Jeho rozum nechtěl nějak pobrat tolik nových informací a skutečností. Byl tolik zmatený. Vybavil si svou matku. Vždy vypadala tak křehce a měla strašně smutné oči, oči které Mino podědil tak jako světlou kštici. Vybavil si všechny ošklivosti co kdy otec o ní říkal, o tom že přišla a už Mina čekala. O tom jak se říkalo že to byla čarodějka, že dokázala předpovídat počasí jen z pohledu do vln, že dokázala rybářům přinést velké úlovky. Věci, které uměl i Mino, i když v menší míře.
Verin ho nechal v klidu ty informace vstřebávat. Nespěchal na něj. Teď už znal pravdu. Už chápal co ho na Minovi tolik přitahovalo. Proč je jiný než všichni ostatní lidé.
I když se narodil na souši a tudíž pozbyl možnosti žít v moři, i když v něm matka utlumila pravděpodobně všechny schopnosti, nedokázala ho zamaskovat dokonale.
"Takže já...já...kdo nebo co vlastně jsem?"
"Hm to je těžké říci. Jsi nemanželský syn mé tety, tudíž můj bratranec? A navíc také má snoubenka, jelikož to formální zasnoubení nebylo nikdy zrušeno".
Mino ho praštil hřbetem ruky po hlavě, protože mu to přišlo hloupé říkat takové věci.
"Koho by to napadlo že má teta opravdu přežila a byla schopná porodit, navíc chlapce".
Mino byl stále trochu mimo sebe tak jen na Verina oddaně hleděl.
"Proč zemřela?"
"Já nevím maličký. Pravděpodobně použila všechnu svou zbylou sílu pro tebe, aby tě přivedla na svět. Postupně musela slábnout víc a víc, až vyčerpala všechnu svou životní energii".
Minovi začaly po tvářích stékat slzy a Verin ho pevně objal.
"Pššš, to nic, jsem s tebou maličký. Odpusť mi že jsem o těch věcech mluvil."
Chlapec ale i přes slzy jen zakroutil hlavou, aby dal najevo, že je vlastně rád že to ví. Takže to znamená že jeho rodiče byly stejní jako Verin? Mořští lidé?
Mořský princ chlapce ještě dlouhou dobu konejšil v náručí, než se přeci jen Mino byl schopný trochu vzpamatovat.
"Tak proto...proto si se tak smál když jsem..."
"Omlouvám se, bylo to nezdvořilé, ale prostě síla toho osudu, co nás k sobě přivedla, mi přišla strašně ironická."
"A můj otec? Co se stalo s ním?"
"To nevím maličký. Neznám zbytek příběhu, byl jsem ještě malý. Vím že ho otec někam vyhnal, ale kam to už mi není známo."
Na Mina však to bylo příliš mnoho jitřených ran a příliš mnoho nových věcí, jenž nemohl znát. Proto se jen stulil Verinovi do náručí a opřel si čelo o jeho hruď. Mohl tak slyšet jak mořskému princi rychle bije srdce. Znělo to kouzelně. Nechtěl teď přemýšlet o tom všem co mu Verin řekl. Nechtěl přemýšlet vůbec. Nedokázal si představit to všechno...nedokázal říct jestli je rád když už to ví. Změní to snad jeho vztah s Verinem?
Pro něj bylo důležité jen být s ním.
Tak jako Verin se jen pousmíval té hře osudu, která je k sobě přivedla. Nikdy by si nemyslel že to kdy bude možné. Ale blížil se znovu západ slunce a Verin pociťoval ten podivný cit jenž ho zaplavoval. Sledoval jak se vlny moře o sebe tříští. Volaly ho. Zvaly ho zpátky k sobě. Nevěděl zda ještě dnešního večera dokáže odolat. To pokušení bylo příliš silné. Ale nemohl tu chlapce zanechat samotného.
I Mino vycítil jisté napětí a sevřel Verina o to pevněji s prosbou aby neodcházel.
Ještě dneší noc tedy mořský princ s Minem zůstal pod provizorním přístřeškem a střežil jeho spánek. Sám však zamhouřit oči nedokázal.
Žádné komentáře:
Okomentovat