23

Alan: (Probudí se. Je si vědom, že celou dobu křičí jeho jméno: Petra. Opět je celý dezorientovaný. Takže to byl sen? Celé to byl sen.)
Ben: (Podívá se na Alana, snažil se ho vzbudit když začal křičet, ale nic nepomáhalo. Teď když už je vzhůru na něj jen soucitně hledí) Zlý sen? (zašeptá to tiše, nechce ho ještě víc rozrušit)
Alan: (Podívá se na něj, trochu zmateně.) Eh, no... jo.
Ben: (Neví co by měl ještě dodávat, jestli k tomu vůbec něco říkat. Stále leží vedle něj na sedačce nahý....nebo spíš skoro na něm, jelikož je sedačka úzká. Takže mu sevře dlaň) To nic...
Alan: (Zavrtí hlavou. Chce se mu brečet.) Jo, to nic.
Ben: Volal si jeho jméno...(podívá se na něj, vidí že není v pořádku)
Alan: Já vím. (Kývne.) Opustil mě, znovu.
Ben: Nesmysl. (Usměje se a položí mu ruku na hruď v oblasti srdce) je pořád tady.
Alan: Máš pravdu. (Kývne.) Je tu a bude pořád.
Ben: (Kývne na souhlas a ještě chvili se k němu uloží, jen malou chvilku jeho tepla)
Alan: (Obejme ho a přítáhne k sobě.) Děkuju.
Ben: Nemáš mi za co děkovat (spokojeně se pousměje, pěkně Alana zneužívá)
Alan: (Mlčí, pořád myslí na to, co mu Petr v tom snu řekl. Asi už začíná bláznit.)
Ben: (Po chvíli se posadí a prohrábne si vlasy, asi je čas vstát, dřív než ho Alan vyžene)
Alan: (Zadívá se na něj.) Někam jdeš?
Ben: Ne já myslel...(podívá se na něj, byla to krásná noc, nikdy by něco takového nečekal. Zahledí se na něj)
Alan: A cos myslel? (Oplatí mu pohled.)

Ben: (Zavrtí hlavou, že je to vlastně jedno) Až se vrátíme...můžu ještě zůstat u tebe?
Alan: Nabídl jsem ti přece, že můžeš zůstat, jak dlouho budeš chtít....
Ben: Dobře (rozzáří se a kývne. Má radost)
Alan: (Natáhne ruku a pohladí ho po břiše.) Máš vážně hezké tělo, víš o tom?
Ben: (Je rád že se mu líbí, aspoň něco. Jinak by s ním asi ani nespal, no to dá rozum, v mysli si vrazí facku a usměje se, pak si vleze k Alanovi zpátky) Vážně?
Alan: No... vážně... Pro malíře naprosto dokonalé.
Ben: (Dá mu prst na rty a zakroutí hlavou) tak nemluv. Jsem moc hubený...
Alan: Já nedělám barokní obrazy.
Ben: (Začne se smát tomu, představil si sebe jako nějakého toho tlustého andělíčka)
Alan: Copak? Pobavil jsem tě?
Ben: Trochu. Zkus se ještě prospat ať nevypadáš jako po flámu.
Alan: Nechce se mi spát.
Ben: A co se vám chce pane malíři?
Alan: Hádej!
Ben: Hm....já nevím. Vážně ne.
Alan: Dám ti nápovědu. (Stáhne ho na sebe a začne líbat.)
Ben: (Něco nesrozumitelně zamumlá a vydechne mu do rtů, jen se v jeho náručí zavrtí a ruka  mu sjede mezi jejich těla) už vím
Alan: Vidíš to, jak jsi chytrý... (Pousměje se.)
Ben: (Jen se tajemně usměje) ani ne...to nešlo nepoznat
Alan: Taky pravda. Tvoji inteligenci otestujeme příště.

