16

Tenkrát jsem neměl odvahu rušit Albertovu hru. I když jsem měl. Měl jsem ho sevřít v náručí a říct, že vše bude dobré. Tohle přece měl být náš ráj. Nedovolil bych, aby to matka zkazila. Nikdy.
Vrátil jsem se zmoženě do pokoje. Nevěděl jsem co dělat. Všechno se mi o začala toho večera hroutit pod rukama.

Albert se zdržoval dalších pár dní jen ve svém pokoji nebo na zahradě. V noci se schválně zamykal, abych se k němu nemohl tajně vloudit. Sotva mě za celý den políbil. A všechno jen kvůli mé matce, která chodila po panství jako hladová šelma a čekala jen na příležitost až bude moci rozsápat další nevinnou oběť. V jednom kuse jsem byl tedy rozvzteklený, ale nemohl jsem Alberta nechat ani na minutu o samotě. Mé krásné slunce jako kdyby zastínil mrak. Jeho úsměv se objevoval jen zřídkakdy a tak rychle zase pominul. Ať jsem dělal cokoliv nedokázal jsem v něm rozžehnout ani úsměv ani dřívější vášeň.
Po týdnu jsem toho měl akorát tak dost. Jak se zdálo má matka si postavila hlavu a nehodlala nás nechat v klidu. Její výstup při obědě byl natolik teatrální, že se Albert rozplakal. Začala mluvit o různých podivnostech o zábavě chátry ve starém Římě a Řecku o městě Sodomě a Gomoře, začala dokonce přečítat z Bible jak bůh tyto nechutné prostopášníky, kteří uráželi boha smilněním mezi sebou nehledě na pohlaví, krutě potrestal a všechno vyvrcholilo, když k obědu pozvala otce Maccgiho. To už znechutilo i mě, takže jsem Alberta raději zavedl do jeho pokoje. Hodlal jsem udělat přítrž jejímu teroru, jinak Alberta nadobro ztratím.
"Odjedeme spolu Alberte. Pojedeme pryč, daleko odsud. Třeba do...do Evropy. Francie je prý velmi liberální. Nebo pojedeme do Itálie do Benátek, města zamilovaných".
O tomhle nápadu jsem uvažoval několik dní a byl jsem tím nápadem naprosto nadšený. Jak se zdálo byl jsem jediný.

"Proč? Proč musíme utíkat? Já...nerozumím tomu. Nechci jet do těch cizích zemí. Mám strach".
"Ale tohle přece není útěk Alberte ale výlet. Uděláme si cestu po Evropských městech a někde se třeba můžeme i usadit když budeme chtít".
"Ale ty jsi doma tady Christiene".
Bylo marného k této cestě přemlouvat, byť jsem se snažil sebevíc. Čím lepší jsem však měl argumenty tím víc Albert klesal na duchu. Když jsem se ho pokusil políbit vylekaně se odtáhnul. Bylo to poprvé. Věděl jsem že tohle není dobře. Nemohl jsem ho však nutit mé city opětovat. Má láska nevyhasla ani o píď. Copak ta jeho ano? Nechal se tak snadno odradit? Požádal mě abych opustil jeho pokoj. Neodporoval jsem mu ani tentokrát. Možná jsem měl. Měl jsem na něj klidně i křičet, měl jsem ho obejmout a svalit na postel. Ale já nic neudělal. Byla to chyba. Chtěl jsem mu však dát prostor. Cítil jsem že ho dusím svou láskou, která byla den ode dne naléhavější.
Copak bylo vše co jsem dělal špatně? To jsem si nehodlal připouštět. Rozezlilo mě to natolik, že jsem si to odrázoval ke stájím a sám si osedlal koně. Prudce jsem ho pobídl a vyrazit pryč. Jen tak jsem mohl konečně přemýšlet a vymyslet co udělám. Albert se mnou nechce odjed Má matka ho zdeptala. Jak hloupé. Váhá, myslí si že naše láska je zlo? To nikdy nepřipustím. Hnal jsem koně stále rychleji. Ale na panství se mnou také nechtěl odjet. Ano to je ono. Vzpomněl jsem si na jeho slova v kočáře když jsme sem přijížděly. Unést ho? Dokonalé. I když se mi bude vzpírat, opustím pro něj vše. Nikdy nenechám matku aby vyhrála.

Neuvědomil jsem si, že ona své vítězství právě sehrává....

Když jsem se vrátil s vyjížďky povšimnul jsem si podivné nervozity sloužících. Dokonce i věčně usměvavá a bodrá kuchařka se tvářila jako kdyby spálila svůj oblíbený švestkový koláč. Nechápal jsem co se děje, ale měl jsem špatné tušení. Vyběhl jsem do patra a vtrhnul k Albertovi do pokoje. Ležel na posteli a usedavě plakal. Jeho nevidoucí oči byly plné slz. Když jsem se ho ptal co se stalo odmítl mi odpovědět. Ale tak nějak mi to bylo jasné. Proto jsem rozzuřeně vpochodoval do matčina salonu. V klidu si tam seděla u výšivky a majordomus ji stál po boku.

