15

Když jsem se druhého dne ráno odvážil trochu mátožně vstát a sejít si pro trochu čerstvé vody, která by zchladila mé hrdlo, nic jsem nevnímal. Ani to že vypadám jako kdyby mě převálcovalo stádo koní, ani to že nejsem upravený. Jen jsem měl na tváři ten šťastný spokojený výraz a dokonce jsem vyděsil i služebnou Anne, která si mě odchytila hned pod schody a snažila se mi cosi horlivě vysvětlovat a sdělovat. Jen jsem ji to odkýval, i když jsem neměl tušení o čem mluví. Viděl jsem jistě že mi něco říká...ale bylo to jako kdyby mluvila nějakou
neznámou řečí a já ji nerozuměl ani slovo. Ale když jsem zamířil do kuchyně postavil se mi do cesty dokonce majordomus se slovy:
"Vaše matka vás očekává v salonku".

Jen jsem pokýval hlavou a zmizel v kuchyni, kde jsem poroučel obličej do džberu s vodou. Tomu říkám probuzení. Jako kdyby mi v hlavě najednou všechno problesklo, všechny ty slova ze včerejška, všechny ty pocity a chutě. Dokonce jsem si vybavil i to co se mi ta služka snažila říct, že se musím upravit a že se před matkou nemohu takhle ukázat. A pak majordomus....
Leknutím jsem se málem v tom džberu utopil a začal prudce vykašlávat z plic vodu.
"Ma...ma...tka"?
Ale co ta tu proboha dělá? Nemám snad noční můru? Musel jsem se štípnout, ale zjistil jsem že nespím. Rychle jsem se prohlédl v odrazu vody a zhodnotil že vážně vypadám strašně. Ale k čertu s tím. K čertu s ní.
Rozhodl jsem se té pohromě čelit sám. Byl jsem rád že Albert je ještě zachumlaný v peřině a spinká jako krásná panenka. Ani v nejmenším se mi ho nechtělo opouštět, nejraději bych z toho pokoje už nevystrčil nos. Ale důležité bylo že nás matka nezastihla někde spolu, Alberta by to zbytečně stresovalo.
Jen jsem si tedy prohrábl mokré vlasy a vydal se do předsíně, kde mě majordomus odeslal do jejího salonku s vyčiněním že hraběnka přijela už včera na večer, ale já se nedostavil.
Tak proto včera Anne tak dlouho bouchala na dveře...
Rychle jsem se tedy přemístil do salonku. Neobtěžoval jsem se ani se nějak upravit, bylo mi to už jedno. Její vláda skončila a byl čas ji to dát najevo.

"Dobré ráno máti".
Když na mě stočila zrak byl jsem velmi pobaven, tím co jsem viděl v jejich očích. Od nevýslovného šoku, po jisté opovržení a nechuť. Zarytě však mlčela a propalovala mě ohnivým plamenem nenávisti. Tak přeci jenom nastala tahle chvíle? Které jsem se děsil jako malý chlapec.
"Jsi jako tvůj otec, stejný pobuda".
"Oh, taky Vás rád vidím. Copak Vás sem přivádí".
Naprosto jsem ji ignoroval. Tak jak ona ignorovala mě celé roky. Lítost neměla v mém srdci místo, to bylo zahlceno jen láskou k Albertovi.
"Proč? Proč Christiene"?
"Proč co"?
Usadil jsem se naproti ní a jen se zářivě usmál.
"Proč jsi pošpinil jméno Rochester"?
"Nevím o čem to mluvíte. Jen jsem se vrátil sem, kde je můj domov. Londýn není místo pro mě, to jste přeci věděla".
"Proč jsi ztropil takový skandál? Víš jaké řeči teď panují v Londýně? Ten ples byl vyslovená fraška. Generál Naris běsnil několik dní a posílal mi samé výhružné vzkazy. Ve všech salonech jsi označován jako bezbožník, sodomita a nazýván hroznými jmény. Pomluvy se šíří velmi rychle. Proč jsi jen zničil naše dobré jméno?".
Viděl jsem jak je matka celá bledá. Opravdu vypadala že mi tady omdlí, pro jsem ji nalil trochu silného vína.
"Proto jste přijela? Aby jste mi to řekla"?
"Kde je? Kde je ten poběhlík, který ti zamotal hlavu svými hnusnými a zvrácenými čáry? Musíš ho okamžitě vyhnat a kát se u boha za smilování. Možná ti tvé hříchy odpustí a nesvrhne tě do pekelné propasti. Jak hrůzné...".
Jen jsem si odfrknul. Čekal jsem že na mě povolá inkvizici, takže mě nějaké její řeči nemohli ranit. Už ne matko...
"Spinká jako miminko máti...po tom co jsme prohříchovali celou noc".
Musel jsem se rozesmát. Bavilo mě mučit ji.
Ale to jsem asi trochu přehnal. Matka vytřeštila oči a její bledost byla skoro smrtelná, než ji sklenička upadla z ruky a ona se svezla po křesle k zemi.

