19

Ben: (Stále se snaží držet pózu ve které měl zůstat, ale je to těžké. Ze začátku těkal očima na ostatní malíře a jejich modely a pořád se vrtěl, teď už necítí nic, čím by dokázal vrtět, protože má celé tělo ztuhlé. Začíná litovat, že tohle chtěl. Včera večer to byla zábava, ale tady už mu jde o život)
Alan: (Stojí u stojanu s plátnem a maluje. Už dlouho to nezkoušel, ale pořád ještě umí. Usmívá se, aniž by to tušil.)
Ben: (Podívá se na Alana skoro prosebně, ale když zahlédne ten úsměv, je rád. Přeci jen...ta vášeň pro malování nezmizela, doufal v to. Že ji jen v sobě udusil. A teď zase mohla napovrch)
Alan: (Chvíli si prohlíží obraz, pak vykoukne na Bena)
Ben: (Oplatí mu úsměv, ale pak ho chytí křeč do nohy, snaží se moc nevrtět, aby to Alanovi neskazil)
Alan: Co je?
Ben: Nic... to je dobrý, pokračuj.
Alan: Proč se tváříš jako bys snědl citron?
Ben: Tvářím? (snaží se nabrat dech a nasadit původní výraz, je zvyklý zvládat bolest, ale tohle je pěkně nepříjemné)
Alan: Ano. Chceš si dát přestávku?
Ben: No já.... chvilku? Bylo by to možné?
Alan: Jasně, v pohodě. (Hodí mu župan, chápe, že takhle pozice je dost náročná)
Ben: (Zabalí se do županu a skoro se odkulí kousek stranou. Sedne si chvíli na židli a snaží se rozmasírovat si nohu)
Alan: Křeč? (Koukne na něj tázavě.)
Ben: (Kývne hlavou) To přejde. Jak ti to jde?
Alan: Jde to. (Pokrčí rameny.)
Ben: (Netváří se nadšeně, ale hlavně že se usmívá. Ještě chvíli odpočívá a napije se, pak sundá župan a suvereně nahý se vrátí na místo)
Alan: V pohodě?
Ben: Jo můžeš pokračovat
Alan: Dobře....

