Sem tam jsem fotil i v pasťáku, místní osazenstvo a vznikali zajímavé fotky.
Byl plné života...ale také plné smutku, ublížení, opuštění...tak přesně jsem se cítil i já. Ale nedával jsem to najevo. Rozhodl jsem se, že už brečet nebudu. Bylo mi sedmnáct, byl už jsem dost starý na to se o sebe trochu postarat. Ale časem jsem se nestaral jen o sebe. Pár menších dětí ke mě vzhlíželo...takže jsem se stal něco jako máma slepička. Místním vychovatelům to nevadilo, tvrdili že jsem rozumnej kluk, takže je lepší když vzhlíží ke mě, než k nějakému grázlovi.
Jednoho večera, když jsem hrál šachy s vychovatelkou, samozřejmě mi zbývaly tři tahy do šach matu...a měl bych vycházku navíc, .no jo vsázel jsem se tady dost často, ale jen když jsem si byl jistý že vyhraju.
"Hej Beny...ty si chodil na tu uměleckou školu"?
Nechtěl jsem se nechat rušit, ostatní omladina seděla u televize, doléhaly ke mě zvuky znělky zpráv, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, až asi po druhém zavolání jsem zpozorněl.
"Tak to si asi přišel o zábavu...koukej, nějakej studen tam pobodal učitele".
Vykulil jsem oči a zaměřil pozornost na televizi, viděl jsem tam...bože. Doufal jsem, že tu tvář už nikdy neuvidím. Gader?
Prudce jsem se zvedl, až šachové figurky popadaly a zvýšil zvuk, abych věděl co se tam stalo.
Reportérka zrovna ukazovala místo galerie, kde se to stalo, žák prý sem váženého profesora a známého malíře vylákal a pak mu zasadil tři bodné rány do trupu.
Bylo to jako ve zlém snu...kdo mohl...ale odpověď přišla v zápětí, když ukazovali záběry policejního auta a já v něm viděl sedět Maxe. Proč? Proč Maxi...proč si se od něj nedržel dál? Tolik si toužil po své pomstě?
Všechno uvnitř mě se sevřelo, na chvíli jsem skoro nemohl dýchat a cítil pohledy ostatních. Přišla řada na další zprávy a já jen stál a tupě zíral, pak jsem se odebral do svého pokoje, chtěl jsem být sám...sám se svým proviněním.
Už jsem nebyl jen žhář...ale i vrah.
Pár dní předtím mi Max volal. Nevím jak se dostal k číslu, já mu ho nikdy nedal. Byl jsem překvapený, že ho slyším. Měl jsem něco poznat...zastavit ho. Mluvil divně, dost chladně a já si vybavoval jeho oči, jeho tvář. Chtěl ze mě dostat informace o tom požáru. Věděl že jsem to tam nezapálil, tedy ne úmyslně, jak jsem tvrdil před soudem. Chtěl vědět proč, tolik naléhal, ale já se odpovědi vyhýbal. Až se zeptal na Gadera, jestli mi něco udělal, tak jako jeho bratrovi. Měl jsem říct ne, měl jsem mu to vyvrátit, měl jsem se tomu hraně zasmát, ale já mlčel. Jen ticho znělo na obou stranách drátu. Pak se mi Max omluvil. Nechápal jsem za co, nemohl nic dělat, mohl jsem si za to sám, kdybych k němu nešel, kdybych mu nedovolil...
Než zavěsil řekl mi, že už mu to nedovolí, že ho zastaví, jednou pro vždy, za jeho bratra...kvůli mě. Nechtěl aby další trpěli. Nevěděl jsem co tím myslí...nebo jsem jen nechtěl vědět? Ani na tohle jsem mu neodpověděl, možná si má duše přála pomstu. Jak děsivé, neměl právo...
Gader byl převezen do nemocnice, kde svým zraněním podlehl. Zemřel. Možná najde múzu v jiném světě. Přeci jen se mu Maxovi povedlo ho zastavit, ale zničil tím i sám sebe, tak jako já tím požárem. Tak to být nemělo. Vzal mu život, aby ochránil ostatní, vzal všechno utrpení na sebe a stal se samozvaným soudcem i katem. Věřil jsem že by to jeho bratra netěšilo. Muselo to zajít tak daleko? Proč?
Doufal jsem, že ho pošlou taky do pasťáku, ale vychovatelka mi řekla, že násilné činny posílají jinam, navíc Maxovi už bylo osmnáct, takže ho budou soudit jako dospělého, skončí ve vězení...na kolik let jsem netušil. Proklínal jsem tu školu, i ten život, jak dokáže být tak nespravedlivý? Ale ani to nepomohlo. Odpusť mi to Maxi, měl jsem tě zastavit. Dlouhé dny jsem usínal s jeho tváří před očima, někdy se mi zdálo i o tom činu. Slyšel jsem, jak mě volá...ne Maxi mýlil si se, já už ho potrestal, nebylo nutné jít tak daleko. Osud mi zase ukázal svůj děsivý škleb, jako kdyby se mi posmíval.
Čas mi rychle ubíhal, půl rok mého pobytu byl brzo pryč, uteklo to jako voda. A já si znovu balil své věci. I když jsem nevěděl kam půjdu. Teta Nela se za mnou přišla podívat jen párkrát, dál o mou existenci nejevila zájem. Ale volal jsem ji a bylo mi dovoleno vrátit se domů. Přeci jen. Od vychovatelek jsem dostal čísla na práci a byl jsem vypuštěn z bran výchovného ústavu. Asi jsem si měl připadat volný, ale nestalo se tak. Byl jsem spíš bezradný. Až tenkrát mi došlo, že má budoucnost, o které jsem snil, je pryč a už se nevrátí. Bylo mi sedmnáct, neměl jsem ani celý první ročník školy a pochyboval jsem, že mě vezme nějaká jiná škola, když mám v záznamech žhářství a pasťák.
