13

Nevím jak dlouho to tenkrát trvalo, upadal jsem do příjemného stavu bezvědomí, aspoň tak jsem mu mohl utéct. Ještě ráno jsem cítil, jak mě pálí oči od slz, ale ani můj pláč, ani prosby ho nedokázaly obměkčit. Nepřestal. Sliboval jsem že budu chodit poctivě, řekl bych cokoliv, jen aby mě pustil a neubližoval mi. Ale bylo to marné...on vnímal jen sebe, tu svou chorobnou touhu mě vlastnit. Až tehdy jsem pochopil, že jsem situaci nechal zajít moc daleko. Měl jsem ho zastavit dřív, měl jsem něco udělat, mohl jsem tomuhle zabránit. Ale já to neviděl. Zaslepil mě obdiv a touha být lepší, něco také dokázat. Tohle byl snad můj trest? Za mou pýchu?
Ráno jsem zjistil, že se konečně můžu pohnout, šál byl rozvázaný a já si promnul opatrně zápěstí, byly spálené, jak jsem se snažil vykroutit. Celé tělo mě bolelo, nejvíc ty části, které minulou noc tak hnusně zneužil. Tu bolest si pamatuju do dnes. Jak do mě vnikal....cítil jsem železitý zápach krve, i na prostěradle jsem ji našel. Moje tělo ho v sobě nechtělo, bránilo se mu. Ale čím víc jsem se bránil, tím víc to bolelo...

Pokusil jsem se posadit, ale nešlo to. Polekaně jsem se rozhlédl při každém zašustění igelitu. Ale on byl pryč...bál jsem se, že se vrátí, že mi znovu ublíží. Sjel jsem z postele na zem do kleku a posbíral jsem si oblečení. V životě mi tak dlouho netrvalo se obléknout i když jsem tolik spěchal. Moje tělo však bylo jako kdyby zpomalené a mysl prázdná. Cítil jsem tu bolest...ale ta navenek mi ani tak nevadila. Horší byla ta uvnitř. Ten pocit, kdy člověk cítí že se utopí zevnitř ve vlastních slzách, ve vlastním žalu.
Chtěl jsem jen jedno, zmizet, vytratit se, nikdy neexistovat. Schovat někde svoje poskvrněné tělo, poraněnou duši.
Vzpomínám si na ten pohled, jako by ze sna. Viděl jsem otevřené dveře jeho pokoje, nevím proč jsem nakoukl, i když jsem měl strach, že tam bude...ale viděl jsem jen...jeho děsivou posedlost. Na stěnách měl rozvěšené skici a kresby. Kreslil mě. Zas a znova, někdy dokonce s andělskými křídly, jindy spícího...na všech jsem byl já v různých podobách...všechny ty kresby se na mě dívaly a smály se mi, ukazovaly na mě prstem. Některé mě lákaly k sobě. Prudce jsem vycouval....ne tohle...tohle nejsem já...
Podařilo se mi shodit svícen s dohořívajícími svíčkami a rychle jsem vyběhl pryč z atelieru.
Bylo dost brzo, teprve svítalo a na pozemcích nikdo nebyl. Nepřál jsem si ani nikoho potkat. Povedlo se mi dostat až do pokoje, moje první cesta vedla do koupelny, kde jsem opravdu zvracel. Oblečení jsem sundal a hodil do odpadkového koše...a sám si zalezl pod sprchu i když se mi kolena klepala jako o závod.
Asi jsem tam byl hodiny. Drhnul jsem si kůži v potřebě smít ty jeho polibky, jeho dotyky, které jsem nechtěl. Ale ať jsem tlačil sebevíc pořád jsem je cítil, cítil jsem jak se ve mě pohybuje...co bych měl dělat? On...on mě znásilnil.
Měl bych jít a říct to řediteli, nebo nějakému učiteli? Hanbou bych se musel propadnout. Stejně mi nikdo neuvěří...a on si mě najde a udělá mi to znova, tím jsem si byl jistý...šeptal mi to do ucha....že nepřestane, nikdy.
Po dokončení očisty jsem se vrátil...už jsem věděl co udělám, musím pryč...odsud někam do bezpečí. Sbalil jsem si batoh a pak jsem zahlédl z areálu hustý kouř stoupající k mrakům, poté plameny vyšlehly několikrát a koleje se otřásly. To...to byl atelier...on hořel. Ale jak?
Sledoval jsem tu podívanou z okna, aniž by se mi v obličeji pohnul sval. Hoř...shoř na popel a prach, už nebudu mít z tebe strach...
Pak jsem si vzpomněl na ten svícen...já ho shodil...to já? To já to tam zapálil...rychle jsem vzal batoh a vyběhl pryč, vidělo mě pár starších studentů, ale bylo mi to jedno. Běhání bolelo, ale já jen zatnul zuby.

