18

Ben: (Na rautu už spořádal talíř zákusků takže jen spokojeně mhouří oči. Je tu tolik významných lidí. O některých se i učili ve škole, některá jejich díla zná, takže je z nich dost nervózní, raději se vrátí k Alanovi) Hele...vem mě do té galerie, prosím, smutně koukám, říkali že tam mají nové obrazy. Nechceš se podívat?
Alan: Do jaké galerie? To ti to nestačí tady?
Ben: Mluvili o nějaké galerii. Moje francouzština není zrovna nejlepší. (Pokrčí rameny)
Alan: Dobře, vezmu tě tam. Stačí?
Ben: Ano stačí, jsem spokojen. (Nahodí svůj okouzlující úsměv) Proč si sem berou malíři své modely? (Je zvídavý jako dítě, to ta celá atmosféra na něj působí tak slavnostně)
Alan: Protože malíři jsou egoistická hovada a kdykoliv se sejdou, tak se soutěží, kde líp maluje, kdo má hezčí model a podobně.
Ben: (Rázem mu zklapne a podívá se po těch okolo, no to teda mu měl Alan říct dřív) Aha...tak to...aby si se taky zúčastnil ne?
Alan: Já? Proč?
Ben: No...to byl asi smysl téhle cesty ne? Smysl toho mučení v letadle, být tady a dokázat jim že si nejlepší.

Alan: To letadlo mi ani nepřipomínej, Sandru za to zaškrtím... a ne, já nesoutěžím...  za prvé už nemaluju a za druhé nemám ten správný model.
Ben: (Trochu schlípne, doufal že možná by mohl dělat chabou náhradu) Dobře.
Alan: (Jde si pro víno. Už ho to tu přestává bavit, vlastně ho to ještě bavit nezačalo)
Ben: (Prochází se okolo nějakých vystavených obrazů a kouká na ně, všechny jsou moc hezké. Jistě...Alan nemá model, on je jen...hračka do postele na utišení žalu. Byl hlupák když si myslel něco jiného. Vyhne se pár malířům, kteří se k němu přiženou z neznámého důvodu. Francouzky umí všehovšudy jen dvě věty a pár slovíček takže se raději schová nenápadně do rohu)
Alan: (Nechápe, co to do toho kluka vjelo... on to přece tak nechtěl, nechtěl sem jet... opřený o zeď upíjí víno.)
Ben: (V duchu se profackuje, dělá jako kdyby mu na tom záleželo, je to stejné, vždy to tak bude. Alan není výjimka. Je...práce. Ano, tak to musí brát. Trochu se vzpmamatuje a dojde k němu, aby si taky ukradl skleničku) Ti pánové jsou nebezpeční, měli potřebu mě osahávat nebo co.
Alan: (Otočí se na něj.) Nemyslím si, jen tě obhlíželi.
Ben: Copak jsem nějaký kus dobytka? (No je na to docela zvyklej, takže to říká jen tak z legrace)
Alan: Ne, ale vzhledem k tomu, že nejsi malíř, jinak bys měl vlastní pozvánku, tak je celkem logické, že jsi můj model... a hádej, co je tématem letošní soutěže.
Ben: (Podrbe se ve vlasech, to dává vcelku smysl.Pak pohlédne na Alana) Téma? Ono to má nějaké téma? To jsem nevěděl. Jaké je to letošní?
Alan: Ano, protože tu jsou potrétisti a krajináři a prostě různí malíři, tak se to musí střídat, aby byla větší sranda.... (Pousměje se a sjede ho pohledem) Letos jsou na řadě akty.
Ben: (Zmrzne mu úsměv na tváři...to mu taky nikdo neřekl, začíná si připadat jak Alenka v říši divů. Akty...na ty má hodně neblahou vzpomínku) Ty si...někdy maloval akty?
Alan: Ještě na škole. (Pokrčí rameny.) a sem tam, čas od času...
Ben: Takže si na to netroufáš? (Koukne na něj, už jednou modelem stál...teda spíš ležel a proklínal tu chvíli ještě hodně dlouho poté)
Alan: Proč bych si netroufal?
Ben: Protože si zbabělec? (Ví že riskuje) Já vím nemáš model...já jsem jen tvoje...jak se tomu teď říká? (raději to ani nebude jmenovat) Ale koukej, támhle ten kluk je moc hezký...mohl by ti stát modelem. Nebo ta žena támhle s tou skleničkou.
Alan: Jsi vůl? (Ušklíbne se.) Pochybuju, že by ses svlíknul před půlkou téhle místnosti...