 --------------------------------------------------------------------------------------

Musel jsem rychle zavolat majordoma, aby mi ji pomohl uložit na lenošku a služka ji donesla studený obklad na hlavu a čichací sůl. Jak vidno zabralo to velmi dobře. Sotva se matka probudila začala jen na mě něco ukazovat prstem a chrčet.
"Jen klid matko, nesmíte se rozrušovat, vašemu srdci to nesvědčí. Jen si v klidu odpočiňte, promluvíme si až Vám bude líp".
Neměl jsem radost z její přítomnosti. Ale věděl jsem že tuhle bitvu jsem vyhrál. A vyhraji i válku když bude třeba.

Vrátil jsem se rychle k Albertovi a vzbudil ho vášnivým polibkem na krk. Jen si cosi zabrumlal a přetáhl si deku přes hlavu. Byl tak roztomilý že bych ho v tu chvíli nejraději umačkal. Vlezl jsem si k němu a přitiskl se k jeho rozehřátému tělu, které přímo volalo po dalších něžnostech a já ho začal hladit. Po chvíli jsem zaznamenal mírný úsměv na jeho tváři a věděl jsem že už nespí, i když to dál předstíral. Moje ruka mu zamířila do klína, ale než jsem ho stačil polaskat sevřel mi zápěstí a zavrtěl svou světlou, rozcuchanou kšticí.
"Dobré ráno lásko".
"Hmmm...".
Hladil jsem Alberta ve vlasech a šeptal mu do ucha samé hloupé zamilovanosti a on se tak kouzelně chichtal a tvářičky mu přímo hořely.
"Dneska vyhlašuji den nevstávání co ty na to"?
"Ale to nejde, musíme přeci jíst a chtěl si mi ukázat severní pastvinu a..."
Rychle jsem ho umlčel dlouhým polibkem. Vážně jsem si nepřál aby narazil někde v domě na mou matku, ale nevěděl jsem jak ho udržet v posteli. Takže bylo jasné že budu muset s pravdou ven.
"Víš, já...vzpomínáš jak na nás včera bouchala služka"?
"Ano".
Albert asi jasně vycítil že si s něčím dělám starosti, protože mi sevřel dlaň ve své.
"Chtěla mi oznámit že máme hosta".
"Hosta? A...koho"?

Sebral jsem všechnu odvahu, kterou jsem měl. "Mou matku".
Albert se jen prudce nadechl a já se bál že mi začne taky blednout a přestane dýchat.
"H...hraběnka Rochester"?
"Ale neboj se, neznamená pro nás nebezpečí, momentálně je ve stavu permanentního omdlení".
Můj sarkastický smích ho asi značně pobouřil, protože si okamžitě sedl a začal rukou tápat po svém oblečení. Cítil jsem jak moje srdce vynechalo pár úderů. Byl na něj tak žalostný pohled, když bloudil po čtyřech na té studené zemi a hledal svou košili či kalhoty. Okamžitě jsem ho chytil kolem pasu a přitiskl i přes jeho nevoli k sobě a začal se mu omlouvat. Po chvilce se mi povedlo najít jeho oblečení a vtiskl jsem mu ho do ruky.
"Ona ví že jsem tady"?
"Ví to celý Londýn podle jejich slov".
Cítil jsem jak se Albert roztřásl. Bál se. Netušil jsem tenkrát čeho. Vždyť nám oni můžou být ukradení. Důležité je že jsme spolu. Jaký já jsem to byl bláznivý snílek. Matčin příjezd znamenal konec naši krásné idylky, která trvala tak krátce.

