17

Ben: (Hodí si tašku na hotelovou postel a vyvalí se tam, nikdy v zahraničí nebyl. A Francie se zdá být krásná)
Alan: (Ve svém pokoji, ani ne neobtěžuje vybalovat, jen vytáhne mobil a vytáčí Sandru, hodlá ji sežvat, za to, že to na něj tak ušila.)
Ben: (Ten pokoj je na něj takový moc velký a tichý, takže se převleče a už klepe na Alanovi dveře)
Alan: (Zrovna štěká do telefonu na Sandru, za ten perfektní let.)
Ben: (Slyší to i přes dveře a tak se pustí nenápadně dovnitř očumnout i Alanův pokoj, ale vypadají stejně)
Alan: (Vztekle ten telefon položí.) Zpátky jedeme vlakem. (Oznámí naprosto bezkompromisně.)
Ben: Vlaky mám rád, nevadí mi to. (pokrčí rameny, po tom letu ani nic jiného nečekal) A kdy ta sláva začne?
Alan: Jaká sláva?

Ben: No ta kvůli které tu jsme. Má to nějaký plán ne? Třeba tlachání velkých umělců někde na rautu...nebo tak něco?
Alan. Jo tohle... raut bude... dneska večer... chceš tam?
Ben: Jo (rychle zakýve hlavou) Jídlo...spoustu jídla a zadarmo. Tak asi vypadá nebe.
Alan: Nebo peklo... (jen se ušklibne) fajn, v sedm buď připravený.
Ben: To hodlám. Bojíš se tam snad jít? (Zvědavě po něm pokukuje, možná by mezi ostatními malíři mohl...no třeba nabrat nový dech)
Alan: Bát se? A čeho asi prosímtě?
Ben: Nevím. (Pokrčí rameny a přejde k oknu, je to nádherný výhled) Budu se snažit nedělat ti ostudu
Alan: JO, prosím.
Ben: (Mrkne na něj a odplouží se ke dveřím. Dneska hodlá být oslnivě sexy, to chce koupel, půl hodiny u zrcadla a žehličku na vlasy) Tak v sedm pane malíři
Alan: (Proč jen se mu ten jeho výraz nelíbil.)

Ben: (Trochu to přepískl v té koupelně, ale s výsledkem je nadmíru spokojený. Takhle by uhnal každého zákazníka, ale má pocit že to na Alana nebude mít valný účinek. I tak se zpozdí skoro o patnáct minut)
Alan: (Už netrpělivě a snad po desáté buší na dveře jeho pokoje.)
Ben: (Rychle otevře a ještě si váže vázanku, ale nějak mu to nejde) Jak to bylo o tom úhoři...sakra..
Alan: (Sjede ho pohledem.) Vlezl ti do kalhot a proto ještě nejsi hotový?
Ben: (Obdaří ho vražedným pohledem, nakonec si to uváže a pyšně na sebe mrkne) No jo...tak už jsem.
Alan: No to teda nejsi. Máš to pěkně nakřivo.
Ben: V tomhle fakt nejsem dobrej. Naposled jsem to měl...na pohřbu. (Udělá na něj prosebný kukuč ať mu pomůže)
Alan: Tak ukaž (Povzdechne si a přitáhne si ho blíž, začne mu to převazovat.) Jsi jako dítě
Ben: (Usměje se a kouká na něj) díky. Moc ti to sluší (rukou zmapuje jeho oblek)
Alan: (Jen se ušklíbne, bodeť by neslušelo. Vybíral mu ho Petr.) To nebyla pochvala.
Ben: Já vím. Děkoval jsem za pomoc. (zasměje se mu) Můžeme vyrazit?
Alan: (Kývne.) Taxík už bude čekat.
Ben: Fakt promiň za to spoždění...byl jsem nervózní
Alan: Z čeho? (Zamíří k výtahu.)
Ben: No...z toho všeho. (tolik malířů pohromadě by se dalo považovat za noční můru, ale přesto obdivoval vždy talentované lidi, jelikož sám talent nevlastnil)
Alan: Z čeho všeho?
Ben: Z tolika...nobl lidí. (dál to nekomentuje, musí se hold tvářit že tam patří)
Alan: Aha... nemusíš tam chodit.
Ben: Já vím, ale jsem tvůj doprovod.
Alan: Doprovod? TO ty jsi tam chtěl jít. Pamatuješ? Jídlo zadarmo, skoro nebe...
Ben: Já vím, někdo tě tam musel dokopat (nevině se usměje a vyjde z výtahu)
Alan: Já tam nepotřebuju dokopat.
Ben: No jo, no jo, tak mě veď, nevím kudy.
Alan: Divil bych se, kdyby jo. (Odsekne a zamířím ven z hotelu, na ulici kde čeká taxík.)
Ben: (Koukne za ním nechápavě, ale natlačí se k němu do taxíku)
Alan: (Celou cestu mlčí.)
Ben: (Raději se taky nesnaží o konverzaci, je vidno že Alan nemá náladu, jen si užívá ten pohled na město přilepený na sklo)