Ben: (Zasměje se a odloží skleničku, pak přejde tak aby byl ve středu dění a podívá se na Alana. Začne si pomalu rozepínat knoflíky u košile a rozvazovat vázanku. Podcenil ho. S nahotou nemá nejmenší problémy ani před tolika lidmi, praxe ho naučila že stud nemá v téhle profesi místo)
Alan: (Zakleje, přejde k němu a chytne ho za ruce.) Nedělej tu ostudu.
Ben: (Jen se tomu dál směje i když ostatní na to divně koukají) Promiň, nešlo odolat. Teď aspoň víš že...svlíknul.
Alan: To vidím... fajn, tak já tě teda namaluju, když už necháš toho blbnutí.
Ben: Vážně? To...jako fakt? Dobře tak já...budu hodnej a už nebudu blbnout.
Alan: To doufám... (Fak slíbil, že ho namaluje? Asi mu přeskočilo.)
Ben: Můžeš mi věřit. Budu se snažit nedělat ti ostudu.

Ben: (V hotelovém pokoji si zalezl do koupelny, trochu se zkulturnit. Ono zrovna akty není asi nejednoduší malovat, ale je rád že Alan s tím souhlasil. Vezme si přes sebe jen župan a tiše vyleze)
Alan: (Se skicákem buší na jeho dveře. Sice nechápe proč slíbil, že bude malovat a zrovna jeho, ale když na tom tak trvá.... třeba mu to zavře pusu a bude mít chvíli klidu.)
Ben: (Otevře mu dveře a vpustí ho dál) Takže si to chceš zkusit na nečisto?
Alan: Ne.. nevíš, že je nejdřív nutná studie než se do něčeho pustíš?
Ben: Malba nikdy nebyla má silná stránka...(trochu rozpačitě se usměje)
Alan: Tohle je ale kresba. (zamává mu skicákem před nosem a vejde dál.)
Ben: Jistě mistře. (skoro se mu ukloní) Kam se mám naaranžovat?
Alan: Radši mlč. To si udělám sám... (rozhlédne se kolem... křeslo? Postel?) Svlékni se.
Ben: (Zmlkne jak si přál a schodí župan u dveří, pak jen nahý čeká, aniž by se nějak cudně zakrýval. Alan už ho nahého přece viděl)
Alan: (Pořád si zamyšleně prohlíží pokoj, zjišťuje kde je nejlepší světlo....)
Ben: (Zrovna nejtepleji tu není, ale pro krásu se musí trpět, tak se to říká, nechá ho v klidu přemýšlet. Sám se v tomhle nevyzná)
Alan: (Stočí pohled na něj. Prohlíží si ho. Velmi detailně... Každý sval, aby určil, která póza bude nejlepší.)
Ben: (Trochu se zachvěje, tenhle pohled mu něco připomíná, staré vzpomínky, na které chtěl zapomenout. Dívá se na něj jen jako na věc)
Alan: Pojď sem... (kývne k posteli)
Ben: (Dojde k posteli a podívá se na ni) Lehnout? Sednout?
Alan: Tak jak to vyhovuje tobě, počítej s tím, že tak budeš muset chvíli vydržet...
Ben: (Podrbe se ve vlasech. Sedání asi nebude riskovat, takže se svalí na postel v nějaké svůdné póze)
Alan: Co kdyby ses pokusil o něco přirozeného? Ne póza alá laciná štětka..
Ben: (Zamračí se, přirozeného? Neumí žádné přirozené pózy. On je laciná štětka. Ale nakonec to nějak vykoumá, převalí se na břicho a podepře si bradu jednou rukou, jako kdyby usínal)
Alan: Lepší... (Sehne se nad ním. Trochu mu rozdrbe vlasy, částečně přes něj přehodí deku a upraví mu trochu druhou ruku, co nemá pod bradou.) Není to nepohodlné?
Ben: Ne, je to fajn (usměje se na něj)
Alan: (Příkývne, přitáhne si blíž posteli židli a skicák opře o koleno...)
Ben: (Snaží se vydržet v té pozici, ale k jeho překvapení si všimne že ta pokrývka je taky červená, takže mu hned úsměv zmizí. Vzpomíná si jak ho maloval Gader. Ten jeho fanatický pohled...to co potom následovalo. Ta bolest...)
Alan: (Chvíli ho pozoruje.) Copak? Na stěně je pavouk?
Ben: Ne...promiň. (Snaží se to vytěsnit z mysli a zase se usmát)
Alan: Dobře... takhle to nepůjde. (Odloží skicák a nahne se nad postelí.) Jestli ti to vadí, tak klidně zavři oči. Je jedno, jestli se na mě budeš dívat nebo spát... (Přitáhne polštář a uloží ho jak miminko.)
