesvědčil se že otec spí. Ten ho samozřejmě přistihl jak se mu hrabe v kapsách.
"Zloději zlodějská!"
Míno jen vypísknul když byl udeřen do tváře a pak odhozen na podlahu. Otec do něj chvíli bušil pěstí, než se mu zamotala hlava a snížil se raději ke kopání.
"Vymlátím s tebe duši ty parchante."
Křičel po Minovi nadávky a jen sršel hněvem. Chlapec si na chladné podlaze snažil chránit alespoň hlavu, ale příliš úspěšný v tom nebyl.
Marně se minulé dny snažil otce přesvědčit ať zůstane doma a vyjede na moře, tak jako dřív. Ale odpovědí mu bylo jen hrubé zacházení a facka.
"Co si o sobě myslíš spratku. Nemáš mi co kázat, ani nejsi můj syn! Chcípni si hladem!"
Mino jen zalapal po dechu a na otce nechápavě zíral. Nerozuměl tomu co říká.
"Tvoje matka, ta proradná zmije, kéž se obrací v hrobě. Říkali mi ať si ji neberu k sobě, že je to čarodějnice. Určitě mě očarovala těma hnusnýma očima, které si zdědil. Barva moře nepřináší nic dobrého."
Minův otec si odplivl. Sršelo z něj zhnusení a nenávist.
"Po šesti měsících porodila tebe. Nikdy jsem se ji ani nedotkl jako ženy, hnusila se mi. Bůh ví s kým se spustila a chtěla mi tě hodit na krk. Nakonec si umřela, takže se ji to povedlo."
Tenkrát otec odešel zpátky do města a Mino nebyl schopen se přes vzlyky ani nadechnout. Konečně znal pravdu. Konečně věděl proč ho otec tolik nenávidí.
Dnes to bylo ale mnohem horší. Otec ho tak seřezal, že nebyl schopen vstát. Jen plakal. Chtěl by utéct, chtěl by být zase v té pevné hřejivé náručí Verina. Věděl že tam na něj čeká. Věděl že když nepřijde jeho přítel se bude zlobit.
"Pomoz mi...Verine..."

Ale jeho tichý plačtivý šepot nemohl dolehnout až k mořskému princi, který ho nervózně vyčkával v zátoce. Noc se snesla brzy.