20

Verin věděl, že tímhle je Mino snad zachráněn. Otec vždy držel slovo. Odpusť mi maličký, ale nemohl jsem ho nechat, aby ti znovu ublížil, tak jako tvé matce. Takhle budeš moci žít, budeš se moci vrátit mezi lidi a na mě časem zapomeneš.
Další těžké perly stékaly po Verinových tváří. Budeš teď už v bezpečí.
Mořský princ nevěděl co ho čeká. Při nejlepším vězení na pár set let. Při nejhorším smrt. Nechal se tedy bezmocně odvléci k hlubinnému příkopu, kam byl vhozen jako kus nepotřebného haraburdí, které do moře každoročně suchozemci naházeli.
Dole už ho čekal žalářník.
Žij šťastně můj maličký Mino....nikdy nezapomenu....

Po mnoho dnů podmořský princ uvězněn v příkopu myslel na chlapce, kterého potkal v zátoce. Kolik dní už uběhlo od toho dne? Kolik jich uběhlo od toho dne, kdy ho naposledy políbil na rozespalou tvář a zmizel do moře? Tady dny nebo noci nic neznamenaly. Bylo tu šero a strašná zima. Verinovi šupiny pomalu ztrácely svůj lesk a začaly šedivět.
Doufám že jsi šťastný maličký.

Mnoho měsíců Verin strávil v tomto vězení. Začal přemýšlet jak mohla jeho teta tenkrát uprchnout. Pravděpodobně znala žalářníka. Ale k němu příliš shovívavý nebyl. Sotva mu dával najíst. Nebylo úniku. Ani svou sestřičku Lorin neviděl už mnoho měsíců. Včera tu byl Celest. Přinesl zprávy z paláce. Mořskému králi se to pomalu rozleželo v hlavě.
"Ještě vydržte princi, věřím že už to nebude dlouho trvat a budete propuštěn".
I když tomu Verin příliš nevěřil. Uběhlo tolik času než se Celest objevil znovu a usmíval se. Byla s ním i Lorin.
Čas jeho svobody opravdu nadešel.....po dvou letech vězení.

Mořský princ tomu nemohl uvěřit. Dva roky? Tak dlouho? Dny běžely jako splašené a on je dávno přestal počítat. Celest ho musel podpírat cestou k jeho příbytku. Verin měl zakázáno vrátit se do paláce. Nesměl svému otci chodit na oči. Ale přeci jen se král udobřil a podlehl škemrání své dcery Lorin. Dal Verinovi svobodu.
Nikdo nevěděl že shlíží celé ty dva roky do magického zrcadla na malého blonďatého chlapce, kterého před lety chtěl zahubit. Hodně zesílil. Mořský král se tomu jen pousmíval. Ano, Mino...tolik je podobný své matce, jen to ho tenkrát zachránilo.

Verin se několik dní zotavoval z pobytu ve vězení. Vyptával se své sestry na všechno možné, jen na Mina ne. Byly to už dva roky. Žije ještě? A pokud ano tak kde? Zapomněl už na mě dávno? Tolik otázek, které mořského prince trápily.
"Je živý a je v pořádku".
Verin zvedl ke své sestře pohled. I ona se změnila. Její oči už tolik nejiskřily veselím a její úsměv neprozrazoval rošťárny. Dospěla. Včera mu řekla že Celest požádal o její ruku. A mořský král svolil. Verin z toho byl moc šťastný, věděl že ti dva k sobě patří. Takhle to má být. Byl rád že otec proti tomu sňatku neměl námitky.

"Jak víš..."
"Na to jsi se přeci chtěl zeptat jako první ne? Jednou když otec usnul viděla jsem ho v magickém zrcadle. Žije v nějakém lidském přístavu, hned u moře".
Přeci jen ho měla Lorin přečteného. Byl tolik rád že je Mino v pořádku. Už se rozhodl co udělá. Měl tolik dnů, kdy o tom mohl přemýšlet.
Odejde navždy z moře. Půjde ho hledat, svého malého Mina. Jestli na něj nezapomněl za ty dva roky.