Ben: Dobře tak...já si teda zavřu oči. (nechá se sebou manipulovat a zavře oči, musí se uvolnit)
Alan: Hodnej kluk. (Ještě chvíli přemýšlí.) Ještě si tě trochu upravím, jo? (Opatrně ho přetočí na bok, přikryje jen částečně, tak aby to vypadalo, že objímá deku...  ale přitom, aby nebyl celý zamuchlaný... polštář mrskne stranou a ještě mu trochu rozcuká vlasy... ) Klidně spí...
Ben: (Je z něho nervózní, takže by ani usnout nedokázal. Snaží se nehýbat, ale jeho doteky byly příjemné)
Alan: (Sedne si zpátky a začne tužkou lehce kreslit obrysy.)

Ben: (Trochu mu zdřevěněl krk, takže po dlouhé chvíli otevře oči a dívá se na Alana. Vypadá krásně když je tak zabraný do kreslení)
Alan: Už to bude, jen ještě chvilku... (Zrovna dokončuje.) Vydržíš ještě moment?
Ben: Bez problémů. (Právě našel způsob jak vydržet, bude ho pozorovat)
Alan: Dobře... (Ještě potřebuje tak pět minut.)
Ben: Chtěl si být vždycky malíř? Myslím tím jako...povoláním
Alan: No, tak od páté třídy... (Nezvedá hlavu od skicáku, jen občas zvedne pohled na jeho tělo.)
Ben: Vážně? Takže poslání...hm. Myslel jsem že většina malířů maluje jen tak...prostě si řeknou tak teď budu bohém a budu malovat...
Alan: Tak když chceš malovat, ale neumíš to, tak si můžeš říct skoro cokoliv a je ti to na houby.
Ben: No to je fakt. (Začne se smát) Já chtěl být taky fotograf.
Alan: Tys jím být klidně mohl. A dobrým. Hodně dobrým.
Ben: Kdo ví. Možná...to osud prostě nechtěl.
Alan: Možná si to prostě nechtěl ty. To všechno na základě Erikovy kritiky?
Ben: Ne to...(Raději zmlkne, nemusí vědět všehno, stejně by to asi nepochopil) Chtěl mě naučit líp fotit...ale naučil mě něco jiného.
Alan: Erik Gader... co ten by tě tak mohl naučit... byl skvělý malíř, ale ničemu jinému nerozuměl.
Ben: Hm... nejspíš nerozuměl.
Alan: A copak tě teda naučil?
Ben: Jak to ve světě chodí.
Alan: (Přimhouří oči.) A jak to teda chodí? Erik o světě nevěděl nic, žil jen pro  to svoje malování, ale rád kecal do života ostatním.
Ben: (Mlčí zařezaně, co mu má říct? Že ho naučil že nikdy nic není zadarmo? Že ho naučil co to je bolest...že mu vzal dětství. Nebyl v tom sám...bylo jich víc, těch chlapců)
Alan: Ty jsi jeden z ních, co? Jeden z těch jeho modelů, kteří byli něco víc...
Ben: K tomu se nebudu vyjadřovat. Co o tom víš?
Alan: Celkem dost... Zapomínáš? Erik a já jsme byli přátelé...
Ben: (Raději to nekomentuje, ale přece jen má chuť...to někomu vpálit do obličeje) Takže si věděl že ten tvůj přítel měl rád mladý kluky? Své žáky?
Alan: Jo, věděl... A? (Nechápe, co je na tom špatného. On je taky na kluky a?) Nikdy nebyl na děti, jestli to směřuješ k pedofilii...
Ben: A věděl jsi že byl i na kluky kteří nechtěli? Nelámal si s tím moc hlavu. (Sevře si deku pevněji, neví proč mu to vlastně říká)
Alan: Jak to myslíš, že nechtěli? (Zadívá se na něj.) Erik nebyl žádný násilník.
Ben: To jsi ho asi moc neznal. (Neptá se na svolení, prostě se posadí, už v té póze nemohl vydržet, ne po tomhle rozhovoru)
Alan: Co tím chceš říct?
Ben: To co jsem řekl.
Alan: (Nějak mu blikne v hlavě ten kluk, co Erika zabil.) Chceš tím říct, že Erik někoho... nutil k sexu?
Ben: Ano. (Vadí mu ten jeho přístup. Jo jeho přítel a přesto...o něm toho moc neví)
Alan: Toho kluka, co ho zabil? (Možná toho o Erikovi moc nevěděl. Potom, co mu vyjel po Petrovi, se už moc nestýkali.)
