25

Sirion musel hodně bojovat, aby se mu povedlo ovládnout tu temnotu v sobě. Povedlo se mu natolik uklidnit, že jen těžce vydýchával Josedovu malou návštěvu. Naštěstí se mu povedlo prince vyděsit. Nevěděl co by se stalo kdyby zůstal, ale nic hezkého by to nebylo. Nechtěl jsem mu ublížit. Nechtěl jsem, aby tohle někdy viděl, ale už bylo pozdě. Bolestně si uvědomoval že princ je tam někde v lese úplně sám a vyděšený k smrti. Že je mu zima a brzy se začne stmívat. Jeho družina ho určitě už hledá, ale teto les je příliš velký na to, aby ho mohli najít rychle. Čaroděj se pokusil postavit na nohy a hlava se mu zatočila. Musel se přidržet jednoho zčernalého stromu, který přežil jeho řádění.

Musím ho najít dřív než se snese noc a princ někde umrzne, nebo ho sežerou vlci. Slyšel v dálce jejich hladové vytí a mráz mu přeběhl po zádech. Jenže všechny koně dávno utekli a taky věděl, že pěšky nemá moc šanci Derise najít.
Proto se rozhodl ke zvláštnímu kroku. Začal volat ochránce lesa, lesní skřítky a víly, aby je mohl požádat o pomoc. Chvíli to trvalo než se mu povedlo přivolat alespoň světlušky, a víly. Požádal je elfským jazykem, který se kdysi naučil ještě v Cebornu, aby mu pomohli hledat dědice lidského království, malého chlapce, ztraceného v lese. Prosil je úpěnlivě o pomoc a nakonec ho lesní tvorové vyslyšeli a vydali se prince hledat.

Princ Deris zatím znaven dnešním dnem už nedokázal dále jet na koni, jeho tělo se pomalu zřítilo dolů do listí, kde zůstal ležet a třást se. Jeho poslední myšlenka patřila Sirionovi, kterého si přál znovu vidět, přál si být zachráněn. Nechtěl tady umřít, ale cítil jak se mu spánek krade pod víčka. Ano jen chvilku si zdřímnu a pak zase pojedu dál. Jen chviličku...

V tom stavu ho objevily lesní víly a začaly kolem jeho těla tančit. Brzy se taky mezi stromy objevila postava se stříbrnými vlasy. Sirion princi odhrnul vlasy z tváře a jemně ho pohladil. Pak si ho vyzvedl do náruče, aby ho zahřál svým tělem a vysedl na koně. Princ se už tolik netřásl, což nebylo dobré. Ale ještě stále žil. Sirion se sklonil k jeho tváři a začal na něj tiše mluvit. Chtěl aby se probral, aby na něj otevřel ty své kouzelné oči. Už si nemohl nalhávat že k tomu chlapci nic necítí. Věděl to už tolik dní. Ale nevěděl co se stane až se probudí. Bude se ho bát po tom co viděl? To by nesnesl.
Sirionovi se nakonec povedlo díky měsíčnímu svitu najít nějakou stezku skrz les, takže se po hodině jízdy ocitl na malém paloučku, na kterém stálo nějaké malé stavení. Vypadalo to jako nějaká stará lovecká chata. Čaroděj v duchu zajásal a rozjel se rychle k ní. Ano byla opuštěná, ale to mu nijak nevadilo, musel prince rychle zahřát a dát mu možnost se prospat a odpočinout.
Chata byla velmi skromná a kromě malé postele, stolu s židlí a nějakých poloprázdných polic tam nic nebylo. Rychle Derise uložil do postele a rozdělal v krbu oheň. Měl v úmyslu tu dnešní noc přečkat a pokud bude princi zítra líp vyrazit zpátky ke hradu.
Když prohledával starou truhlu uslyšel za sebou zasténání a když se otočil setkal se s princovým překvapeným pohledem. Chvíli jen na sebe zůstali hledět a ani jeden se neodvážil začít hovor. Princ proto, že si myslel že má nějaké vidiny nebo podivný sen. Sirion proto, že nevěděl co mu říct.
Proto jen vstal a přešel k posteli, na kterou si k princi sedl. Deris se sice v první chvíli prudce odtáhl, ale pak si za to vynadal. Sirion jen sklopil oči, protože mu princ odpověděl na jeho nevyřčenou otázku. Takže má strach, bojí se mě.
"Teď si odpočiňte princi, vyrazíme až ráno".
"Sirione...".
Čaroděj se přeci jen ohlédl a viděl jak na něm princ visí očima. "Děkuju".
Princ ho rychle chytil za ruku a pevně ji sevřel, aby dal najevo že ať už se dnes stalo cokoliv je mu vděčný za záchranu života. Ani Sirion nedokázal dál zůstat tak chladný a prince pohladil druhou rukou po tváři až viděl že chlapec zavřel oči.
"Musíte odpočívat".
Jenže princ ho odmítl pustit, což čaroděje vyvedlo z míry. "Bál jsem se, bál jsem se o tebe".
Sirion na něj vykulil oči a dál stál vedle postele jako solný sloup. Bál? O mě? Proč? Nějak tomu nedokázal rozumět. Možná proto že si nechtěl připouštět ten cit, který se mu zračil v očích. Vyzařovala z nich láska, cit který čaroděj nemohl znát.
Když Deris poznal že Siriona konečně vyvedl z míry zrodil se mu v jeho hlavičce podivný plán.
"Je mi zima. Zahřej mě"!
I v takových situacích neztratil svůj rozkazovačný tón, takže se čaroděj musel rozesmát a zalezl si k princi pod deku, pak si ho k sobě přitulil.
Deris si jen vzdych a namačkal se na jeho hruď víc, aby si na ni mohl položit hlavu.
Ani jeden z nich v tomhle gestu neviděli nic zvláštního. Nouzové situace prostě vyžadují nouzové řešení. Navíc si princ musel srovnat tolik věcí co dnes slyšel a viděl, až ho z toho bolela hlava. Sirion ho zatím hladil ve vlasech dokud princ znovu neusnul.
"Dobrou noc princátko, spinkej sladce".