 ----------------------------------------------------------------------------------------------

Věděl jsem že nemůžu Alberta od své matky držet dlouho. Tohle sídlo nebylo tolik rozlehlé, aby se nemohli potkat. Trochu mě to děsilo. Znal jsem svou matku a věděl jsem, že bude zase chtít udělat skandál a Albertovi ublížit. Měla jazyk jedovatý jako zmije.
Albert se odebral do svého pokoje a nechtěl mě k sobě pustit, takže jsem většinu času strávil u jeho dveří. Bušil jsem, volal jsem. Křičel ať mi otevře, prosil jsem ho že ho miluji. Ale dveře zůstaly zavřené. Byl neoblomný. Dokonce jsem se pokusil v aktu největšího zoufalství ty dveře vyrazit, ale spíš jsem si pochroumal rameno. Vzdal jsem svoji snahu. Zůstal jsem sedět u jeho dveří až pozdě do noci. Dokonce už jsem i usínal, když je Albert konečně otevřel a já se svalil k němu do pokoje.
Vynadal mi do hlupáků a nechal mě spát u sebe.
"Zlobíš se na mě ještě"?
"Ne, vzal jsem tě na milost".
"Jsem rád".
Přitulil jsem si ho do náručí a spolu jsme usnuly.

Ráno jsem Alberta donutil aby se mnou posnídal na terase. Sice odmítal a já to chápal, ale když jsme ho ujistil že matka dřív než v deset hodin nevstane trochu se uklidnil. Bylo krásné horké ráno. Albert poslouchal ptačí zpěv a ržaní koní. Moc se mu to líbilo. Bylo krásné pozorovat jeho rozjasněnou tvář. Jako kdyby i do mé duše proniklo nádherné světlo.
Jenže jsem se mýlil. Matka si schválně přivstala, aby nás někde zastihla spolu. Zrovna jsem Alberta držel za ruku a nakláněl se k němu, když se objevila na terase. Pomalu jsem se odtáhl a nijak nejevil zájem o její přítomnost. Viděl jsem jak se její oči rozšířily.
"Christiene okamžitě s tím přestaň. Jak nevhodné jak zvrácené..."
Albert sebou prudce trhnul. Matka vždy chodila tiše, proto její příchod asi nezaznamenal. Cítil jsem jak svou ruku odtáhnul z mé dlaně. Pobouřilo mě to.
"Nikdo vás nenutí se na nás dívat matko. Nechte nás se v klidu nasnídat".
"V klidu nasnídat? Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit? Posedl tě snad nějaký ďábel hříchu? Proboha jak jsem tě to jenom vychovala".
Jen jsem se uchechtl. Ona mě vychovala? Nejsem si toho vědom. Její výchova byla omezená na věčné spílání mému otci, který raději umřel než aby to poslouchal a její věčné zákazy a příkazy.
"Žádný ďábel matko, láska".

Chytil jsem Alberta za paži a chtěl ho odvést nahoru.
"Hodláš s tím vyvrhelem smilnit dál v našem domě? To nestrpím, takovou nechutnost nebudeš dělat pod naší střechou vydědím tě".
To byla poslední kapka do mé přeteklé číše hořkosti a zloby. Proto jsem se na ni už musel obořit.
"Vy mě vydědíte? Hm a jak? Panství patří mně. Všechen majetek odkázal můj děd i otec mně. Takže matko...nemáte se co ohánět vyděděním. Kdybych chtěl mohl bych vás odeslat na dlouhý výlet po Evropě. Taková dovolená by vám prospěla".
Matka jen párkrát zalapala po dechu a já s Albertem jsme zmizeli v patře.
"Neměl by jsi s ní takhle jednat, je to tvá matka".
"Může si mě urážet jak chce, ale nesmí brát na svůj jedovatý jazyk tebe, to nesnesu".
Albert se uložil na postel a stočil se do klubíčka. Mlčel. Cítil jsem tu tíseň. Mé malé sluníčko pohasínalo.
"Myslíš že...že děláme něco špatného? Něco co se nemá"?
"Tohle už nikdy neříkej. Já tě přeci miluji Alberte".
"Ale já...já nejsem dívka, tohle je přeci zakázané".
"Kým"?
"Bohem".
Na tohle už jsem neměl argument. Zakázané? Ale proč by mělo? Nechtěl jsem tomu rozumět.

Večer jsem se probudil a postel byla prázdná. Vyděsil jsem se snad k smrti. Prudce jsem vylétl z postele a už se chystal vyburcovat celé panství, když jsem uslyšel tu melodii. Přicházelo to s hudebního salonku. Tuhle píseň bych poznal všude. Symfonie posledního žalu. Tak jak ji Albert nazval. Bolelo mě ji slyšet. Nakoukl jsem tudíž do dveří hudebního salónku a viděl jsem ho u piána. Hrál a z očí se mu řinuly slzy.
Proč se to muselo tolik zkazit? Proč si nevěřil naší lásce? Proč jsem byl takový hlupák?