15

Alan: (Doplouží se ke stolu jako spráskaný pes. Takové výčitky svědomí neměl už dlouho.)
Ben: (Venku posedává na schodech, šel se trochu vyvenčit, zabalený do nejteplejšího svetru který má, uvažuje jestli ho teď Alan vyhodí, ale to by bylo zlý. Bude se chovat normálně, jako by nic, to bude asi nejlepší)
Alan: (Udělá si hodně silný kafe. Nenávidí se za to, co udělal. Proč to vlastně udělal? Aby zahnal tu prázdnotu? Vždyť přece musel vědět, že tohle pomoct nemůže.)
Ben: (Dá mu tak půl hodinky, déle v té zimě nepřežije, pak se vrátí zpátky dovnitř a zamíří do kuchyně prohledat ledničku) Co si dáš k obědu? Jíš Svíčkovou?
Alan: Co? (Vzhlédne k němu. Nějak ho asi neslyšel přijít, jak byl ponořený v myšlenkách.)
Ben: (Nasadí milý úsměv) Jíš bílé omáčky? Svíčkovou nebo...koprovku?
Alan: Hmmm, jo, jím. (Dál kouká do hrnku.)
Ben: Zlobíš se na mě? (Začne zjišťovat jestli by mohl udělat omáčku, umí jen ty dvě, táta je měl rád. Hnědé omáčky mu nikdy nešly)
Alan: Já? Ne... (Spíš by to mělo být opačně. To on si z něj udělal děvku.)

Ben: To jsem rád. (Zaslechne vyzvánění svého mobilu a rozhlédne se po pokoji, kde jen ho nechal? Možná mu vypadl z kalhot. Vrátí se k místu činu - gauči a začne to tam přehrabovat a trochu uklízet, než ho najde, bohužel už pozdě. Ale číslo zná, je to klinika kde se léčí matka, už zase ho uhánějí o peníze a on jim přitom nemá co poslat)
Alan: (Moc ho nevnímá. Je pomořený ve vlastních myšlenkách.)
Ben: (Prohrabe si tašku aby našel něco cenného co by ještě mohl prodat, to poslední co má je mobil...a taky no jistě foťák. Vytáhne ho a chvíli si ho prohlíží, bude se s ním muset rozloučit) Nehodil bys mě do města?
Alan: Co? Do města? Jo, klidně... (Vstane.)
Ben: Díky. (Kouká na něj, chová se divně, asi má výčitky) Nemusíš se z toho obviňovat...prostě se to stalo.
Alan: Hmmm. (Připadá si jak největší parchant.) Jen jsem tě využil.
Ben: Ne...já to taky chtěl, takže to nebylo využití. Jen vzájemná výměna rozkoše a trochy lidského tepla.
Alan: (Zvedne k němu pohled a chvíli na něj kouká.) Co potřebuješ ve městě? (Že by vyvolat film, když má foťák v ruce?)
Ben: (Koukne na foťák, dřív pro něj znamenal hodně, ale teď už...je to jen poslední vzpomínka. Ale nemůže si dovolit mít něco takového) Chci ho prodat.
Alan: Proč? (Tohle nějak nechápe.)
Ben: Nadešel čas přestat být sentimentální. Není ještě tak starý, možná za něj dostanu tak tisícovku.
Alan: Sentimentální... (Jen se zamračí.) Tohle není o sentimentu... potřebuješ peníze?
Ben: (Pokrčí rameny, nemá potřebu mu to říkat, ještě by to bylo podezřelé) Ty potřebuje snad každý.
Alan: Kolik? (Není pitomý, tohle si zvládne domyslet.)
Ben: Proč se ptáš? Pojeď už, chci to stihnout před obědem.
Alan: Tak kolik...?
Ben: (Zamračí se na něj ale nakonec mu nic jiného nezbude než říct cenu) Dva tisíce.
Alan: (Vstane a vytáhne dva tisíce, položí je před něj.) Tolik bys za ten foťák nedostal.
Ben: (Kouká na ty peníze, je zvyklý od mužů dostávat peníze ale od Alana tak nějak nechtěl...proto jen chvíli stojí a mlčí, přemýšlí co dělat) Nevezmu si to, už si nějak poradím
Alan: A proč ne? Vrátíš mi to, až budeš moct.
Ben: (Rozpačitě se na něj usměje, nepředpokládá že by to bylo někdy v jeho životě, ale pokud ty léky nezaplatí...doktor je neobjedná a zase budou na začátku. Nakonec po penězích přeci jenom sáhne. Jednou děvka navždy děvka) Díky...jednou ti to možná vynahradím.
Alan: Na to nechvátám, peněz mám dost. (Vrátí se ke stolu.)
Ben: Tak...já si teda zaběhnu do banky (sebere si bundu z věšáku)
Alan: Jo, jen běž.

