19

Mino poznal že je zle, když se přihnala první z obrovských vln a zaplavila většinu písečného ostrůvku. Moře vypadalo velmi zlověstně. Chlapec se rozhlížel po Verinovi, ale nezahlédl ho. Měl o něj strach. Kam zmizel? Ani se nerozloučil. Možná šel sehnat něco k jídlu, ale v tomhle nečase?
Až po chvíli Mino pochopil co se mu na dnešním rozbouřeném ránu nelíbí. Ty vlny....byly jiné. Ne takové jak je znával. Tyhle byly černé jako noc. Čišela z nich nenávist a zášť. Chlapce to vyděsilo. Nechápal co takové vlnobití může způsobovat. Nevěděl jak mocný a krutý je hněv mořského krále, Verinova otce.

Verin zatím stanul v okovech v trůním paláci. Tak jako všichni byl i on, i když byl princem, nucen pokleknout před králem moří. Jeho oči hořely touhou vzepřít se. Všichni v paláci cítili tu podivnou atmosféru. Všechny Verinovi sestry byly nuceny se tohoto soudu účastnit, aby viděly jak se trestá zrádce království i rodiny.
Verin prosil v duchu ať Mino ještě chvíli počká, ať...ať mu neumře. Věděl že jeho otec dokáže být velmi krutý.
"Otče prosím"....
Ale víc říct Verin nestačil, byl odhozen mocnou silou na protější zeď. Mořský král neřekl ani slovo, jak pěnil vzteky. I Verinovi sestry se krčily pod trůnem, až na Lorin.
Jediná ona měla dost odvahy, aby svého bratra bránila.
Ale její slova, byť je doprovázela proudem slz z perel, neobměkčili srdce starého krále.
"Jak jsi si jen mohl dovolit....porušil si všechny naše zákony, i když si můj syn...ne, ty už nejsi mým synem, nebudu k tobě shovívavý".
Když konečně Verin dopadl na zem snažil se popadnout dech.
"Porušil jsem naše zákony, přiznávám. Ale udělal jsem to z lásky". Pozdě si Verin uvědomil, že nevolil správná slova. I Lorin to věděla a proto svého bratra objala.
"Můžeš si se mnou dělat co chceš, ale neubližuj jemu, za nic nemůže, je to ještě dítě".
Mořský král ale neměl v úmyslu ušetřit nikoho. Vyvolal velké magické zrcadlo, aby ukázal Verinovi jakou pohromu poslal k písečnému ostrůvku.
Mořskému princi se sevřelo srdce strachem. Ne, můj maličký, to nesmí...

Obrovská vlna smetla celý písečný ostrůvek i s chlapcem do moře. Vlny bušily do jeho křehkého těla, voda ho dusila. Snažil se vyplavat na hladinu, ale jako by ho něco stále stahovalo hlouběji.
Kopal o život. Věděl že je zle. Takhle se moře normálně nechovalo. Ale dnes se rozhodlo vzít mu jeho život.
"Ve...Verine". Snažil se volat o pomoc, ale pomoc nepřicházela.

"Néééé! Nesmíš, tohle...tohle nesmíš otče, nezabíjej ho".
"Budeš raději prosit o jeho život než o svůj"?
"Nechápeš to...je to....je to...syn tety Meiany".
V paláci zavládl hlasitý šum, jak si všichni začali šeptat. Ale mořský král vypadal velice zaskočen. Podrobněji si toho malého chlapce v magickém zrcadle prohlížel. Světlé vlasy a ty oči...nebylo pochyb, jistá podobnost tu byla. Ale jak by mohl ...
"Lžeš"!
Palác se celý otřásl a některé křehčí zdi se začaly bortit. Všechny Verinovi sestry vyklidily raději trůní sál i bez svolení svého otce. Všichni dvořané se také vytratily, aby si zachránili holé životy.
"V tomhle ti nelžu otče. Nech ho prosím žít, žádám tě o to. Vezmi si raději můj život, ale jemu neubližuj".
"Dobrá tedy".
Králova slova zahřměla a jedna z vln Mina vyplavila na skálu. Pokud chce žít bude muset bojovat.
Mořský král se rozhodl krutě.