Ben: (Ještě si stihl dobalit věci na zítřejší odjezd, tělo má ještě celé rozbolavělé. Nečekal že být modelem pro obraz, je takhle náročné)
Alan: (Zaklepe na jeho dveře. Donesl mu gigantickou čokoládu za ten jeho výkon.)
Ben: (Doplouží se ke dveřím a otevře. Nečekal by ho) Ahoj..
Alan: Ahoj (Sjede ho pohledem.) Vypadáš jakši zvalchovaně.
Ben: No... jen trochu. To je ten nezvyk. (rozpačitě se na něj usměje a pokusí se trochu upravit)
Alan: Nemusel si to dělat... (pokrčí rameny a hodí mu tu čokošku) To máš místo bolestného.
Ben: Jé díky, to pomůže. (Jeho úsměv se zvětší o sto procent) Dáš si se mnou? Taky jsi se nadřel.
Alan: Ne díky, na sladké moc nejsem.
Ben: Děláš chybu. Pojď dál. (stočí se do křesla a rozbalí si čokoládu)
Alan: Neřekl bych. (Rozvalí se na posteli.)
Ben: (Po očku ho sleduje, prohlíží si jeho tělo, pamatuje si ještě jejich milování, jak se ho dotýkal, bylo to krásný) Víš čokoláda má pozitivní účinky
Alan: Jo, na tloustnutí.
Ben: Neříkej že se bojíš o postavu. Potřeboval bys pár kilo nahoru.
Alan: Ne, jen nemám rád sladké. Moc.
Ben: (Pokrčí rameny a dlabe čokoládu sám, je moc dobrá). V kolik zítra odjíždíme?
Alan: Řekl bych tak kolem... osmé...
Ben: Dobře. (Olízne si rty od čokolády a zvedne se. Dojde k posteli a usadí se vedle Alana) Jsem rád, že jsem tu mohl být a stát ti modelem.
Alan: (Jen kývne.)
Ben: Bylo to aspoň k něčemu? Když jsem tě viděl malovat tak... usmíval si se. Bylo to moc hezký.
Alan: (Jo, myslel přitom na Petra. Představoval si, že je tam s ním.)
Ben: Bylo to poprvé co jsem tě viděl se tak usmívat. Měl bys to dělat častěji.
Alan: Hm
Ben: (Nakloní se k němu a zkusí ho políbit, vlastně ani neví proč. Jako poděkování za ten úsměv, i když ví že jemu nepatřil)
Alan: (Dovolí mu jen letmý polibek a pak ho od sebe jemně odstrčí.) Nemůžu.
Ben: (Trochu posmutní, ale kývne. Chápe to) Promiň.
Alan: To já se omlouvám.
Ben: Nemáš za co. (Nasadí úsměv a spolkne poslední kousek čokolády). Myslíš, že až pojedeme zpátky uvidíme Eifelovku?
Alan: (Pokrčí rameny.) Chceš ji vidět?
Ben: Jo. Na všech těch obrázkách vypadá tak velká a když skrz ní svítí slunce je to nádherný.
Alan: Tak jdeme. Eifelovka s měsícem taky není špatná. Obleč se.
Ben: To jako fakt? (Nadšeně na něj koukne a rychle přeběhne k tašce a vezme si něco pořádného na sebe)
Alan: Ne asi... (Povzdechne si.) Tak dělej.
Ben: No jo...vždyť už sem (rychle už stepuje u dveří, košili vytahanou z poza svetru a rozcuchaný)
Alan: Takhle chceš někam jít?
Ben: No...(rychle se dá do pořádku) To lehne jdeme (je jako malé dítě co se těší na zmrzlinu)
Alan: Co jako lehne? (Koukne na něj.) Vypadáš jako bys měl na hlavě drn.
Ben: Ty teda umíš potěšit (odběhne si do tašky pro čepici a narazí si ji na hlavu)
Alan: (Jen zavrtí hlavou.)
Ben: (Už to nehodlá komentovat, prostě takhle vyjde z pokoje. Těší se až ten skvost téhle země uvidí)
Alan: (Jde za ním. Ten kluk je fakt jako dítě.)
Ben: (Počká ho až venku před hotelem, kde vyhlíží taxíka)
Alan: (Odmávne taxík.) Tak nasedej. (Řidiči sdělí francouzsky kam.)
Ben: (Nalepí se na okýnko jak má ve zvyku, je docela zvědavý jestli to stojí za to)
Alan: (Bez zájmu se usadí vedle něj. Byl v Paříži už několikrát.)
Ben: (Sleduje ten západ slunce, je to moc hezké, docela romantické. Podívá se na Alana a romantická nálada ho hned přejde)
Alan: (Zabiják romatických nálad je jeho druhé jméno.)
Ben: Hele...Alane...(kroutí si konec svetru nervózně) Můžu tě o něco poprosit?
Alan: (Podívá se na něj.) NO?
Ben: (Nahne se k němu a chvíli sonduje jeho výraz) Přestat se tvářit takhle.
Alan: Jak takhle?
Ben: Takhle...no otráveně.
Alan: To není otráveně. (Hájí se.)
Ben: Ale je. (Posmutní a věnuje se dál vyhlídce) nemusel si... se mnou jezdit.
Alan: Zvládnul bys to sám, jo? (O tom dost pochybuje, ještě by po něm pak musel vyhlásit pátrání.)
Ben: (Raději už dál mlčí. Nejspíš nezvládl, nikdy tu nebyl a francouzky neumí)
Alan: Tak vidíš.

Ben: (Vysedne z taxíku a rozeběhne se k té věži. Je opravdu obrovská a jde vidět už z dálky. Škoda jen že si nevzal foťák, byly by to pěkné snímky)
Alan: (Vystoupí a řekne řídiči ať počká. Jde za Benem.)
Ben: Je nádherná. A ty světla. (Musí uznat že na něj udělala dojem)
Alan: (Jen mlčí a vzpomíná. Jak tu byl kdysi s Petrem.)
Ben: (Zasněně na ní hledí. Vždycky se psalo, že je to něco jako symbol romantiky, chtěl by jít i nahoru, ale nejspíš na ně taxík čeká. Zahledí se na Alana, zase má ten svůj výraz ve tváři. Jako kdyby byl duchem nepřítomný)
Alan: (Zatřepe hlavou. Dost, nesmí žít pořád minulostí.)
Ben: (Pořád na něj hledí, nějak se zapomněl. Možná myslí na svého přítele...neměl chtít sem jít)
Alan: (Podívá se na tu věž. Kdyby byl až nahoře.)
Ben: (Dojde k němu a chytí ho za loket) Vrátíme se do hotelu, zítra nás čeká dlouhá cesta, musíš si odpočinout.
Alan: Dobře. (Kývne a zamíří zpět k taxíku.)