"Zakázal jsem Vám vcházet do Albertova pokoje matko".
Nijak na to neodpověděla. Jen se usmívala. "Chci vědět co jste Albertovi řekla".
"Myslíš tu svou rozbitou hračku? Ach tak...no řekla jsem mu pravdu přeci. Že musí opustit toto panství než se na něj snese boží kletba. Takové nečisté stvoření. Bůh věděl proč mu vzal zrak, aby ty jeho špinavé oči nemohly hledět na svět".
To už jsem i já viděl rudě a na matku jsem se vrhnul. Ale majordomus se mi postavil do cesty a skroutil mi ruku za zády, takže jsem jen s potupným zasyčením klesnul k matčiným nohám na kolena.
"Měl by jsi se kát ty jeden bezbožníku. Nechápu jak jsem mohla porodit takového ďábla. Tvůj otec do mě zasel sémě démona".
"Nebuďte směšná matko. Bez mého otce by jste skončila v rodině nějakého zchudlého vojáka či obchodníka s obuví".
Vysmál jsem se ji do očí, jak jen jsem mohl zvednout svůj divoký pohled a odporovat ji.
"Nepleťte se už mezi nás, nebo toho budete litovat".
"Tak ty mi chceš vyhrožovat? Jak barbarské. Ale to se dalo čekat. Nechápu jak můžeš porušovat božská přikázání a sdílet lože s něčím takovým. Vždyť je to chlapec. Nikdy se neměl narodit. Je to jen paskvil, kterého měla jeho matka zabít už jak se narodil".
"To vy pliváte jed na všechny strany. Jste jen stará zahořklá semetrika. Držíte smutek již tolik let za mého otce i když jste ho tolik nenáviděla? Nebo nenávidíte spíš sebe"?
Povedlo se mi ruku konečně osvobodit a prudce jsem vyrazil z pokoje. Ve dveřích jsem se ještě na matku ohlédl. "Bral jsem na vás ohledy jen proto, že jste má matka. Ale už v tom nehodlám pokračovat. Nechte si třeba celé toto panství když vám to udělá dobře. My s Albertem odjíždíme pryč a nehodláme se již vracet".

Měl jsem ji plné zuby. Raději jsem se vrátil za Albertem a pevně ho objal. Konejšil jsem ho dlouho do noci. Myslel jsem že mě požádá abych odešel, tak jako několik nocí před tím. Ale když jsem chtěl vstát zavěsil se mi na ruku a odmítal mě pustit. Zůstal jsem a držel ho v náručí celou noc. Šeptal jsem jak moc ho miluji. Nakonec se mi ho i povedlo přesvědčit o našem odjezdu.

Druhý den ráno jsem začal vše organizovat a služky nutit k ustavičnému běhaní a balení všech věcí. Nehodlal jsem odjet jen tak nalehko. Věděl jsem že už se asi sem v brzké době nevrátím. Trhalo mi to srdce, ale hodlal jsem obětovat svůj domov pro Alberta. Celé následující dva dny byly ve znamení příprav. Albert byl nebývale tichý a sotva na mě promluvil. Ale co mě potěšilo, začal se zase usmívat.
Byl jsem slepý. Příliš zamilovaný, abych viděl že jeho duše krvácí. Neviděl jsem jak přede mnou schválně nasazuje ten falešný úsměv, který ho musel stát tolik sil. Nikdy jsem se nedozvěděl co mu tenkrát moje matka řekla. Ale muselo to v něm nechat hluboké rány když se rozhodl ke svému kroku.

----------------------------------------------------------------------------------

Než jsme mohly odjet, nastal značný problém. Musel jsem kontaktovat našeho správce, který bydlel pár mil na východ. To se mi ani trochu nelíbilo. Všechno bylo připravené k odjezdu. Úplně jsem na tohle zapomněl. Vrhnul jsem se Albertovi k nohám a položil si hlavu na jeho kolena. Začal jsem se mu omlouvat. Ucítil jsem jeho něžné hlazení. Uklidňovalo mě to.
"Musím odjet Alberte. Omlouvám se....bude to jen malá chvíle. Hodina víc ne. Vezmu si nejrychlejšího koně a pojedu tryskem tam i zpět". Albert se dál jen smutně usmíval a nakonec si mě vytáhl k sobě.
"Polib mě prosím".
Jeho prosba mě překvapila, ale nehodlal jsem nad ní uvažovat a Alberta dlouze políbil. Upoutalo mě že se chvěje, což se mi ani trochu nelíbilo.
"Miluji tě Christiene".

