15

Myslím že jsem nikdy nevěřil na takové ty věci jako je třeba láska na první pohled, to ani neexistuje. Existuje zalíbení na první pohled, když se vám někdo líbí fyzicky, ale k lásce potřebujete toho člověka trochu poznat. Jaký je, v co věří, za jakými ideály jde, čeho chce dosáhnout. Pak teprve přijde ztotožnění, přátelství a někdy hned láska.

Čekání na pana říďu, jak mu tu rádi říkali, jsem si zkrátil hraním ping pongu s jedním mladým klučinou. No moc mi to nešlo, dával mi na frak. Když jsem uslyšel dveře přestal jsem dávat pozor a málem jsem trapně míčkem dostal mezi oči.
Pak jsem si vybavil takové ty animované srandovní seriály kdy postavám upadne čelist na zem a vyroluje se jim jazyk, jo tak přesně tak jsem si asi připadal, když jsem ho zahlédl.
Byl to rozhodně jeden z nejhezčích chlapů, které jsem kdy viděl. I když už nebyl nejmladší, vždy mě na něm přitahovalo něco nepopsatelného, jeho kouzlo, jeho vnitřní síla. Viděl jsem jak se k němu někteří menší seběhly jako kuřata ke slepičce. A on se usmíval...mluvil s nimi, každého v momentě zaúkoloval, převzal si papíry a zmizel v kanceláři.
Nevím kolik mu přesně bylo, nikdy jsem se nezeptal, bylo mi to celkem jedno, ale odhadoval jsem že to bude kole čtyřicítky, plus mínus pár let. Nebyl ani tak vysoký, ale měl úžasnou postavu, žádný dokonalý vyhublý model, ne. Prostě chlap jak se patří.
Pamatuju si jak jsem byl děsně nervózní, když mě ta holka Hela dostrkala až ke kanceláři a strčila mě dovnitř se smíchem. To bylo trochu podlý, no ale co se dalo dělat.
Zrovna telefonoval, takže mi gestem naznačil ať si sednu a počkám. Rozhlížel jsem se po jeho kanclu, byl malej, ale pěkně vybavenej. Na stěně jsem zahlédl diplomy, nějaké ocenění a další plakety. Různé děkovné a vítězné blbosti. Ale na čem můj zrak ulpěl byl diplom...lékařský diplom. Takže doktor? No trochu mě to překvapilo. Pak jsem nenápadně sjížděl jeho, byl takový ten autoritativní typ, ke kterému rádi lidi vzhlíží, ale měl milý výraz. Na stolku jsem zahlédl fotografie. Byl na ni se ženou, kterou držel kolem ramen a v náručí držel malou holčičku, asi pětiletou. Takže byl ženatý? Na fotkách vypadal šťastně...

"Takže ty si ten nový"?
Trhnul jsem sebou, ani jsem si nevšiml, že dotelefonoval, nějak jsem se zabral do myšlenek.
"Jo, jsem Ben".
Podal jsem mu svoje papíry, o škole, trestní rejstřík, doporučení s pasťáku. A jen čekal. Všechno si důkladně pročetl, ale pak složku hodil na stůl aniž by ho zajímala. Hned jsem poznal, že asi můžu jít, neuspěl jsem.
"Takže Bene...ty prý umíš fotit co"?
Přemýšlivě do mě zabodl šedomodré oči a mě naskákala husí kůže, až jsem se děsil co se mnou dělá jen tím pohledem. Měl moc příjemný hlas, takže jsem se asi nevědomky usmál.
"Jo, umím fotit".
"Jen jestli nekecáš. Tak fajn...umíš i dělat s webovkama jo? Kurz v pasťáku"?
"Jo, mám na to osvědčení".
Překvapilo mě, že se mnou nejednal jako s dítětem, ale jako se sobě rovným, takže se moje nervozita o to zvýšila. Dál si mě prohlížel, jako kdyby ze mě chtěl vyčíst něco víc.
"Dobře...tak tedy tě vyzkoušíme. Do tří dnů uděláš webovou prezentaci o tomhle centru. Sám to nafotíš. Když se mi to bude líbit plácneme si. Souhlas"?
No nezdálo se mi to tak složitý, ten člověk mi dával šanci, šanci znovu fotit. Ale chtěl jsem to vůbec? Vracet se? Asi jsem váhal dost dlouho, ale on jen trpělivě čekal, nemluvil. Nakonec jsem teda kývnul. Podal mi svoji vizitku, kdybych ho potřeboval sehnat nutně, že je prý skoro denně tady.
S tím jsem byl propuštěn. Robin...krásné jméno, i když k němu moc nepasovalo, příjmení bylo taky celkem vtipné. Ale všichni mu říkaly buďto jménem, to byly ti povolaní, se kterými spolupracovat nebo Říďo, což znělo divně, ale tak proč ne.