Ben: (Shodí tašku u Alana v bytě a unaveně se sesune na pohovku, nečekal by že ta cesta bude tak dlouhá a únavná)
Alan: (Hodí tašku na pohovku, jak je zvyklý, a málem sejme Bena.)
Ben: Hele bacha jo...nerad bych přišel k úrazu. (Zašklebí se na něj)
Alan: (Jen pokrčí rameny.) Nic se ti přece nestalo, ne?
Ben: Málem si mi urazil hlavu, ale jinak celkem nic.
Alan: Houby leda, šlo to takovej kus od tebe. (Zamračí se.)
Ben: Tsss. (Zvedne se radši a odklidí se do patřičné vzdálenosti, tudíž do kuchyně) Máš hlad?
Alan: Jo, něco bych pojedl. (Kývne a rozvalí se do křesla.)
Ben: (Nebude nic vyvařovat, na to nemá dost síly, udělá jen jednoduché chlebíčky a donese mu je) Na oslavu návratu.
Alan: (Zamračím se.) Co je na tom k slavení?
Ben: To nevím...třeba to že si zase zpátky doma?
Alan: Aha. (Na tom mu nic k slavení nepřijde.)
Ben: (Pokrčí rameny a jeden chlebíček si vezme. Stejně se mu ve Francii líbilo, i v tom vlaku, aspoň na chvíli ho odvedl od reality)
Alan: (Vzpomene si na ten sen. Na Petra. Přejde k obrazu a stáhne z něj látku. Dívá se na něj, nemůže odtrhnout pohled. Je nádherný, tak dokonalý. Každý jeho rys. Malíři prý přehání, portrétované osoby dělají krásnější. Ale on tak Petra viděl, pro něj byl ztělesněním dokonalosti. A i kdyby ve skutečnosti dokonalý nebyl, tak by to nikomu stejně neuvěřil. Pro něj byl ta nejkrásnější bytost na světě, v celém vesmíru. Pomalu natáhne ruku a ten obraz pohladí. Tolik ho miloval. Vlastně miluje. Ale už je to jiné. Už tu není, Petr už tu není... ale je tu... Ben. Pomalu se otočí a zadívá se na něj.)
Ben: (Sleduje ho jak si ten obraz prohlíží a uhne pohledem. Nechce vidět jak se na ten obraz Alan dívá. Neví proč, ale tak nějak...ho to dělá osamělejším. Ví že Alanův přítel vždy bude v jeho srdci, nikdy se na tom nic nezmění. I když to věděl, i když souhlasil, sám chtěl Alanovi poskytnout aspoň rozkoš. Čím víc to ale dělá, tím horší to je, protože Alana začíná mít opravdu rád. Ta bolest v srdci. Stále se motá v tom samém kruhu. Jen loutka pro ukájení rozkoše...nic víc není. Nejspíš ani nebyl a nebude. Raději se zvedne a odplíží se do koupelny)
Alan: (Dost dobře Bena nechápe, vlastně jeho chování nerozumí vůbec. Ale něco ho k němu táhne. To nebylo náhoda, že mu osud přivedl do cesty zrovna jeho. Působí tak křehce, přitom se ale někdy chová jako mnohem starší muž. Nerozumí tomu, co toho kluka vede k tomu být takhle brzy dospělý a zodpovědný. Občas z jeho chování má dost nepříjemný pocit. To, jak se na něj dívá, jak se mu nabízí. Jen zatřese hlavou. Nejspíš jen výplod jeho fantazie. Ben je přece obyčejný kluk.)
Ben: (Opláchne si obličej a pak vyleze, zkontroluje obsah ledničky) Zítra bys měl nakoupit nějaké jídlo. A žádné ty tvé polotovary, něco co ještě vypadá jako poživatelné. Musím zítra někam jet tak tu nebudu.
Alan: Fajn, a kam to musíš? (Sjede ho pohledem. Je celkem zvědavý.)
Ben: Jedu za mámou, slíbil jsem to. (Zadrhne se trochu, vybaví si že mu o ní vlastně nikdy neříkal a ani by neměl. Ale přejde to jen nervózním úsměvem, ala nic si neslyšel)
Alan: (Zamyslí se. Nemluvil o ní, ale umí si některé věci pospojovat.) To za ní jsi byl tehdy v té léčebně?
Ben: Jak...jak to víš? (Zamračí se, vždyť to neví ani Sandra...to přece...pak si vzpomene, že ho tam jednou odvezl a praští se do hlavy) Blbec...no jo už vím.
Alan: (Pokrčí rameny.) Domyslel jsem si to. Chceš tam zítra odvést? Můžeme přitom udělat ten nákup. Víš, že já na to moc nejsem.
Ben: No dobře. (Stejně už to ví, takže spojí příjemné s užitečným) Budeš moc hodnej, je to daleko.
Alan: Vždyť už jsem tam s tebou byl... (Mávne rukou.) Nemám s tím problém.
Ben: (Kývne a nasadí pozitivní úsměv. Dneska ho tahá až z ponožky)
Alan: Teď bychom měli jít spát, předpokládám, že budeš chtít zítra vyjet brzy, ne?
Ben: Ano, asi máš pravdu. (Chvíli se na něj ještě dívá, ne...už nejsou ve Francii. Pak se přesune k pohovce a začne si stlát postel) Kdybych zaspal tak...mě vzbuď.
Alan: Dobře (Odebere se do sprchy.)
Ben: (Uloží se na pohovku a sevře si deku v náručí, pak se do ní zavrtá)
Alan: (Vyjde po důkladné sprše z koupelny a zastaví se v obýváku. Chvíli pozoruje Bena. Vypadá teď tak nevinně. Jako by byl ještě dítě.)
Ben: (Slyšel nějaké kroky, takže na něj rozlepí jedno oko)
Alan: (Na chvíli zaváhá. Zvykl si na to, být u něj. Pak k němu tiše vklouzne pod deku.)
Ben: (Překvapeně zamrká a trochu mu uvolní místo, nechápe proč to dělá, ale nemá odvahu to nějak komentovat, jen se pousměje)
Alan: Spi. (Zašeptá.) Vypadáš jak čerstvě vyoraná myš, musíš si odpočinout, jinak budeš mít zítra oči jak angorák. (Obejme ho a hladí po těle.)
Ben: (Při tom se moc spát nedá když cítí jeho ruku) Proč? (jen to tiše zašeptá, aniž by specifikoval na co se ptá)
Alan: Spi. (Zopakuje. Tu otázku nechá nezodpovězenou. Vždyť ani neví, na co by měl odpovídat.)
Ben: (Odpoveď ani není tak důležitá, i když jeho chování nechápe, je rád za tohle gesto) Dobře...dobrou noc