Ben: (Zavrtí hlavou, neví kolik mu toho může říct, možná by mu neměl kazit tu iluzi o přátelství) Jeho bratra.
Alan: Rozumím. Co se s ním stalo?
Ben: Spáchal sebevraždu. Už jsi dokreslil?
Alan: (Podá mu ten skicák.) Tak se koukni. (Zamyšleně ho obejde.) Tys sebevraždu nespáchal.
Ben: (Váhá jestli se tam podívat, co když zase uvidí...to co tenkrát na tom obraze) Ne...já jsem...asi byl zbabělec.
Alan: (Tím se mu potvrdilo to, co si myslel. Proč o tom Ben tak plamenně mluvil, jako by to zažil sám.) Kolik ti bylo?
Ben: (Sleduje ten obraz, je opravdu nádherný. Tentokrát tam nevidí jen...sex, chtíč, ale...něco jiného co neumí pojmenovat. Je za to rád. Zvedne k němu překvapený pohled) Co mě? Já neto...(pochopil že se prozradil tím co řekl). Šestnáct
Alan: (Zamračí se. Nečekal, že se z Erika stal takový parchant... než začal pít a cpát do sebe to svinstvo, dal by za něj ruku do ohně.) Líbí se ti to? (Myslí tu kresbu.)
Ben: Je ...moc krásná. (Posvátně mu ji vrátí)
Alan: Nech si ji. (Nevezme si ji zpátky.)
Ben: Cože? Ale to přece....to nemůžu. Líbí se mi protože, na ni jsem opravdu já.
Alan: Ztělesněná nevinnost... (pousměje se) nech si ji.
Ben: Nevinnost? (Nechápavě na něj koukne, ale pak kývne) Dobře, nechám. Bude to...památka.
Alan: (Pousměje se.) Jistě, nevinnost... v tomhle není nic jiného.
Ben: Vidíš ve mě nevinnost? (Asi potřebuje brýle, nebo vážně...je to pravda?)
Alan: Tak se na to podívej. (Hraje si s tužkou mezi prsty.) Já sice nejsem portrétista, ale nepřijde mi to zase tak zlé. Je v tom nevinnost, hravost... copak se nedíváš nikdy do zrcadla?
Ben: (Kouká na něj jak na zjevení boží) Jo já...koukám ale tohle...jsem tam už dlouho neviděl. Děkuju
Alan: No, není zač. A na tu soutěž zapomeň. Nemusíš to dělat. Stejně ode mě nečekají účast.
Ben: Ale já...bych chtěl. (Skloní hlavu, nemůže ho nutit. Příkaz byl dostat ho sem. Je tady...takže teoreticky splnil úkol)
Alan: Vážně?
Ben: Ano. (Možná když ho namaluje tak...se ta nevinnost stane skutečností)
Alan: Dobře, ale pak se na mě přestanete domlouvat se Sandrou. Tohle byl od vás podraz.
Ben: Cože? (Překvapeně zamrká)
Alan: Nemysli si, že nevím, že do tebe hučela, abys mě přemluvil na tuhle akci. Ale to letadlo jsem si od vás teda fakt nezasloužil.
Ben: Já...no (neví co na to říct, jak to že to ví a co všechno ví?) No...to byl její nápad.
Alan: Mě je to jasné, že tě do toho namočila, aby dosáhla svého.
Ben: Omlouvám se. Myslela to dobře. Něco si přislíbil...a sliby se mají držet
Alan: JO, ale to letadlo? (Ještě je z toho dost vzteklej)
Ben: O tom jsem nevěděl že nerad lítáš, neřekla mi to. (stáhne ze sebe deku a zůstane nahý)
Alan: Tak už to víš.
Ben: (Tiše na něj hledí, nakonec kývne hlavou) Vlak bude lepší
Alan: JO, to bude.
Ben: (Žádná reakce. Pomalu se zvedne a dojde si pro župan) Bylo mi ctí ti stát modelem
Alan: No, spíš ležet.... (pousměje se) zítra zkusíme něco jiného. V barvách.
Ben: Ano vlastně ležel. (úsměv mu oplatí) Těším se na to
Alan: No, to bude trvat déle než pár hodin a bude u toho dost diváků.
Ben: Nevadí mi to...pokud nebudou tleskat a skandovat
Alan: A proč by to měli dělat?
Ben: Nevím. (Pokrčí rameny a hupne na postel zpátky)
Alan: Tak zítra kolem osmé tě tu vyzvednu.
Ben: Dobře, budu se snažit nezpozdit.