Další dny jsem teda oprášil svůj foťák a vydal se do centra. Měl jsem volnou ruku fotit cokoliv a kdykoliv. Ale bylo těžké se zase vrátit k focení...mít nějaký úkol. Po dvou dnech jsem neměl skoro nic a byl jsem z toho vydeptanej. Všechny fotky vypadaly děsně strojeně a to jsem nechtěl. Seděl jsem v klubovně a prohlížel si je, když jsem zaslechl kroky. Dost jsem se lekl když si na opěradlo křesla přisedl Říďa a sprostě mi do fotek načumoval. Nevěděl jsem co dělat, nebo co říct, ale snažil jsem se nedat svou nervozitu najevo.
"Nejsou dobré".
"Mě se líbí tahle".
Otočil jsem k němu pohled, protože ukázal na jedinou fotku, která se mi zdála podařená. Naše pohledy se setkaly. Nechápal jsem co v těch očích vidím. Nevěděl jsem, že on má jednu zajímavou vlastnost, viděl do lidí jako do otevřených knih...jednou mi říkal, že chtěl být psycholog.
Pohledem jsem rychle uhnul a kývl na souhlas. Ne, už žádné hloupé zalíbení, žádná srdíčka v očích, kam mě moje naivní touha dostala? Vzpomněl jsem si na školu...na Gadera...a žaludek se mi zhoupnul, rychle jsem tedy vstal.
"Udělám lepší".
Tenkrát mě nechal jít, i když jsem cítil jeho pohled v zádech. Proč se na mě tak dívá?
Tenkrát jsem se rozhodl, že uspěji, že to udělám jinak. Tak jak mi kdysi říkal Petr, nucená snaha nepřináší nic, musíš to nechat plynout.
Ten poslední den jsem byl jako lovec, který čekal na svou kořist. Lovil jsem ducha téhle organizace. Fotil jsem Centrum pro mládež tak, jak jsem ho za tu krátkou chvíli poznal, ne tak jak asi mělo vypadat před lidmi...nebyly to jen veselé fotky.
Udělat prezentaci už bylo jednoduché, chtělo to dynamiku, příjemnou hudbu, chtělo to ukázat světu že tomuhle projektu se dá věřit, že to není jen podvod na ždímání peněz od města, že se těm dětem tady vážně pomáhá. To vše jsem chtěl vyjádřit.

Když jsem šel Říďovi odevzdat svoji práci zastavil mě hned ve dveřích s otázkou jestli jsem hotov a spokojen. Kývl jsem, bylo to pravdivé. I když jsem se bál, že to bude dost odvážné, že se mu to nebude líbit...já si za svou prací stál. Ale překvapilo mě že mě odtáhl do počítačové učebny, kde už to vypadalo jako v kině, všichni shromáždění a čekali na promítaní. No trochu jsem zkoprněl, to snad nemyslel vážně, promítat to veřejně...
Ale bohužel myslel.
"Pokud chceš uspět, musíš si svou práci obhájit, když v ní nevěříš, nedonutíš ani ostatní v ní věřit".
Svoji práci jsem si musel sám uvést a pak už se pustila prezentace mých fotek.
Místností zavládlo ticho...místy se diváci usmívali, když se zahlédli na fotce.
To co jsem nečekal že po skončení nastal potlesk.

Řekli mi že jsem to vystihl dokonale...tak i oni centrum viděli. Takže jsem uspěl?
Říďa vypadal zamyšleně a pak si mě odtáhl do pracovny.
Nakonec i on vyjádřil svůj obdiv k mé práci.
"Věděl jsem že to dokážeš...takže podívej...zaměstnám tě na půl úvazku jako fotografa, s tím že budeš fotit všechny akce Centra. Dále uděláš nový funkční web, kde by jsme se prezentovali...a uděláš ho ve dvou jazycích, protože máme sponzory i ze zahraničí. Zatím jsem to dělal sám, ale jsem jen amatér. Nechám ti volnou ruku s tím ale, že web se mnou budeš konzultovat, protože je to naše vizitka. Další práce přijde potom. Otázky"?
Ale já otázky neměl, měl jsem jen poděkování. Na půl úvazku sice neslibovalo nějaké extra peníze, ale mohl jsem dělat to co mě bavilo, na místě které se mi líbilo. Copak je něco lepšího? Souhlasil jsem rád a opravdu jsme si plácli.
"Vítej do rodiny Bene". Když mi stiskl ruku, snažil jsem se potlačit ten elektrický impuls co se mi prohnal tělem, horší bylo že mou ruku nechtěl pustit a znovu mě propaloval pohledem. Snažil jsem se obrnit, ale nakonec rozpaky převládly.

"Víš, tohle centrum jsme otevřeli před pěti lety, viděl jsem mnoho osudů, mnoho životních příběhů. Víš proč jsem se rozhodl na tomhle projektu podílet? Abych jim dal naději...že pár špatných životních kroků ještě nemusí určovat jaký člověk je".
Kývl jsem, i když jsem měl neodbytný pocit, že tím naráží právě na mě. Ale ve mě nemohl nic vyčíst. Mě život už naučil pár lekcí. Pasťák mi pak dal tu poslední, neukazovat že si zranitelný. Neukazovat že máš strach.
"Někteří už ale v naději nevěří".
Odešel jsem z jeho kanclu s podivným tísnivým pocitem. Ten chlap...musím si na něj dávat pozor. Nenechám ho, aby na mě tak působil. Nedovolím nikomu dalšímu mi ublížit. To vše jsem si cestou domů sliboval. Jo, věřím mu, můžeme spolu v pohodě vycházet. Ale každý má tu svou bolest...a já se té své nechci vzdát, to ona mě dělá silný.