Vrátil jsem se k Nele do bytu. Uvítání bylo celkem vřelé, za to jsem byl rád. Ale co mě překvapilo, že nebyla sama. Byt se dost změnil a z kuchyně vykukovala zarostlá tvář nějakého chlapa. Hned mi došlo, že to bude asi její nový objev.
Byl docela v pohodě...teda tak se mi jevil. Podal mi velkou mozolnatou ruku a já si hned vzpomněl na tátu...stejné ruce...Představil se jako Ivan a ruský přízvuk z něj přímo stříkal. No jo Nela měla vždycky slabost pro Rusky mluvící chlapy, to jsem nikdy nepochopil.
Nela mě nechala oddechnout dva dny.
Aby jsem se zase dokázal vrátit do normálního života, na některé věci jsem už dávno zapomněl, jako kdybych žil na Marsu.
Byl jsem se podívat za matkou...vypadala moc dobře. Spokojeně. Usmívala se a já na chvíli měl pocit, že mě poznala, když mě objala a těšila se, že jsem zpátky...pak mi ale řekla tátovým jménem...a já pochopil. Spletla si mě s tátou. Stefi byla pryč a tak mě nemohla poznat. Už to ani nebolelo, byl jsem šťastný, že s ní můžu chvíli být. Její stav se podle doktorů nelepšil, zůstával pořád stejný. Chtěli ji nasadit nové léky, které se teprve testovaly. Loučení bylo kruté...a já si připadal hodně osamělý. Plahočil jsem se ulicemi a v hlavě měl vymeteno.
Další den jsme si s Nelou sedli, abychom vymysleli co se mnou bude. Já byl bezradný. Jen jsem krčil rameny, jako by mě to ani nezajímalo. Vlastně to nebylo tolik podstatné co budu dělat. Ale Nela se přeci jen vyznamenala. Dotáhla mi letáček Centra pro mládež, kde taky občas vypomáhala. A skoro mě donutila jít tam a zkusit u nich najít nějakou práci...
Nechápal jsem...ale Nela mi vysvětlila, že to vede její známý a stará se o problémovou mládež. Možná že bych tam mohl využít svého talentu co se focení týče. A taky jsem měl druhý talent...uměl to slušně s PC, protože mě to vždy bavilo. Letáček vypadal hezky...a tak jsem si řekl proč ne.
Druhý den jsem tam teda šel. Bylo to až za městem. Nevěděl jsem že tu něco takového je. Byl jsem překvapen velkým, udržovaným hřištěm, taky kolem měli malíři grafitů své plochy, aby nemuseli nezákonně stříkat po stěnách. Jen jsem uznale kýval hlavou. Vevnitř jsem se ohlásil u nějaké mladé holky, která byla sotva starší než já. Četl jsem si plakáty na stěnách, které hlásali život bez drog a bez násilí...celkem legrace. Nějací starší kluci hráli ping pong, jiní stolní fotbal. Holky dělaly nějakou bižuterii a házely po sobě korálky...vypadalo to tam jako...no jak to nazvat. V jiném světě. Jako by to byla nějaká propagační reklama, kde se všichni usmívají, všichni jsou šťastní a spokojení, všichni mají svou náplň...jen díky tomuhle centru. To mi říkala i ta holka co se představila jako Hela.
I když jsem ji všechno nespolknul. Musel jsem čekat na pana ředitele, kterému nikdo nevykal...prý to rozjel tady ještě s pár lidmi na vlastní pěst a za vlastní peníze, to on rozhodoval o přijetí do centra.
"Co tu vlastně děláte když se netváříte jako velká šťastná rodinka"?
To v pasťáku jsem se naučil tuhle ironii a sarkasmus. No tak mě teda Hela provedla. Ukázala mi jejich aktivity co dělají pro město, jak si na sebe vydělávají, že velký říďa jim shání práci, ukázala mi klubovnu, počítačovou učebnu...na zdech visely fotky, občas i amatérské obrazy. Na některých fotkách byla mládež z toho centra a ukazovali své úspěchy. Jeden se prý dokonce stal nějakým podnikatelem, další pracují a plní si své sny, ale jen ti, kteří chtějí něčeho dosáhnout i když v životě třeba něco provedli a společnost se k nim otočila zády. Seznámila mě s místním šampiónem, který se s obyčejného ježdění po ulicích na skateboardu dostal až na mistrovství republiky.
A já musel spolknout svůj sarkasmus, protože tohle nebyla jen propagační reklama, ono to vážně fungovalo. I když jsem si říkal kde je ten háček. Ve všem je vždycky někde háček, ale na projektu Centra pro mládež jsem žádnou chybu nenašel, což mě docela děsilo. Ale začalo se mi tam líbit. Čekání jsem strávil s místní mládeží, někteří to byli zloději, většinou taky z pasťáků, někteří z dětských domovů. Potkal jsem tu i drogově závislé, kteří tvrdili, že jim říďa zachránil život, že už by byli pod drnem. Dal jim nový cíl, nové sny.
A já začal po dvou hodinách tohle místo obdivovat. A tak jsem si řekl, že musím udělat dobrý dojem.
Tohle místo jsem miloval...protože opravdu fungovalo. V tomhle centru jsem se cítil šťastný, opravdu mi toho dalo mnoho, nový sen, novou budoucnost...a také jednu hřejivou náruč...
Ale i v ráji nebylo tak dokonale bezpečno. A já...to co jsem získal jsem dokázal tak rychle zničit...jen pro svou sobeckost, jen proto že jsem jednou chtěl něco jen pro sebe...protože jsem miloval a toužil být milován.
Žádné komentáře:
Okomentovat