25

Poslední skladiště, plné nosičů a dělníků. Ale po Minovi ani stopa. Noc už se blížila ke svému konci. I měsíc dnes nedokázal prohlédnout mezi mraky. Tak temná a děsivá noc. Bude snad poslední pro mořského prince?

Verin už sotva stál na nohou, jeho tělo sláblo. Cítil jak jeho síla i život vyprchává. Obrátil svůj pohled k děsivému moři, hučelo. Jako kdyby ho vábilo do své smrtelné náruče. Proto se Verin vydal k pláži.
Levi ho tiše následoval. Nechápal co to ten cizinec dělá. Proč jde k moři? Vždyť ve městě je tolik hospod kde se ten kluk může schovávat a popíjet. Dělníci často své peníze propíjeli.
"Vzácný pane...ještě není tolik pozdě, ráno nenastalo, nevzdávejte své hledání".
Jeho volání však Verin neslyšel. Marné...bylo to snad marné? Otče proč, proč si mi nedal více času. Procházel se po pláži a nechal své plavé vlasy vlát v mořském vánku, který si s nimi pohrával. Tak takto skončím? Jako mořská pěna? Jak krutý osud za lásku, které jsem se nechtěl vzdát. Verin se zahleděl daleko na moře. Připomínal si ty nádherné okamžiky s Minem na ostrově. I tenkrát když se poprvé setkali, tolik ho ten chlapec okouzlil.
Přemýšlel jak si asi teď žije. Vzpomíná na mě někdy? Nebo už zapomněl? Chtěl bych ho znovu spatřit, byť jen jedinkrát. Sevřít ho v náručí a říct mu...říct, že ho velmi miluji a vždy budu. Pak bych teprve mohl odejít.

Mino zjistil, že ten neznámý cizinec je opravdu důsledný, hledal ho snad všude, ale všichni mlčeli. Vyběhl z posledního skladiště a všiml si toho mladíka, který koukal na pláž. Nosiči říkali, že ten cizinec tu byl s nějakým malým zlodějíčkem. Jak že se to jmenuje?
"Levi"?
Jmenovaný se otočil. Byla už celkem tma, ale hned po prvním pohledu
hned pochopil a vztyčil prst k tomu klukovi.
"Hej ty...ty si...Mino"?
Chlapci na sebe koukali.
"Tak to ty mě hledáš? Proč"?
Mino si toho zlodějíčka prohlížel. Podle vidění ho znal. Potloukal se po přístavu a hledal co by ukradnul nebo jak by se dostal k penězům. Malá liška fikaná. Vždy obdivoval, jak si dovede sám poradit i když byl mladší než Mino.
"Já ne, to on...".
Levi ukázal v dálce na postavu Verina, který se procházel po chladivém písku.
Mino si povšiml postavy v dáli, ale nedokázal určit kdo je to. Až když zahlédl v mžiku měsíčního světla dlouhé prameny skoro stříbrných vlasů vše pochopil.
Chvíli zůstal bez dechu stát. Vrátil se? Ne, to není možné...vždyť....
Je to tak dlouho. Pomalu se vydal dolů na pláž a stále sledoval tu postavu, nemohl uvěřit svým očím. Tu postavu přece znal. Tolik vzpomínek se mu vyhrnulo do mysly. Na společné šťastné chvíle, na tu lásku co cítil a která nikdy nezmizela. Stále ji držel hluboko v sobě a doufal...v co vlastně? Že by se jeho princ vrátil? Dva roky, už málem zapomněl. Ale proč mě nechal samotného?

Verin konečně zaslechl za sebou kroky v písku, které byly sice tiché a opatrné, ale vyzařovala z nich naléhavost. To proto se otočil a jeho pohled ulpěl na tom mladíkovi. Chvíli jeho oči nedokázaly rozeznat tu opálenou tvář, která přeci jen zestárla. Nastalo ticho a jen vlny burácely v dály a zpívaly svou píseň.
"Mi...mino"?

Nevěděl proč, ale najednou se Minovi zalily oči slzami. Je to on, nemohu se mýlit. Za ty dva roky se on vůbec nezměnil. Pořád tak krásný, tak jemný a tolik bledý...bledý?
Verin nemohl uvěřit svým očím. Jeho malý Mino...tolik se změnil. Prudce k němu vykročil a zavrávoral. Jeho nohy už nedokázaly sloužit a on to věděl.
Mino ho pevně zachytil do náručí a díval se mu do těch unavených očí. "Já...ty...kde...kde jsi byl? Proč jsi..."?
"Šššš, už není čas maličký". Sám se tomu musel pousmát. Vždyť Mino už byl skoro stejně vysoký, i jeho postava byla robustnější než mořský princ předpokládal, proto se mu s jistotou opřel o hruď a pohladil ho po tváři. Stále si pamatoval každý kousíček jeho tváře. Stále voněl stejně. Musím ti přestat říkat maličký, vyrostl jsi.
Mino si jen zavřel oči. Zdá se mu to? Už tolikrát snil o tom, že se Verin vrátí a odvede ho odtud, tolikrát doufal, že ho zase spatří. A teď je tady.
Verin se začal usmívat a rozcuchal Minovi vlasy, ano tmavnou a budou tmavnout dál, až brzo po jeho vycházejícím sluníčku nezbude nic. Stíral chlapci slzy z tváře a snažil se ho utišit jak už tolikrát, ale dnes to bylo jiné.
Odpusť mi Mino, znovu tě opouštím...teď když jsem tě našel....
Cítil se tak volný, tak lehký....i Mino poznal, že je něco špatně a prudce otevřel oči.
Je pozdě maličký, slunce už vyšlo nad moře a já musím jít. Můj čas vypršel. Ale spatřil jsem tě znovu, to jsem si celé ty roky přál a teď jsem šťastný.
"Polib mě prosím...naposledy".