Dorazil jsem domů po dvou hodinách. Nele jsem napovídal, že mi není dobře...a že jsem se tvářil dostatečně zeleně nechala mě být. Zavřel jsem se do pokoje a zalezl si pod deku. A pak? Brečel jsem...vybrečel jsem snad všechny slzy, všechen žal...vše co ve mě bylo živého.
Byly to dva, nebo tři dny? Co jsem nevyšel z pokoje? Nejedl jsem, a skoro nic nepil...Ale nakonec jsem měl odvahu vylézt...ne, to už jsem nebyl já. Mé staré já zemřelo. Zůstal jenom stín.. Mlčenlivý stín.
Nela mi říkala že volali ze školy, seřvala mě proč jsem ji lhal, že jsem utekl a chodím za školu a že se vyšetřuje nějaký požár. Já si jen pustil televizi. Ale přesto jsem se vrátit musel...ti co mě viděli utíkat z batohem z koleje mě prásknuli, ten den se u nás zastavila policie a Nela začala lomit rukama. Divila se co jsem to tam vyváděl, ptala se jestli jsem to zapálil...a já řekl Ano. Bez jediné emoce, bez lítosti. Byla to pravda.
Klidně jsem se zvedl a šel s nimi. Nela se mě snažila obhajovat, že nejsem žádný grázl, že jsem pilný student, že jsem určitě nic takového neudělal, ale já se přestal hájit hned na začátku.
Odvezli mě zpět do školy...viděl jsem jak na mě ostatní civí, jak si šeptají. V jejích očích jsem najednou dokonale uměl číst. Všechny jsem je obdařil pohledem typu chcípněte.
Skončil jsem v ředitelně...usazen na židli a byly mi pokládány otázky co se stalo, jestli jsem tam byl, jestli jsem to zapálil, že mě viděli utíkat z kolejí v době požáru...
Chtěl jsem být potrestán, za to co jsem udělal...za to že jsem mu dovolil mi to udělat.
"Zapálil jsem to...hodil jsem na zem svíčku a díval se jak to hoří...pěknej pohled".
Zvedl jsem k řediteli prázdný pohled, nebyla to úplná pravda, ale zněl jsem sám sobě děsivěji. Byla z toho velká aféra....velký G přilétnul do ředitelny a hned jak mě viděl tak se zastavil...myslel si snad že ho prásknu? Že jim řeknu co se mnou tu noc dělal? Sám jsem si to moc nepamatoval, jen ty pohyby a jeho supění...
Byla to parodie, jak se mě snažil Gader obhajovat, že on sám byl neopatrný a zapomněl uhasit svíčky...ale nikdo mu to nevěřil. Věnoval jsem mu poslední pohled a viděl děs v jeho očích...tu múzu, kterou tolik miloval si sám zabil svou nenasytností.

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Nebudu to dál rozebírat, všechno to mám trochu jako v mlze.
Byl Jsem obviněn ze žhářství, ale ještě jsem nebyl plnoletý. Takže soud pro mladistvé. Nela málem dostala infarkt, snažila se ze mě vytáhnout proč. Snažila se mi vnutit, že jsem se chytil nějaké špatné party nebo tak něco. Bylo to celkem směšné. Místo pláče jsem se tedy smál. Ironický smích a úšklebky dovedly moji milou tetu k názoru že buď beru drogy, nebo mě někdo v té škole vyměnil.
Před soudem jsem se přiznal znovu. Ze školy jsem byl rázem vyloučen a má duše si oddychla. Zachránil jsem se....už mi neublíží.
Tenkrát chtěl svědčit i Max...ale nenechali ho, chtěl jim říct pravdu, on jediný to tušil, už poprvé kdy se na mě podíval, jsem v jeho očích viděl pochopení a lítost.

Seděl jsem na té tvrdé lavici a studoval svoje tkaničky...rozsudek mě tolik ani nezajímal. Ať to bude cokoliv, jsem za to vděčný.
"Za úmyslné žhářství se nezletilý odsuzuje k půlročnímu trestu odnětí svobody v diagnostickém zařízení. Pokud nebude nadále vykonávat přestupky".
Jinými slovy pasťák. No byla to dost milá představa...až se mi chtělo zase brečet. Ale ten malý ustrašený Ben byl pryč, teď jsem tu byl já. Mile jsem poděkoval.

Vzpomínám si jak Nela plakala když jsem odcházel. Já už to nedokázal.
Ale nebylo to tam tak špatný...měl jsem svojí palandu, čtyři spolubydlící, jedno umyvadlo a společné sprchy...společnost mi dělali podobní výrostci co někoho okradli, zmlátili či podobně. I když já mezi ně nepatřil...Ne tohle nebyl špatný sen, ale skutečnost. Držel jsem se od všech dál.
Ten první týden byl nejhorší. Zmizely mi některé věci záhadně neznámo kam, v hierarchii téhle společnosti jsem byl až dole, dokud si o mě společenstvo pasťáku neudělalo obrázek co jsem za grázla. Ze začátku jsem neměl žádný respekt.
Dokonce mi jeden kluk vrazil loket do obličeje, jako by náhodou, takže jsem asi třetí den skončil na ošetřovně.
Ta největší rána však teprve přišla. Max mi poslal dopis. Za všechno se omlouval, napsal že asi ví co se stalo a že tohle nesmím, že už Gaderovi nedovolí tohle dělat, ničit své studenty. Jo já byl asi silnější, protože jsem na sebevraždu nikdy nepomyslel. Ale bylo mi to jedno jestli mu to projde...Potrestal se sám. V dopise stálo, že přestal malovat, zrušil všechny své výstavy a od dalšího měsíce na vlastní žádost už učit nebude.
Zničil jsem ho tak jako on zničil mě, z toho jsem cítil zadostiučinění. Posílilo mě to.

Další dny jsem si vypracoval celkem dobré postavení. Neuměl jsem se vůbec prát, přeci jen jsem byl spíše jemný typ. Ale jedno jsem uměl. Intrikovat...byla to škola života. Byl jsem chytřejší než oni...poštval jsem je proti sobě a bavil se tím...
Ne, už ve mě nezbyla dobrota, ani naivita, ani stopa po nějakém přátelství, moje duše byla zjizvená. První zářez si v ní udělal už moje matka a Stefi, druhou Sedrik... a ten největší kráter tam zanechal G.
Půl roku tady, bylo jako dva roky někde na válečné frontě. Naučil jsem se toho hodně o špatnostech světa, o křivdách páchaných na dětech, o lidské duši, o chování. Nelitoval jsem pobytu tady. S některými kluky a holkama se ještě dodnes stýkám. I když jsem to tam neměl rád, i když mě připravili o vše...o mé focení mě neobrali.