Ben: (Rozvalený v křesle se zavřenýma očima přemýšlí jak dlouho to ještě potrvá. Možná by měl Alana nějak přimět k malování, ale neví jak. Pak se zahledí na ten obraz. Proč lidé umírají, když je někdo má rád? Teď mohli být asi spolu a chystat se na vánoce a přitom je tu sám s Alanem, není to moc fér)
Alan: (Vejde do obyváků s mobilem u ucha.) Tak na to zapomeň, já nikam nejedu... ani omylem. Už dávno na takové akce nejezdím, to jsi snad zapomněla?... No a? Mám snad s kým?... Dej mi svátek. (Zaklapne to a tváří se jak bůh pomsty.)
Ben: (Raději je zticha a ani nedutá, i když je zvědavý kam že to Alan už nejezdí, ten jeho pohled je docela děsivý)
Alan: (Naštvaně sedne do křesla a zarytě mlčí.)
Sandra: (Neváhá a už žhaví linku Benovi.)
Ben: (Že ten mobil taky nestřelil, vezme si ho a tiše zmizí venku, to číslo té ženy si pamatuje) Ano?
Sandra: Ben? (Zeptá se celkem zbytečně.) Chci s tebou mluvit.
Ben: Mluvíte. (Jen to podotkne) Chcete se sejít?
Sandra: (Chvíli mlčí a přemýšlí, jestli ho seřve nebo to přejde. Nakonec se rozhodně pro to druhé.) Máš tam někde toho vzteklouna?
Ben: Hádám že ten příjemný hovor byl od vás...jsem venku, můžete mluvit.
Sandra: Fajn, potřebuju pana netykavku dostat na jednu takovou akci, jakési sympozium malířů. Přinuť ho tam jet a garantuju ti velkou finanční odměnu.
Ben: (Má chuť se tomu rozesmát, ale chvíli mlčí) Tu odměnu chci do konce roku...kde je to sympozium?
Sandra: Ve Francii.
Ben: Si děláte srandu? (Ta ženská se zbláznila, to nebylo ve smlouvě. Ale tlačí ho čas a finance. Ale netuší, jak by dokázal Alana dostat do Francie)
Sandra: Zdá se ti, že si dělám srandu? (Zní trochu vytočeně.) Koukej ho tam dostat.
Ben: A jak...to mám asi udělat? Unést ho? Svázat? (Dívá se odevzdaně na nebe, Francie, jaké to tam asi je)
Sandra: Klidně ho tam pošli poštou v bedně. Je mi to fuk, ale dostaň ho tam
Ben: Proč ho tam vlastně tolik chcete? (Ještě se mu ani nepovedlo Alana přimět malovat, takže další nesplnitelný úkol, nějak se mu to začíná kupit)
Sandra: Protože tam přislíbil účast už před víc jak rokem... a teď to nesmí odříct. Je to moc důležité pro jeho kariéru.
Ben: (Uvažuje jestli Alan vůbec nějakou ještě má, ale nenapadá ho jak přesun do Francie provést, to ji ale říct nemůže) Dobře tak...já to zkusím, nějak...zařídit.
Sandra: Fajn, zařiď to. (Vezme to jako hotovou věc a zavěsí.)
Ben: (Odvleče své nešťastné já zpět do domu a koukne na Alana...na to by potřeboval hodně provazu a nějaké uspávadlo asi)
Alan: (Pořád se tváří jak masový vrah.)
Ben: (Nemožný, to by přišel k úrazu) Proč se tváříš jako vzteklý pes? (Sedne si vedle)
Alan: Protože mám šťouravou agentku. Vlastně nemám, to ona nemůže pochopit, že už ji nepotřebuju.
Ben: Šťouravou? Asi chce abys zase začal malovat ne?
Alan: Trefa.
Ben: Aha. Musím s ní souhlasit. Tvého talentu je škoda. Tvoje obrazy jsou nádherné. Mají duši.
Alan: Ještě ty začínej. (Otráveně se natáhne pro noviny.)
Ben: Měl bys o tom přemýšlet víš...možná by ti to pomohlo. (Zvedne se a zapluje do kuchyně)
Alan: Nepomohlo.
Ben: Proč to aspoň nevyzkoušíš? (Vytáhne si něco k jídlu) Ne počkej, neodpovídej...ty nechceš vlastně.
Alan: Slíbil jsem, že tam pojedu Petrovi. Tvrdil mi, že se uzdraví, pojede tam se mnou a bude mi dělat model... (Ani neví, proč mu to říká.) On svůj slib nesplnil, proč bych měl já.
Ben: (To už ho vážně naštve) Jsi takový strašný sobec. On to splnit nemohl když zemřel...copak nechápeš že...že...(snaží se uklidnit, ale moc mu to najde). Dával ti do poslední chvíle naději.
Alan: Naději? A k čemu mi byla?
Ben: Nejspíš chtěl, aby si nepřestával, ani když odejde. Proto bys tam jet měl, protože on už to splnit nedokázal...udělej to pro něj.
Alan: Stejně nemám model. (Pokrčí lhostejně rameny, bere to jako dostatečný důvod nikam nejet.)
Ben: (Že by ho nahlodal?) Někdo se najde...
Alan: Nemám zájem někoho hledat.
Ben: Nemusíš (přejde k němu blíž a podívá se mu do očí) Maluj mě. Sice nejsem...no žádný model ale, pokud to pomůže, aby si svůj slib jemu splnil tak...
Alan: (Zvedne k němu pohled) Dobře
Ben: (Kouká na něj zaraženě. On souhlasil? Pousměje se a obejme ho kolem pasu) Je to správná věc.
Alan: Nech mě. (Vstane a zapadne do ložnice.)
Ben: (Kouká na něj smutně, nechtěl ho rozčílit, raději zvadne a jde se uložit na gauč)