"Taky tě miluji. Počkáš na mě? Slib mi že nevyjdeš z mého pokoje. A taky že nikomu neotevřeš dveře".
Zakýval hlavou, ale nezdálo se že by mě chtěl pustit. Svíral mi ruku ve své. Byl jsem tak zaujatý tím odjezdem a také představou že spolu odjedeme někam daleko a už naši lásku nic nebude rušit, že jsem nezpozoroval že je něco špatně. Odešel jsem.
Už jsem měl nachystaného koně a neztrácel jsem čas. Vyrazil jsem taky rychle jak jen bylo v silách mého koně. Když jsem dorazil na statek našeho správce byl jsem unavený, uřícený a můj kůň sotva popadal dech. Nemůžu tam Alberta v tom hnízdě zmijí nechat příliš dlouho. Opratě jsem hodil pacholkovi s tím že má koně okamžitě vytřít a napojit, že pojedu hned zpátky.
Správce byl starší statkář, kterému jsem když jsem byl malý říkal strýčku. Hned jak mě uviděl přivítal mě objetím a hned se jal vyptávat jak se má matka a co že nejsme v Londýně. Také ho udivil můj uhnaný vzhled, takže mi nabídl trochu vody. S vděčností jsem přijal a vychrlil na něj všechno potřebné. Viděl jsem jak mě bedlivě poslouchá. Nedovolil si mě přerušovat, za což jsem byl rád. Poté se jen zeptal na pár potřebných informací ohledně panství a dědičných práv, než tedy s těžkým srdcem přisvědčil a donesl papíry. Ať se matka tím panstvím třeba zalkne. Už mi to bylo jedno. Nepotřeboval jsem žádné materiální hodnoty. Našel jsem něco, co prosvětlovalo můj život. Našel jsem lásku. Vypsaly jsme papíry na odevzdání panství s plnými právy. Také jsem vybral dědictví po otci, což činilo vyšší sumu než jsem předpokládal. Když bylo vše hotové zjistil jsem, že má cesta se protáhne na dvě hodiny, takže jsem jen tiše zaúpěl. Rychle jsem se s překvapeným statkářem rozloučil a vyrazil zase zpět na panství.

Když jsem dorazil koně jsem svěřil Samovi, který na mě cosi křičel a mával rukama, ale já ho ignoroval a rychle jsem spěchal do svého pokoje, kde už na
měl čekat Albert. Jen jsem prosil boha, aby se k němu matka zase nedostala a nezačala ho poučovat. Věděl jsem, že je na to citlivý a dává si to celé za vinu. Vtrhnul jsem do pokoje ale byl prázdný!
Začal jsem panikařit. Tudíž jsem přeběhl chodbu a vřítil se do Albertova pokoje. To co jsem spatřil mě skoro srazilo na kolena. Albert byl pryč. Nedostávalo se mi dechu, cítil jsem jak se mi podlamují kolena. Skříň po mém boku byla rozevřená a prázdná. Jeho šaty byly pryč. Vše bylo pryč. Jako kdyby někdo balil narychlo. Nechtěl jsem si to připustit. Prohledal jsem celý pokoj, ale po Albertovi jsem nenašel ani zmínku. Celá jeho přítomnost jako by najednou zmizela, jako by nikdy vůbec neexistoval. Byl pryč!
Proč? Proč Alberte? Kam si zmizel? Proč si odešel?

S tímto faktem jsem se nehodlal smířit. Prolétl jsem snad celé panství, ale nenašel jsem ho. V jídelně jsem narazil na matku, která si zrovna dávala svačinku.
Její pohled byl výsměšný.
"Ach Christiene, hledáš snad toho maličkého? To tě asi zklamu, tak moc spěchal že odjel bez tebe".
"Lžete"!
Ne tohle ne Alberte. Řekni že jsi tohle neudělal. Řekni že jsi před naší láskou neutekl. Co se stalo? Proč tohle? Proč jsi jen proboha nepočkal? Proč jsi mi přestal věřit?
Vyběhl jsem ven ke stájím a přivolal si podkoního. Jack byl trochu v rozpacích a ani ke mě nezvedl pohled.
"Pane Christiene snažil jsem se mladému panu Bestonovi tu cestu vymluvit, říkal jsem že by měl počkat na vás...".
Ne! Lžeš, Albert by beze mne neodjel! To není pravda...
Sam se na mě tak podezřele díval a tak jsem na něj uhodil.
"Já...já za nic nemůžu. Mladý pán přišel a ptal se na kočár jestli je připraven a já mu ho chtěl jen ukázat, myslel jsem že ...já myslel že ...".

Chytil jsem toho nebohého mladíka za košili a smýkl s ním o zem.
"Myslel? Ne ty jsi nemyslel ty zatracený hlupáku. Jak jste ho mohli nechat odjet samotného"?!
Můj hněv se rozlil celým mým tělem. A oni dva byly poblíž abych si ho mohl vybít. Po chvíli jsem se přeci jen uklidnil a snažil se racionálně uvažovat. Kam jen mohl jet?
Moje otázka se zračila v mých očí. Proto Sam ještě stále se klepající na zemi jen špitl:
"Londýn".